Velikost textu

Žádané materiály vesnického učitele

Klokoč zpeřený

                                                      Klokoč zpeřený

Název vesnice Klokočí vznikl zřejmě od názvu zvláštní rostliny, která zde snad před léty hojně rostla. Byla lidově nazývána klokočím. Botanický název říká, že je to klokoč zpeřený (lat. Staphilea pinnata).

Bývala to kdysi pod Kozákovem velmi hojně rostoucí dřevina. Růstávala v místních lesích i v křovinách.

Proto dala zřejmě podnět k názvu obce Klokočí a  k názvu skalního města Klokočské skály. Dnes je to rostlina chráněná zákonem, vyskytuje se poměrně zřídka v listnatých lesích středních a východních Čech. Pod Kozákovem ještě i v roce 2007 roste několik exemplářů v lokalitě „Podboroví“ v osadě Loktuše.

Klokoč zpeřený roste jako keř nebo malý stromek, vysoký dva až pět metrů. Kvete v květnu až v červnu žlutavě bílými květy, které jsou uvnitř narůžovělé. Plody klokoče dozrávají v září a v říjnu a jsou nesmírně tvrdé. V minulosti se velice často používaly místo korálí na výrobu posvátných růženců, tzv.klokočové růžence.

Jistou zajímavostí jistě je, že místní název Klokočí nebo Klokoč se nevyskytuje nikde jinde v České republice ani na Slovensku. Je tedy u nás v Českém ráji jediný. Na to mohou být Klokočtí hrdí!

 

Kampelička ve Vesci

Kampelička ve Vesci

             Vysloví-li dnes někdo slovo „Kampelička“, mnohému se zatají dech a vzpomene si, kolik bylo již napsáno o dnešních novodobých Kampeličkách, že to nebyl vždycky poctivě myšlený peněžní ústav a že mnozí důvěřiví na mnohé nepoctivce zde těžce doplatili.

Číst dále: Kampelička ve Vesci

 

Jezdil k nám loutkář

Jezdil k nám loutkář

 Vždycky, když čtu nebo poslouchám o přehlídce loutkářských souborů v Chrudimi, vzpomínám, jakou jsme mívali v dětství radost, když k nám do malé vsi zavítala loutkoherecká společnost, aby přinesla trochu kultury a zábavy na chudý podhorský venkov. Aby pobavila malé i velké diváky v našich zapadlých podkrkonošských vesničkách.

Nám dětem se nejvíce líbily tehdejší loutky, např. Kašpárek, Škrhola nebo Kalupinka. Všichni ti kočovní majitelé loutkových scén byli tenkrát vlastně pokračovateli slavných tradic českého loutkářství, jak je šířil už Matěj Kopecký a pochopitelně Skupovy loutky Spejbl a Hurvínek.

Loutky Matěje Kopeckého jsem nikdy neviděl a Spejbla a Hurvínka znám pouze z rozhlasu a z televize. K nám do vsi jezdívala známá loutkářská rodina Majznerova. To bylo mezi námi dětmi radosti, když jejich vůz zastavil na naší nevelké návsi a do místního hostince se začaly stěhovat všechny ty rekvizity, loutky, kulisy i celé jeviště.

Neobvykle veliké loutky loutkáře Bohumila Majznera, které pro něj vyrobil řezbář Sucharda, přinesly nám pokaždé mnoho zvláštního až dojemného kouzla a netušené zábavy. Bohumil Majzner hrával po širokém okolí Českého ráje a v Podkrkonoší. Bývalo to např. ve Vesci pod Kozákovem, nedaleko v Loktuších v sále u Kvapilů „Na špici“, na Chutnovce v tanečním sále pana hostinského Drahoňovského na Dolech.

Majznerovi však účinkovali i v našich městech po celém okolí: v Turnově, v Rovensku pod Troskami, v Lomnici nad Popelkou, zajížděli často i do nedaleké Libuně. Majznerova rodina jezdila se svým vozem (maringotkou) od štace ke štaci, lidé je ochotně vítali, dali jim i stravu, měli je všude rádi. Říkávali jim někdy také komedianti (komedanti) anebo kejklíři.

