Velikost textu

Žádané materiály vesnického učitele

Na vrcholu Kozákova

Na vrcholu Kozákova

Poeticky se mu odedávna říká „strážná hora Českého ráje“ Nebo také „achátová hora“. KOZÁKOV. Jeho vrchol leží v nadmořské výšce 743 metry nad mořem a tvoří vlastně rozhraní mezi Podkrkonoším a Českým rájem. Převyšuje všechny okolní kopce a kopečky, např. Tábor, Trosky, Vyskeř, Sokol, Kopaninu.

Dlouhé věky byl vrchol Kozákova pustý a prázdný, jen vítr se tu proháněl po pastvinách a po chudých políčkách horalů. V zimě vichřice s chumelenicí zavála jeho vrchol bílou čepicí a na podzim se těžké mraky válely na vrcholu až na zemi.

Pak najednou v Turnově vznikla myšlenka postavit tady románskou kapli sv. věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Tenhle plán  se ale neuskutečnil. A vzniká nová myšlenka, nový nápad: označit temeno Kozákova Riegrovou mohylou. Ve prospěch zří¨zení této mohyly byl vydán i pěkný almanach, a to v roce 1908, který autoři nazvali „Od kolébky Riegrovy“. Ke stavbě mohyly však opět nedošlo. Spolek pro postavení mohyly se rozešel, rozpadl.

Uplynulo plných 25 let od Riegrovy smrti, když v roce 1928 byla na rovinatém vrchu Kozákova vybudována moderní turistická chata, nazvaná právě po semilském rodákovi Františku Ladislavu Riegrovi. Stavbu chaty tehdy prováděla stavitelská firma architekta Rudolfa Kousala ze Železného Brodu, na zednickou práci dohlížel Josef Hejduk, zedník a kronikář z Vesce pod Kozákovem, tesařské práce byly svěřeny J. Hlouškovi a J. Prskavcovi z Komárova, truhlářské dílo měl na starosti František Hazdra ze Železného Brodu.

Tato pěkná útulná chata byla pak v roce 1939 rozšířena o verandu, opatřenou moderním nábytkem, kde mohlo posedět, odpočinout si a občerstvit se na padesát návštěvníků. Nic si ten prostor nezadal s pohodlnou kavárnou.

Tato dominanta vrcholu Kozákova po několika desetiletích náhle vyhořela. Téměř celá budova padla za oběť zhoubným plamenům. Zanedlouho tu však byla vybudována nová ještě modernější turistická chata, pohodlnější a prostornější. Měla k dispozici i ubytovací pokoje a sloužila k plné spokojenosti veřejnosti, domácím i zahraničním turistům. Ve vestibulu byla i nevelká sbírka, spíše ukázková, kozákovských polodrahokamů.

Část chaty využívala později ke svým účelům armáda, teprve po roce 1989 se opět v širší míře začalo s plným využitím restauračních i ostatních prostor. Na přelomu tisíciletí máme pak už na vrcholu Kozákova i ocelovou konstrukci rozhledny, ze které přehlédneme za jasného počasí snad třetinu Čech.

Tak můžeme bez nadsázky říci, že Kozákov byl a je přirozenou rozhlednou do celého Podkrkonoší i na samotné Krkonoše a část Jizerských hor, ale i do široké oblasti Českého ráje. Od chaty a z rozhledny máme rozhled prakticky na všechny světové strany, jen na jihovýchod je obzor nepatrně zastřen částí samotného kozákovského hřebenu, kterému říkají Babylón a který je asi o sto metrů nižší nežli vlastní vrchol Kozákova.

Při pohledu na sever nás upoutají pochopitelně naše Krkonoše s Kotlem, Krakonošem, Kozími hřbety, Luční a Studniční horou i Zlaté návrší s mohylou tragicky zahynulých lyžařů Hanče a Vrbaty. Na severozápadě vidíme zvlněné hřebeny Jizerských hor, blíže pak Černou Studnici, Kopaninu a příchovickou výšinu, dále Ještěd u Liberce se svou mohutnou televizní věží. Pak je tu vidět řada vrcholů Českého středohoří: Ralsko, oba Bezdězy, Milešovka i památný Říp.

