Obecní kronika

                                                         Z historie obce Loktuš - Dějiny našich vesnic

Malá vesnička Loktuše (dříve Lochtuše) leží skoro na samém úpatí strážné hory Českého ráje nebo, chcete-li, achátové hory Kozákova. Je to neveliká osada o 52 popisných číslech a s něco více než stovkou stálých obyvatel. Dnes je to vlastně místní část nebo, chcete-li, osada velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem. Ta je jednou z největších venkovských obcí na Turnovsku.

Původně bývaly Loktuše samostatnou obcí, pak patřily pod rychtu Klokočskou. Jako součást katastrální obce Klokočí existovala tato ves až do roku 1924, kdy se klokočská obec rozdělila na tři samostatné obce: Klokočí, Loktuše a Vesec. Součástí sloučené obce Mírové jsou od roku 1961, kdy splynuly v jeden celek se třemi dalšími dosud samostatnými obcemi: Bělou, Sekerkovými Loučkami a s Vescem.

O prvopočátcích této vesnice je jen málo písemných dokumentů. Její historie se nám uchovala povětšině ústním podáním z jedné generace na druhou. Až loktušský kronikář  Štěpán Mlejnek sepsal první laickou historii obce podle vyprávění nejstarších občanů z Loktuš a z okolí, kteří znali dějiny vsi zase od svých předků. Byli to většinou samí Mlejnkové: Václav Mlejnek čp.5 (zemřel ve věku 90 let), Jan Mlejnek čp. 39 a otec kronikářův Vojtěch Mlejnek z čp. 26.

Ves Loktuše (pův. Lochtuše, něm.Lochtusch) připomíná se již roku 1316 - 1318, kdy tato vesnička jakož i okolní vsi Loučky,Klokočí, Michovka, Besedice, Vrát aj. náležely panu Vokovi z Rotštejna. Ten se dostal časem do tuhách sporů a třenic se svými příbuznými ze Zbiroha a z Frýdštejna. V nich došlo k drancování a plenění poddanských, mezi nimiž byly i Lochtuše vydrancovány a poničeny, spáleny.

Roku 1424 byla ves Lochtuše v majetku rytíře Paldra z Vařin a z Rotštejna. Roku 1426 byl skalní hrad Rotštejn vypálen a ves Lochtuše (i další) připadla panu Jindřichu z Vartenberka.

Když po roce 1600 připadl pak celý kraj panu Albrechtu z Valdštejna, měla ves Lochtuše pouhých pět selských gruntů. Byla to nynější čp.: 18, 2, 9, 8, 4. Tyto grunty měly ještě málo orné půdy. Většina pozemků byla tehdy ještě porostlá lesem, takže největší selský grunt, stojící na místě nynějšího čp. 4 (Charouzkovi) oséval jenom asi 6 strichů polí. Dále byli zde ještě dva zahradníci (nynější čp. 5 u Jandů a čp. 15, dř. u Ježků). Také tu stávala výsadní krčma (nyní čp. 14, které vyhořelo). Tato krčma stávala nedaleko  nynějšího čp. 20 (dř. u Buriánků).

Tehda bylo málo pracovních sil, které by mohly selské statky obdělat. Selský statek, nebo jak se říkalo grunt, nebyl tehdy ničím. Na některých usedlostech nestačili pole osít, jinde nestačili sklidit. Mnohý hospodář se nemohl ani dosyta se svou rodinou najíst a děti ošatit. Chodil často oděn hůř než leckterý žebrák.

Selská dcerka měla jedny střevíce, které nosila na všechnu slávu a parádu, do kostela i k muzice. Měla-li některá u muziky na krku dukát, byla to již moc vyhlášená a bohatá dívka. Mnohá nevěsta šla na vdavky v mámině suknici a ženich se na to nijak neohlížel. Vždyť ani jemu nepadl po každé vypůjčený svatební kabát. Někdy měl šosy příliš krátké, jindy zbytečně dlouhé. Ale to bylo jedno, však jej po kostele stejně svlékl, aby jej odvedl někdy až do druhé vesnice. Sám pak mnohdy po celý život neměl naději na svůj vlastní.

