Velikost textu

Ostatní

Ve stínu achátové hory 2 - ochutnávka

Jak jsme studovali za války

 Píše se datum 1. září 1941.  Nová škola... První kroky do ní byly jaksi nesmělé, ruce se všeho dotýkaly tak nějak velmi opatrně, i v duši bylo všelijak. Jaké to tam bude? Když jsem po prvé otevřel těžké dveře nové školy, všechno se mi najednou zdálo nějaké divné a docela jinačí nežli tomu bylo v gymnáziu na Výšince. Už ty těžké hlavní dveře byly docela jiné nežli moderní prosklené dveře gymnázia. A což teprve ty tmavé ponuré chodby i učebny! V mých očích mi tenkrát připadaly jako sklepení oproti jasným a prostorným místnostem mé dřívější školy.

Začal jsem  tedy studovat na nové škole – obchodní akademii, která sem do Turnova přišla z Jablonce díky záboru pohraničí (Sudet). Budova opravdu nebyla zrovna nejlepší, byla přece jen hodně stará (původně stará reálka, později čsl. vojenská kasárna). Zato učební látka a celé to školní prostředí, to vše mělo docela jiný ráz, než jak jsem byl zvyklý v gymnáziu. Všechno na mne dělalo dobrý dojem, až na tu tmavou chodbu i tmavé třídy a černou naolejovanou podlahu.

Třídním profesorem ročníku A byl ing. Jaroslav Pařízek, třídním našeho ročníku B prof. Karel Zakouřil a v ročníku C prof. František Šetřil. Šum ve třídě rázem ustal, když vstoupil po prvé náš třídní. Přišel rázným, pevným krokem se slovy, na která nezapomeneme: „Nazdar, děti! Já jsem profesor Zakouřil - kdo by mne snad neznal - a budu zde vaším třídním.“ A opravdu po dlouhou dobu byl nám dobrým třídním profesorem, skutečným „tátou“ nás všech, který se každého z nás dovedl zastat, když toho bylo zapotřebí.

Většině z nás se studium na OA zalíbilo hned ze začátku. Zvláště komerční předměty prof. Zakouřila měl každý rád. Na jeho hodiny jsme se přímo těšívali. Poznávali jsme v nich skutečnou obchodní praxi na názorných příkladech, nikoliv jen suchou teorii, vyčtenou z „učených knih“. Karel Zakouřil byl sám skutečný praktik, míval před zahájením své pedagogické činnosti i svůj vlastní obchod v Turnově.

Ovšem těsnopis byl zprvu dost těžkým oříškem. Mně se zdálo nemožné, naučit se zpaměti všem těm značkám, samoznakům a zkratkám. Ale nakonec při dobré vůli a troše učení šlo všechno. Pomalu jsme vnikli do studia odborných předmětů a po půl roce by se byl nikdo z nás nechtěl vrátit na gymnázium nebo na měšťanku.

Celý první ročník proběhl nám poměrně klidně a při dobrém učení. Tíhu války bylo sice cítit na všech stranách, ale proti dalším rokům to ještě nebylo až tak zlé. Uplynuly naše první prázdniny a přišel druhý ročník. Zde už byla probíraná látka poněkud obtížnější. Z rozvrhu hodin sice zmizel krasopis a fyzika, ale na jejich místo přibyla zase chemie a psaní strojem. Také ostatní předměty už byly náročnější.

Číst dále: Ve stínu achátové hory 2 - ochutnávka

 

Parašutisté - hrdinové

Parašutisté - hrdinové -  Ze vzpomínek MUDr. Arnošta Kruse z Rovenska pod Troskami

Uveřejněno v Pojizerských listech k 5. výročí smrti majora Františka Závorky z Písku a nadporučíka Lubomíra Jasínka z Přerova v Rovensku pod Troskami dne 16. ledna 1943

„Ani na chvíli nepochybuji, že onen bod smlouvy, který jim zaručuje beztrestnost, je úskokem, a že toto je vlastně fraška, hra o jejich životy a i tajemství, které s sebou přivezli z Anglie a které za nic na světě nesmějí vydat.“

To jsou slova pisatelů knihy „Lidé z nebes“ (Z. Václavík a S. Laner), vydané roku 1947 v nakladatelství Naše vojsko, jednající o rovenských hrdinech majoru Františku Závorkovi a nadporučíku Lubomíru Jasínkovi.

