Žádané materiály vesnického učitele

Zaniklé vsi na Kozákově

 V bouřlivých dobách husitského revolučního hnutí v 15. století a také později za války třicetileté v 17. století zanikalo u nás mnoho vsí, zachovala se jen jejich jména ve starých zprávách. Dvě takové zaniklé vsi na Kozákově byly Dřevolizy a Jichostřeby. Už samotná jména těchto zaniklých vesniček zní nám dnes velmi starobyle.

Dřevolizy byla ves na někdejším panství rotštejnském, nejstarší zpráva o ní je z roku 1324 v souvislosti s panem Vokem z Rotštejna. Je to složené jméno posměšné. První jeho část „dřevo“ značí vlastně strom (dosud v ruštině „derevo“ - strom), druhá část složeného slova „liz“ je zřejmě od slovesa „lízat, olízovat, vylízit“, tj. stávající stromy zářezem poznamenat k označení hranic. Značí tedy jméno Dřevolizy ves lidí stromy lízajících, vylízujících. O tom, kde tato ves původně stávala a kdy zanikla, nemáme vědomosti.

Druhá ves Jichostřeby - to byla ves u Loktuš, pravděpodobně nynější Pustina (dnes část Lestkova v obci Radostná pod Kozákovem).  Tohle jméno značí místo, kde stávala kdysi ves, později zpustlá, tj. pustina , právě Jichostřeby. Nejstarší zpráva o ní je z roku 1325 a je v ní jmenován Zdeslaus de Juchosirb et de Zabirdowicz. Další zpráva z roku 1514 praví, že „postoupil Rottstaynu, zámku pustého, v Dubecku vsi celé, v Gichosrzbiech dvoruov kmetcích (tj. selských). Je to opět jméno složené - první část je staročeské „jucha“ (jícha) a značí polévku nebo omáčku (jícha, jíška). Druhá část jména je sloveso „střebati“, tj. srkati nebo chlastati.

Jméno Jichostřeby znamenalo tedy ves jichostřebů, tj. lidí, kteří jíchu (polévku, omáčku) rádi srkali nebo chlastali.

Ves Jichostřeby se jmenuje ještě v roce 1622, v berní rule z roku 1654 už o ní není žádná zmínka. Zanikla tedy tato ves někdy před rokem 1653, tj. právě ve válce třicetileté.

Vápno z Tatobit

 Obec Tatobity leží v malebném údolí pod Kozákovem, odkud je však také překrásný pohled na naše Trosky.Protože se v okolí porůznu nalézá šedý a červený vápenec, pálívalo se tady v minulosti až ve dvanácti pecích vápno.

Dnes už není po tatobitských vápenicích ani památky, ale jak dokládají staré záznamy, bývalo zdejší vápno výborné jakosti a rozváželo se po celém Boleslavsku a v Podkrkonoší.

V roce 1699 např. purkmistr a rada města Mladého Boleslava nad Jizerou objednal osmnáct vozů vápna. V roce 1613 se dováželo vápno z Tatobit na stavbu turnovské školy.  Dodávky vápna vzrostly zejména po roce 1630, kdy vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna stavěl v Jičíně zámek, Libosad, konírny a celou novou městskou čtvrť, dále také stavěl oboru u Smrkovic a klášter ve Valdicích u Jičína. Vápno z podkozákovských Tatobit se dokonce vozívalo až na stavbu josefovské pevnosti u Jaroměře.

Po blízkých i vzdálenějších okolních vsích roznášely vápno hlavně starší ženy a nabízely je hospodyním k bílení. Nejvíce chodívaly před poutěmi a před posvícením, kdy se na venkově odjakživa nejvíce gruntovalo, uklízelo a bílilo (tenkrát se venkovské světnice pouze bílily výlučně hašeným vápnem). Z uvedeného jasně vyplývá, že tatobitské vápno šlo tedy velmi dobře na odbyt.

Při lámání vápence i při pálení vápna ve vápenicích docházelo bohužel také často k těžkým, ba dokonce smrtelným úrazům, protože tehdejší vápenictví byla práce nesmírně těžká, namáhavá a nebezpečná. Býval to skutečně tvrdě vydělaný chléb tehdejších obyvatel této malé podkozákovské vesničky. Dnes už jen těžko můžeme pochopit, kolik potu a nadlidské dřiny museli v minulosti lidé obětovat, aby uživili sebe a své početné rodiny.