Bohumil Majzner zemřel 13. října 1948 v Libuni na Jičínsku (narodil se v roce 1874). Ke konci svého života se ještě po několik let spolupodílel na loutkářském umění se svým synem Vilémem Majznerem, kterému své malé neživé herce předal, aby je syn znovu oživil. Takže loutkářská tradice rodiny Majznerovy pokračovala dál.

Chci věnovat tuto vzpomínku dávno zesnulému lidovému umělci, který tisícům dětí rozdával vlastně sám sebe, protože jeho loutky bývaly často jedinými nositeli kultury a zábavy v zapadlých koutech našeho kraje. Snad někde tam nahoře v tom „loutkářském nebi“ pořád ještě hraje „Oldřicha a Boženu“, „Posvícení v Hudlicích“, „Mlynáře a jeho dítě“ nebo ty ostatní, co se nám před více  sedmdesáti lety tolik líbily.

 

Jak se v zimě ledařilo

Jak se v zimě „ledařilo

Živě si vzpomínám, jak náš tatínek chodíval v zimním období „ledařit“. Tenkrát jsme ještě zdaleka neznali dnešní chladící boxy, mrazáky a chladničky. A tak šenkýři, řezníci i další museli ochlazovat v horkém letním čase potraviny i nápoje obyčejným přírodním ledem.

Řezník a uzenář a zároveň hostinský v jedné osobě, pan Josef Kvapil ze Špice, zjednal si na každou zimu partu několika můžů z Loktuš i z okolí, aby mu nalámali a dodali led z Poddubeckého rybníka (vedle mlýna pana Zuny), až do lednice na dvoře za hospodou. Říkali jsme jim ledaři.

S tímhle ledařením se muselo počkat do doby, až byly pořádné mrazy a led na Zunově rybníce narostl do patřičné tloušťky. Pak teprve přišli naši ledaři a led nad hladinou rybníka nařezali pilami na veliké desky (asi o rozměrech 150 x 100 x 20 až 30 cm).

Tyto bloky těžkého ledu muži přitahovali pomocí háků na dlouhých bidlech k okraji rybníku a s námahou je vytahovali na břeh k cestě. Tam je rovnali „na stojato“ do řad, oni říkali do figur.Ještě dnes v duchu vidím ty dlouhé bariéry ledových ker, srovnaných v řadách jako vojáci a připravených poblíž dubecké cesty k odvozu na Špici.

Na několikerých saních, tažených vždy párem koní, odváželi potom místní sedláci ledové kusy od poddubeckého mlýna do dvora k hospodě na Špici. Vím, že Josef Kvapil míval pojednaný „furverk“ rolníka Václava Hlubučka a rolníka Aloise Hejduka z Loktuš, ale led pomáhal svážet i Kvapilův koník Šiml s kočím Františkem Drahoňovským z Dubecka („Na palouku“). Sanice po silnici bývala výborná, sněhu napadlo skoro vždycky hodně. Silnice se ničím neposypávala ani nepluhovala, jako je tomu dnes, Jezdilo ještě tenkrát za první republiky málo automobilů. Ale v případě, že byly holomrazy bez sněhu, musel se led odvážet na těžkých povozech, obvykle na tzv. voze „stoláku“.

Práce ledařů bývala těžká a velmi namáhavá. Zvláště veliká dřina byla dostat ledové desky z rybníka na břeh a potom i jejich naložení na sáně nebo na vůz. Nasouvaly se po silných povalech nebo po fošnách.

Na dvoře u Kvapilů led složili a další skupina dělníků ho ukládala do velké vysoké místnosti, které se říkalo lednice. V ní se ledové kry vrstvily na sebe po celé ploše místnosti, ode zdi ke zdi. Nejprve se sem dopravovaly při zemi dveřmi, potom se ale musely již zasouvat prvním oknem (kousek nad zemí). Jak se lednice plnila, muselo se postoupit až ke druhému oknu a nakonec i ke třetímu, to bylo pochopitelně nejvýš, až docela nahoře u stropu lednice. U každého okna lednice bývalo jednoduché lešení, na které se led namáhavě vykládal. Byla to skutečně obrovská dřina!