 A ve druhé knize, jednající o tragédii na rovenské plovárně, vydané již roku 1946 Jednotou bratrskou v Turnově pod názvem „Na bratrské faře“ od autora Pavla Glose, čteme:

„ Parašutisté, zvaní krycími jmény „Sokol“ (Závorka) a „Čárka“ (Jasínek) se cítili na plovárně až příliš jistí. Zůstali na místě. Nad Rovenskem pod Troskami se rozprostřela hrozná noc...!“

A i malý článek v katalogu výstavy v Nové Pace z roku 1947 pan Kubíček - Třtěnický uvádí řadu statečných novopackých občanů, kteří ochotně a odvážně v předzimní době roku 1942 skrývali parašutisty Závorku a Jasínka.

Ano, rozprostřela se hrozná noc, hrozné byly hodiny časné noci dne 16. ledna 1943. Většina rovenských občanů na vše připravených po zdařilém zásahu na německou šelmu lačnou české krve, kterou tak klidně vyřídili už 27. května 1942 odvážní parašutisté Gabčík a Kubiš společně se svými druhy a za pomoci mnoha pražských občanů - mužů i žen (viz krásná kniha Jana Drejse „Za Heydrichem stín“, kterou by měl přečíst každý český člověk, dobrý vlastenec), většina rovenských tudíž tehdy spala denně jen polospánkem.

Během takového polospánku rovenských obyvatel rušno bylo po půlnoci dne 16. ledna 1943 na rovenské plovárně v domku, kde po léta bydlel brusič drahokamů a plavčík v jedné osobě, pan Emil Lukeš se svojí manželkou a synem - terciánem  a v poslední době s nadšenými vlastenci - parašutisty Závorkou a Jasínkem.

Bylo nezvykle rušno v malém domku na kraji města Rovenska pod Troskami - vždyť přijeli v doprovodu německého vojska ti nejnevítanější - gestapáci, a přijeli najisto!

Je opravdu těžko vžít se do situace rodiny Emila Lukeš a těch, jimž poskytla ráda svoje přístřeší, vystavujíc se velikému nebezpečí. Ale rodina Lukešova a ti, kdož s ní pracovali, věděli, že bez nebezpečí nelze získat vítězství! To si uvědomil, maje dobrý příklad v rodičích, ještě ani ne čtrnáctiletý synek Emil, student turnovského reálného gymnázia, který v noci ochotně běhal jako spojka a nebylo proto divu, že ve škole podřimoval.

Číst dále: Parašutisté - hrdinové

 

Dva rodáci ze Sekyrkových Louček

Dva rodáci ze Sekyrkových Louček - František Venclů: Turnovsko

Bývalá samostatná katastrální obec Sekyrkovy (někdy se užívá názvu Sekerkovy) Loučky se všemi svými osadami patří od roku 1961 do velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem. Jejími osadami byly: samotné Loučky, Chlomek (někdy též Chloumek zvaný), Bělá, Bukovina, Záholice, Rohliny, Rozumov, Stebeň (někdy též slyšíme název Stebno), Hrachovice, Chutnovka, Dubecko a Kvítkovice.

Jednou z osad byly tedy i Hrachovice. Dodnes je to malá vesnička, na kterou se můžeme podívat ze silnice od Turnova, když přijíždíme k Chutnovce. Spatříme ji vlevo pod lesem. Do Hrachovic patří i samota při silnici s názvem Mimoň.

A právě tady na Mimoni se 20. července 1867 narodil František Škoda (rod Škodů zde dodnes žije). František jako nadaný venkovský hoch šel na studie na vysokou školu, kde vystudoval medicínu. Po studiích se jako praktický lékař usadil v Semilech.

MUDr. František Škoda býval skutečným dobrodincem chudých lidí tady v podhůří Krkonoš, ale i z oblasti Českého ráje, tedy i našeho Podkozákovska. Pacienty, kteří neměli na zaplacení za léčení a léky, léčil prostě zdarma.

Jestliže zbývala chvilka, zval někdy pacienta do svého bytu, který míval hned vedle ordinace. Tam ho dokonce pohostil a srdečně s ním pobesedoval. Obecná škola v Chutnovce, kam Škoda jako malý žáček chodil sbírat první vědomosti pro život, měla v něm později štědrého mecenáše.

Doktor Škoda byl skutečným lékařem - lidumilem. Zemřel v Semilech 13. května 1917. Bylo mu pouhých 50 roků. V roce 2002 vzpomínáme, že uplynulo 135 let od jeho narození a 85 let od jeho smrti.