Dostala-li některá nevěsta od rodičů šest nebo osm zlatých, o té se již mluvilo široko daleko v kraji. Většinou však dostala jen nějakou tu peřinu, trochu hadrů do truhly, krávu nebo nějakou ovci a tím byla odbyta. Stávalo se prý u muziky, že „holky“ uložily střevíce pod lavici, aby si je při tancování nepotrhaly. Hodil-li chlapec muzikantům dvougrošák, byl už velikým kavalírem.

Tenkrát statek znamenal nouzi s bídou. Proto sedláci namnoze z gruntů prchali a nechávali je raději prázdny. Většinu času museli tak jako tak věnovat práci na panském a po robotě stačili sotva trochu půdu načechrat, nikdy však řádně obdělat. Někteří utíkali pro bídu, mnozí však také pro víru, často i za hranice své vlasti.

Vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna oznámil dne 22. března 1627 zdejším poddaným tento patent: „Poněvadž chceme každého času svým poddaným zajistiti domov a živobytí, rozhodli jsme se s tímto veřejným patentem ode dneška po tři roky ode všech služebností a robot osvoboditi, jen když jako věrní a poslušní poddaní chovati se budou a na svoje statečky a na svoji půdu se zase vrátí.“

V Lochtuších byl již třetím rokem prázdný a Martinem Říhou opuštěný statek (nynější čp. 18) o celkové výměře asi 130 korců. (Pozdějším dělením vznikly z této selské usedlosti ještě další čp.: 1, 27 a 11. Tehdy pan direktor z Hrubé Skály zavolal k sobě nejstaršího syna ovčáka Mlejnka z Vrabčiny (u Svatoňovic). Mladého Vojtěcha Mlejnka se pan direktor zeptal, zda by se chtěl stát sedlákem na statku. Výmluvy a vytáčky nakonec nepomohly. A tak ještě s jedním úředníkem od vrchnosti se odebral milý Vojtěch Mlejnků, syn chudého ovčáka z Vrabčiny, do Lochtuš.

Zde ve statku po Říhovi pravil mu vrchnostenský úředník: „Z moci úřední vám tento statek skládám,“ a usedlost byla jeho. Rod potomků syna ovčáka Mlejnka Vojtěcha se potom v Lochtuších velice široce rozvětvil. V létech 1860 - 1900 mu náležela již tato čísla: 1, 5, 11, 16, 18, 21, 23, 24, 25, 26, 27, 36, 39, 40 a 41. Dnes jsou potomci tohoto prvního Mlejnka v Loktuších ještě v těchto čp.: 1, 2, 9, 23, 25, 26 a 39. Proto ještě dodnes, aby se Mlejnkové od sebe nějak odlišili, užívá se mnoha příslipků (přislípá se), jako: u Šenkýřů (nebo v hospodě), u Hořeních (nebo ve statku), Na návsi, Na obci, Pod borovím apod.

Staré zkazky (podle loktušské kroniky) ještě udávají, že roku 1777 byla u nás zvlášť veliká neúroda a jejím následkem byl hlad a hrozná bída. Z hladu povstalo prý hodně nemocí, jako např. cholera nebo mor. Skoro všechny okolní vesnice v celém kraji byly postiženy. V Lochtuších bylo prý jen několik případů takového onemocnění a na choleru zemřeli tady čtyři lidé. Chléb se tenkrát pekl jen černý, ovesný a to ještě jen na neděli. Vesnický lid se prý často živil jen sušenou řepou.

