Parašutisté - hrdinové -  Ze vzpomínek MUDr. Arnošta Kruse z Rovenska pod Troskami

Uveřejněno v Pojizerských listech k 5. výročí smrti majora Františka Závorky z Písku a nadporučíka Lubomíra Jasínka z Přerova v Rovensku pod Troskami dne 16. ledna 1943

„Ani na chvíli nepochybuji, že onen bod smlouvy, který jim zaručuje beztrestnost, je úskokem, a že toto je vlastně fraška, hra o jejich životy a i tajemství, které s sebou přivezli z Anglie a které za nic na světě nesmějí vydat.“

To jsou slova pisatelů knihy „Lidé z nebes“ (Z. Václavík a S. Laner), vydané roku 1947 v nakladatelství Naše vojsko, jednající o rovenských hrdinech majoru Františku Závorkovi a nadporučíku Lubomíru Jasínkovi.

 A ve druhé knize, jednající o tragédii na rovenské plovárně, vydané již roku 1946 Jednotou bratrskou v Turnově pod názvem „Na bratrské faře“ od autora Pavla Glose, čteme:

„ Parašutisté, zvaní krycími jmény „Sokol“ (Závorka) a „Čárka“ (Jasínek) se cítili na plovárně až příliš jistí. Zůstali na místě. Nad Rovenskem pod Troskami se rozprostřela hrozná noc...!“

A i malý článek v katalogu výstavy v Nové Pace z roku 1947 pan Kubíček - Třtěnický uvádí řadu statečných novopackých občanů, kteří ochotně a odvážně v předzimní době roku 1942 skrývali parašutisty Závorku a Jasínka.

Ano, rozprostřela se hrozná noc, hrozné byly hodiny časné noci dne 16. ledna 1943. Většina rovenských občanů na vše připravených po zdařilém zásahu na německou šelmu lačnou české krve, kterou tak klidně vyřídili už 27. května 1942 odvážní parašutisté Gabčík a Kubiš společně se svými druhy a za pomoci mnoha pražských občanů - mužů i žen (viz krásná kniha Jana Drejse „Za Heydrichem stín“, kterou by měl přečíst každý český člověk, dobrý vlastenec), většina rovenských tudíž tehdy spala denně jen polospánkem.

Během takového polospánku rovenských obyvatel rušno bylo po půlnoci dne 16. ledna 1943 na rovenské plovárně v domku, kde po léta bydlel brusič drahokamů a plavčík v jedné osobě, pan Emil Lukeš se svojí manželkou a synem - terciánem  a v poslední době s nadšenými vlastenci - parašutisty Závorkou a Jasínkem.

Bylo nezvykle rušno v malém domku na kraji města Rovenska pod Troskami - vždyť přijeli v doprovodu německého vojska ti nejnevítanější - gestapáci, a přijeli najisto!

Je opravdu těžko vžít se do situace rodiny Emila Lukeš a těch, jimž poskytla ráda svoje přístřeší, vystavujíc se velikému nebezpečí. Ale rodina Lukešova a ti, kdož s ní pracovali, věděli, že bez nebezpečí nelze získat vítězství! To si uvědomil, maje dobrý příklad v rodičích, ještě ani ne čtrnáctiletý synek Emil, student turnovského reálného gymnázia, který v noci ochotně běhal jako spojka a nebylo proto divu, že ve škole podřimoval.

Rád tu vzpomínám na vzácné pochopení pro rovenskou odbojovou činnost dvou členů profesorského sboru, jimž jsem vyložil situaci u Lukešů a kteří mně,  tehdy osobně neznámému, uvěřili a při klasifikaci přivřeli oko. Což mohl útlý chlapec všechno zastat? A boj byl přece přednější!

Velmi těžká byla úloha i tehdejšího starosty města pana Josefa Kouřila, který měl gestapem nařízeno s parašutisty vyjednávat. Však jeho dosud zdatný organismus od té doby velmi trpěl. Brzy po tragické události byl stižen mozkovou mrtvicí.

V okupaci se nemohl svěřovat s událostí na plovárně - a po revoluci lehko bylo vkládat slova do úst mrtvého. Jisto je, že se zhostil snad nejtrapnějšího úkolu ve svém životě se  ctí jako dobrý vlastenec.

