XI. Všesokolský slet v Praze 1948

Už od zimy 1947 se sokolská jednota v Loktuších připravovala na vystoupení na XI. sletě v Praze. V neděli 13. června 1948 se konal v Turnově župní slet Sokolské župy Ještědské. Naše dorostenky cvičily už tady skladbu nazvanou „Bílé kroužky“. Muži cvičili skladbu „Věrni zůstaneme“.

Po poledni prošel sokolský průvod městem od sokolovny na stadión za provazárnou Ke slavnostnímu vztyčení státní vlajky se sešlo na cvičišti na 6 000 cvičenců.

Na slet do Prahy odjelo nejdříve žactvo, a to už 17. června. Z Loktuš tam odjelo cvičit pět žákyň pod vedením Ivanky Zunové z Poddubecka. Dne 25. června odjížděl do Prahy sokolský dorost. Dorostenky z Loktuš i z Vesce odjely zvláštním vlakem (v nákladních vagónech). Dorostenky byly ubytovány ve Vysočanech.

V neděli 23. června byl průvod sokolského dorostu Prahou. Průvod mával a jásal po celou cestu Prahou. Zaplněné ulice odpovídaly stejným nadšením. Dorostenky mávaly bílými kroužky a volaly: „Nazdáááár!!“

Naše podkozákovské dorostenky vystupovaly za chladnějšího počasí 28. června. Z Prahy domů se pak po úspěšném vystoupení vracely stejným vlakem 30. června.

Muži  odjížděli do Prahy na vystoupení dospělých ve čtvrtek dne 1. července 1948. Mezi účastníky z Loktuš (cvičícími) byli: Ladislav Hejduk, Josef Kvapil ml., Josef Kudrnáč, ml., Břetislav Vele z Rotštejna, Karel Staněk z Dubecka, Oldřich Staněk, Václav Staněk z Dubecka a František Mlejnek,ml. z Podboroví. Všichni, i ti přespolní, byli členy loktušského Sokola.

Na nádraží do Turnova je vezl svým nákladním autem pan Josef Kvapil st. ze Špice. Tam na nádraží vyhrávala Sokolům železničářská dechová hudba. I muži jeli zvláštním nákladním vlakem (dobytčími vozy). Zato ale byl ten vlak slavnostně vyzdoben.

Kufry do ubytovny dovezli vojáci nákladním autem. Zdejší muži byli ubytováni v Břevnově v Boleslavově ulici č. 1100. Zde ve škole byli ubytováni vlastně všichni cvičící muži Sokolské župy Ještědské. Ženy byly ubytované v blízké další škole Hany Benešové. Cesta z ubytovny na sletiště trvala pěšky nějakých dvacet minut. S Loktušáky byli ubytováni společně v jedné třídě zmíněné školy také muži z Rovenska, Tatobit, a z Louček.

První den po obědě si všichni trochu odpočinuli a pak se jeli společně podívat do města. Večer byli na sokolském programu (ke sletu) v kavárně „Vltava“. V programu, který se všem moc líbil, hrál Malinův taneční orchestr, zpívali „Lišáci“, Lída Patočková a Karel Matějíček. Po půlnoci se vrátili do Břevnova a rádi ulehli na slamníky na podlaze ke společnému spánku. Všelijakých legrácek a smíchu všichni před spaním užili až dost.

Ráno druhý den byl budíček už ve 4,30 hod. a v půl šesté byl nástup k rozkazu, který přečetl župní náčelník prof. Josef Rudolf, který celé Ještědské župě velel. Potom ještě celé dopoledne bylo volno.

V poledne už byl oběd na Strahově a odpoledne přišla na řadu první zkouška. Celé odpoledne hustě pršelo, že se našim hochům nechtělo ze šaten vystrčit ani hlavu ven, natož pak jít na plochu stadiónu cvičit. Ti co cvičili před nimi, promokli na kůži. Nakonec se na naše muže ani nedostalo, prostě na jejich vystoupení už nezbyl čas. Zkoušky byly odloženy až na druhý den ráno. Večer většina mužů odjela do vnitřní Prahy.

Dne 3. července byl budíček opět už ve 4,30 ráno, v půl šesté rozkaz. Po něm celá župa odpochodovala na sletiště. A hned v 8 hodin nastupovalo se ke zkouškám. Dopolední zkoušky dopadly dobře, a proto se všichni zúčastnění moc těšili na odpolední veřejné vystoupení.

Dopadlo opět nádherně! Ten překrásný pohled na zaplněné tribuny strahovského stadiónu byl prostě úchvatný, to byl pro každého určitě zážitek na celý život. Na to se do smrti nezapomíná! Sešlo se tehdy na tribunách na 250 000 diváků.

V neděli 4. července měli muži naší župy volno. Proto i loktušští věnovali celý den prohlídce Prahy a jejich památek. Někteří měli ale volné vstupenky na odpolední vystoupení na Strahově na tzv. členskou tribunu. Zase to byl obrovský nával diváků na všech tribunách strahovského stadiónu i na všech ochozech kolem.