Tak toto je tedy stručná historie vesnice Loktuš, jak ji podle lidového podání zachytil v Obecní kronice kronikář Štěpán Mlejnek. Mnohé z uvedeného jsou fakta, mnoho ovšem může být také přimyšleno, zkomoleno předáváním událostí z pokolení na pokolení, různě zkresleno... Zkrátka: Bylo, nebylo..., ale spíš bylo! Pro zajímavost lidového podání uvádím pro čtenáře Pojizerských listů tuto verzi, jak ji uvádí loktušská kronika.

O historii Mírové pod Kozákovem a okolí

 Po územní reorganizaci v roce 1961 se v úředních spisech, na mapách, na úředních razítkách, na místních tabulích, ale i v názvu pošty a tehdejšího místního národního výboru objevilo nové místní jméno: MÍROVÁ POD KOZÁKOVEM . Tento nový pěkný název se časem vžil i do povědomí a do řeči zdejších občanů.

Osobně jsem byl přitom, když se zde slučovaly čtyři bývalé samostatné katastrální obce: Bělá, Sekerkovy Loučky, Loktuše a Vesec. Účastnil jsem se jedné takové slučovací schůze, kde byli zástupci všech dosud samostatných obcí. Ta schůze se konala v restauraci u Kvapilů na Špici.

Padaly tady různé návrhy, jak by se měla nová velká sloučená obec jmenovat. Každá dosavadní obec prosazovala nějaký svůj návrh. Tak jsme tady pod Kozákovem mohli mít např. obec, která se mohla jmenovat: Běloves (Bělá, Loučky, Loktuše, Vesec), nebo Mírovka (ta prý už někde existuje) a dokonce Mírov, ale tam je přece věznice - tak to taky ne!

Nakonec převládl a nejvíce hlasů dostal název Mírová pod Kozákovem. Však se tehdy hodně mluvilo a usilovalo o nastolení trvalého míru na celém světě. Slovo „mír“ se objevovalo i jako úřední zakončení dopisů „Za trvalý mír!“, „ Ať žije mír!“ nebo „Míru zdar!“ Také známý cyklistický silniční závod dostal pojmenování „Závod míru!“ Někdy to slovíčko bylo už skutečně zprofanované.

Ale přesto přese všechno žijí zdejší obyvatelé někdejších čtyř obcí již více jak 40 roků ve své společné sloučené obci a s jednou společnou obecní samosprávou (dříve místním národním výborem - MNV, dnes obecním úřadem - OÚ). Původní úřadovna MNV Mírová pod Kozákovem byla v místnostech bývalého hostince pana Škody, později pana Bobka, na samotě Mimoň při silnici zpod Kozákova do Turnova. Teprve později se úřadovna přestěhovala do místností bývalé obecné školy v Chutnovce (na Dolech).

Názvy dřívějších obcí a osad ovšem nevymizí z paměti občanů ani z veřejného používání. Tyhle místní názvy jsou důležitým kusem historie a často pramenem k poznání vzniku a vývoje obcí. I dnešní ještě poměrně mladé místní jméno Mírová pod Kozákovem  přešlo již do historie a do povědomí lidí.

O vzniku starých názvů obcí bohužel scházejí velmi často bližší záznamy a údaje. Pokud to dovoluje dnešní stav jazykového bádání, dovídáme se přece jen něco o vzniku původních názvů našich obcí a jejich osad.

Přesný vznik našich osad a obcí je z větší části neznám. V 10. až 11. století bylo Podkozákovsko už souvisle osídleno osadami s českým obyvatelstvem. V listinných záznamech se však setkáváme s jejich jmény většinou značně později.

Roku 1272 čteme první zmínku o Turnovu, r. 1318 o Klokočí a Rotštejně, 1320 o Vesci a Loktuši (původně Lochtusch), 1322 o Bělé, 1323 o Bukovině a o Dubecku, 1352 o Semilech, 1382 o Smrčí, 1391 o Loučkách Sekyrkových, 1403 o Chutnovce a Prackově, 1423 o Lestkově, 1454 o Besedicích, 1460 o obci Kozákovu, 1499 o Loučkách Zadních (jindy zvaných Lesní nebo Kostelní, později i Klokočské), roku 1514 se dovídáme o Hrachovicích, 1543 o Chlomku (dnes často píšeme Chloumek), r. 1603 je první zmínka o Rohlinách, 1686 o Stebni u Louček, 1790 o Kvítkovicích atd.

