Velikost textu

Obecní kronika

Založení Sokola v Loktuších

Výpisy z loktušské kroniky - Založení Sokola

Z podnětu několika pokrokových občanů z Loktuš a z okolí bylo v Loktuších přikročeno k založení samostatné Tělocvičné jednoty Sokol. Dosud několik členů a dorostenek chodilo cvičit do jednoty vesecké. Původně se zamýšleno na založení pobočky veseckého Sokola v Loktuších. Později však byla tato myšlenka zamítnuta.

Již v létě roku 1947 začalo u nás cvičit žactvo i dorost. Dne 1. září 1947 se konala ustavující valná hromada na Špici, na které byl zvolen první výbor jednoty: starosta Josef Cvrček čp. 49, místostarosta Stanislav Zuna z Dubecka čp. 1, jednatel František Mlejnek ml. z čp. 25, pokladník František Mlejnek st. z čp. 25, matrikářka a kronikářka Dáša Mlejnková z čp. 25, náčelník Ladislav Hejduk z čp. 26, místonáčelník Karel Staněk z Dubecka, náčelnice Bohumila Mrázová z Chutnovky, místonáčelnice Eva Zunová z Dubecka, vedoucí dorostu Oldřich Staněk z Loktuš čp. 2, vedoucí žáků Josef Kvapil ml. z Loktuš čp. 50, vedoucí žákyň Ivanka Zunová z Dubecka.

Do Sokola se přihlásili nejen členové z Loktuš, ale i z Dubecka, z Chutnovky, z Louček a z Rotštejna. Jednota byla ihned uvedena v život a započato se cvičením. Začala se nacvičovat prostná na XI. Všesokolský slet v Praze v roce 1948. Prostná na slet nacvičovali muži, dorostenky a žákyně. Cvičilo se v sále na Špici, který sloužil za tělocvičnu. Pravidelně se cvičilo dvakrát týdně. Sál je ke cvičení propůjčován p. hostinským Kvapilem zdarma. Pořádek a čistota zde musejí být zachovány.

Byl založen i divadelní odbor Sokola, jehož předsedou byl zvolen František Mlejnek, ml. Takto byl i u nás uveden v život nový všenárodní spolek - Sokol.

 

Jak skončila škola ve Vesci

Škola ve Vesci pod Kozákovem skončila po 135 letech

 Dnem 30. června 2003 bylo definitivně ukončeno školní vyučování ve Vesci pod Kozákovem. Stalo se tak po 135 letech nepřetržitého vyučování školních dítek v této nevelké podkozákovské vesničce. Číslo je to úctyhodné, a tak si myslím, že nezaškodí trochu historie zdejšího školství a ani k tomu patřící nostalgie. Ale začněme od prvopočátku.

Když Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, chodily děti z celého Podkozákovska do školy na Hruštici, a to až asi do roku 1793. To bylo tedy před 210 lety. V letech 1793 až 1868 navštěvovali už žáci z Vesce, ze Smrčí a z Prackova školu v Kostelních Loučkách. Tam založil školu v roce 1804 tehdejší patron hrabě Antonín Des Fours Walderode. Chodili do ní žáci z obcí a z osad  celého širého okolí. V zimním čase chodíval někdy podučitel vyučovat děti také po chalupách.

Bylo to v lednu 1868, kdy pokrokoví vesečtí občané povolali do vsi učitele Floriána Kroupu, aby ve Vesci trvale učil v čp. 27. Zmíněné čp. 27 bylo později dokonce zakoupeno pro účely školního vyučování. Nebyla však o koupi žádné písemná smlouva a obec nakonec přišla nejen o peníze, ale i o domek. Proto se vyučování přestěhovalo do hospody u Židů v čp. 29, kde se děti učily na sále v prvním poschodí. Druhá třída byla v čp. 12.

Ale už v roce 1873 byla ve Vesci postavena nová dřevěná škola. Ta byla v roce 1887 rozšířena na dvojtřídku. Protože první škola měla jen jednu jedinou učebnu, vyučovala se druhá třída ve dřevěném statku Josefa Pleštila ve Smrčí čp.1 (za roční nájemné 120 zlatých). Takto se vyučovalo na dvou místech až do r. 1907.

