Ostatní

Dva rodáci ze Sekyrkových Louček - František Venclů: Turnovsko

Bývalá samostatná katastrální obec Sekyrkovy (někdy se užívá názvu Sekerkovy) Loučky se všemi svými osadami patří od roku 1961 do velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem. Jejími osadami byly: samotné Loučky, Chlomek (někdy též Chloumek zvaný), Bělá, Bukovina, Záholice, Rohliny, Rozumov, Stebeň (někdy též slyšíme název Stebno), Hrachovice, Chutnovka, Dubecko a Kvítkovice.

Jednou z osad byly tedy i Hrachovice. Dodnes je to malá vesnička, na kterou se můžeme podívat ze silnice od Turnova, když přijíždíme k Chutnovce. Spatříme ji vlevo pod lesem. Do Hrachovic patří i samota při silnici s názvem Mimoň.

A právě tady na Mimoni se 20. července 1867 narodil František Škoda (rod Škodů zde dodnes žije). František jako nadaný venkovský hoch šel na studie na vysokou školu, kde vystudoval medicínu. Po studiích se jako praktický lékař usadil v Semilech.

MUDr. František Škoda býval skutečným dobrodincem chudých lidí tady v podhůří Krkonoš, ale i z oblasti Českého ráje, tedy i našeho Podkozákovska. Pacienty, kteří neměli na zaplacení za léčení a léky, léčil prostě zdarma.

Jestliže zbývala chvilka, zval někdy pacienta do svého bytu, který míval hned vedle ordinace. Tam ho dokonce pohostil a srdečně s ním pobesedoval. Obecná škola v Chutnovce, kam Škoda jako malý žáček chodil sbírat první vědomosti pro život, měla v něm později štědrého mecenáše.

Doktor Škoda byl skutečným lékařem - lidumilem. Zemřel v Semilech 13. května 1917. Bylo mu pouhých 50 roků. V roce 2002 vzpomínáme, že uplynulo 135 let od jeho narození a 85 let od jeho smrti.

Dalším významným rodákem loučeckým byl Václav Bartoš, který se tu narodil 16. července 1862. Své rodiště, nevelkou podkozákovskou obec, skutečně jako odborník proslavil a důstojně reprezentoval. Po studiích na vysoké škole vykonával zemědělskou praxi  a potom se stal ředitelem Stanice pro šlechtění řepy a hospodářských plodin v Semčicích u Mladé Boleslavi.

V této funkci získal doslova světové jméno. Pracoval s úspěchem hlavně v oboru pěstování a šlechtění cukrovkového semene. Výsledkem této neúnavné práce byla tzv. „dobrovická řepa“,  obdařená znamenitými vlastnostmi.

Václav Bartoš pracoval i literárně. Mezi odborná díla, která napsal, patří např. „Řepa a její zušlechťování“ (1904), „Pěstování řepného semene“ (1922) a „Šlechtění řepy a pěstování řepného semene (1924).

Také Václav Bartoš, stejně jako dříve jmenovaný Dr. František Škoda, býval velikým příznivcem Obecné školy v Chutnovce, na kterou nikdy nezapomínal a posílal jí finanční i věcné dary. Ve školní kronice chutnovské školy bylo o tom zapsáno mnoho pěkného a zajímavého. Vždyť zdejší učitelé dávali i jemu, malému Vašíkovi, první základy vzdělání právě na této vesnické škole, kam jako malý chlapec chodil.

Jak jsem se sešel se vzácným člověkem…

Téměř celý svůj život jsem působil jako učitel na prvním stupni několika základních škol: v Klokočí, ve Břevništi (na Českolipsku), v Bělé u Turnova, v Tatobitech, v Turnově a nejdéle, plných 26 roků, na základní škole ve Vesci. Už jako důchodce jsem nějaký čas vypomáhal také na tehdejší Zvláštní škole v Turnově.

A právě tam jsem poznal člověka, o kterém Vám chci dnes vyprávět. Byl to kolega učitel Vladislav Studnička z Bukoviny u Dolánek. I když jsme se dříve vůbec neznali, právě na této škole jsem v něm poznal člověka, kterého jsem si začal vážit pro celý zbytek svého života. Poznal jsem v něm výborného znalce výtvarného umění, který perfektně rozumí tvorbě mistrů malířů, stejně jako výtvorům sochařským apod.

Ve škole jsem si všímal, jak perfektně chápe dětskou dušičku, jak krásný vztah má ke každému dítěti, zvláště když jde o děcko třeba i s mírným handicapem.

Číst dále: O učiteli Vladislavu Studničkovi

Vzpomínka na Jana Cettla aneb Turnovák staré generace

 napsal náš přítel Ing. Jindřich Cettl

Jako člen Spolku rodáků a přátel Turnova bych rád něco sdělil naší mladé generaci o známé osobnosti minulé doby, o svém pradědečkovi Janu Cettlovi, který se narodil 4. června 1834 v Turnově, jakož i o některých členech jeho početné rodiny, Janovi a Josefovi.

