Žádané materiály vesnického učitele

Posun půdy na Kozákově - podle časopisu „Od Ještěda k Troskám, roč.IV., č. 2 - 3

Počátkem září roku 1925 svezla se na severozápadním svahu Kozákova značná rozloha povrchní půdy. Je to podél turistické cesty přes Prackov na Kozákov. Na velké turistické mapě je ono místo na jihovýchod od označeného tu pomníku, který bával vlastně jen obrázkem na stromě.

Posunutá půda má tvar zhruba trojúhelníka o veliké výšce. Vrcholem trojúhelníka je čerstvá stráňovitá strž, několik metrů vysoká, asi 200 kroků na severozápad od „Drábovny“, nejvyššího to místa blízkých pískovcových skal. Plocha se brzo rozšiřuje asi na 20 - 30 kroků šíře a základna trojúhelníka je asi 40 - 50 kroků široká.

Celá rozloha zaujímá několik korců pastvin a lesa, jenž po mniškovém žíru byl většinou vykácen. Leží v pásmu čedičových „hrobek“, které vznikly vyrovnáním kamene z pastvin či polí kolem cest.

Dr. Čeněk Zahálka na mapě „Písčitá delta Jizery a Mohelky za doby pásma X“ naznačuje v těch místech permské červinky a melafyr. Podle „Geologické mapy okolí Železného Brodu“ od Dr. Radima Kettnera pokračoval by do těch míst melafyr.

Skalnatá spodina není nikde odkryta. Místy jsou roztroušeny kusy čediče s olivínovými koulemi, někde s kulovitou odlupností, které sem byly svaleny a strženy asi z míst vyšších.

Na severovýchodě se půda propadá kolmo do hloubky 3/4 až 1 metr. Hladké stěny zůstaly při sobě bez trhliny. Tmavohnědé a šedé hlíny při tomto kraji povstaly zvětráním čediče, který je někde jen jemně rozdroben (šedý). Někde na stěnách je patrné tření (svážení) směrem k severozápadu (podél okraje), ač hlavní posun byl na jihozápad do doliny potůčku pod pískovcovými skalami. Tam se asi stahují spodní vody. Při hořením okraji jihozápadně je půda také kolmo propadlá.

Na stěnách zlomu se červená čistá permská hlína. Uprostřed je rozlehlé rašeliniště, nyní značně potrhané. Jeden klen, který tu stával, zmizel úplně pod postupující hlínou a několik smrků se naklonilo. Okraje severozápadně a jihozápadně připomínají morény. Pohybl směrem severozápadním stále ještě pokračuje a počátkem listopadu 1925 přešel přes cestu do pole.

Severozápadní okraj je asi půl metru nad původní terén a jihozápadní jeden až jeden a půl metru. je patrno, že další postup na jihozápad zastavily stromy. Pohyb země nastal následkem stálých dešťů a neodehrál se tu poprvé. Dva dolíky nad vrcholem zmíněného trojúhelníku ukazují, že tento pohyb je nejméně třetí. Rovněž zvlněný povrch půdy až dolů k silnici je téhož původu. Rozsah svážení byl čím dál tím menší. Dojde-li na tomto místě po čase opět k novému dalšímu posunu, bude menší než tenhle letošní.

Staří lidé pamatují svezení půdy v těchto místech v roce 1866.

Vzácný jubilant -  Podle kroniky obce Besedic

Občané v Besedicích a v Michovce, stejně jako široká veřejnost rozlehlého okolí, Podkozákovsko i Maloskalsko, stejně jako milovníci krás tohoto kraje, ochránci přírody i četní turisté - ti všichni si v roce 2000 připomněli 65. výročí otevření nové turistické stezky „Dr. Edvarda Beneše“ v malebných besedických skalách. Její slavnostní otevření se totiž konalo 25. září 1935.

Avšak již v létě roku 1934 se uskutečnilo komisionelní řízení ve věci vytýčení turistické stezky do „Chlévišť“ a rozšíření stávajících cest na „Kalich“ a na „Sokol“.