Major František Závorka, absolvent vojenské akademie, byl aktivním důstojníkem, který si byl plně vědom svých povinností, když na sebe vzal tak vysoce odpovědný a těžký úkol. A jeho spolupracovník, o jedenáct let mladší nadporučík Lubomír Jasínek, dobře vyškolený jako parašutista - radiotelegrafista, měl ve svém veliteli víc než zářný příklad.

Měl v něm vzor statečného vojáka a pracoval s ním s příkladnou odvahou. Přátelé na život a na smrt! Bojovníci, kteří splnili rozkazy převzaté od naší zahraniční vlády s příkladnou věrností. Měli velmi důležitá poslání a taková mohou být svěřena jen důstojníkům, jimž je věnována plná důvěra. Splnili, co na sebe vzali, a když zrada skončila jejich další práci, věděli, jak rozluštit situaci způsobem vojáka - statečného československého vojáka!

Zvítězili nad gestapem ve chvíli, kdy se už chechtalo a radovalo z úlovku jednoho z nejcennějších a muselo nakonec uznat svou naprostou porážku.

Doba mezi první a čtvrtou hodinou ranní dne 16. ledna 1943 měla na plovárně dramatický spád. Parašutistům Závorkovi a Jasínkovi bylo dáno ultimátum, aby se vzdali. Žádali hodinu na rozmyšlenou. Gestapáci s kulomety a reflektory namířenými k domu svolili. Babské jednání!

Do domku je jen jediný vchod, jiný východ vůbec žádný, proč tedy odvážně nevylomili dost lehké dveře a nehleděli své oběti polapit? Báli se - členové „vítězné“ armády - která za několik dnů nato dostala notnou lekci u Stalingradu - a raději ve sněhu a v mrazu mrzli venku před domkem. Bylo top pro gestapáky bezpečnější než postavit se proti hlavním pistolí dvou československých důstojníků.

Hovořili k nim o jakési smlouvě, že v případě, že se klidně vzdají, nikomu z města Rovenska se nic nestane. Tato smlouva byla snad sepsána v Jičíně, ale dodnes (1948), jelikož její obsah nebyl veřejnosti sdělen, je opředena záhadou!? Čím konečně byla smlouva s nacisty pro československé důstojníky? Odmítají jakoukoliv smlouvu páchnoucí gestapem s K. H. Frankem, protože zásadně nevěří!

Ale snad proto, aby zvěděli pravý obsah smlouvy, dává velitel Závorka rozkaz, aby smlouva byla pod oknem domku nahlas přečtena. Stalo se. A ač naprosto nevěří obsahu smlouvy, žádají, aby byla znovu přečtena českým četnictvem. Štábní strážmistr Č. Sudek a strážmistr J. Procházka byli druhému čtení smlouvy přítomni.

To už byla další hodina na rozmyšlenou. Ani během ní neuvěřili, vlastně neuzavřeli s gestapem smlouvu Přirozeně! Vždyť Němci nedodrželi smlouvy ani vůči státům, velmocím! To Závorka i Jasínek dobře věděli, že v nabízené smlouvě je čertovo kopýtko! Jaký ústupek, jaký protiúčet by chtěli zato, že se nikomu nic nestane? bylo kdy slýcháno, že by gestapo uzavíralo smlouvy s jednotlivci? Až najednou u nás v Rovensku se objeví kus papíru a říká se tomu smlouva! A její zákulisí i vlastní obsah vězí od 16. ledna 1943 v mrazivých mlhách!

A pak zase vyžádána půlhodina na rozmyšlení a po ní ještě jedna - už ta poslední! Němci poslechli, majíce velikou přesilu. Poslechli dva české parašutisty z obavy o své životy?!

Byla tu veliká přesila několika desítek německých vojáků a gestapa proti dvěma českým důstojníkům. Proti bojovníkům za svobodu celé své vlasti, kteří v poslední chvíli mohli a jistě jen také rozhodovali o značně menším území - o budoucnosti města Rovenska pod Troskami. Mají připravit druhé Lidice či Ležáky? Ne! Velitel major Závorka se svým věrným druhem nadporučíkem Jasínkem rozhodli, že dobrovolně ukončí své životy, že tím ukončí svůj statečný boj a vydají zbraně.