U Mladé Boleslavi rozeznáme táhlý Chlum, před ním Babu u Bakova nad Jizerou, Káčov u Mnichova Hradiště, konečně dále vlevo vrch Mužský se skupinou známých pískovcových skal s historickými Drábskými světničkami, pak Vyskeř s bílou kapličkou sv. Anny. Konečně naše oči sledují celé pásmo skal a hvozdů Českého ráje, které jsou nám poněkud bližší: ve směru od Turnova k Jičínu je to Hlavatice, Valdštejn, Hrubá Skála se svým Skalním městem, vyvřelina a zřícenina hradu Trosek, Střelečská hůra, Přivýšina a Brada.

Dole pod Valdštejnem, blízko silnice z Turnova do Jičína, bělají se známé lázně Sedmihorky. I když už dnes vlastně nejsou lázněmi, rádi jim tento starodávný přívlastek dáváme. Od Sedmihorek napravo leží město drahokamů Turnov se svou stříbrnou stuhou řeky Jizery.

Tu blíže pod námi táhne se známá hradba pískovcových Klokočských skal se zříceninou skalního hradu Rotštejna, pokračují pak nad jizerské údolí Betlémské skály. V samotném klínu Kozákova vidíme celou řadu vesnic a vesniček: Tatobity s nedáno opraveným kostelíkem sv. Vavřince, Lestkov, na stráni pak Volavec (rodiště známého sochaře a glyptika Mistra Josefa Drahoňovského), déle vesnice Václaví, dnes vlastně součást městečka Rovenska pod Troskami, které nás zdraví nedaleko už pod samotným dvojvěžím Trosek. Na jihovýchodě uzavírají obzor Tábor a Kumburk, u Jičína rozeznáváme Čeřovku, Jičín sám je ukryt za vrchem Brada.

V údolí pod Táborem je skryto sladké město Lomnice nad Popelkou. Také skleněné městečko Železný Brod spíše jen tušíš tam dole na severní straně za táhlým hřbetem Hamštejna, ze Semil vidíme vlastně také jen jeho část, dříve zvanou Podmoklice.

A to jsme si nevšimli vesniček na samotném úpatí achátové hory, kde leží: Vesec, Smrčí, Prackov, Loktuše, Dubecko se starodávným mlýnem, kde ještě před nějakým časem veliké vodní kolo pohánělo mlýnské stroje. Jeho klapot se ozýval široko do kraje. A dnes vidíme na Dubecku v tamním lese novou rozhlednu, která byla otevřena již letos v roce 2002 a je dokonce o něco vyšší nežli její sestra zde na vrcholu Kozákova. Její kovová konstrukce slouží nejen turistům, ale je zde umístěno i zařízení pro přenos signálu mobilních telefonů.

Co je tu krásy kolem dokola! Co je tu vidět lidské práce a snažení. Všude tady žijí pracovití lidé, kteří mají rádi tento čarokrásný kout české země, lidé práce a snažení, lidé umu a také pevné podhorské hrdosti.

Radím Vám dobře: Vy - kteří ještě neznáte tyto lidi a tento překrásný kraj, přijeďte se podívat nejen na Kozákov, ale i k nám pod Kozákov, shlédněte krásy a památky Českého ráje, nebudete zklamáni, nebudete litovat! Není jen Jadran, Balt, Černé moře se Slunečným pobřežím, Varnou a Burgasem, nejsou jen rakouské a švýcarské Alpy, není jen Španělsko, Itálie a Kanárské ostrovy: Máme také Kozákov a náš Český ráj!

Až je spatříte, řeknete si se slovy naší státní hymny: Zemský ráj to na pohled! 

 

O historii Mírové pod Kozákovem

O historii Mírové pod Kozákovem a okolí

 Po územní reorganizaci v roce 1961 se v úředních spisech, na mapách, na úředních razítkách, na místních tabulích, ale i v názvu pošty a tehdejšího místního národního výboru objevilo nové místní jméno: MÍROVÁ POD KOZÁKOVEM . Tento nový pěkný název se časem vžil i do povědomí a do řeči zdejších občanů.

Osobně jsem byl přitom, když se zde slučovaly čtyři bývalé samostatné katastrální obce: Bělá, Sekerkovy Loučky, Loktuše a Vesec. Účastnil jsem se jedné takové slučovací schůze, kde byli zástupci všech dosud samostatných obcí. Ta schůze se konala v restauraci u Kvapilů na Špici.

Padaly tady různé návrhy, jak by se měla nová velká sloučená obec jmenovat. Každá dosavadní obec prosazovala nějaký svůj návrh. Tak jsme tady pod Kozákovem mohli mít např. obec, která se mohla jmenovat: Běloves (lá, Loučky, Loktuše, Vesec), nebo Mírovka (ta prý už někde existuje) a dokonce Mírov, ale tam je přece věznice - tak to taky ne!

