Vesec pod Kozákovem a okolní vsi   

 V příjemném údolí pod achátovou horou Kozákov  rozkládá se naše vesnička s názvem Vesec. K ní jako sestra s menším bratříčkem přináleží i sousední Smrčí a nedaleký Prackov. Ten je již skoro na samém severozápadním úpatí Kozákova. Ještě blíže k vrcholu Kozákova se prý kdysi rozkládala ještě jedna nevelká vesnička, která se jmenovala Zásadí. Ta již dávno zanikla.

Historické záznamy říkají, že Vesec i okolní vsi patřívaly pod panství hradu Rotštejna, ale ten v 15. století zpustl a naše vesnice se dostaly na dlouhá léta pod správu Hruboskalského panství.

Vesec, Smrčí i Prackov, ale i ves Loktuše, patřily pak pod rychtu klokočskou. K obci Klokočí přináležely potom až do roku 1924, kdy se tato poměrně velká obec rozpadla na tři menší samostatné obce: Klokočí, Loktuše a Vesec (s osadami Smrčím a Prackovem). Tak u nás vzniká i samostatná katastrální obec Vesec.

Tento stav trval až do roku 1960, tedy plných 36 let. Potom byla obec Vesec připojena do velké sloučené obce, která dostala název Mírová pod Kozákovem. Tak je tomu dodnes. V této velké sloučené obci jsme letos v roce 2000 tedy již rovných 40 let.

Máme u nás řadu veřejných nebo významných budov i historických památek. Mezi budovy, které v každé obci znamenaly mnoho, vždycky patřívala škola. Ve Vesci byla původní dřevěná škola postavena v roce 1873. Představujeme Vám ji podle obrázku z obecní kroniky, jak ji tam nakreslil kronikář Josef Hejduk. Tato malá dřevěná škola však v roce 1905 vyhořela.

Na jejím místě se záhy začalo se stavbou nové zděné školy, jak ji známe ještě dnes. Vyučovat se v ní začalo v roce 1907, tedy před 93 léty. Během pozdějších dob doznala několik úprav a vylepšení, generální oprava se prováděla v šedesátých létech.

Tělocvičná jednota Sokol ve Vesci byla založena v roce 1919 a ta si postavila ve 30. létech zbudovala novou sokolovnu, kterou předávala veřejnosti v roce 1932. Také tato sokolská budova byla později několikrát vylepšována a zdokonalována. K poslední generální úpravě a rekonstrukci, i rozšíření došlo pak až v 90. létech.

Vedle sokolovny bylo zřízeno i pěkné sportovní hřiště, které se v zimním období mění na výborné kluziště pro naši mládež. V místě, kde říkáme „Na obci“ bylo zásluhou několika nadšenců zřízeno koupaliště, které dodnes slouží svému účelu.

Hasiči ve Smrčí si vybudovali uprostřed vesnice hasičskou zbrojnici, kterou rozšířili a zmodernizovali rovněž zcela nedávno za vydatného přispění Obecního úřadu v Mírové pod Kozákovem. Je v ní nyní i nevelký společenský sál, který je hojně využíván.

V osadě Prackov máme pěknou zachovalou kapličku, kterou postavil již v roce 1919 prackovský občan pan František Trakal. Zato vesecká kaplička vedle školy je v současnosti ve značně dezolátním stavu. Uvnitř býval od roku 1890 veliký  obraz Anděla Strážce, umělecké dílo. který sloužil zároveň jako oltář, kde se konávaly kdysi i bohoslužby. Na kapličce je umístěna i malá zvonička, ale zvon v ní není již dávno funkční. Zmíněný obraz neznámý zloděj před časem odcizil a samotnou kapličku zdevastovali vandalové. Snad se dočká opravy!

Vedle vesecké kapličky stojí pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého, kterou vytesal v 19. století lidový umělec kameník Zeman ze Žernova. Kolem rostou vysoké státem chráněné lípy.

Také občané ve Smrčí mají ve své vesnici kamennou zvoničku v místě, kde se říká „Na kopečku“. Ta byla nedávno zásluhou obecního úřadu opravena, dostala novou vazbu i střechu.

Na stráních při cestě do Klokočí stojí maličká polní kaplička nebo chcete-li, boží muka. Tuto historickou památku na Fialníku založil na svém pozemku rolník Kudrnáč z Vesce asi kolem roku 1832.

Po první světové válce zřizovali si občané pomníky na památku padlých vojínů. Jeden takový památník máme v Prackově a vedle něj roste a košatí se památná Lípa svobody. Podobný pomník obětem světové války postavili i občané ve Smrčí. Také vedle něj roste Lípa svobody. Oba zmíněné pomníky, jejichž obrázky vám ukazujeme, byly slavnostně odhaleny v roce 1923.

V roce 1924 si osada Vesec s Prackovem zřídila při silnici do Prackova společný obecní hřbitov. Až do té doby se všichni zesnulí občané pohřbívali zásadně na církevní hřbitov do Louček. Mnoho občanů ze Smrčí bylo ještě i po roce 1924 pochováno na hřbitově v Loučkách. Dnes již toto dávno neplatí a řada zesnulých ze Smrčí odpočívá na veseckém hřbitůvku. Do konce letošního roku 2000 bylo na našem hřbitově pochováno více jak 500 našich spoluobčanů.