On sám byl povoláním řezník. Vzhledem k jeho úžasné paměti a vrozené inteligenci, byl i dobrým společníkem, muzikantem, zpěvákem, hercem - ochotníkem a známým písmákem. Svými komentáři uměl dobře a vtipně reagovat na různé politicko-hospodářské situace jeho doby.

Tím se však dostával velmi často do nesnází s tehdejším rakousko-uherským režimem. Jako člen různých spolků se všude aktivně zúčastňoval jejich činnosti.

Chodilo se do divadel, do cirkusu, zpívat, tancovat i sportovat. Tehdejší život lidí měl docela jiný společenský charakter a styl. Stress a hektika byly tehdy docela neznámými pojmy. Tak tomu bylo i u našeho pradědečka i u jeho nejstaršího stejnojmenného syna Jana (nar. 1863), mého dědečka a nakonec i u mého otce, též Jana (nar. 1893).

Všichni byli řezníci a hostinští. Proto si asi tak dobře spolu rozuměli a spolupracovali. V té době patřil rodině nakrátko i hotel „Karel IV.“ a potom hotel „Petrohrad“, který se tehdy nacházel v malé postranní uličce, kolmé k dnešní Hluboké ulici. V „Petrohradě“ bývalo díky společenské, herecké a umělecké aktivitě této rodiny velice živo.

Pradědeček i dědeček měli, jak již bylo řečeno, všestranný talent. Při uvítání našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka v Turnově na náměstí v roce 1922 ho starý Cettl (rozuměj: pradědeček) vítal v řeznickém kroji jako předseda řeznického cechu. S panem prezidentem si prohodil i pár vtipů, neboť prezident Masaryk měl též velice rád humor.

Číst dále: Vzpomínka na Jana Cettla

To byl český muzikant - na muzikanta, kapelníka a kamaráda vzpomíná František Mlejnek

Podkozákovská veřejnost naposledy rozloučila s významnou osobností hudebního života kraje. Zemřel dlouholetý dirigent řady hudebních souborů a těles pan Bohuslav Plíhal z Koberov. Byl to hudebník tělem i duší - pravý český muzikant. S ním od nás odešel nejen dobrý poctivý člověk, skutečný lidumil, ale především obětavý kapelník a hudebník.

Mistrně ovládal řadu hudebních nástrojů, ale v tzv. lidové hudbě měl nejraději housle a v dechovce zase bicí nástroje, především velký buben a činely. Hrával v různých souborech již v meziválečném období, ale jako kapelník vynikl pak zejména po skončení druhé světové války, kdy se náš kulturní život a s ním i česká muzika začaly znovu probouzet v nových radostnějších podmínkách.

Bohuslav Plíhal hrával se svou lidovou kapelou ponejvíce na tanečních zábavách, na plesech i na posvícenských nebo poutních veselicích. Jeho muzikanti dovedli svými tóny a nefalšovanou českou hudbou vnést radost do srdcí i duší všech účastníků. Mnozí i netančící chodili si tenkrát Plíhalovu hudbu poslechnout a zatleskat jejímu precisnímu umění.

Bohuslav Plíhal však dirigoval často i dechový soubor, a to nejen na místních slavnostech, na někdejších hasičských sjezdech, při sokolském cvičení, při dožínkách apod., ale i na velkých akcích, koncertech a hudebních přehlídkách. „Bohouš“ - jak jsme mu rádi familiérně říkávali - hrával i na tehdy oblíbených venkovských divadlech, při operetních představeních (i v přírodě), kdy zpěvy s ochotnickými herci obětavě předem nacvičil.

A tak všichni, kteří měli rádi svého a jeho veselé písničky, s lítostí v prosinci 1982 přijali smutnou zprávu o jeho úmrtí. Manželé Plíhalovi žili v Koberovech, kde jen několik měsíců před úmrtím slavili své vzácné životní výročí 60 let společného života - diamantovou svatbu. Při té jim přišla tenkrát zahrát spojená dechová hudba, kde si někdejší kapelník ještě sám také rád zadirigoval jednu skladbu a ve druhé si zahrál na velký buben.Tu odhodil i svou hůlku, o kterou se v posledním čase již musel opírat, uchopil taktovku a potom paličku bubnu a žil opět chvíli svým melodiím.

Bohužel za několik málo měsíců na to zemřela jeho manželka a v krátkém čase ji následoval na věčnost i on sám. Na poslední cestu se s ním přišlo rozloučit mnoho lidí ze široka daleka. Však on také se svou kapelou nesčíslněkrát doprovodil mnoho občanů Podkozákovska na jejich poslední cestě. Jemu přišlo naposledy zahrát několik desítek bývalých kolegů - hudebníků v čele s turnovskou Sklostrojankou.

Mnoho pamětníků ještě i dnes - po dvaceti létech - s vděčností a s láskou vzpomíná na tohoto významného muže naší lidové muziky a kulturního života tady pod Kozákovem. A tak jsem se rozhodl věnovat mu i jako dobrému příteli těchto několik vět u příležitosti 20. výročí jeho úmrtí. I dnes mu patří naše poděkování za krásné chvíle při jeho hudbě.