V listopadu 1934 započal tehdejší Okrašlovací spolek pro Besedice a okolí s budováním stezky do „Chlévišť“. Počasí besedickým přálo, a tak šla práce dobře od ruky. Skály byly rozmrzlé, takže se schody ve skalách a skalní přeseky daly bez obtíží zpracovat. A tak už během týdne se podařilo prorazit stezku od „Kalicha“ přes celé „Chléviště“.

Chuť do práce byla veliká. Našlo se několik nadšenců, zapálených pro dobrou věc, a k nim se později přidávali další. Mezi prvními budovateli nové stezky uvádí kronika tato jména: Jaroslav Koch, Josef Rydval a František Kinský, všichni z Besedic, a dále občané z Michovky: Alfréd Šimůnek a Miroslav Šmíd a z Louček: Petr Dyml a František Hořák. Časem se k nim přidali Václav Novák, Jan Vodháněl, Josef Rulc, František Saska a další občané.

Dne 16. prosince 1934 navštívili část nově upravené stezky první turisté z Kolína a ze Staré Paky. Okrašlovacímu spolku darovali na dobudování stezky částku 12 Kč. (!) Byl to první dar, který besedičtí na stezku dostali. O Vánocích se sem přišlo podívat už přes padesát turistů, mezi nimi i někteří z Prahy.

Číst dále: Výročí otevření stezky Dr. Beneše

Vzpomínka na Jana Cettla aneb Turnovák staré generace

 napsal náš přítel Ing. Jindřich Cettl

Jako člen Spolku rodáků a přátel Turnova bych rád něco sdělil naší mladé generaci o známé osobnosti minulé doby, o svém pradědečkovi Janu Cettlovi, který se narodil 4. června 1834 v Turnově, jakož i o některých členech jeho početné rodiny, Janovi a Josefovi.

On sám byl povoláním řezník. Vzhledem k jeho úžasné paměti a vrozené inteligenci, byl i dobrým společníkem, muzikantem, zpěvákem, hercem - ochotníkem a známým písmákem. Svými komentáři uměl dobře a vtipně reagovat na různé politicko-hospodářské situace jeho doby.

Tím se však dostával velmi často do nesnází s tehdejším rakousko-uherským režimem. Jako člen různých spolků se všude aktivně zúčastňoval jejich činnosti.

Chodilo se do divadel, do cirkusu, zpívat, tancovat i sportovat. Tehdejší život lidí měl docela jiný společenský charakter a styl. Stress a hektika byly tehdy docela neznámými pojmy. Tak tomu bylo i u našeho pradědečka i u jeho nejstaršího stejnojmenného syna Jana (nar. 1863), mého dědečka a nakonec i u mého otce, též Jana (nar. 1893).

Všichni byli řezníci a hostinští. Proto si asi tak dobře spolu rozuměli a spolupracovali. V té době patřil rodině nakrátko i hotel „Karel IV.“ a potom hotel „Petrohrad“, který se tehdy nacházel v malé postranní uličce, kolmé k dnešní Hluboké ulici. V „Petrohradě“ bývalo díky společenské, herecké a umělecké aktivitě této rodiny velice živo.

Pradědeček i dědeček měli, jak již bylo řečeno, všestranný talent. Při uvítání našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka v Turnově na náměstí v roce 1922 ho starý Cettl (rozuměj: pradědeček) vítal v řeznickém kroji jako předseda řeznického cechu. S panem prezidentem si prohodil i pár vtipů, neboť prezident Masaryk měl též velice rád humor.

Číst dále: Vzpomínka na Jana Cettla

Začátky televize - Výpis z obecní kroniky vesecké

V letech 1953 - 1954 se začala v naší vlasti rozvíjet televize, jakožto nový sdělovací prostředek, která začala mezi občany šířit nejen zábavu, ale také poučení a hlavně zprávy z domova i z celého světa. Byl to nový objev ve světě vědy a techniky, který přiblížil celý svět do našich domovů.