V roce 1905, v noci dne  25. srpna,  vesecká dřevěná škola do základů vyhořela.Shořely všechny učební pomůcky, mapy a většina úředních knih. Po požáru se dočasně vyučovalo v domě pana Petra Votrubce v čp. 44.

Ale už  2. března 1907 se začalo se stavbou nové zděné školní budovy. Ještě týž rok na podzim byla škola slavnostně vysvěcena a dnem 25. 11. 1907 se v ní začalo pravidelně v obou učebnách vyučovat. A v této budově se vyučovalo pravidelně až do 30. 6. 2003, kdy vyučování ve Vesci zcela zaniká, jak už Vám i nadpis tohoto článku napověděl.  Školní kronika uvádí, že učebny byly vždycky v prvních poschodí, v přízemí byla kancelář řídícího učitele, školní pracovna, kuchyně, kabinety a byt řídícího učitele. V době tzv. protektorátu bývala vesecká škola dokonce trojtřídní, když jedna učebna byla zřízena v přízemí z neobsazeného učitelského bytu. Když skončila válka, mnoho žáků odešlo na měšťanskou školu a ve Vesci zůstala jednotřídka.

Teprve v roce 1953 bylo žáků více, a tak vesečtí měli opět školu dvojtřídní. V letech 1966 - 1967 byla prováděna velká generální oprava školní budovy. Zchátralá okna byla vyměněna za široká, moderní, vyměněny byly devatenáctery dveře, rozšířena elektroinstalace, zřízena projekční kabina, opatřen ohřívač na vodu, natřeny všechny podlahy. V přízemí vznikla klubovna pro osvětovou besedu, kde se pak pořádaly přednášky, promítaly filmy, bývalo tu vítání občánků... Do dnešních dnů zde má svou místnost místní lidová knihovna. 

V roce 1968 byl zřízen plot z rámového pletiva, opatřený kamennou podezdívkou a se železnými vraty. V 80. letech bylo zavedeno vytápění elektrickými akumulačními   kamny, byly zřízeny nové WC a umývárny se sprchami. Bylo také pořízeno osvětlení moderními zářivkami. V roce 1967 bylo ve Vesci vzpomenuto 100. výročí školního vyučování. Protože však počet žáků klesal (i když sem docházely některé děti i z Koberov nebo z Klokočí), byla ve Vesci vytvořena od roku 1975 opět jednotřídka. Měla zpočátku pět ročníků (v jediné třídě), později čtyři ročníky.

 V dalším období poklesl počet žáků natolik, že byla Základní škola ve Vesci zrušena (jako samostatná) a děti začaly dojíždět do ZŠ v Bělé. Ke zrušení vesecké školy došlo dnem    1. 9. 1979. Ve vesecké školní budově se však vyučovat nepřestalo. Školním autobusem sem začali dojíždět žáci 4. ročníku ze 2. základní školy v Turnově, ul. 28. října (z tzv. dívčí školy). Tento stav trval až do 30. 6. 1986.

Avšak již od začátku školního roku 1984 - 1985 dojížděli do Vesce k vyučování také žáci ze ZŠ v Bělé se svými učitelkami, protože také  tam byl nedostatek učeben pro zvýšený počet žactva. Tak se po určitou dobu ve Vesci vyučovalo opět ve dvou učebnách: v jedné děti z Turnova, ve druhé děti z obce Mírová pod Kozákovem (z bělské školy). Později dojíždění z Turnova skončilo a ve Vesci se učilo opět jen v jedné třídě (dojížděli už jen žáci bělští).

Když skončilo i jejich dojíždění do Vesce, docílili rodiče místních dětí, že se ve vesecké škole ještě mohli vyučovat alespoň prvňáčci a druháci z Vesce, ze Smrčí nebo z Prackova, případně z Klokočí (v jedné učebně). Byla to vlastně detašovaná třída ZŠ z Bělé. A tento stav potrval až do konce školního roku 2002-2003, kdy se zde vyučovalo již jen 8 (slovy osm) žáčků. Dnem 30. 6. 2003 tedy vyučování ve Vesci pod Kozákovem definitivně končí. Stalo se tak skutečně po 135 letech.