Led se v lednici během času slil do jediné obrovské kostky v celém objemu lednice. Z této kostky se potom během roku, jak bylo potřeba, zvláště v době letních veder, odebíral postupně vždycky potřebný kus ledu, který se velikou sekerou odsekl. Tyhle ledové kusy se pak dávaly do sklepa k pivním sudům nebo do chladírny, kde visely kusy masa a uzeniny. Řezník Kvapil míval často celé veliké čtvrti hovězího masa i půlky prasat zavěšené na hácích přímo u ledu v lednici na dvoře. To když už v ní bylo po odebraném ledu trochu místa. Často jsem tam tohle maso vidíval viset.

Jak jsem již řekl, při tom ledaření se všichni moc nadřeli. Vzpomínám si, jak otec z té práce přicházíval domů často tolik utahaný a zmořený. Ale tatínek byl rád, že si i v zimě mohl přivydělat nějakou tu korunu, která byla do naší domácnosti potřeba. Samotné hospodářství na chudé kamenité stráni v Podboroví mohlo jen těžko uživit šestičlennou rodinu.

Tatínek si ale pochvaloval, jak dobře se ledaři u Kvapilů stravovali. Kromě  platu dostávali i stravu a občerstvení. Mívali dobrou svačinu i výborný oběd. Na dopolední svačinu to býval obvykle nějaký salám nebo tlačenka s chlebem a horký čaj s rumem nebo grog. Pamatuji si, že tuhle svačinu nosívali od Kvapilů ledařům až k rybníku, kde pracovali. Na oběd šli všichni do hostince na Špici, kde dostali polévku a guláš nebo nějaké pečené maso se zelím a s knedlíkem.

Takhle ledařit se přestalo ve zdejších podmínkách někdy v padesátých létech (dnes už musím říci „minulého století“). To když se začaly zavádět lednice s umělým chlazením. Ledařině bylo definitivně odzvoněno!

   

Husův památník v Klokočí

Husův památník v Klokočí

 

Veliké osobnosti Mistra Jana Husa si vážili lidé v celé naší dlouhé národní historii, i když v minulosti např. církev římskokatolická tuto skutečnost nerada viděla a Husa neuznávala. Ale vzdor tomu se zvláště po první světové válce pokrokoví lidé v naší vlasti začali znovu vracet a hlásit k Husovi, k jeho učení a k jeho památce.

Velké památky Husovy vzpomněli i občané malé podkozákovské obce Klokočí, která je schoulena v malebném údolíčku pod Klokočskými skalami a její domky jakoby byly nalepeny do pískovcového podskalí. Společnou vytrvalou prací byl tady v Klokočí zřízen skalní Husův památník. Najdete ho kousek za vsí, půjdete-li po silnici směrem od Klokočí do Rohlin. Odedávna se tu říkalo a říká „Na mezírce“.

Bylo to v podzimních měsících roku 1933, když Okrašlovací spolek v Klokočí za pomoci všech místních korporací a mnoha občanů začal budovat toto velké záslužné dílo, které se zdálo bez peněz neproveditelné. A přece bylo provedeno, dobrá věc se podařila, ovšem za veliké obětavosti a pracovitosti klokočských občanů.

Středem pozornosti se stala mohutná pískovcová skála vedle silnice „Na mezírce“, kde se lidé dali s nadšením do práce. Na středu skály se rýsovala delší dobu ohraničená plocha, která měla být původně vytesána několik metrů do hloubky skály a uvnitř měla být podle původních plánů upravena jakási husitská skalní kaple. Ačkoliv skála byla pískovcová, odpadávaly odštěpky kamene jen velmi zvolna. Proto bylo později rozhodnuto jinak.

Pomoci klínů a želez byla vylámána prostřední místnost, ve které na středu zůstal pevný sloup na poprsí Mistra Jana. Na bočních stranách byly vyhloubeny dvě nové menší místnůstky. Byly řešeny v gotickém stylu. V nich měla být zvěčněna památka božích bojovníků Jana Žižky z Trocnova a Prokopa Holého.