Nakonec převládl a nejvíce hlasů dostal název Mírová pod Kozákovem. Však se tehdy hodně mluvilo a usilovalo o nastolení trvalého míru na celém světě. Slovo „mír“ se objevovalo i jako úřední zakončení dopisů „Za trvalý mír!“, „ Ať žije mír!“ nebo „Míru zdar!“ Také známý cyklistický silniční závod dostal pojmenování „Závod míru!“ Někdy to slovíčko bylo už skutečně zprofanované.

Ale přesto přese všechno žijí zdejší obyvatelé někdejších čtyř obcí již více jak 40 roků ve své společné sloučené obci a s jednou společnou obecní samosprávou (dříve místním národním výborem - MNV, dnes obecním úřadem - OÚ). Původní úřadovna MNV Mírová pod Kozákovem byla v místnostech bývalého hostince pana Škody, později pana Bobka, na samotě Mimoň při silnici zpod Kozákova do Turnova. Teprve později se úřadovna přestěhovala do místností bývalé obecné školy v Chutnovce (na Dolech).

Názvy dřívějších obcí a osad ovšem nevymizí z paměti občanů ani z veřejného používání. Tyhle místní názvy jsou důležitým kusem historie a často pramenem k poznání vzniku a vývoje obcí. I dnešní ještě poměrně mladé místní jméno Mírová pod Kozákovem  přešlo již do historie a do povědomí lidí.

O vzniku starých názvů obcí bohužel scházejí velmi často bližší záznamy a údaje. Pokud to dovoluje dnešní stav jazykového bádání, dovídáme se přece jen něco o vzniku původních názvů našich obcí a jejich osad.

Přesný vznik našich osad a obcí je z větší části neznám. V 10. až 11. století bylo Podkozákovsko už souvisle osídleno osadami s českým obyvatelstvem. V listinných záznamech se však setkáváme s jejich jmény většinou značně později.

Roku 1272 čteme první zmínku o Turnovu, r. 1318 o Klokočí a Rotštejně, 1320 o Vesci a Loktuši (původně Lochtusch), 1322 o Bělé, 1323 o Bukovině a o Dubecku, 1352 o Semilech, 1382 o Smrčí, 1391 o Loučkách Sekyrkových, 1403 o Chutnovce a Prackově, 1423 o Lestkově, 1454 o Besedicích, 1460 o obci Kozákovu, 1499 o Loučkách Zadních (jindy zvaných Lesní nebo Kostelní, později i Klokočské), roku 1514 se dovídáme o Hrachovicích, 1543 o Chlomku (dnes často píšeme Chloumek), r. 1603 je první zmínka o Rohlinách, 1686 o Stebni u Louček, 1790 o Kvítkovicích atd.

Staré názvy některých osad jsou odvozeny od přírodních útvarů: Chlomek nebo Chloumek znamená táhlé návrší. Bělá dostala svůj název od světlé barvy země. Většina ostatních osad a obcí toho jména (Bělá) se jmenuje po potocích a říčkách se stejným názvem. Loučky Sekyrkovy (nebo Sekerkovy) se jmenují po malých lukách (loučkách) a po majiteli dvorce Albertu Sekerkovi z roku 1391. Loučky Kostelní (Zadní, Lesní) jsou takto nazvány na odlišení právě od Louček Sekerkových.

Řada osad vděčí svému jménu od lesních porostů tehdejší doby anebo od význačných stromů. Zjišťujeme, že středověké lesní porosty měly značně jiné složení, nežli ty dnešní. Tak Tisovka se nazývá podle porostů tisových, u nás již prakticky vymizelých. Klokočí od porostů klokočových keřů (klokoč zpeřený), známých tvrdým řezbářským dřevem a tvrdými semeny podoby lesklých kaménků, z nichž se v minulosti mj. vyráběly také tzv. růžence (k modlení). Poslední známý keř v kraji je v osadě Loktuše na samotě Pod borovím.

Bukovina, Dubecko, Smrčí se jmenují zřejmě od někdejších místních porostů (buky, duby, smrky). Název Turnov vznikl podle některých odborníků z původního jména Trnov (od trní).

Jiné osady dostaly název od půdorysů: např. Rohliny pro rohaté výběžky v členitém terénu, Lochtuše od starého názvu lochtuše (loktuše, loktuška, tj. plachta). Vesec znamenal malou ves. Stebeň znamenala ve staročeštině jizbu nebo mostek. Rotštejn rozumíme česky červený hrad (kámen). Byl nazván německy podle zvyklostí tehdejších zakladatelů a majitelů (Rothenstein).