Rozloučili se s rodinou Lukešových, vyšli z domku proti oslňujícím reflektorům a kulometům namířeným proti nim a vydali pistole do rukou starosty města. Ne Němcům - s těmi vůbec nejednali!

Gestapáci vyhráli. Vyhráli? Ne! Ti dva čestně ukončili své životy, čestně ukončili svůj hrdinný boj! Po česku!

Během cesty autem němečtí násilníci zpozorovali, že major Závorka klesá. Rozkázali zajet k lékaři. Ještě v temné lednové noci, kdy i já jsem spal s rodinou jen polospánkem, zvoní o překot náš domovní zvonek, - ale to gestapákům nestačí. Používají svého prušáckého způsobu, kopají hrubou německou botou do našich domovních dveří.

Já otevírám okno své ordinace a jako obvykle při nočních návštěvách ptám se krátce: „Kdo je tam?“ „Tajná státní policie“, zní česky odpověď. Vidím, že je zle. Tož, jdou pro mne! myslím si, ale zatím jste hrubí vetřelci ještě pod oknem. „A co je?“, ptám se dále. „Otrava“, slyším krátkou odpověď. Tak situace je tedy jiná, než jsem si původně myslel.

Zavírám rychle okno, vezmu plášť a už mají domovní dveře otevřeny. První vstoupí mladík jako jedle, bez pokrývky na hlavě, dosud bez ničeho, co by rušilo jeho pevný krok. jen ty krásné vlasy černé jako havran byly hodně rozhozeny.

Čekárnou prochází do ordinace a těsně za ním hrubý německý voják s puškou. Mladý Jasínek usedl na židličku, kterou jsem mu nabídl a byl až nepochopitelně klidný. Klid při tak těžké situaci! A přece lze si jeho klid vysvětlit. Splnil vše, naprosto všechno, na co přísahal jako československý voják. nic neprozradil, na nabízenou smlouvu společně se svým velitelem nepřistoupil - a proto ten jen obdivuhodný klid...

Za Jasínkem se už hrnou gestapáci, ale ti už nejsou klidní a ani si nesedají. A za nimi dva němečtí vojáci a náš rovenský strážmistr četnictva Procházka přinášejí majora Závorku. Byl v bezvědomí, hluboce dýchal. Vlastně ho vlekou, a proto za jeho levou paži pomáhám ho donést do ordinace. Stále těžce, hluboce oddychoval. Byl tedy živ, ale co se kolem děje hrozného, už nevěděl...

Velmi trapná situace byla pak v mé ordinaci. Pomoci, nebo aspoň snažit se pomoci tak vítězně končící boj oběma hrdinům, znamenalo by vydat je do rukou gestapáků - vrahů... A nevykonat nic - to se přece příčí příkazu a etice lékaře! Ale jsou chvíle v životě, jež mají mimořádné zákony. Ani těch ale nebylo zapotřebí. Vždyť o všem až do posledního dechu rozhodli stateční bojovníci sami. Požili na plovárně takové množství jedu, že to plně postačilo na to, pro co se oba dobrovolně rozhodli.

Gestapáci poručili, abych jim vypláchl žaludek. To ovšem muselo selhat vzhledem k velké dávce požitého jedu. Jasínek požádal o vodu. Podal jsem mu napít a tu sklenku, kterou měl naposled v ruce, dostal po revoluci jeho maminka jako bolestnou, ale přece pro ni nesmírně cennou relikvii.

Vyšetřoval jsem střídavě u obou srdce a na dotaz gestapáků jsem jim oznámil, že srdeční činnost obou slábne. Dohodnuto podat povzbuzující lék, ale zbabělé gestapáky ani nenapadlo zjistit si vyprázdněné ampulky, aby měli doklad i kontrolu, co vlastně bylo jejich obětem podáno. Tak byli bezhlaví, když viděli, jak vítězně se oba hrdinové zbavují toho, co je očekávalo při výslechu a po něm. Major Závorka požil pravděpodobně jed dříve a tím se ovšem i jeho účinek mohl dostavit dříve, snad o několik minut.

Zatím Lubomír Jasínek, krásný vzhledem i svým klidem, kterému v té osudné chvíli bylo dvacet let a dva měsíce, s gestapáky vůbec nepromluvil. Jen spolu jsme během vyšetřování prohodili několik vět. Věděl, kam jeho mladý život spěje. Věděl to ze společného rozhodnutí se svým velitelem Závorkou a nyní při pohledu na něj, který, ač ještě živ, už promluvit nemohl.