Výroba vápna tady pod Kozákovem zanikla, když vápenec byl již hlouběji v zemi, velmi pracně se musel dobývat a veškerá namáhavá práce se prováděla většinou jen ručně nebo jen s nejjednodušší minimální mechanizací.  Úrazy tu pak bývaly na denním pořádku. Také se projevil citelný nedostatek paliva na pálení vápence, protože dříví z okolních lesů se ponenáhlu nedostávalo. Lesy dlouholetou těžbou značně prořídly.  Později vznikla i konkurence vápenky v Železném Brodě, jejímž majitelem byl známý německý podnikatel, továrník baron J. von Liebig.

Trochu historie hostince „Pod Průchody“ v Klokočí

Dnešní hostinec (restaurace) „Pod průchody“ v Klokočí má svou dávnou historii, snad ještě z doby starého rakouského mocnářství, ale zejména z doby první republiky.

V době před druhou světovou válkou býval majitelem této hospůdky pan Jiří Hejduk, všeobecně nazývaný „Jiříček“. Byl to takový svérázný, velmi rozšafný člověk, veselý, který rád žertoval a povídal veselé příhody a nejrůznější vtipy.

Jeho hospoda byla už před válkou značně navštěvována, zejména v době letní, kdy kolem procházelo množství domácích i zahraničních turistů. To bylo zvláště po období, kdy byla otevřena nová turistická stezka z Turnova přes Rozumov, Klokočí a Vesec až na vrchol Kozákova. Nesla název „Šimáková turistická stezka“. Kolemjdoucí turisté rádi se zastavili na nějaké občerstvení, nějaký ohřátý vuřtík nebo se rádi napili chladivého moku: piva nebo limonády. Samozřejmě bylo tu k dostání i ledacos ostřejšího.

S tou limonádou si pan hostinský Hejduk nedělal veliké starosti. Stávalo se dosti často, že zásoba dovezené limonády došla. To nic nevadilo! Pan hostinský přinesl dřevěné necky, co se v nich koupávali nebo v nich šenkýřka právala prádlo. Do necek nalil patřičné množství vody a přidal něco pro chuť: nějaký ovocný sirup, malinovku, jahodovku nebo jiný ovocný extrakt. Vše řádně rozmíchal dlouhou vařečkou.

Potom přinesl prázdné láhve od prodané limonády a jednoduše je naházel do těch necek. Měl dál bez práce, hotová „limonáda“ sama nabublala do prázdných lahví. Stačilo jen uzavřít tehdejší patentní uzávěry na hrdlech a bylo po nouzi. Limonáda byla opět na skladě, ani se nemusela honem nová objednávat u dodavatele. A jak, panečku, chutnala kolemjdoucím turistům, ale i klokočským občanům, když měli třeba ve žních velikou žízeň.

Pan Jiří Hejduk měl při hostinci ještě i nevelký krámek se smíšeným zbožím. Do něj se vcházelo z boční strany domu, zatímco vchod do hostince byl z té strany od průchodů (od cesty). Při hostinci postavil Hejduk vzadu pod skalami ještě i dosti prostorný sál, kde spolky pořádaly taneční zábavy a plesy. Do sálu se chodilo přes šenkovní místnost (výčep).

Klokočtí ochotníci na jevišti v tomhle sále sehráli veliké množství divadelních her, často i výpravných operet se zpěvy a tanci. Bývalo to zejména za doby, kdy v klokočské škole působil obětavý řídící učitel Alois Broul, ale i dříve za řídícího učitele Picka i jiných klokočských kantorů. Ta divadla mívala vždycky veliký úspěch a mnohý kus musel být i několikrát reprizován.

Přišla však druhá světová válka a v té době přišla na klokočskou Hejdukovu hospodu pohroma. Došlo tady k velikému požáru, při kterém shořela nejen hostinská místnost a byt šenkýře, ale i krámek a sklad smíšeného zboží. A co víc! Za své vzalo i celé zařízení tehdejšího sálu, shořelo jeviště, kulisy, opona, stoly, židle atd.

