Z jedné kroniky – „Aby se minulost neopakovala“

Rád listuji starými kronikami a na jejich listech pročítám zajímavé zprávy o tom, co kronikář prožíval,  co v kronice zaznamenal nám i budoucím generacím. Jsou tam zachyceny události obce i státu, jsou tu popisovány příběhy a osudy občanů, jak řádily nemoci, jak lidé prožívali válečné hrůzy, kdy se jim vedlo dobře a kdy tomu bylo naopak. Také vesecká kronika zachycuje přehršli takových záznamů, jak je tam zapsal kronikář Josef Hejduk.

I tady jsou zaneseny příběhy radostné, plné optimismu a nadějí, kdy občané prožívali šťastné chvíle. Jsou tu zapsány i smutné okamžiky a tragické události, které se přehnaly nad hlavami těch, co žijí nebo žili tady pod Kozákovem. Lidé někdy nevěděli, co přinese zítřek. Takové těžké a strastiplné roky jsou popisovány v době obou světových válek.

V té první muselo i z Vesce a z okolí odejít mnoho mužů na frontu, z níž se mnozí už nikdy domů ke svým rodinám nevrátili, anebo si přinesli těžkou invaliditu, která je pak trápila už do konce života. Podlomené zdraví ztrpčovalo pak celý zbytek života každého válečného invalidy.

Kronikář líčí také např. období první republiky, když píše: „Někteří lidé si žijí blahobytně, ale daleko větší množství je těch, kteří živoří na hranici chudoby.“ Bylo tu mnoho těch, kteří byli chudí, nezaměstnaní, byli tu dělníci i drobní rolníci s nejistou budoucností.

Po létech konjunktury a prosperity přišla náhle doba nezaměstnanosti, těžké hospodářské krize a tím pak i bídy pro mnohé naše dělnické rodiny - ať ve městě nebo na vesnici. Někdy neměla leckterá rodina opravdu ani na chleba. Žebračenky nepomohly od hladu početným rodinám s mnoha dětmi.

Také tady ve Vesci si přečasto žebráci podávali dveře. Chodili po vesnici dům od domu a prosili o chudou almužnu. Tak chodil třeba flašinetář Josef Vodháněl se svým bratrem Otou, chodil z Podlouček žebrák Žambulka.“ Tolik kronikář Hejduk.

Za mého dětství chodil v Loktuších po domech, tzv. „po číslech“, obecní chudý František Paldus. V každém domě dostával ubytování a nocleh. Také musel dostat jídlo po dobu několika dnů, co v domě pobýval. Ta doba se řídila podle toho, jak veliké bylo hospodářství nebo majetek toho kterého majitele domu. Zato Paldus trochu vypomáhal  (v mladších létech) při zemědělství.

Ještě velmi dobře si pamatuji, jak se od vesnice k vesnice potloukaly tlupy cikánů a různých kočujících vandrovníků. Dům od domu chodívali a své laciné zboží a různé cetky nabízeli a prodávali podomní obchodníci. Byli většinou ze Slovenska, proto jsme každému takovému člověku říkávali „Slovák“ (i když to možná někdy byl Čech nebo Moravan). Sklínkaři zasklívali lidem okna a obrazy, dráteníci drátovali hrnce a jiné hliněné nádobí, letovali a spravovali hospodyním plechové mísy. Udělali a opravili, co bylo v domácnosti potřeba.

Od mlýna ke mlýnu putovali krajánkové a sekerníci. Ti první pomáhali při práci ve mlýně a přitom vyprávěli své zážitky a příběhy ze světa. Zvláště napínavé byly jejich pohádkové vyprávěnky např. o vodnících apod. Sekerníci zase pomohli panu otci ve mlýně opravit veliká mlýnská kola, na které padala voda a poháněla celý mlýn. Kola neustálým mokrem hodně trpěla.

Je mnoho takových vzpomínek na minulou dobu, jak člověku utkvěly v paměti nebo jak je kronikáři  zapsali v kronikách. Já mám takové své soukromé krédo: „Už pro kouzlo vzpomínek je krásné žít...!“