Řada osad dostala jméno po svém zakladateli nebo usedlíkovi: sem patří např.  Mimoň, Kvítkovice (ty znamenají Kvítkův dvorec). Kozákov je Kozákův dvorec (kozák tehdy znamenalo pastýř koz). Lestkov je Lestkův dvorec od osobního jména Lestek (tj. staročesky Lstimír). Prackov znamená Prackův dvůr. Staré jméno Pracek znamená pracoun čili pracant, tj. ten, kdo rád pracuje. Hrachovice jsou odvozeny od majitele Hrácha. Můžeme si připomenout, že v Hrachovicích stávala původní rotštejnská rychta. Záholice dostaly své jméno po usedlém tam Hůlovi či Hólovi.

Jiné obce nebo osady mají sice své názvy jazykově objasněné, ale bližší okolnosti vzniku zůstávají stále nejasné. Chutnovka vznikla od vlastnosti chutný, tj. ve staročeštině příjemný, přívětivý. Besedice od slova beseda, tj. rozprava. Semily znamenalo  osadu semilů, ve staročeštině lidí, kteří jsou milí, kteří se líbí.

Jak bylo již řečeno, pojmenování některých obcí, osad i samot zatím nemáme dobře objasněna, ale i tak svědčí názvosloví našich předků o vtipu, postřehu i smyslu pro jazykovou kázeň. Vzpomeňme namátkou místních jmen: Rozumov, Radostná, Vzdychánek, Pustina, Tunčov, Havírna, Peklo, Tatobity atd.

Bylo by jistě záslužnou prací našich kronikářů, aby doplňovali podle možnosti soupis názvů různých částí osad, potoků, samot, lesů, polí atd. Případně by se mohli pokusit zjistit něco o jejich vzniku. Mnozí z nich už ke chvále věci činí. Také kronikáři v Mírové pod Kozákovem jsou dobrým příkladem. Dobře vedené záznamy, ukládání fotografií a dokumentů, filmové, magnetofonové záznamy a video nahrávky zachycují rušný rozvoj našich obcí v současné době pro paměť příštím generacím.

 

Mniška ničila naše lesy

Mniška ničila naše lesy

 Na začátku minulého století ničila naše lesy zhoubná můra mniška. Bylo to zjara v roce 1921, kdy bekyně sosnová zaplavila naše lesy. Těchto škůdců velmi rychle přibývalo, zvláště na smrkových a borových porostech. Po deštích bývalo cítit v lesích odporný pach housenek tohoto nočního motýla. Mnoho lesních velikánů i drobnějších stromů vzalo tehdy za své.

Celé desítky hektarů lesa byly úplně zničeny. Stromy pak musely být urychleně vykáceny. Motorové pily pochopitelně neexistovaly, vše se dělalo ručně pomocí obyčejných pil a seker.Dělníkům v kozákovských lesích bylo povoláno na pomoc třicet pomocníků ze Šumavy.Jehličnaté lesy celého Kozákova zhnědly a ztratily svou přirozenou lesní barvu. Byl to žalostný pohled.

Dříví z mniškou postižených lesů se odklízelo po celé dva roky a teprve ke konci roku 1925 byly lesy již téměř zcela vyčištěny. Po dvě zimy a po celé léto pracovalo zde v lesích 40 až 50 dělníků, kteří káceli postižené stromy, dřevo rovnali do metrů a do desetin. Sedláci odváželi metrové dříví svými povozy přes Volavec na železniční zastávku Borek pod Troskami. Odtud se pak odváželo vlakem, hlavně do Liberce. Domácí obyvatelé si levně koupili připravené hromady větví a klestí (tzv. desetiny) na topení. Nakonec vykopávali pro sebe i zbylé pařezy.

Části holin byly brzy osázeny novými stromky a za několik let se na svazích Kozákova již opět zazelenalo mlází nového lesa. V kvítkovickém revíru v téže době mniška zničila asi 106 hektarů lesa. Všechny naše okolní lesy patřily tenkrát šlechtici Aehrenthalovi z Hrubé Skály. Na Kozákově, kousek pod Radostnou studánkou, stávala tehdy hájenka, kde bydlel hajný Kudrnáč. Patřila do obce Loktuše, později byla zbourána. Hajný se staral o panské lesy.