Za tuto dobu zde pracovalo celkem 56 učitelů a učitelek, 15 externích učitelů a učitelek,   39 duchovních a na školu dohlíželo 24 školních inspektorů. O čistotu školy pečovalo 8 školníků nebo školnic. A ve školních lavicích se vystřídalo šest až sedm generací zdejších občanů (nebo občanů z okolí). To znamená, že před 135 lety sem chodili do školy praprapradědové a prapraprababičky dnešních školáků. Sedávali tady ve školních škamnech a sbírali tu své vědomosti, dovednosti a návyky pro celý svůj pozdější život.Byly jich celé generace.

A že škola a vyučování ve Vesci definitivně končí?  Však těch škol už bylo uzavřeno! Projdu-li se vesnicemi od Turnova ke Kozákovu, počítám obce, kde mívali, ale už nemají, svou školičku: Rakousy, Chutnovka, Loučky, Volavec, Lestkov, Přáslavice, Žlábek, Lhota-Komárov atd. Některé ty školy zanikly už dávno. Ještě se drží „nad vodou“ např. škola v Tatobitech, v Bělé, v Koberovech.

A tak tedy: Jakápak nostalgie!

 

Z historie obce Loktuš

                                                         Z historie obce Loktuš - Dějiny našich vesnic

Malá vesnička Loktuše (dříve Lochtuše) leží skoro na samém úpatí strážné hory Českého ráje nebo, chcete-li, achátové hory Kozákova. Je to neveliká osada o 52 popisných číslech a s něco více než stovkou stálých obyvatel. Dnes je to vlastně místní část nebo, chcete-li, osada velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem. Ta je jednou z největších venkovských obcí na Turnovsku.

Původně bývaly Loktuše samostatnou obcí, pak patřily pod rychtu Klokočskou. Jako součást katastrální obce Klokočí existovala tato ves až do roku 1924, kdy se klokočská obec rozdělila na tři samostatné obce: Klokočí, Loktuše a Vesec. Součástí sloučené obce Mírové jsou od roku 1961, kdy splynuly v jeden celek se třemi dalšími dosud samostatnými obcemi: Bělou, Sekerkovými Loučkami a s Vescem.

O prvopočátcích této vesnice je jen málo písemných dokumentů. Její historie se nám uchovala povětšině ústním podáním z jedné generace na druhou. Až loktušský kronikář  Štěpán Mlejnek sepsal první laickou historii obce podle vyprávění nejstarších občanů z Loktuš a z okolí, kteří znali dějiny vsi zase od svých předků. Byli to většinou samí Mlejnkové: Václav Mlejnek čp.5 (zemřel ve věku 90 let), Jan Mlejnek čp. 39 a otec kronikářův Vojtěch Mlejnek z čp. 26.

Ves Loktuše (pův. Lochtuše, něm.Lochtusch) připomíná se již roku 1316 - 1318, kdy tato vesnička jakož i okolní vsi Loučky,Klokočí, Michovka, Besedice, Vrát aj. náležely panu Vokovi z Rotštejna. Ten se dostal časem do tuhách sporů a třenic se svými příbuznými ze Zbiroha a z Frýdštejna. V nich došlo k drancování a plenění poddanských, mezi nimiž byly i Lochtuše vydrancovány a poničeny, spáleny.

Roku 1424 byla ves Lochtuše v majetku rytíře Paldra z Vařin a z Rotštejna. Roku 1426 byl skalní hrad Rotštejn vypálen a ves Lochtuše (i další) připadla panu Jindřichu z Vartenberka.

Když po roce 1600 připadl pak celý kraj panu Albrechtu z Valdštejna, měla ves Lochtuše pouhých pět selských gruntů. Byla to nynější čp.: 18, 2, 9, 8, 4. Tyto grunty měly ještě málo orné půdy. Většina pozemků byla tehdy ještě porostlá lesem, takže největší selský grunt, stojící na místě nynějšího čp. 4 (Charouzkovi) oséval jenom asi 6 strichů polí. Dále byli zde ještě dva zahradníci (nynější čp. 5 u Jandů a čp. 15, dř. u Ježků). Také tu stávala výsadní krčma (nyní čp. 14, které vyhořelo). Tato krčma stávala nedaleko  nynějšího čp. 20 (dř. u Buriánků).