V Praze začala televizní stanice vysílat od 1. května 1953. Pohyblivé obrázky se zvukem přinášela lidem až do jejich domovů. A občané sledují vysílání pravidelně, každý, kdo si mohl zakoupit televizní přijímač. Na tu kouzelnou skříňku se dívají při každém pořadu nejen mladí, od nejútlejšího dětského věku, ale až po ty nejstarší. Zvláště starší občané obdivují tuto novou moderní techniku. Jsou to přímo zázraky a vynálezy nové doby.

Protože i v naší obci se zachytí signál z vysílače televizního z Prahy, pořídilo si několik našich občanů televizory, aby se mohli dívat na tyhle pražské pořady Čsl. televize. Musím uvést, že do konce roku 1954 byly v naší obci, která má nyní 430 obyvatel, pořízeny již čtyři televizory, které instaloval nadšený a obětavý zkušený radiomechanik pan Zdeněk Vaníček z Loktuš.

První televizory si zakoupili v naší obci tito občané:

Jaroslav Bukovský, hodinář, ve Vesci čp. 19, (37ti letý),

Jindřich Kněbort, zedník ve Smrčí čp. 17  (46ti letý),

Jaroslav Rydval, truhlář ve Smrčí čp. 20, (57ti letý),

František Mlejnek, ředitel školy, ve Vesci čp. 30, (28ti letý),

Bohuslav Strnad, rolník, ve Smrčí čp. 42 (32ti letý).

Čsl. televize vysílala tehdy jenom 4x v týdnu, a to: pro dospělé 3x (v úterý, v pátek a v neděli - vždycky večer od 20 hodin), pro děti se vysílalo vždy ve čtvrtek od 20 hodin, později už od 18 hodin. Vysílání trvalo pokaždé jenom asi 2 - 3 hodiny.

Naši občané, kteří ještě nemohli mít vlastní televizní přijímače, navštěvovali ty, kteří byly šťastnější a televize už měli. Ti byli většinou ochotni poskytnou tuhle podívanou i svým přátelům, sousedům a známým. Takže se na pohyblivé obrázky dívalo často bezmála půl vesnice u jediného přijímače. A to ještě na docela maličké obrazovce, která byla tak velikosti větší pohlednice.

Mnozí lidé se chodili dívat na televizní vysílání spíše ze zvědavosti, jak ten domácí maličký biograf vlastně vypadá, co to ta televize vlastně je. Všichni obdivovali tento moderní vynález, který přinášel tolik zábavy i poučení do českých domovů. K majitelům TV přicházelo z vesnice až kolem 50 občanů, starší i mladé generace (do čtyř našich domácností). To bylo 8 - 10% všeho občanstva.

Hodnota předváděných programů byla bohatá a velice pestrá. Dramatická díla byla vybírána z prací nejlepších našich i cizích autorů, klasiků i z modernější doby. Vysílaly se také aktuální zprávy z domova i ze světa, také zprávy budovatelské, jak se v ČSR šíří socialismus, jak pokračuje združstevňování vesnic atd. Lidi ovšem nejvíce zajímala zábava a výchovné pořady. Děti zase bavily pohádky a dětské hry.

Proti posavad stávajícímu rozhlasu (radiopřijímače) je vysílání televize o mnoho zajímavější a poutavější. Asi se stane vážným konkurentem rádia., možná jednou také konkurencí biografů (kin).

Cena nového televizního přijímače čsl. výroby zn. „Tesla“ je asi kolem 2 500 Kčs. S anténou a montáží přijde snad asi na 3 000 korun. Prodávají se také televizory se zabudovaným radiopřijímačem, na nich lze přijímat jak televizní signál, tak také rozhlasový. Tento přijímač přijde v obchodě asi na 3 000 Kčs.

Cestujeme-li krajem, městy a vesnicemi, snadno nyní poznáme, kde mají již pořízen a zabudován nový televizor. Na střeše nebo někde na bidle se objevují veliké mnohaprvkové těžké železné televizní antény, které TV signál zachytí.