Uprostřed památníku však vidíme místo původně zamýšleného poprsí Mistra Jana Husa celou jeho sochu. Socha kostnického mučedníka byla vytesána z hořického kamene. V postraních výklencích byla do skal vyryta Husova hesla, jména božích bojovníků, jakož i letopočty vztahující se k dílu. Tuto práci provedla zdarma turnovská kamenosochařská dílna firmy Hlaváček.

Před památníkem, kde strhané břehy rušily vzhled tohoto pietního místa, byla provedena úprava celého prostranství. Z velikých pískovcových kvádrů byly vytvořeny dlouhé terasy a takto získané plochy byly osázeny keříky a květinami. Mohutné schody v obloucích teras před památníkem umožňují snadný přístup ze silnice až k samotnému památníku.

Letopočet 1434 na vnější čelné straně skalního památníku připomíná tragickou bitvu  u Lipan, jejíž 500 leté výročí připadlo právě na rok 1934, kdy se památník Mistra Jana Husa v Klokočí předával veřejnosti. A rok 1934 - rok dostavby - to je druhý letopočet, který je vyryt na pravé straně památníku.

Letopočet 1434 přikazuje všem kolemjdoucím, aby se zamyslili nad tím, kolik intrik, nečestných jednání, úplatků, korupce, činů přímo velezrádných bylo třeba ze strany husitské šlechty a především husitské univerzity pražské, aby byla zničena slavná polní vojska „českých kacířů“, jak je posměšně nazývali. Co bylo příčinou porážky lipanské? Sobectví vysoké šlechty, nevytrvalost v poznané pravdě mezi zámožnými vrstvami Pražanů i nenávist k těm, kteří byli prosti všech těchto neřestí a byli důslední v Husově učení a zůstali až do smrti věrni všem poznaným Husovým pravdám. To byly skryté příčiny pozvolného, ale neustálého úpadku celého národa, zejména úpadku národní odolnosti proti cizím vlivům.

Je dobře, že klokočský památník dodnes tyto věci připomíná a jest si jen přát, aby Klokočtí památník Mistra Jana Husa chránili a opatrovali, aby pečovali o pěkné prostranství před památníkem, aby toto místo zůstalo zachováno jako pietní vzpomínka na velikého člověka a na velikou dobu, v níž žil a která následovala po jeho mučednické smrti.

Husův památník v Klokočí patří již k naší podkozákovské krajině, patří samozřejmě k obci Klokočí, k jejím Klokočským skalám a vůbec ke krásám a k bohatství našeho milého podkozákovského kraje.

Závěrem snad ještě dodám, že v době od jara do podzimku se u Husova památníku v Klokočí konají jednou do měsíce bohoslužby církve československé husitské, a tak je i v současnosti památník vhodně využíván. V zimním období jsou zmíněné bohoslužby v budově základní školy ve Vesci.                    

 

Dům čp. 16 v Loktuších

Dům čp. 16 v Loktuších (Na obci)

Tento domek patříval původně rodině Mlejnkových. Starý Mlejnek prodal pak dům Jindřichu Hlubučkovi z Chutnovky - Dolů. Sám si koupil mlýn ve Veselé, kam se s manželkou a s jedinou dcerou Františkou odstěhovali.

Číst dále: Dům čp. 16 v Loktuších

   

Strana 10 z 10

Právě připojeni - hostů: 100 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1248355

Dětský den ve Vesci 1978
Společný oběd v restauraci Luka
Masopust 18.2.2012
Kaplička v Prackově při adventním koncertu r. 2010
Masopust 18.2.2012
Tady se říkalo na Ouhelině
Školní rok asi 1959-60
Bratr František u rodiny Gelerů
Školní výlet 1978
U hrobu Vlašimského
Pláž Zamalin
U zápisu do školy I.Součková, J.Nejedlá 1976
Mařenka Šichová na koni v Písku
Krásné modré moře
Alenova sestra s rodinou
Na terase
Školní rok 1976-77
Hudební škola J.N.Vlašimského ve Virovitici