Tehda bylo málo pracovních sil, které by mohly selské statky obdělat. Selský statek, nebo jak se říkalo grunt, nebyl tehdy ničím. Na některých usedlostech nestačili pole osít, jinde nestačili sklidit. Mnohý hospodář se nemohl ani dosyta se svou rodinou najíst a děti ošatit. Chodil často oděn hůř než leckterý žebrák.

Selská dcerka měla jedny střevíce, které nosila na všechnu slávu a parádu, do kostela i k muzice. Měla-li některá u muziky na krku dukát, byla to již moc vyhlášená a bohatá dívka. Mnohá nevěsta šla na vdavky v mámině suknici a ženich se na to nijak neohlížel. Vždyť ani jemu nepadl po každé vypůjčený svatební kabát. Někdy měl šosy příliš krátké, jindy zbytečně dlouhé. Ale to bylo jedno, však jej po kostele stejně svlékl, aby jej odvedl někdy až do druhé vesnice. Sám pak mnohdy po celý život neměl naději na svůj vlastní.

Dostala-li některá nevěsta od rodičů šest nebo osm zlatých, o té se již mluvilo široko daleko v kraji. Většinou však dostala jen nějakou tu peřinu, trochu hadrů do truhly, krávu nebo nějakou ovci a tím byla odbyta. Stávalo se prý u muziky, že „holky“ uložily střevíce pod lavici, aby si je při tancování nepotrhaly. Hodil-li chlapec muzikantům dvougrošák, byl už velikým kavalírem.

Tenkrát statek znamenal nouzi s bídou. Proto sedláci namnoze z gruntů prchali a nechávali je raději prázdny. Většinu času museli tak jako tak věnovat práci na panském a po robotě stačili sotva trochu půdu načechrat, nikdy však řádně obdělat. Někteří utíkali pro bídu, mnozí však také pro víru, často i za hranice své vlasti.

Vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna oznámil dne 22. března 1627 zdejším poddaným tento patent: „Poněvadž chceme každého času svým poddaným zajistiti domov a živobytí, rozhodli jsme se s tímto veřejným patentem ode dneška po tři roky ode všech služebností a robot osvoboditi, jen když jako věrní a poslušní poddaní chovati se budou a na svoje statečky a na svoji půdu se zase vrátí.“

V Lochtuších byl již třetím rokem prázdný a Martinem Říhou opuštěný statek (nynější čp. 18) o celkové výměře asi 130 korců. (Pozdějším dělením vznikly z této selské usedlosti ještě další čp.: 1, 27 a 11. Tehdy pan direktor z Hrubé Skály zavolal k sobě nejstaršího syna ovčáka Mlejnka z Vrabčiny (u Svatoňovic). Mladého Vojtěcha Mlejnka se pan direktor zeptal, zda by se chtěl stát sedlákem na statku. Výmluvy a vytáčky nakonec nepomohly. A tak ještě s jedním úředníkem od vrchnosti se odebral milý Vojtěch Mlejnků, syn chudého ovčáka z Vrabčiny, do Lochtuš.

Zde ve statku po Říhovi pravil mu vrchnostenský úředník: „Z moci úřední vám tento statek skládám,“ a usedlost byla jeho. Rod potomků syna ovčáka Mlejnka Vojtěcha se potom v Lochtuších velice široce rozvětvil. V létech 1860 - 1900 mu náležela již tato čísla: 1, 5, 11, 16, 18, 21, 23, 24, 25, 26, 27, 36, 39, 40 a 41. Dnes jsou potomci tohoto prvního Mlejnka v Loktuších ještě v těchto čp.: 1, 2, 9, 23, 25, 26 a 39. Proto ještě dodnes, aby se Mlejnkové od sebe nějak odlišili, užívá se mnoha příslipků (přislípá se), jako: u Šenkýřů (nebo v hospodě), u Hořeních (nebo ve statku), Na návsi, Na obci, Pod borovím apod.

Staré zkazky (podle loktušské kroniky) ještě udávají, že roku 1777 byla u nás zvlášť veliká neúroda a jejím následkem byl hlad a hrozná bída. Z hladu povstalo prý hodně nemocí, jako např. cholera nebo mor. Skoro všechny okolní vesnice v celém kraji byly postiženy. V Lochtuších bylo prý jen několik případů takového onemocnění a na choleru zemřeli tady čtyři lidé. Chléb se tenkrát pekl jen černý, ovesný a to ještě jen na neděli. Vesnický lid se prý často živil jen sušenou řepou.