A právě tak jako jeho ležící kamarád nenaříkal, nezasténal, byl klidný v odvaze i svědomí a v jeho mladistvé tváři nebyl ani projev nějakých bolestí. Nevšímal si vrahů, jen stranou nich se díval jakoby v posledních chvílích svého života procházel svým  milovaným moravským domovem...

Po chvíli nadešlo totéž, co u jeho staršího druha a bylo nutné ho položit. Dostavilo se klidné bezvědomí... A v 5 hodin 37 minut dotloukla jejich statečná srdce...

Gestapáci, až na to, že prohledali kapsy obou zemřelých bojovníků, byli najednou až nápadně tiší. Vždyť vlastně prohráli! Nařídili, že nikdo z nás přítomných Čechů nesmí mluvit o tom, co se stalo, odtáhli pak jako spráskaní psi. Tolik naděje měli ještě před chvílí na snadnou kořist - a nyní odcházejí s naprostou porážkou. Zrada jim nabídla krásné ovoce, ale tito dva stateční bojovníci za svobodu své vlasti rozhodli sami a nikdo jim v tom nemohl zabránit...

Jejich mrtvoly, zarosené láskou rovenských občanů byly v ranních hodinách, když už ulice města ožily,  převezeny do Kartouz. A odtud neznámo kam a veškeré pátrání po nich dodnes bylo marné (1948).

I rodina Lukešova nesla statečně svůj úděl. Plavčík Emil Lukeš byl uvězněn a jen domů odesílané prádlo, nesoucí krvavé stopy, bylo důkazem, co mu vězení poskytuje. Dočkal se ale konce války v pověstném Terezíně, ač ještě dva dny před osvobozením pevnosti, byl na seznamu těch, kdo se neměli dožít osvobození a měli zapadnout mezi tisíci těch, kteří v Terezíně padli.

Paní Lukešová se svým mladičkým synem - studentem našla takřka všude porozumění pro svůj těžký osud mezi našimi rovenskými občany. Zde je nutné zdůraznit hlavně pomoc Tělocvičné jednoty Sokol, jehož starostou byl jak v době Mnichova, tak v době rozpuštění Sokola, a ovšem i dodnes (1948) velmi obětavý ředitel měšťanských škol Alois Náhlovský. Ten především okusil i pobyt v Žitavě a ten se staral s Emilem Lukešem za pomoci věrohodných občanů o bezpečnost a denní starosti u Lukešů, kde se skrývali stateční parašutisté. Zvěděl včas o nebezpečí a třikrát během 15. ledna 1943 je navštívil a naléhal na velitele Závorku - naposledy ještě o 23. hodině - aby místo opustili.

Závorka však jeho návrhy rezolutně odmítl a neustále zdůrazňoval naprostou bezpečnost u Lukešů. Ovšem ani Závorka, ani Jasínek a ani Emil Lukeš nevěděli o zradě, která tou dobou už kolem nich rozprostřela své proklaté sítě...

Dne 5. května 1946, za široké účasti veřejnosti a hlavně parašutistů všech vojenských hodností a členů podzemního odboje v době okupace, byla na městské radnici odhalena statečným hrdinům majoru Závorkovi a nadporučíku Jasínkovi pamětní deska, která bude povždy hlásat jejich hrdinný boj za československý stát a i oběti, které oba přinesli na záchranu města Rovenska pod Troskami, když zde v rodině Emila Lukeše prožívali nebezpečné válečné pohostinství. Přitom vykonávali důležitá poslání do zahraničí tajnou vysílačkou. Deska byla zasazena do žulového kvádru.

Není ani divu, že se upřímný a ovšem jako v roce 1943 myslící člověk nebo příští kolemjdoucí pokolení zeptá na bližší data těchto vzácných bojovníků. Zde jsou:

Major František Závorka z Písku (krycím jménem Sokol) se narodil 18. října 1911  v Příbrami. Studoval pak reálné gymnázium v Kremnici, kde byl jeho otec železničním úředníkem. Po maturitě vstoupil na právnickou fakultu a v roce 1931 byl odveden k prezenční vojenské službě. V roce 1934 byl jmenován podporučíkem. A tu se rozhodl pro službu nejzodpovědnější - pro službu vojenskou.