Dalším významným rodákem loučeckým byl Václav Bartoš, který se tu narodil 16. července 1862. Své rodiště, nevelkou podkozákovskou obec, skutečně jako odborník proslavil a důstojně reprezentoval. Po studiích na vysoké škole vykonával zemědělskou praxi  a potom se stal ředitelem Stanice pro šlechtění řepy a hospodářských plodin v Semčicích u Mladé Boleslavi.

V této funkci získal doslova světové jméno. Pracoval s úspěchem hlavně v oboru pěstování a šlechtění cukrovkového semene. Výsledkem této neúnavné práce byla tzv. „dobrovická řepa“,  obdařená znamenitými vlastnostmi.

Václav Bartoš pracoval i literárně. Mezi odborná díla, která napsal, patří např. „Řepa a její zušlechťování“ (1904), „Pěstování řepného semene“ (1922) a „Šlechtění řepy a pěstování řepného semene (1924).

Také Václav Bartoš, stejně jako dříve jmenovaný Dr. František Škoda, býval velikým příznivcem Obecné školy v Chutnovce, na kterou nikdy nezapomínal a posílal jí finanční i věcné dary. Ve školní kronice chutnovské školy bylo o tom zapsáno mnoho pěkného a zajímavého. Vždyť zdejší učitelé dávali i jemu, malému Vašíkovi, první základy vzdělání právě na této vesnické škole, kam jako malý chlapec chodil.

   

O učiteli Vladislavu Studničkovi

Jak jsem se sešel se vzácným člověkem…

Téměř celý svůj život jsem působil jako učitel na prvním stupni několika základních škol: v Klokočí, ve Břevništi (na Českolipsku), v Bělé u Turnova, v Tatobitech, v Turnově a nejdéle, plných 26 roků, na základní škole ve Vesci. Už jako důchodce jsem nějaký čas vypomáhal také na tehdejší Zvláštní škole v Turnově.

A právě tam jsem poznal člověka, o kterém Vám chci dnes vyprávět. Byl to kolega učitel Vladislav Studnička z Bukoviny u Dolánek. I když jsme se dříve vůbec neznali, právě na této škole jsem v něm poznal člověka, kterého jsem si začal vážit pro celý zbytek svého života. Poznal jsem v něm výborného znalce výtvarného umění, který perfektně rozumí tvorbě mistrů malířů, stejně jako výtvorům sochařským apod.

Ve škole jsem si všímal, jak perfektně chápe dětskou dušičku, jak krásný vztah má ke každému dítěti, zvláště když jde o děcko třeba i s mírným handicapem.

Číst dále: O učiteli Vladislavu Studničkovi

   

Vzpomínka na Jana Cettla

Vzpomínka na Jana Cettla aneb Turnovák staré generace

 napsal náš přítel Ing. Jindřich Cettl

Jako člen Spolku rodáků a přátel Turnova bych rád něco sdělil naší mladé generaci o známé osobnosti minulé doby, o svém pradědečkovi Janu Cettlovi, který se narodil 4. června 1834 v Turnově, jakož i o některých členech jeho početné rodiny, Janovi a Josefovi.

On sám byl povoláním řezník. Vzhledem k jeho úžasné paměti a vrozené inteligenci, byl i dobrým společníkem, muzikantem, zpěvákem, hercem - ochotníkem a známým písmákem. Svými komentáři uměl dobře a vtipně reagovat na různé politicko-hospodářské situace jeho doby.

Tím se však dostával velmi často do nesnází s tehdejším rakousko-uherským režimem. Jako člen různých spolků se všude aktivně zúčastňoval jejich činnosti.

Chodilo se do divadel, do cirkusu, zpívat, tancovat i sportovat. Tehdejší život lidí měl docela jiný společenský charakter a styl. Stress a hektika byly tehdy docela neznámými pojmy. Tak tomu bylo i u našeho pradědečka i u jeho nejstaršího stejnojmenného syna Jana (nar. 1863), mého dědečka a nakonec i u mého otce, též Jana (nar. 1893).

Všichni byli řezníci a hostinští. Proto si asi tak dobře spolu rozuměli a spolupracovali. V té době patřil rodině nakrátko i hotel „Karel IV.“ a potom hotel „Petrohrad“, který se tehdy nacházel v malé postranní uličce, kolmé k dnešní Hluboké ulici. V „Petrohradě“ bývalo díky společenské, herecké a umělecké aktivitě této rodiny velice živo.

Pradědeček i dědeček měli, jak již bylo řečeno, všestranný talent. Při uvítání našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka v Turnově na náměstí v roce 1922 ho starý Cettl (rozuměj: pradědeček) vítal v řeznickém kroji jako předseda řeznického cechu. S panem prezidentem si prohodil i pár vtipů, neboť prezident Masaryk měl též velice rád humor.