Tak toto je tedy stručná historie vesnice Loktuš, jak ji podle lidového podání zachytil v Obecní kronice kronikář Štěpán Mlejnek. Mnohé z uvedeného jsou fakta, mnoho ovšem může být také přimyšleno, zkomoleno předáváním událostí z pokolení na pokolení, různě zkresleno... Zkrátka: Bylo, nebylo..., ale spíš bylo! Pro zajímavost lidového podání uvádím pro čtenáře Pojizerských listů tuto verzi, jak ji uvádí loktušská kronika.

 

O historii Mírové pod Kozákovem

O historii Mírové pod Kozákovem a okolí

 Po územní reorganizaci v roce 1961 se v úředních spisech, na mapách, na úředních razítkách, na místních tabulích, ale i v názvu pošty a tehdejšího místního národního výboru objevilo nové místní jméno: MÍROVÁ POD KOZÁKOVEM . Tento nový pěkný název se časem vžil i do povědomí a do řeči zdejších občanů.

Osobně jsem byl přitom, když se zde slučovaly čtyři bývalé samostatné katastrální obce: Bělá, Sekerkovy Loučky, Loktuše a Vesec. Účastnil jsem se jedné takové slučovací schůze, kde byli zástupci všech dosud samostatných obcí. Ta schůze se konala v restauraci u Kvapilů na Špici.

Padaly tady různé návrhy, jak by se měla nová velká sloučená obec jmenovat. Každá dosavadní obec prosazovala nějaký svůj návrh. Tak jsme tady pod Kozákovem mohli mít např. obec, která se mohla jmenovat: Běloves (lá, Loučky, Loktuše, Vesec), nebo Mírovka (ta prý už někde existuje) a dokonce Mírov, ale tam je přece věznice - tak to taky ne!

Nakonec převládl a nejvíce hlasů dostal název Mírová pod Kozákovem. Však se tehdy hodně mluvilo a usilovalo o nastolení trvalého míru na celém světě. Slovo „mír“ se objevovalo i jako úřední zakončení dopisů „Za trvalý mír!“, „ Ať žije mír!“ nebo „Míru zdar!“ Také známý cyklistický silniční závod dostal pojmenování „Závod míru!“ Někdy to slovíčko bylo už skutečně zprofanované.

Ale přesto přese všechno žijí zdejší obyvatelé někdejších čtyř obcí již více jak 40 roků ve své společné sloučené obci a s jednou společnou obecní samosprávou (dříve místním národním výborem - MNV, dnes obecním úřadem - OÚ). Původní úřadovna MNV Mírová pod Kozákovem byla v místnostech bývalého hostince pana Škody, později pana Bobka, na samotě Mimoň při silnici zpod Kozákova do Turnova. Teprve později se úřadovna přestěhovala do místností bývalé obecné školy v Chutnovce (na Dolech).

Názvy dřívějších obcí a osad ovšem nevymizí z paměti občanů ani z veřejného používání. Tyhle místní názvy jsou důležitým kusem historie a často pramenem k poznání vzniku a vývoje obcí. I dnešní ještě poměrně mladé místní jméno Mírová pod Kozákovem  přešlo již do historie a do povědomí lidí.

O vzniku starých názvů obcí bohužel scházejí velmi často bližší záznamy a údaje. Pokud to dovoluje dnešní stav jazykového bádání, dovídáme se přece jen něco o vzniku původních názvů našich obcí a jejich osad.

Přesný vznik našich osad a obcí je z větší části neznám. V 10. až 11. století bylo Podkozákovsko už souvisle osídleno osadami s českým obyvatelstvem. V listinných záznamech se však setkáváme s jejich jmény většinou značně později.

Roku 1272 čteme první zmínku o Turnovu, r. 1318 o Klokočí a Rotštejně, 1320 o Vesci a Loktuši (původně Lochtusch), 1322 o Bělé, 1323 o Bukovině a o Dubecku, 1352 o Semilech, 1382 o Smrčí, 1391 o Loučkách Sekyrkových, 1403 o Chutnovce a Prackově, 1423 o Lestkově, 1454 o Besedicích, 1460 o obci Kozákovu, 1499 o Loučkách Zadních (jindy zvaných Lesní nebo Kostelní, později i Klokočské), roku 1514 se dovídáme o Hrachovicích, 1543 o Chlomku (dnes často píšeme Chloumek), r. 1603 je první zmínka o Rohlinách, 1686 o Stebni u Louček, 1790 o Kvítkovicích atd.