V roce 1930 byla vedle sokolovny ve Vesci postavena budova, které jsme si zvykli říkat „Kampelička“, protože tady mělo právě toto peněžní družstvo svou úřadovnu. Později tam sídlel i místní národní výbor. Od roku 1958 tam je i vesecká pošta.

Tam, kde je dnes prodejna smíšeného zboží v domě čp. 22 ve Vesci, býval známý hostinec „Pod Kozákovem“ s nevelkým tanečním sálem a v minulosti tu byl i obchod se smíšeným zbožím pana Antonína Hlubučka. Naproti v domě čp. 19, kde dnes bydlí rodina Bukovských, býval rovněž smíšený obchod pana Františka Drexnera. Další krám měli vesečtí občané v domě čp. 47 u Hlubučků. Ve Smrčí bývala prodejna v domě čp. 48, původně Pleštilův smíšený obchod, později vyhlášená prodejna pana Václava Zaplatílka.

V čp. 17 ve Vesci bývalo pekařství pana Habřinského. Druhou pekárnu měl pan František Votrubec v čp. 1 „ve stráni“ pod hřebenem. Říkalo se tu u „hřebenských“. Toto Votrubcovo pekařství vyhořelo ve válečném roce 1942.

V době socializace naší vesnice, kdy v obci pracovalo jednotné zemědělské družstvo, byl postaven i veliký družstevní kravín, odchovna mladého dobytka, stodola i další příslušenství, jak je známe dodnes. Nyní vše využívá soukromá Zemědělská farma pana Jindřicha Kněborta z Vesce.

V devadesátých létech byl ve Vesci vytvořen zájmový občanský spolek LOKOS, což je sdružení zdejších rybářů. Ti si vlastním přičiněním a za přispění několika sponzorů vybudovali poblíž veseckého koupaliště pěkný rybářský areál, kde říkáme „Na baště“. Vedle založili zcela nový rybník pro chov ryb. Areál je hojně využíván ke společenským akcím, koncertům, zábavám, oslavám atd.

Na samotě Podhájem je rekreační středisko, které tu založil býv. národní podnik Bytex Rumburk, později převzal podnik Železnobrodské sklo a konečně jablonecký podnik Bižuterie. Dnes je celý areál v majetku Zdeňka Kováře, který toto zařízení odkoupil od podniku Bižuterie.

Rodina Ježkova má brusírnu kamenů a zlatnickou dílnu, paní Volková ve Vesci vyrábí a prodává foukané skleněné figurky. Ve Smrčí má stavební firmu Tomáš Vodháněl se svým bratrem, Vladislav Kněbort provádí odborné tesařské i truhlářské práce.

Jestliže vás nyní provedeme trochu po našich vesnicích, budete mít možnost spatřit řadu nových nebo nedávno postavených rodinných domů, a to jak ve Vesci, tak i ve Smrčí. Největší zástavba byla ve Vesci severně od budovy školy.

Máme však u nás ještě i řadu staročeských chaloupek, roubených ze dřeva. Mnohé z nich jsou velice zachovalé a stále dobře udržované. Za povšimnutí stojí např. toto roubené patrové selské stavení čp. 3 u Hejduků ve Smrčí, postavené někdy kolem roku 1870. Neméně pěkná roubená chaloupka čp. 45 stojí vedle silnice z Vesce do Smrčí, postavená v roce 1901. Dnes patří manželům Svobodovým.

Všechny informace, které vám v úvodu této první videokazety sdělujeme, čerpali jsme z veřejné obecní kroniky, kterou vedl od roku 1914 až do roku 1972 první vesecký kronikář Josef Hejduk z Vesce čp. 30, kde se odedávna říká Podhájem. Po něm se vedení kroniky ujala jeho dcera Věra Mlejnková, která jako kronikářka vede obecní kroniku dodnes.

Alespoň zhruba vás ještě provedeme veseckými kronikami. První menší knihu založil jako první díl kronik Josef Hejduk v roce 1914, ale zachytil v ní i některé důležité události a zprávy ještě i z minulého 19. století. Tato kronika měla pohnutou historii.

Za druhé světové války musela být odevzdána německým úřadům a po válce jakoby se pod ní zem slehla. Až teprve za několik roků ji zcela náhodou objevil v Praze zdejší rodák a tehdejší student bohosloví pan Miroslav  Hloušek. A tak se málem oplakávaná kronika vrátil tam, kam patří: k nám do Vesce. Mnohé válečné záznamy v ní bylo nutno udělat dodatečně. Jsou zde až do konce roku 1950.

Druhý díl kroniky je již velice objemná silná kniha a zápisy v ní začínají rokem 1951 a končí rokem 1986. V něm je zařazena i řada fotografií, náčrtků a kreseb, které svou dovednou rukou provedl sám kronikář.

Tento třetí díl už celý píše dnešní kronikářka Věra Mlejnková a zápisy v něm líčí život našich vesnic od roku 1987 do současnosti. Objevují se zde zprávy radostné, veselé, ale i smutné, truchlivé, ba často i tragické... Tak jak je život přinášel... Je tu zapsáno vše, jak se rodili noví občánkové, jak staří od nás odcházeli, kolik bylo staveb, jak lidé pracovali, jak se bavili, sportovali, přátelili, co se v obci vybudovalo, ale také co zaniklo.

Vy mladí, kteří ty časy již nepamatujete, poznejte, jak žili vaši rodiče, dědové, pradědové...