Staré názvy některých osad jsou odvozeny od přírodních útvarů: Chlomek nebo Chloumek znamená táhlé návrší. Bělá dostala svůj název od světlé barvy země. Většina ostatních osad a obcí toho jména (Bělá) se jmenuje po potocích a říčkách se stejným názvem. Loučky Sekyrkovy (nebo Sekerkovy) se jmenují po malých lukách (loučkách) a po majiteli dvorce Albertu Sekerkovi z roku 1391. Loučky Kostelní (Zadní, Lesní) jsou takto nazvány na odlišení právě od Louček Sekerkových.

Řada osad vděčí svému jménu od lesních porostů tehdejší doby anebo od význačných stromů. Zjišťujeme, že středověké lesní porosty měly značně jiné složení, nežli ty dnešní. Tak Tisovka se nazývá podle porostů tisových, u nás již prakticky vymizelých. Klokočí od porostů klokočových keřů (klokoč zpeřený), známých tvrdým řezbářským dřevem a tvrdými semeny podoby lesklých kaménků, z nichž se v minulosti mj. vyráběly také tzv. růžence (k modlení). Poslední známý keř v kraji je v osadě Loktuše na samotě Pod borovím.

Bukovina, Dubecko, Smrčí se jmenují zřejmě od někdejších místních porostů (buky, duby, smrky). Název Turnov vznikl podle některých odborníků z původního jména Trnov (od trní).

Jiné osady dostaly název od půdorysů: např. Rohliny pro rohaté výběžky v členitém terénu, Lochtuše od starého názvu lochtuše (loktuše, loktuška, tj. plachta). Vesec znamenal malou ves. Stebeň znamenala ve staročeštině jizbu nebo mostek. Rotštejn rozumíme česky červený hrad (kámen). Byl nazván německy podle zvyklostí tehdejších zakladatelů a majitelů (Rothenstein).

Řada osad dostala jméno po svém zakladateli nebo usedlíkovi: sem patří např.  Mimoň, Kvítkovice (ty znamenají Kvítkův dvorec). Kozákov je Kozákův dvorec (kozák tehdy znamenalo pastýř koz). Lestkov je Lestkův dvorec od osobního jména Lestek (tj. staročesky Lstimír). Prackov znamená Prackův dvůr. Staré jméno Pracek znamená pracoun čili pracant, tj. ten, kdo rád pracuje. Hrachovice jsou odvozeny od majitele Hrácha. Můžeme si připomenout, že v Hrachovicích stávala původní rotštejnská rychta. Záholice dostaly své jméno po usedlém tam Hůlovi či Hólovi.

Jiné obce nebo osady mají sice své názvy jazykově objasněné, ale bližší okolnosti vzniku zůstávají stále nejasné. Chutnovka vznikla od vlastnosti chutný, tj. ve staročeštině příjemný, přívětivý. Besedice od slova beseda, tj. rozprava. Semily znamenalo  osadu semilů, ve staročeštině lidí, kteří jsou milí, kteří se líbí.

Jak bylo již řečeno, pojmenování některých obcí, osad i samot zatím nemáme dobře objasněna, ale i tak svědčí názvosloví našich předků o vtipu, postřehu i smyslu pro jazykovou kázeň. Vzpomeňme namátkou místních jmen: Rozumov, Radostná, Vzdychánek, Pustina, Tunčov, Havírna, Peklo, Tatobity atd.