Staré názvy některých osad jsou odvozeny od přírodních útvarů: Chlomek nebo Chloumek znamená táhlé návrší. Bělá dostala svůj název od světlé barvy země. Většina ostatních osad a obcí toho jména (Bělá) se jmenuje po potocích a říčkách se stejným názvem. Loučky Sekyrkovy (nebo Sekerkovy) se jmenují po malých lukách (loučkách) a po majiteli dvorce Albertu Sekerkovi z roku 1391. Loučky Kostelní (Zadní, Lesní) jsou takto nazvány na odlišení právě od Louček Sekerkových.

Řada osad vděčí svému jménu od lesních porostů tehdejší doby anebo od význačných stromů. Zjišťujeme, že středověké lesní porosty měly značně jiné složení, nežli ty dnešní. Tak Tisovka se nazývá podle porostů tisových, u nás již prakticky vymizelých. Klokočí od porostů klokočových keřů (klokoč zpeřený), známých tvrdým řezbářským dřevem a tvrdými semeny podoby lesklých kaménků, z nichž se v minulosti mj. vyráběly také tzv. růžence (k modlení). Poslední známý keř v kraji je v osadě Loktuše na samotě Pod borovím.

Bukovina, Dubecko, Smrčí se jmenují zřejmě od někdejších místních porostů (buky, duby, smrky). Název Turnov vznikl podle některých odborníků z původního jména Trnov (od trní).

Jiné osady dostaly název od půdorysů: např. Rohliny pro rohaté výběžky v členitém terénu, Lochtuše od starého názvu lochtuše (loktuše, loktuška, tj. plachta). Vesec znamenal malou ves. Stebeň znamenala ve staročeštině jizbu nebo mostek. Rotštejn rozumíme česky červený hrad (kámen). Byl nazván německy podle zvyklostí tehdejších zakladatelů a majitelů (Rothenstein).

Řada osad dostala jméno po svém zakladateli nebo usedlíkovi: sem patří např.  Mimoň, Kvítkovice (ty znamenají Kvítkův dvorec). Kozákov je Kozákův dvorec (kozák tehdy znamenalo pastýř koz). Lestkov je Lestkův dvorec od osobního jména Lestek (tj. staročesky Lstimír). Prackov znamená Prackův dvůr. Staré jméno Pracek znamená pracoun čili pracant, tj. ten, kdo rád pracuje. Hrachovice jsou odvozeny od majitele Hrácha. Můžeme si připomenout, že v Hrachovicích stávala původní rotštejnská rychta. Záholice dostaly své jméno po usedlém tam Hůlovi či Hólovi.

Jiné obce nebo osady mají sice své názvy jazykově objasněné, ale bližší okolnosti vzniku zůstávají stále nejasné. Chutnovka vznikla od vlastnosti chutný, tj. ve staročeštině příjemný, přívětivý. Besedice od slova beseda, tj. rozprava. Semily znamenalo  osadu semilů, ve staročeštině lidí, kteří jsou milí, kteří se líbí.

Jak bylo již řečeno, pojmenování některých obcí, osad i samot zatím nemáme dobře objasněna, ale i tak svědčí názvosloví našich předků o vtipu, postřehu i smyslu pro jazykovou kázeň. Vzpomeňme namátkou místních jmen: Rozumov, Radostná, Vzdychánek, Pustina, Tunčov, Havírna, Peklo, Tatobity atd.

Bylo by jistě záslužnou prací našich kronikářů, aby doplňovali podle možnosti soupis názvů různých částí osad, potoků, samot, lesů, polí atd. Případně by se mohli pokusit zjistit něco o jejich vzniku. Mnozí z nich už ke chvále věci činí. Také kronikáři v Mírové pod Kozákovem jsou dobrým příkladem. Dobře vedené záznamy, ukládání fotografií a dokumentů, filmové, magnetofonové záznamy a video nahrávky zachycují rušný rozvoj našich obcí v současné době pro paměť příštím generacím.