 

Jak to bylo za války v roce 1866

Jak to bylo za války r. 1866

Za války prusko-rakouské v roce 1866 táhlo mnoho pruského vojska i krajem okolo Kozákova. Jeden proud se valil od Semil a Podmoklic přes Žlábek k Žernovu a dále pak přes Rovensko k Jičínu. Jiný proud pruského vojska táhl veseckým údolím, a to i s mnoha těžkými povozy. Do Vesce se dostal jednak po cestě od Klokočí a jednak tehdejší formanskou cestou od Železného Brodu, která se táhla nad potůčkem Stebeňkou pod stráněmi, které se jmenují dodnes „Fialník“.

Tento podkozákovský proud Prušáků táhl pak dál, ale nějaký čas pobýval i na místě ve vsích Podkozákovska. Lidé se „Prajzů“ báli a schovávali se, ale někteří přece jen s nimi zavedli řeč. Někteří důstojníci prý podle vyprávění tehdejších pamětníků chovali na návsi malé vesecké děti. Stejné nebo podobné to bylo i v sousedních Loktuších a dalších vsích. Strach měl tenkrát velké oči a obyvatelé schovávali před vojáky všechen cennější majetek, hlavně však peřiny a jídlo. Sedláci prý nějaké obilí dokonce zazdili, aby je náhodou vojáci nenašli a nesebrali.

Pak ale pruští vojáci odtáhli z našeho kraje a 29. června 1866 se strhla prudká bitva mezi oběma válčícími stranami u Jičína. Střelbu a praskot pušek prý bylo slyšet na velikou dálku, dokonce snad až sem pod Kozákov. A pak následovala ta největší bitva u Hradce Králové.

   

Jak se žilo v 19. století

Jak se žilo v 19. století

V „Obecní kronice obce Vesce pod Kozákovem“ je zvěčněna zajímavá stať a rodokmen selského rodu Pleštilů ze Smrčí. Tam se také uvádí, jaký byl život lidí na venkově v polovině 19. století. Píše se tu doslova:

„V roce 1812 přešlo panství Hruboskalské prodejem na rytíře Jana Lexu z Aehrenthalu. Za dalších padesát let se neobyčejně zvýšil počet obyvatelstva,. Oproti Josefínskému katastru se i počet domů zdvojnásobil. Vedle nových drobných domků se přestavovaly i starší chaloupky. Za pomocné práce na statku přenechávali sedláci okrajové polnosti (hlavně při lesních porostech) domkářům a chalupníkům.

Vedlejší příjmy lid neměl, a tak jediným zdrojem obživy byla půda. Chalupníci káceli další lesní porosty, čistili půdu od kamení. Získávali půdu pro zemědělské využití. Kamení z prackovských a smrčských Vrchů snášeli na tzv. „hrobky“ nebo alespoň k mezím svých pozemků. Hlavním nástrojem při zúrodňování byla obyčejná motyka. Lidé osídlovali i těžklo přístupná místa a tak vznikaly nové chaloupky (samoty) na Červenici a na Vrších. (Tady musím připomenout, že většina těchto domků v první polovině 20. století zde vyhořela a již se neobnovila). Pole se přeorávala pomocí háků, tažených dvěma osobami (hák tahaly ženy i děti). (O hákování polí jsme v Pojizerských listech před časem psali).

Postupem doby se situace na vesnici trochu zlepšila. Hlavním jídlem býval domácí chléb, brambory, zelí, hrách, bramborové placky i ovoce. Z polévek převažovala bramboračka, mléčná polévka nebo vaječná s drcením a pak také kyselo s bramborem.

Do roku 1848 se robotuje podle nařízení vrchnosti. U sedláků pracovali většinou jen za stravu nádeníci a domkáři. Kdo vlastnil trochu půdy, ale neměl vlastní potah, musel si jeho půjčení od sedláků tvrdě odpracovat na selském. (Jedna stařenka ve Vesci prý za vytrhání bodláků z obilí musela po celý rok pomáhat u sedláka, majitele toho pozemku).

Chudina si přivydělávala na skývu chleba také domáckým předením. Práce se odtud z Podkozákovska odváděla faktorům až na Jilemnicko.  V roce 1840 bylo ve Vesci 26 popisných čísel, ve Smrčí 30 a v Prackově pouhých 14 domů. Postupně docházelo pak ke zmenšování původních gruntů též dělením uvnitř rodu. Ve druhé polovině 19. století to pozorujeme zvláště u gruntu Vidunova a Votrubcova.

