Vzpomínka na prof. J. V. Šimáka - Pojizerské listy č. 11 z 14. 3. 2001

Vždy mi bylo líto, že profesor Šimák je ve stínu J. Pekaře. Snad to bylo vlivem jeho skromnosti. nenáročnosti i pilnosti. Nikdy se nikam netlačil, neprosazoval své „já“. Šlo mu o milovaný rodný Turnov a Český ráj, který měl bohatou minulost, ale o té jen málokdo věděl něco určitého. J. V. Šimák byl profesorem vlastivědy na pražské Karlově univerzitě, ale my jej spíše známe jako budovatele turnovského regionálního muzea, které obohatil archeologickými nálezy.

Sám je na mnohých místech Českého ráje vykopával jen s několika nadšenci, kteří pracovali pro tuto věc téměř zadarmo. Na více místech našel zbytky pravěkého osídlení, popelnicová nebo kostrová pole, kamenné nástroje, nádoby apod.

Vedl o tom přesné záznamy, aby ti, kdož přijdou po něm, měli nač navázat. Na tomto úseku neúnavný Šimák vykonal nesmírně mnoho a je nedoceněn.  Před 60 léty  30. ledna 1931 dotlouklo jeho zlaté srdce. Odešla velká osobnost, která nás obohatila svojí celoživotní prací. Bohužel i ty vzpomínky hynou, když pamětníci umírají...

Je pravděpodobné, že jsem posledním pamětníkem Šimákova průzkumu Babí pece v Proskálí u Vesce pod Kozákovem. Bylo to v srpnu 1936, kdy jsem přišel domů z nějaké prázdninové klukovské výpravy na oběd.  Tu se dovídám, že v nedalekém Proskálí pan profesor Šimák se svými spolupracovníky něco vzácného vykopal.

Okamžitě jsem oběd obětoval a běžel úprkem k nedalekému lesu, abych náhodou o něco nepřišel. V Babí peci bylo opravdu rušno. Okukoval jsem, jak velkou lopatou nabírají písek a dávají do velkého síta, jaké měli sedláci na obilí. Písek v pohybujícím se sítě brzy zmizel a na dně se někdy ukázal nějaký ten kamínek, nebo i starý střípek. Pane profesore, pojďte se podívat. Starší pán vše zhodnotil, posoudil a rozdělil na několik už existujících hromádek.Byly to většinou odštěpky kozákovských jaspisů. Slyšel jsem i jiné tituly: pane inženýre, pane řídící, pane učiteli! O prof. Šimákovi jsem už slyšel, znal jsem ho z vyprávění. Před krátkým časem byla otevřena turistická stezka z Turnova na Kozákov, a ta také nesla Šimákovo jméno, na jeho počest. Dosud existuje a vede jen pár metrů od Babí pece. Byl to právě profesor, kdo se dal se mnou do řeči.

Chtěl vědět, kolik mi je let, kam chodím do školy a čím bych chtěl být. Také mi podal krátké vysvětlení, co zde všichni dělají.

V Babí peci bývala kdysi velmi dávno pravěká výrobna kamenných nástrojů, které se upravovaly z kozákovských kamenů. Nejvíce ho ale zajímalo, zda neznám nějakou rodinu, kde mají hodně staré věci, které potřebuje turnovské muzeum do svých sbírek. Věděl jsem o staré Bibli kralické v nedalekém Prackově a také o staré „flintě“, jak jsme jako kluci nespisovně mluvili.

Pan profesor požádal ostatní archeology, byli to amatéři, aby ho asi na hodinu zastoupili. Až mnohem později jsem se dověděl, že to byl inž. Vaníček z Navarova, řídící učitel Vošvrda ze Záhoří a učitel Pršala ze Semil.  Ve Vesci u kováře Votrubce mu ochotně ukázali starou mysliveckou pušku, ale prodat ji nechtěli.  Byla to rodová památka. Dědeček byl panským myslivcem, dohlížel na les od vrchu Kozákova až k Vesci, a zároveň byl sedlákem „Vodskalské“ usedlosti, dnes už neexistující, protože po zániku vše bylo zalesněno.

Co vše bylo v Babí peci nalezeno, vícekrát se už fundovaně jinde psalo. Zde už jen to, že v dubnu roku 1945 více rodin z Vesce se obávalo konce války a z Babí pece si udělalo po mnohých úpravách skrýš pro případ, že by se krajinou přehnala fronta. Byla už blízko a dělové rány vzbuzovaly strach. Díky květnové revoluci vše skončilo rychle a bez schovávání.

Brzy po válce, pravděpodobně to bylo v dubnu 1947, se v našem domě na úpatí Kozákova zastavili dva vysokoškoláci z Karlovy univerzity, členové archeologického semináře prof. Filipa. Měli za úkol upřesnit některé zápisy profesora Šimáka, který kolem Kozákova prozkoumal více jeskyní. Byli bezradní, protože půdorys skoro žádné jeskyně nesouhlasil se Šimákovou mapou. Tehdy jsem jim mohl podat vysvětlení, proč tomu tak je. Strach z fronty to byl, žy bylo kolem Kozákova více starých lidských sídel upravováno, podobně jako Babí pec.

Zase přešla léta, vystudoval jsem bohosloví a v době mého působení v Železném Brodě se dva z někdejší skupiny amatérských archeologů stali mými rádci při sestavování mé rodové genealogie. Moc mi pomohli. Protože učitelé Pršala i Vošvrda byli příslušníky Jednoty bratrské, loučil jsem se s nimi v semilském krematoriu jako jejich duchovní pastýř. Před více než půl stoletím se nikdo nenadál, že ten zvědavý kluk od Babí pece bude mít takové kontakty.

Podle Miroslava Hlouška