Bylo by jistě záslužnou prací našich kronikářů, aby doplňovali podle možnosti soupis názvů různých částí osad, potoků, samot, lesů, polí atd. Případně by se mohli pokusit zjistit něco o jejich vzniku. Mnozí z nich už ke chvále věci činí. Také kronikáři v Mírové pod Kozákovem jsou dobrým příkladem. Dobře vedené záznamy, ukládání fotografií a dokumentů, filmové, magnetofonové záznamy a video nahrávky zachycují rušný rozvoj našich obcí v současné době pro paměť příštím generacím.

95 let Hasičského sboru v Klokočí – napsáno v roce 2003

Sbor dobrovolných hasičů v Klokočí byl založen za poměrně obtížných podmínek v roce 1908 a letos tudíž klokočtí vzpomínají již 95 výročí jeho vzniku. Byl to sbor, tehdy založený jen pro osadu Klokočí (z tehdejší klokočské obce, kterou tvořily Vesec, Smrčí, Prackov, Loktuše a Klokočí). Již v příštím roce patřil klokočský sbor do Hasičské župy č.11 „Pojizerské“. Měl zpočátku 33 členů. Byla zakoupena čtyřkolová ruční stříkačka a patřičná výzbroj, později byly ještě přikoupeny přilby a lano s karabinou pro lezce.

Sbor byl poprvé zavolán k požáru domku čp. 20 pana Mlejnka. Po dobu první světové války činnost sboru téměř ustala. Teprve v roce 1920 byla postavena hasičská zbrojnice poblíž hřbitova.V roce 1928 k ní přibyla ještě zvonička a zavěšen osadní zvonek. Byla sem rovněž umístěna pamětní deska k poctě padlých vojáků z války 1914 - 1918.

V roce 1922 hasil klokočský sbor požár u pana Aloise Svobody na Rotštejně, v dalším roce požár domku paní Horáčkové a u Hlubučků v čp. 19. Záhy nato hořel dům čp.27 pana Václava Hlubučka. V roce 1924 byl založen ženský odbor, který měl 24 členek. V roce 1932 hasili klokočtí požár domku pana Františka Hlubučka v čp.57 a stodoly u čp. 7. Při tomto velikém ohni se podařilo zcela uchránit blízký dům čp. 24.

Dne 9. 7. 1933 se v Klokočí konala slavnost 25 let vzniku sboru. U této příležitosti zde byl pořádán župní hasičský sjezd a ve škole byla připravena výstavka dokumentů a fotografií. K poslechu hrála hudba pana Poloprutského a večer byla v místním hostinci hasičská taneční veselice. V roce 1937 zasahovali členové sboru při požáru pana Mareše v Podloučkách.

Také za druhé světové války byla činnost sboru velmi slabá. V roce 1942 vyhořel hostinec pana Jiřího Hejduka „Pod průchody“. Pro nedostatek vody nedalo se mnoho zachránit. Teprve v nové republice se aktivita znovu obnovila. V roce 1983 bylo vzpomenuto 75. výročí vzniku sboru, v témže roce začíná kronikář sboru Zdeněk Židů psát pěknou sborovou kroniku.

Členové Sboru dobrovolných hasičů v Klokočí odpracovali zdarma veliké množství brigádnických hodin, a to zcela nezištně, na nejrůznějších veřejných akcích v obci. V hasičské zbrojnici si zřídili klubovní místnost. Účastnili se množství hasičských soutěží, v mnoha z nich se čestně umístili. Pořádali hasičské taneční zábavy i plesy, scházeli se k besedám a schůzím v nové klubovně.

Do sboru se hlásí noví mladí členové, je chvályhodné že jsou to i četné ženy, bohužel sbor opouští řada starých osvědčených členů, kteří odešli navždy. Velikou ztrátou pro Klokočí bylo nenadálé předčasné úmrtí prvního kronikáře sboru Zdeňka Židů, jehož obětavost a příkladný přístup k povinnostem byl pro mnohé vzorem. Čest památce jeho i ostatních zesnulých členů

Z jedné kroniky – „Aby se minulost neopakovala“

Rád listuji starými kronikami a na jejich listech pročítám zajímavé zprávy o tom, co kronikář prožíval,  co v kronice zaznamenal nám i budoucím generacím. Jsou tam zachyceny události obce i státu, jsou tu popisovány příběhy a osudy občanů, jak řádily nemoci, jak lidé prožívali válečné hrůzy, kdy se jim vedlo dobře a kdy tomu bylo naopak. Také vesecká kronika zachycuje přehršli takových záznamů, jak je tam zapsal kronikář Josef Hejduk.