   

95 let Hasičského sboru v Klokočí

95 let Hasičského sboru v Klokočí – napsáno v roce 2003

Sbor dobrovolných hasičů v Klokočí byl založen za poměrně obtížných podmínek v roce 1908 a letos tudíž klokočtí vzpomínají již 95 výročí jeho vzniku. Byl to sbor, tehdy založený jen pro osadu Klokočí (z tehdejší klokočské obce, kterou tvořily Vesec, Smrčí, Prackov, Loktuše a Klokočí). Již v příštím roce patřil klokočský sbor do Hasičské župy č.11 „Pojizerské“. Měl zpočátku 33 členů. Byla zakoupena čtyřkolová ruční stříkačka a patřičná výzbroj, později byly ještě přikoupeny přilby a lano s karabinou pro lezce.

Sbor byl poprvé zavolán k požáru domku čp. 20 pana Mlejnka. Po dobu první světové války činnost sboru téměř ustala. Teprve v roce 1920 byla postavena hasičská zbrojnice poblíž hřbitova.V roce 1928 k ní přibyla ještě zvonička a zavěšen osadní zvonek. Byla sem rovněž umístěna pamětní deska k poctě padlých vojáků z války 1914 - 1918.

V roce 1922 hasil klokočský sbor požár u pana Aloise Svobody na Rotštejně, v dalším roce požár domku paní Horáčkové a u Hlubučků v čp. 19. Záhy nato hořel dům čp.27 pana Václava Hlubučka. V roce 1924 byl založen ženský odbor, který měl 24 členek. V roce 1932 hasili klokočtí požár domku pana Františka Hlubučka v čp.57 a stodoly u čp. 7. Při tomto velikém ohni se podařilo zcela uchránit blízký dům čp. 24.

Dne 9. 7. 1933 se v Klokočí konala slavnost 25 let vzniku sboru. U této příležitosti zde byl pořádán župní hasičský sjezd a ve škole byla připravena výstavka dokumentů a fotografií. K poslechu hrála hudba pana Poloprutského a večer byla v místním hostinci hasičská taneční veselice. V roce 1937 zasahovali členové sboru při požáru pana Mareše v Podloučkách.

Také za druhé světové války byla činnost sboru velmi slabá. V roce 1942 vyhořel hostinec pana Jiřího Hejduka „Pod průchody“. Pro nedostatek vody nedalo se mnoho zachránit. Teprve v nové republice se aktivita znovu obnovila. V roce 1983 bylo vzpomenuto 75. výročí vzniku sboru, v témže roce začíná kronikář sboru Zdeněk Židů psát pěknou sborovou kroniku.

Členové Sboru dobrovolných hasičů v Klokočí odpracovali zdarma veliké množství brigádnických hodin, a to zcela nezištně, na nejrůznějších veřejných akcích v obci. V hasičské zbrojnici si zřídili klubovní místnost. Účastnili se množství hasičských soutěží, v mnoha z nich se čestně umístili. Pořádali hasičské taneční zábavy i plesy, scházeli se k besedám a schůzím v nové klubovně.

Do sboru se hlásí noví mladí členové, je chvályhodné že jsou to i četné ženy, bohužel sbor opouští řada starých osvědčených členů, kteří odešli navždy. Velikou ztrátou pro Klokočí bylo nenadálé předčasné úmrtí prvního kronikáře sboru Zdeňka Židů, jehož obětavost a příkladný přístup k povinnostem byl pro mnohé vzorem. Čest památce jeho i ostatních zesnulých členů

 

Aby se minulost neopakovala

Z jedné kroniky – „Aby se minulost neopakovala“

Rád listuji starými kronikami a na jejich listech pročítám zajímavé zprávy o tom, co kronikář prožíval,  co v kronice zaznamenal nám i budoucím generacím. Jsou tam zachyceny události obce i státu, jsou tu popisovány příběhy a osudy občanů, jak řádily nemoci, jak lidé prožívali válečné hrůzy, kdy se jim vedlo dobře a kdy tomu bylo naopak. Také vesecká kronika zachycuje přehršli takových záznamů, jak je tam zapsal kronikář Josef Hejduk.