V srpnu 1934 vstoupil na Vojenskou akademii, ze které vyšel po dvou létech jako poručík. Jako aktivní důstojník odešel za hranice vlasti. Bylo to dne 1. února 1940 a jeho cesta vedla přes Brno, Bratislavu, Budapešť a Jugoslávii do Sýrie. Po pádu Francie se dostal do Anglie. Tam prodělal tvrdý výcvik parašutisty. Do vlasti se vrátil seskokem padákem dne 19. října 1942. Tím na sebe vzal ten nejdůležitější úkol svého mladého života.

Nadporučík Lubomír Jasínek z Přerova (krycí jméno Čárka) se narodil 14. listopadu 1922 v Hodoníně. Studoval střední školu. Toto studium ale přerušil odchodem do zahraničí, a to bez vědomí rodičů. Dostudoval v Anglii. Svůj domov neopustil z chlapeckého dobrodružství, ale jako nadšený vlastenec z Přerova, kde jeho otec byl rovněž železničním úředníkem.

Rodičům domů se ohlásil jen lístkem z Bělehradu, datovaným dne 20. března 1940, na němž pod známkou sděloval, že jede za obchodní cestou do Sýrie. Tatínek a maminka Lubošovi už dobře rozuměli...

Jen náhoda dopřála manželům Jasínkových - jeho rodičům - vyváznout ze zatčení a možného umístění ve více než nevlídném koncentračním táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Tam totiž Němci shromažďovali rodinné příslušníky těch, o nichž zvěděli nebo i jen tušili, že mají své členy rodiny v zahraničním odboji.

K manželům Závorkovým nebyl už osud tak ohleduplný a milosrdný. Oba dva prožili plné tři roky právě zde ve Svatobořicích, kde je až postup Rudé armády osvobodil.  Jejich syn František před odchodem do zahraničí ohlásil rodičům své rozhodnutí. Je jistě na místě blíže zde připomenout tuto tklivou rodinnou chvilku už i proto, že svědčí o správné výchově ve vojenské akademii.

Otec synovi v odjezdu, ani v odboji nebránil. Jen připomněl, co oni tu sami dva, když víc nikoho nemají. Co tu budou dělat? Co si počnou?  A tu dobrou školou vychovaný důstojník František Závorka otci odpověděl:

„Víš, tatínku, co nám říkal generál Zahálka (též nacisty popravený), jako velitel vojenské akademie při slavnostním aktu povýšení na poručíky?“  Pan vrchní inspektor státních drah v. v., jak mi sám tuto dojemnou chvilku rozhovoru se synem vyprávěl, odpověděl, že se pamatuje na krásnou řeč velícího generála školy, ovšem už ne doslovně.

A tu mladý důstojník Závorka otci připomněl, co přesně tehdy 1. srpna 1936 jeho velitel v proslovu k mladým poručíkům mimo jiné řekl: „Od tohoto okamžiku povýšení na poručíky československé armády po pilném a namáhavém studiu, páni poručíci, nepatříte už jenom svým rodinám, ale patříte především vlasti.“

Major Závorka se rozhodl splnit odkaz svého velitele. Odejel do zahraničí a shodou okolností našel oddaného spolupracovníka a přítele na život a na smrt v mladším, ale v právě tak statečném nadporučíkovi Jasínkovi.

Město Rovensko pod Troskami udělilo po revoluci oběma hrdinům čestné občanství a ocenilo tak nejvyšší poctou jejich statečnost a příkladný boj proti okupantům.

Na domě jejich úmrtí byla zasazena pamětní deska s nápisem: „V tomto domě zemřeli dne 16. ledna 1943 dobrovolnou smrtí major František Závorka z Písku a nadporučík Lubomír Jasínek z Přerova. Obětovali svoje mladé životy za svobodu československého národa.“

Jsou to slova blízká po věky známému rčení bojovníků u Thermopyl, jež s malou obměnou připomínající doby našeho útisku a úspěšného boje našich vojáků by zněla:

„Poutníče, zvěstuj Čechoslovákům, že my dva tu zemřeli, jakož zákony kázaly nám!“