Vesečtí loutkáři - František Hlubuček - „Kronika Loutkářského souboru ve Vesci“
Bylo to v roce 1927, kdy ve Vesci učil řídící učitel Stanislav Kašpar, který tu dal podnět k založení loutkového divadla. Jeho snahy podporovala učitelka Žofie Staňková (provdána Pleštilová), dále i František Hlubuček a Josef Drahoňovský z Vesce. Také ze strany veřejnosti a hlavně dětí byl o loutkové divadlo veliký zájem. Proto všechny spolky v obci přispěly peněžními prostředky k vybudování loutkové scény. Z prvních získaných peněz byly zakoupeny předlohy k dekoracím, některé loutky nebo jejich hlavičky a nábytek pro jeviště. Některé rekvizity pomáhal zhotovit sokolský dorost.
V první třídě vesecké školy se rodí nové jeviště. Osvědčený pracovník, tesař Josef Drahoňovský se chopil pily a její hlas zaznívá v prvních akordech předehry, současně se připojuje šepotavý tón hoblíku Františka Otmara. Tempo pomáhá udržovat Štěpán Hajný, truhlář ze Smrčí se svým dlátem a Josef Hlubuček z Vesce s kladívkem.
Celou tu harmonii doplňuje sokolský dorost při podlepování a vyřezávání kulis. Je třeba zdůraznit, že některé scény ochotně a zdarma namaloval vesecký rodák, akademický malíř Ladislav Vele, který později ve Vesci tragicky zemřel.
Ještě nedozněly zvuky řemeslnického nářadí a už se objevuje první principál Stanislav Kašpar se svou družinou, který brousí modulaci a uvádí do nového domova Škrholu, Žofie Staňková pak nepostradatelného Kašpárka, paní Kašparová princeznu, Josef Hlubuček policajta, učitelka Marta Klubíčková komtesu, Marie Votrubcová Kalupinku, Jan Votrubec Honzu, František Hlubuček belzebuby, vodníky a ostatní příšernou havěť z podzemní říše. První loutková scéna byla majetkem školy a později ji přebírá rodičovské sdružení. Tehdejší loutky byly závěsné marionety, vysoké 35 cm. Byly opatřeny loutkoherecké divadelní knížky a další potřebný materiál.
Z doby našich předků - doby dávno minulé - Štěpán Mlejnek: Obecní kronika Loktuš
Původní ves Lochtuš stávala prý již v dobách před válkami se Švédy. Když Švédové napadli naši zemi, vyplenili také Železný Brod a dvěma proudy táhli pak směrem na Turnov. Jeden proud se valil maloskalským údolím a druhý pak údolím podkozákovským. Ves Lochtusch byla od Švédů vypálena a vydrancována a pak teprve znovu vystavena a osídlena rodem Mlejnků z Vrabčiny, jak je o tom psáno v předcházejícím článku těchto vzpomínek..
Nejstarší veřejný nápis v kraji je v Klokočských skalách vyryté jméno „Daniel Botohradecký a Jiřík Síbr - 16O4“.
Z nálezů jsou zde známé stříbrné peníze z doby Ferdinanda II. z roku 1623, které nalezl Jan Hlubuček z Klokočí při rytí trávníku. Byly v hliněném džbánku v počtu asi 100 kusů.
V prvních dobách, ze kterých máme ještě zprávy, docházely dítky do školy z celé klokočské obce až na Hruštici (ovšem jen kdo chtěl). Později nastalo vyučování po domech. Společně se učilo ve Vesci, kde byla první škola r. 1873, která v roce 1907 vyhořela (byla celá dřevěná). Ještě téhož roku byla postavena nová škola a začalo se v ní vyučovat. Po postavení školy v Chutnovce (na Dolích), začaly děti z Lochtuš docházet tam.
V prvních dobách obce soustředil se spolkový život hlavně do Klokočí, jako centra obce, a pak také do Vesce, k nám do Lochtuš už méně. Teprve založením hasičského sboru roku 1911, hospodářského spolku, jakož i Sokola, začal i u nás kulturní a společenský ruch oživovat. Sokolská jednota byla založena zásluhou bratří Josefa Staňka z čp. 2, Bohouše Kalkusa z čp. 4 (studenta) a hostinského Josefa Kvapila ze Špice. Loktušský Sokol zakoupil v Ohrazenicích starší jeviště za 1 800 Kč a za řízení Bohouše Kalkusa byla i v Loktuších uvedena do života činnost divadelní.