Po válce se panu Jiřímu Hejdukovi podařilo hospodu znovu postavit, byl obnoven i taneční sál, ale divadla se zde už nehrála, protože nebylo jeviště a jeho zařízení. Také smíšený obchod už tady nebyl znovu zřízen.

V knize „Ve stínu achátové hory“ (autor František Mlejnek) píše  se v článku nazvaném „Jó, to bejvaly poutě“ o zhoubném požáru klokočské hospůdky, která bývala do té doby i společenským a kulturním stánkem obce, toto:

O každé pouti bývala v sále na Špici poutní zábava, zpočátku jen v neděli (sobota bývala pracovním dnem), později se tancovačka přesunula na sobotu před poutí. Potom v neděli už byly jen tzv. poutní dozvuky. To byla taneční zábava od odpoledních hodin do půlnoci.

V roce 1942 byla u nás pouť v neděli dne 30. srpna. Byl už večer, venku skoro tma. Byla válka, svítit se venku nesmělo. Tak jsme jezdili na řetízkovém kolotoči v takovém pološeru. Najednou se ozval výkřik: „Někde na Rotštejně hoří!!“

Kolotoč se zastavil a naráz se všechno hrnulo po úzké cestě „Líšníkem“ k Rotštejnu. Pouť na Špici se skoro vylidnila. Všechno se hnalo k požáru. Brzy jsme všichni poznali, že nehoří na Rotštejně, jak se původně myslelo. Ale bylo to kdesi o kus dál.

Rudá záře zalila oblohu nad Klokočskými skalami. Hořel hostinec pana Jiřího Hejduka v Klokočí, těsně pod skalami, pod Klokočskými průchody. Říkalo se tam „u Jiříčka“ nebo „pod prochodama“.

Doběhli jsme tenkrát až na klokočskou náves, kde  už byl veliký shluk lidí. Hasiči chtěli hasit nebo aspoň chránit okolní nejbližší domy. Jenže nebyla voda! V Klokočí tenkrát ještě neměli veřejný vodovod a studny byly po dlouhém letním suchu téměř prázdné. Vím, že se tam tenkrát stříkala i močůvka z nějaké blízké žumpy. Tady bych mohl připomenout i to, že den před tím v sobotu vyhořelo stavení pekaře Františka Votrubce ve Vesci pod Fialníkem (říkalo se tam „V hřebeně“).

Ten osudný den v Klokočí jsem poznal, jak někteří lidé mohou být bezcitní i k neštěstí druhých. Pan Hejduk, hostinský, míval i krám se smíšeným zbožím. A někteří lidé jeho zboží při požáru doslova rozkradli. Odnášeli i celé náruče potravin, mouky, chleba, housek, homole cukru - kradli, na co přišli a co se dalo! Všechno si chvatně odnášeli domů a jistěže to panu Hejdukovi nevrátili. Možná si leckterý z nich řekl: „Však by to tam stejně shořelo!“ Jakási paní středního věku ve tmě na návsi upadla přes natažené hadice. Z náruče jí vypadlo na zem několik balíčků cikorky a žitné kávy. Bylo to zrovna blízko místa, kde jsem tenkrát stál.

Shořela celá hospoda a dokonce i taneční sál s jevištěm, kde klokočtí ochotníci hrávali divadelní představení. Shořely kulisy, opona, rekvizity - zkrátka všechen divadelní inventář.

Tak ve válečném  roce 1942 skončila loktušská pouť dosti smutně, skončila vlastně u požáru na klokočské návsi. Zpátky ke kolotoči a k houpačkám se už nikomu nechtělo.

 Tolik tedy úryvek z knihy „Ve stínu achátové hory“ jako dokreslení k historii hostince „Pod průchody“ v Klokočí.

Školní výlety

Žáci našich škol si dnes neumějí asi představit konec školního roku, který by nebyl oslaven školním výletem nebo turistickým putováním. Mají přitom možnost navštívit zajímavá a památná místa své vlasti, poznávat historické památky, přírodní krásy i další zajímavosti. Ti mladší ze základních škol jezdí na jednodenní výlety v rámci okresu nebo bližšího okolí, starší ročníky jedou na dva i tři dny na některá vzdálenější místa.