I tady jsou zaneseny příběhy radostné, plné optimismu a nadějí, kdy občané prožívali šťastné chvíle. Jsou tu zapsány i smutné okamžiky a tragické události, které se přehnaly nad hlavami těch, co žijí nebo žili tady pod Kozákovem. Lidé někdy nevěděli, co přinese zítřek. Takové těžké a strastiplné roky jsou popisovány v době obou světových válek.

V té první muselo i z Vesce a z okolí odejít mnoho mužů na frontu, z níž se mnozí už nikdy domů ke svým rodinám nevrátili, anebo si přinesli těžkou invaliditu, která je pak trápila už do konce života. Podlomené zdraví ztrpčovalo pak celý zbytek života každého válečného invalidy.

Kronikář líčí také např. období první republiky, když píše: „Někteří lidé si žijí blahobytně, ale daleko větší množství je těch, kteří živoří na hranici chudoby.“ Bylo tu mnoho těch, kteří byli chudí, nezaměstnaní, byli tu dělníci i drobní rolníci s nejistou budoucností.

Po létech konjunktury a prosperity přišla náhle doba nezaměstnanosti, těžké hospodářské krize a tím pak i bídy pro mnohé naše dělnické rodiny - ať ve městě nebo na vesnici. Někdy neměla leckterá rodina opravdu ani na chleba. Žebračenky nepomohly od hladu početným rodinám s mnoha dětmi.

Také tady ve Vesci si přečasto žebráci podávali dveře. Chodili po vesnici dům od domu a prosili o chudou almužnu. Tak chodil třeba flašinetář Josef Vodháněl se svým bratrem Otou, chodil z Podlouček žebrák Žambulka.“ Tolik kronikář Hejduk.

Za mého dětství chodil v Loktuších po domech, tzv. „po číslech“, obecní chudý František Paldus. V každém domě dostával ubytování a nocleh. Také musel dostat jídlo po dobu několika dnů, co v domě pobýval. Ta doba se řídila podle toho, jak veliké bylo hospodářství nebo majetek toho kterého majitele domu. Zato Paldus trochu vypomáhal  (v mladších létech) při zemědělství.

Ještě velmi dobře si pamatuji, jak se od vesnice k vesnice potloukaly tlupy cikánů a různých kočujících vandrovníků. Dům od domu chodívali a své laciné zboží a různé cetky nabízeli a prodávali podomní obchodníci. Byli většinou ze Slovenska, proto jsme každému takovému člověku říkávali „Slovák“ (i když to možná někdy byl Čech nebo Moravan). Sklínkaři zasklívali lidem okna a obrazy, dráteníci drátovali hrnce a jiné hliněné nádobí, letovali a spravovali hospodyním plechové mísy. Udělali a opravili, co bylo v domácnosti potřeba.

Od mlýna ke mlýnu putovali krajánkové a sekerníci. Ti první pomáhali při práci ve mlýně a přitom vyprávěli své zážitky a příběhy ze světa. Zvláště napínavé byly jejich pohádkové vyprávěnky např. o vodnících apod. Sekerníci zase pomohli panu otci ve mlýně opravit veliká mlýnská kola, na které padala voda a poháněla celý mlýn. Kola neustálým mokrem hodně trpěla.

Je mnoho takových vzpomínek na minulou dobu, jak člověku utkvěly v paměti nebo jak je kronikáři  zapsali v kronikách. Já mám takové své soukromé krédo: „Už pro kouzlo vzpomínek je krásné žít...!“