Z doby našich předků - doby dávno minulé - Štěpán Mlejnek: Obecní kronika Loktuš

Původní ves Lochtuš stávala prý již v dobách před válkami se Švédy. Když Švédové napadli naši zemi, vyplenili také Železný Brod a dvěma proudy táhli pak směrem na Turnov. Jeden proud se valil maloskalským údolím a druhý pak údolím podkozákovským. Ves Lochtusch byla od Švédů vypálena a vydrancována a pak teprve znovu vystavena a osídlena rodem Mlejnků z Vrabčiny, jak je o tom psáno v předcházejícím článku těchto vzpomínek..

Nejstarší veřejný nápis v kraji je v Klokočských skalách vyryté jméno „Daniel Botohradecký a Jiřík Síbr - 16O4“.

Z nálezů jsou zde známé stříbrné peníze z doby Ferdinanda II. z roku 1623, které nalezl Jan Hlubuček z Klokočí při rytí trávníku. Byly v hliněném džbánku v počtu asi 100 kusů.

V prvních dobách, ze kterých máme ještě zprávy, docházely dítky do školy z celé klokočské obce až na Hruštici (ovšem jen kdo chtěl). Později nastalo vyučování po domech. Společně se učilo ve Vesci, kde byla první škola r. 1873, která v roce 1907 vyhořela (byla celá dřevěná). Ještě téhož roku byla postavena nová škola a začalo se v ní vyučovat. Po postavení školy v Chutnovce (na Dolích), začaly děti z Lochtuš docházet tam.

V prvních dobách obce soustředil se spolkový život hlavně do Klokočí, jako centra obce, a pak také do Vesce, k nám do Lochtuš už méně. Teprve založením hasičského sboru roku 1911, hospodářského spolku, jakož i Sokola, začal i u nás kulturní a společenský ruch oživovat. Sokolská jednota byla založena zásluhou bratří Josefa Staňka z čp. 2, Bohouše Kalkusa z čp. 4 (studenta) a hostinského Josefa Kvapila ze Špice. Loktušský Sokol zakoupil v Ohrazenicích starší jeviště za 1 800 Kč a za řízení Bohouše Kalkusa byla i v Loktuších uvedena do života činnost divadelní.

Sál vedle hostince postavil hostinský Josef Kvapil (otec dnešního majitele - 1948) v roce 1920.

Podle podání našich předků býval i zdejší kraj napadán zhoubnými nemocemi. Stalo se tak např. po prusko-rakouské válce r. 1866, kdy zejména na Rotštejně a                                      v Klokočí řádila zlá nakažlivá nemoc cholera. V kraji pod Kozákovem si vyžádala šedesát šest lidských životů. V roce 1919 vypukly v obci černé neštovice (pravé). Býval to prý žalostný pohled na vůz Červeného kříže, který denně odvážel postižené do nemocnice v Turnově.

V roce 1921 řádila v našem kraji zlá dobytčí nemoc slintavka a kulhavka, které padlo za oběť mnoho kusů hovězího dobytka. Tato nemoc řádila zde znovu v roce 1938 - 1939, kdy rovněž mnoho dobytka uhynulo.

V září r. 1905 prudká bouře a průtrž mračen zničila v noci mnoho nadějné úrody. Brambory a řepa byly vyplaveny, půda z polí smetena a mosty strhány.

A nyní ještě několik pamětí z minulosti podle podání starých občanů:

Čas rychle ubíhá, svět se mění a lidé s ním. Mnoho, mnoho se převalilo přes hlavy našich předků. Málo se však zachovalo v naší paměti. Již jen některý stařeček nebo stařenka může nás uvést svým vypravováním do dob dávno minulých a nám se už dnes ani nezdá být možné to, co slyšíme a co se v našem kraji skutečně dělo.

Bylo to v roce 1866, kdy do Čech táhlo pruské vojsko. Ani náš kraj nebyl ušetřen. V naší dědině byl ubytován pluk pruských husarů. Husaři, ač naši nepřátelé, chovali se vůči zdejšímu obyvatelstvu slušně a celkem ohleduplně. Lidé se jich přesto báli a ukrývali se v Javorníce v lese a po jeskyních. Kdo měl koně, ukrýval jej, aby ho nemusel odevzdat k vojsku nebo aby nemusel jet na „přípřež“ (tenkrát se říkalo na „fišpón“, starý Vodháněl z Prackova byl na „fišpóně“ po čtyři týdny).