 

95 let Hasičského sboru v Klokočí

95 let Hasičského sboru v Klokočí – napsáno v roce 2003

Sbor dobrovolných hasičů v Klokočí byl založen za poměrně obtížných podmínek v roce 1908 a letos tudíž klokočtí vzpomínají již 95 výročí jeho vzniku. Byl to sbor, tehdy založený jen pro osadu Klokočí (z tehdejší klokočské obce, kterou tvořily Vesec, Smrčí, Prackov, Loktuše a Klokočí). Již v příštím roce patřil klokočský sbor do Hasičské župy č.11 „Pojizerské“. Měl zpočátku 33 členů. Byla zakoupena čtyřkolová ruční stříkačka a patřičná výzbroj, později byly ještě přikoupeny přilby a lano s karabinou pro lezce.

Sbor byl poprvé zavolán k požáru domku čp. 20 pana Mlejnka. Po dobu první světové války činnost sboru téměř ustala. Teprve v roce 1920 byla postavena hasičská zbrojnice poblíž hřbitova.V roce 1928 k ní přibyla ještě zvonička a zavěšen osadní zvonek. Byla sem rovněž umístěna pamětní deska k poctě padlých vojáků z války 1914 - 1918.

V roce 1922 hasil klokočský sbor požár u pana Aloise Svobody na Rotštejně, v dalším roce požár domku paní Horáčkové a u Hlubučků v čp. 19. Záhy nato hořel dům čp.27 pana Václava Hlubučka. V roce 1924 byl založen ženský odbor, který měl 24 členek. V roce 1932 hasili klokočtí požár domku pana Františka Hlubučka v čp.57 a stodoly u čp. 7. Při tomto velikém ohni se podařilo zcela uchránit blízký dům čp. 24.

Dne 9. 7. 1933 se v Klokočí konala slavnost 25 let vzniku sboru. U této příležitosti zde byl pořádán župní hasičský sjezd a ve škole byla připravena výstavka dokumentů a fotografií. K poslechu hrála hudba pana Poloprutského a večer byla v místním hostinci hasičská taneční veselice. V roce 1937 zasahovali členové sboru při požáru pana Mareše v Podloučkách.

Také za druhé světové války byla činnost sboru velmi slabá. V roce 1942 vyhořel hostinec pana Jiřího Hejduka „Pod průchody“. Pro nedostatek vody nedalo se mnoho zachránit. Teprve v nové republice se aktivita znovu obnovila. V roce 1983 bylo vzpomenuto 75. výročí vzniku sboru, v témže roce začíná kronikář sboru Zdeněk Židů psát pěknou sborovou kroniku.

Členové Sboru dobrovolných hasičů v Klokočí odpracovali zdarma veliké množství brigádnických hodin, a to zcela nezištně, na nejrůznějších veřejných akcích v obci. V hasičské zbrojnici si zřídili klubovní místnost. Účastnili se množství hasičských soutěží, v mnoha z nich se čestně umístili. Pořádali hasičské taneční zábavy i plesy, scházeli se k besedám a schůzím v nové klubovně.

Do sboru se hlásí noví mladí členové, je chvályhodné že jsou to i četné ženy, bohužel sbor opouští řada starých osvědčených členů, kteří odešli navždy. Velikou ztrátou pro Klokočí bylo nenadálé předčasné úmrtí prvního kronikáře sboru Zdeňka Židů, jehož obětavost a příkladný přístup k povinnostem byl pro mnohé vzorem. Čest památce jeho i ostatních zesnulých členů

   

Strana 8 z 10

Právě připojeni - hostů: 2849 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1258763

Dětský karneval ve Vesci 1979
Duha nad hasičskou zbrojnicí ve Smrčí
Školní rok 1970-71
Jsme na jihu - plody mandlovníku
Děti přednášejí při vítání občánků v roce 1973
Nedělní párty u Maríny a Velimíra Gelerových
Mariánský kostelík v centru
Skupinové foto s předsedkyní České besedy Jasnou Bergerovou
Staromák podruhé
Kozákov z Fialníku
Kačka, Hanka a já
Školní rok 1973-74
Dechová hudba J.Raulína ve Smrčí r. 2010
Petr si vyvěsí své uznání ve svém kabinetě
Zástupkyně krajanského časopisu Jednota paní Raisová
Stáňa Otmarová, Pavel Ježek
Školní rok 1973-74
Celkový pohled od kostela sv. Nikoly