Číst dále: Vzpomínka na Jana Cettla

   

Vzpomínka na Bohuslava Plíhala

To byl český muzikant - na muzikanta, kapelníka a kamaráda vzpomíná František Mlejnek

Podkozákovská veřejnost naposledy rozloučila s významnou osobností hudebního života kraje. Zemřel dlouholetý dirigent řady hudebních souborů a těles pan Bohuslav Plíhal z Koberov. Byl to hudebník tělem i duší - pravý český muzikant. S ním od nás odešel nejen dobrý poctivý člověk, skutečný lidumil, ale především obětavý kapelník a hudebník.

Mistrně ovládal řadu hudebních nástrojů, ale v tzv. lidové hudbě měl nejraději housle a v dechovce zase bicí nástroje, především velký buben a činely. Hrával v různých souborech již v meziválečném období, ale jako kapelník vynikl pak zejména po skončení druhé světové války, kdy se náš kulturní život a s ním i česká muzika začaly znovu probouzet v nových radostnějších podmínkách.

Bohuslav Plíhal hrával se svou lidovou kapelou ponejvíce na tanečních zábavách, na plesech i na posvícenských nebo poutních veselicích. Jeho muzikanti dovedli svými tóny a nefalšovanou českou hudbou vnést radost do srdcí i duší všech účastníků. Mnozí i netančící chodili si tenkrát Plíhalovu hudbu poslechnout a zatleskat jejímu precisnímu umění.

Bohuslav Plíhal však dirigoval často i dechový soubor, a to nejen na místních slavnostech, na někdejších hasičských sjezdech, při sokolském cvičení, při dožínkách apod., ale i na velkých akcích, koncertech a hudebních přehlídkách. „Bohouš“ - jak jsme mu rádi familiérně říkávali - hrával i na tehdy oblíbených venkovských divadlech, při operetních představeních (i v přírodě), kdy zpěvy s ochotnickými herci obětavě předem nacvičil.

A tak všichni, kteří měli rádi svého a jeho veselé písničky, s lítostí v prosinci 1982 přijali smutnou zprávu o jeho úmrtí. Manželé Plíhalovi žili v Koberovech, kde jen několik měsíců před úmrtím slavili své vzácné životní výročí 60 let společného života - diamantovou svatbu. Při té jim přišla tenkrát zahrát spojená dechová hudba, kde si někdejší kapelník ještě sám také rád zadirigoval jednu skladbu a ve druhé si zahrál na velký buben.Tu odhodil i svou hůlku, o kterou se v posledním čase již musel opírat, uchopil taktovku a potom paličku bubnu a žil opět chvíli svým melodiím.

Bohužel za několik málo měsíců na to zemřela jeho manželka a v krátkém čase ji následoval na věčnost i on sám. Na poslední cestu se s ním přišlo rozloučit mnoho lidí ze široka daleka. Však on také se svou kapelou nesčíslněkrát doprovodil mnoho občanů Podkozákovska na jejich poslední cestě. Jemu přišlo naposledy zahrát několik desítek bývalých kolegů - hudebníků v čele s turnovskou Sklostrojankou.

Mnoho pamětníků ještě i dnes - po dvaceti létech - s vděčností a s láskou vzpomíná na tohoto významného muže naší lidové muziky a kulturního života tady pod Kozákovem. A tak jsem se rozhodl věnovat mu i jako dobrému příteli těchto několik vět u příležitosti 20. výročí jeho úmrtí. I dnes mu patří naše poděkování za krásné chvíle při jeho hudbě.

   

Strana 1 z 3

Právě připojeni - hostů: 161 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1248362

Manželé Kazdovi v rozhovoru s chorvatskými Čechy
Stáňa Otmarová, Pavel Ježek
Masopust 18.2.2012
Školní výlet 1978
Z Hamštejna - silnice k Loučkám
Byla zhotovena a položena tato pamětní deska na hrob
Rodina Jasmíny bydlí v Daruvaru směrem na Pakrac
Kostel sv. Nikoly - teleobjektivem
Celkový pohled z moře
Ze sídliště ve Vesci
paní Hedvika Hakenová s panem starostou Herbstem
Vítání občánků v roce 1964
Náměstí Republiky
Krásné modré moře
Rodina Věry Dvořákové - sestry Pépy z Hrubečného Pole
Společný oběd v restauraci Luka
Festival pokračuje
Městská hudba Virovitice
Rodina v boravku (obýváku)
Pláž Zamalin
Školní rok 1973-74