Jezdí se vlakem nebo autobusy, podnikají se pěší i cyklistické túry. Všímám si, jak mnoho už děti znají z cest s rodiči o dovolené apod. Mnoho rodin má dnes k dispozici automobil, i když jeho užívání je v současnosti neúnosně drahé. Děti jezdívají s rodiči dokonce do zahraničí i k moři. Jezdí se do Španělska, do Chorvatska, do Řecka atd. Samotné cestování není dnes už dětem  žádnou vzácností. Ale společný výlet s třídním kolektivem to je přece jenom něco jiného, co v mladém člověku zanechává pěkné vzpomínky a někdy zážitky i na velmi dlouhou dobu. Někdy možná na celý život.

Značně jiné to ovšem bylo v minulých dobách. I tehdy se chodilo a někdy dokonce i jezdilo na školní výlety. O jiných výletech nebo cestování se většině dětí vůbec ani nesnilo. Ve školní kronice Obecné školy ve Vesci jsem četl o jednom školním výletu na ukončení školního roku, kdy jeden místní rolník zapřáhl do svého žebřiňáku pár koní a odvezl celou školní výpravu na výlet. Chlapci před výletem ozdobili žebřiňák mladými břízkami. Železnými ráfy okovaná kola povozu drkotala a rachotila po hrbolatých silnicích a cestách.

Jelo se na Trosky a potom na hrad Kost. Pro žáky to byla veliká událost, o které se v obci potom ještě dlouho hovořilo. Mnohé dítě ještě nikdy „tak daleko“ nebylo. Po šťastném návratu  vzpomínky a vyprávění nebraly konce.

Jindy se děti selským povozem vyvezly jen na kus cesty a pak už putovaly dále pěšky se svým starým učitelem, který jim po cestě vyprávěl o přírodě, o jejich krásách a zajímavostech, učil je lásce k vlasti a k rodnému kraji, učil je poznávat stromy, keře i květiny. Líčil jim historii, povídali si o Husitech a jejich bojích. Při návratu přijel pro žáčky na kus cesty zase žebřinový povoz, protože nohy bolely a děti byly dlouhým putováním v letním horku a nasloucháním učitelovu výkladu již značně unavené.

To bylo ještě za starého Rakousko - Uherska a v začátcích první republiky. Teprve později, před druhou světovou válkou, začalo se někdy jezdit na školní výlety autobusy. Z Turnova jezdíval malý modrý autobus pana Jaroslava Tomsy s dřevěnými sedadly kolem dokola. Byl asi pro 20 - 30 osob. Dětí se do něj vešlo ovšem mnohem víc.

Moje osobní vzpomínka platí takovému autobusovému školnímu výletu do Krkonoš, když jsem na konci školního roku 1932 - 1933 vycházel první třídu obecné školy v Chutnovce. Tenkrát to byl krásný výlet do Krkonoš pod vedením paní učitelky Marie Šulcové, při kterém jsme po našich nejvyšších českých horách našlapali i dostatek kilometrů pěšky „po svých“.

Druhý výlet, který byl pro mne - malého školáčka - velikým zážitkem a na který se jasně pamatuji, byl na Ještěd a do liberecké zoologické zahrady, kde veliký dvouhrbý velbloud políbil našeho pana řídícího učitele Vocáska tak nehorázně, že si musel jít umýt obličej, jak ho to zvíře oslintalo. Ta dětská vzpomínka se se mnou táhne celým životem. Vím, že jsme potom jeli ještě za Osečnou do Hamru na Jezeře, kde jsme se vozili po jezerní hladině malým parníčkem, možná to byl motorový člun - to už si nepamatuji. Ale byla to pro nás krása k nevypsání. Odtud jsem také napsal a poslal svou první pohlednici v životě - komu jinému než svému dědovi a babičce. Tatínek byl tenkrát na výletě s námi.

Vzpomínám si, jak starý pan řídící František Vocásek, rodák z Vyskře, nám zvědavým a zvídavým školáčkům vyprávěl o všem,, co jsme viděli kolem. A my jsme naslouchali, až nám oči z důlků vylézaly. To bylo před 66 léty - v  červnu roku 1934.

Takové to tedy bývaly dříve výlety.