I tady jsou zaneseny příběhy radostné, plné optimismu a nadějí, kdy občané prožívali šťastné chvíle. Jsou tu zapsány i smutné okamžiky a tragické události, které se přehnaly nad hlavami těch, co žijí nebo žili tady pod Kozákovem. Lidé někdy nevěděli, co přinese zítřek. Takové těžké a strastiplné roky jsou popisovány v době obou světových válek.

V té první muselo i z Vesce a z okolí odejít mnoho mužů na frontu, z níž se mnozí už nikdy domů ke svým rodinám nevrátili, anebo si přinesli těžkou invaliditu, která je pak trápila už do konce života. Podlomené zdraví ztrpčovalo pak celý zbytek života každého válečného invalidy.

Kronikář líčí také např. období první republiky, když píše: „Někteří lidé si žijí blahobytně, ale daleko větší množství je těch, kteří živoří na hranici chudoby.“ Bylo tu mnoho těch, kteří byli chudí, nezaměstnaní, byli tu dělníci i drobní rolníci s nejistou budoucností.

Po létech konjunktury a prosperity přišla náhle doba nezaměstnanosti, těžké hospodářské krize a tím pak i bídy pro mnohé naše dělnické rodiny - ať ve městě nebo na vesnici. Někdy neměla leckterá rodina opravdu ani na chleba. Žebračenky nepomohly od hladu početným rodinám s mnoha dětmi.

Také tady ve Vesci si přečasto žebráci podávali dveře. Chodili po vesnici dům od domu a prosili o chudou almužnu. Tak chodil třeba flašinetář Josef Vodháněl se svým bratrem Otou, chodil z Podlouček žebrák Žambulka.“ Tolik kronikář Hejduk.

Za mého dětství chodil v Loktuších po domech, tzv. „po číslech“, obecní chudý František Paldus. V každém domě dostával ubytování a nocleh. Také musel dostat jídlo po dobu několika dnů, co v domě pobýval. Ta doba se řídila podle toho, jak veliké bylo hospodářství nebo majetek toho kterého majitele domu. Zato Paldus trochu vypomáhal  (v mladších létech) při zemědělství.

Ještě velmi dobře si pamatuji, jak se od vesnice k vesnice potloukaly tlupy cikánů a různých kočujících vandrovníků. Dům od domu chodívali a své laciné zboží a různé cetky nabízeli a prodávali podomní obchodníci. Byli většinou ze Slovenska, proto jsme každému takovému člověku říkávali „Slovák“ (i když to možná někdy byl Čech nebo Moravan). Sklínkaři zasklívali lidem okna a obrazy, dráteníci drátovali hrnce a jiné hliněné nádobí, letovali a spravovali hospodyním plechové mísy. Udělali a opravili, co bylo v domácnosti potřeba.

Od mlýna ke mlýnu putovali krajánkové a sekerníci. Ti první pomáhali při práci ve mlýně a přitom vyprávěli své zážitky a příběhy ze světa. Zvláště napínavé byly jejich pohádkové vyprávěnky např. o vodnících apod. Sekerníci zase pomohli panu otci ve mlýně opravit veliká mlýnská kola, na které padala voda a poháněla celý mlýn. Kola neustálým mokrem hodně trpěla.

Je mnoho takových vzpomínek na minulou dobu, jak člověku utkvěly v paměti nebo jak je kronikáři  zapsali v kronikách. Já mám takové své soukromé krédo: „Už pro kouzlo vzpomínek je krásné žít...!“

   

Strana 5 z 6

Právě připojeni - hostů: 193 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1248305

Rodina v boravku (obýváku)
Stezka pro pěší z Růžové hory
To v pozadí Je Tribunj
Znovu Týnský chrám
Mladí končeničtí hudebníci
102. narozeniny občanky Maryškové
Maso se přihřívá ve vytopeném grilu
Odpoledne pro důchodce 12/1985
Ahóóój !!!
Hlavní křižovatka v obci u banky
Vítání občánků na Dolech 1984
Vítání občánků na Dolech - listopad 1982
Sportovní dětské odpoledne 1979
Jan Viduna, Iveta Součková
Zimní krajina pod Kozákovem
Školní rok 1976-77
Dětský maškarní karneval - poraďte mi rok
Sousoší na Staroměstském náměstí
Pohled
Venda a Pépa Gelerovi, naši hostitelé
Co z toho bude...
J. Viduna, J. a F. Votrubcovi