V místě u Loktuš, kde se říkalo „na panských rohlinkách“ byly před 80 léty (r. 1868) otevřeny šachty. Havíři od Kladna bydlili ve vsi a snažili se v šachtách těžit uhlí. To však bylo nekvalitní, špatně hořelo (lupek), a proto museli od dolování upustit.  Šachty byly zavaleny a jen název „havírna“ po nich zůstal.

Od těch doby byl pokus s dolováním uhlí podniknut znovu ještě několikrát, ale vždy opět bezvýsledně. Při vrtání strojem „v klůčku“ byly ztraceny dvě diamantové vrtací korunky, takže se s vrtáním muselo přestat. Pokusné vrty se pak prováděly ještě v místech „u jezu“ za potokem vedle dubecké cesty (nedaleko mlýna) a pak také nad Loktušemi „na hatašce“ poblíž čp. 32 a 33.

Sousední hrad Rotštejn byl v minulých dobách (po svém zničení) obýván už jen jako zřícenina. V tamních jeskyních mívaly své domovy čtyři rodiny.

Bývalý hostinský Zajíc na Špici skončil svůj život dobrovolnou smrtí. Jednoho rána byl nalezen na posteli zastřelen. Také pozdější hostinský Josef Kvapil odešel ze světa dobrovolně. Oběsil se. Stejnou smrtí sešel u nás také obecní hrobník Dědeček.

Dřevař Podobský obětoval život svému povolání. Při kácení padl na něj silný strom a na místě jej usmrtil.

Chalupník Votrubec z čp. 7, kterému se říkalo „barácký“, provdal svoji dceru Annu za Josefa Mráze na Chutnovku. Jejich manželství však nebylo šťastné. Manželé Mrázovi se nesnášeli,  soudili se a věčně hašteřili. Jednoho večera byl Mráz ve světnici při draní peří zastřelen. Rána padla oknem zvenku. Bylo tu podezření na jeho tchána Votrubce z Lochtuš, protože všechny důvody a důkazy tomu nasvědčovaly. Votrubec byl zatčen, souzen a usvědčen. Mladoboleslavská porota ho odsoudila k trestu smrti provazem. Jeho trest však byla nakonec pozměněn na 20 let těžkého žaláře.

Matka zavražděného Mráze zemřela zanedlouho u cizích lidí., protože Josef, vulgo Pepíček, byl jejím jediným dítětem. Tady dlužno poznamenat, že Josef Mráz byl na tehdejší dobu velice pokrokový člověk. První v celém kraji měl např. moderní mlátičku na obilí, ale také první kapesní svítilnu na baterii (baterku). Byl v kraji prvním majitelem dalekohledu, což byla tenkrát věc ještě nevídaná a neslýchaná.

Za starých časů se taneční zábavy odbývaly ve větších světnicích po barácích, protože dříve taneční sály vůbec na vesnicích nebývaly. Tak se v Lochtuších tančívalo     „u šenkýřů“, kde se také čepovalo pivo. Ve Vesci chodili tancovat do čp. 29, dnes tam bydlí pan Josef Židů. Nynější mnohočlenné kapely nahradili tenkrát potulní muzikanti - šumaři, ale někdy musel stačit i kolovrátek (flašinet). Litr piva se tenkrát prodával za 14 krejcarů. Výdělky bývaly skromné. Za den práce na panském poli se platilo čtyrák odměny.

Obilí se mlátívalo cepy. Po celou zimu to vesele bušívalo na mlatě ve stodole. Místy se předlo konopí nebo len na kolovratech. Na ručních stavech domácí tkalci tkali plátno. Sousedé se přitom scházívali na přástvy.

V zimě se drávalo peří a ženy říkaly, že jdou na „dračky“. Hlavní stravou býval černý chléb a chléb z vikve. Bílé pečivo a maso to bývalo jen na větší svátky. Často se objevily na stole sušené hrušky (křížaly) a švestky.

Otec mého dědečka - můj praděd - Václav Mlejnek z Loktuš čp. 18 vozil z Kabele kámen na stavbu mariánského kostela v Turnově a také kámen na sloup mariánský, který byl postaven na turnovském náměstí uprostřed kašny. Dále ještě vozil kámen na stavbu radostínského mlýna. Cesty tehdy byly velice špatné, těžko sjízdné, takže to býval výdělek opravdu zasloužený. Silnice u nás tenkrát ještě vůbec nebyly.