Vystoupení začalo prostnými mužů „Věrni zůstaneme!“ Potom následovala prostná žen. Obě vystoupení měla velký úspěch u diváků. Následovalo vystoupení jugoslávské fyskultury a jugoslávských námořníků, výstupy sovětských artistů. Ti předvedli přímo akrobatické výkony na motocyklech. Dále cvičili muži s tyčemi, sokolská všestrannost (kladiny). Vrcholným číslem byl hromadný seskok pěti výsadkářů z letadla typu „Dakota“. Celý odpolední program končil rejem žen.

Dne 5. července byl budíček jako obvykle a hned po snídani odchod na Strahov. Čekala zde na naše muže druhá dopolední zkouška. Tentokrát to nešlo moc dobře, muži byli mnohokrát vraceni, aby své chyby opravili.

Dne 6. července byl slavnostní průvod Sokolů Prahou. A opět pršelo. Doslova lilo jako z konve! To bude pěkný průvod, říkali si všichni. Ranní radost se po procitnutí rázem zkalila. Všude se objevilo množství sokolských pláštěnek a na průvod se muselo, i kdyby „trakaře padaly“: Nepadaly, ale lilo a lilo!

Za neutuchajícího deště následoval společný odchod k Wilsonovu nádraží, kde se i naši zařadili v 10 hodin mezi ostatní župy. Ale co to? Najednou přestává pršet. Zdá se tu a tam dokonce probleskovat i sluníčko. Znenáhla se ozývá mocné volání „Nazdááár... Nazdáááár! Pozdravy a provolávání slávy prezidentu Edvardu Benešovi, který však v té době už byl mimo úřad. Na jeho místě byl už v tom čase Klement Gottwald.

Tohle volání neustalo až do konce průvodu. Skandovala se různá hesla - bylo po únoru 1948, nevyjasněná politická situace, nikdo nevěděl, jaká budoucnost čeká český a slovenský národ. Proto i ta hesla se nesla v takovém duchu. Volalo se např. „Turnov- město drahokamů zdraví Beneše a Hanu!“ nebo: „Beneše chcem´ ve Hradě a ne v žádné zahradě“, „Ať žije bratr Beneš!“ atd. atd.

Tisícihlavé zástupy lidí po obou chodnících, na balkonech, v oknech, na střechách domů i ve větvích stromů - ti všichni nadšeni odpovídali a zdravili pochodující sokolíky. Nikde by snad jablko nepropadlo, co bylo lidí všude kolem! A opět volání, jásot, nadšení, hudba, tu zase zpěv do pochodu, ženy mávají šátky...Ozývají se hesla a provolávání slávy z pouličních tlampačů. Veřejná bezpečnost udržuje pořádek...!

Průvod jde dolů Václavským náměstím, blíží se k Můstku, pokračuje Národní třídou k Národnímu divadlu a pak dále po nábřeží až na Staroměstské náměstí, kde byla slavnostní tribuna a defilé před prezidentem Gottwaldem, vládou, diplomatickým sborem a jinými vysokými činiteli.

Průvod končí. Jsme na Strahově... Po kolikáté už? Hlasivky už jsou ochraptělé...Ale všichni jsou spokojeni a šťastni! A nyní hurá: rychle přestrojit ze slavnostního do cvičebního a naši muži nastupují na své druhé veřejné vystoupení „Věrni zůstaneme!“

A opět začalo pršet! Smůla! Nevýslovná smůla! Zase déšť, proudy vody...Lije zase jako z konve! Muži nastupují do Brány borců. Cvičební plocha je rozmoklá, rozbahněná, všude ohromné kaluže vody! ---

Za malou chvíli jsou i naši podkozákovští muži jako cihláři. Samé bláto, samá voda, no hrůza! Ale cvičí... Cvičí s největší chutí a s nadšením, s velikým zápalem cvičí svoje prostná „Věrni zůstaneme!“. Jakoby svým vstoupením chtěli odehnat ty černé, olověné  mraky nad stadiónem a nad celou Matičkou Prahou...

A cvičení dopadlo dobře, velmi dobře. Náčelník ČOS muže veřejně pochválil a pravil, že se těší na shledanou na XII. sletě. Po vystoupení se všichni museli nutně umýt. Po obědě na Strahově následoval návrat do ubikací, tady další čistění a mytí a zasloužený odpočinek.

Další den ráno vyspávali všichni hodně dlouho, snad až do 10 hodin. Pak už po snídani nastalo balení kufrů, rozloučení a odjezd tramvají na Denisovo nádraží, odkud ve 13,3o zvláštní sokolský vlak odváží naše cvičence zpátky k domovu.

Všichni se rozloučili s Prahou, kde toho tolik krásného prožili a kde toho tolik viděli. Dojmy to byly skutečně  nezapomenutelné. Pomalý vlak dosupal do Turnova až navečer kolem 18 hodin. Z Turnova pak loktušské cvičence odvezl nákladním autem Votrubcova lomu Bohouš Kvapil.