Jak jsme pekli na Vánoce - vánoční vzpomínání

 Povím něco o tradičním vánočním pečení v naší staré peci, která byla vestavěna do malé světničky u dědy a babičky v koutě za dveřmi. Otvor na přikládání dřeva a na vsazování pečiva měla zvenku z chodby.

Tuhle pec tatínek předem roztopil tak, aby připravené pečivo ani nepřekynulo nebo aby naopak nebylo málo vykynuté. Pec se roztápěla nejdříve roštím z nasekaných otýpek a potom se postupně přidávala dlouhá silná polena. Tatínek k tomu účelu přinesl z kůlny tam přichystané rozštípané pařezy (koháty). Oheň se těmi poleny posouval stále hlouběji do pece, až plamen hořel po celé ploše vnitřku pece. Někdy se musela do pece zakládat ještě další polena, aby byla dostatečně vytopená.

Oheň v peci vesele praskal, domem se šířila vůně pryskyřice z hořících smrkových a borových polen. Jindy se topilo třeba třešňovými pařezy, kterých bývalo u nás v Podboroví vždycky dost. Potom se už jen čekalo, až polínka a koháty dohoří a zůstanou jen žhavé uhlíky.

Tatínek uchopil železné „žebro“ na dlouhé násadě a jím shrabal uhlíky k přednímu okraji pece. Někdo potom na malé železné  lopatce přenášel to žhavé uhlí do velké světnice do kamen, kde pak zvolna dohořívalo. Dnes se sám hodně divím, že od nějaké té jiskry nevznikl požár bylo kolem všechno dřevěné a jiskry občas na lopatce pořádně zasršely.

Posledních pár uhlíků tatínek ponechal na pravém okraji pecního otvoru a položil na ně droboučká polínka (dračky), říkal jim „přípal“. Vznikl tu pak malý ohníček, který vlastně osvětloval celý vnitřní prostor pece, aby bylo dobře vidět na vsazené pečivo. Tenhle přípal si tatínek připravil obyčejně dávno předem z polen pěkného dřeva bez suků, obvykle z břízy nebo i z habru.

Před vsazováním pečiva do pece vzal otec ještě jedno další dřevěné „žebro“ na dlouhé násadě, aby jím dosáhl až na konec pecního prostoru. na „žebro“ namotal mokrý hadr a jím pak vytřel načisto celou plochu pece. Ještě dnes slyším, jak to vždycky z rozpálené pece zasyčelo a ven vyšla pára. Tohle se muselo provést proto, aby se v peci uhasily ještě i ty poslední docela maličké uhlíčky a jiskérky, které tam snad zbyly. Od nich by totiž mohl snadno chytit papír, na kterém bylo pečivo do pece vkládáno.

Maminka mezitím vzala vykynuté těsto, vyválela na vále, udělala koláče nebo vánočky a syrové pečivo pak muselo dále kynout. A teprve potom dobře vykynuté („vzešlé“) se mohlo „sázet“ do pece.

Koláče, vánočky i podplamenice se dávaly na zvláštní pórovitý žlutavý papír (říkali jsme mu „papír pod koláče“) a kupoval se v krámě se smíšeným zbožím. Tento papír musel být předem potřen rozehřátým tukem, což býval nejčastěji lůj (loj). To proto, aby se hotové upečené pečivo na papír nepřilepilo, nepřipeklo a aby se potom z papíru dobře sejmulo.

Tu práci s natíráním „koláčových papírů“ jsem obvykle míval na starosti já, od malička jsem to rád dělal, abych se taky nějak zapojil do přípravy pečiva.

Když se peklo na Vánoce, upekly se v peci nejprve koláče. Jejich první „vsázka“ se dávala do pece ještě kromě na papíru i na pečícím plechu. To znamená, že teprve na tomto plechu ležel papír s koláči. Plechy se musely zpočátku používat proto, že pec bývala ještě příliš horká a samotné papíry bez plechů by pod koláči snadno mohly shořet, ale také proto, aby se koláče nepekly příliš rychle. Pak by se nestačily včas vytahat z pece a snadno by se připálily, ne-li docela spálily. (Někdy se i to stalo, že se první vsázka nepovedla.) Teprve další vsázky koláčů se dávaly do pece bez plechů.

Koláče i ostatní pečivo se vsazovalo do pece na dřevěné lopatě s dlouhou násadou (aby se jí dosáhlo až do zádi pece). Jakmile koláče začaly „červenat“, a to bývalo dosti brzo, musely okamžitě rychle z pece ven. Jinak by se přepekly a připálily. Koláče se vytahovaly z pece jinou lopatou, pro změnu železnou, spíše plechovou. To proto, aby se plech nebo papír pod pečivem v peci snadno podebral a vytáhl na lopatě ven. Při práci v peci a kolem pece musely se hlavní dveře zavírat, aby mráz zvenku nevnikal do chodby a aby příliš neochlazoval pec. I v chodbě bývalo při pečení příjemně teplo. Vzpomínám si, že se do naší pece vešlo asi tak šest nebo osm plechů (či papírů) s pečivem.

Když byly všechny koláče upečené, „sázely“ se do pece vánočky (u nás se říkávalo „štědrovnice“). Ty si musely pobýt v peci podstatně déle nežli předchozí koláče, myslím tak půl až tři čtvrtě hodiny. Tatínek potom na zkoušku jednu vánočku z pece vyjmul a píchl do ní špejlí. Jestli se na špejli objevilo ještě syrové těsto, musely se vánočky v peci ještě chvíli ponechat, aby se řádně dopekly. Jakmile se špejle ukázala čistá, bylo pečení dokončeno a vánočky musely z pece ven.

Jestliže bylo pečení mnoho, muselo se po první „várce“ vánoček v peci ještě znovu přitopit dalšími poleny (koháty), aby pec byla dostatečně připravená (vyhřátá) k dopečení zbytku pečiva.

Když se dopekly poslední vánočky, vsadil tatínek do pece ještě několik papírů s podplamenicemi, kterými jsme u nás doma říkávali „skládanice“, o nichž byla už dříve řeč. Také tyhle „buchtičky“ v peci zanedlouho zrůžověly a pečení bylo u konce.

Vzpomínám, jak jsem jako malý klučina vždycky po skončení pečení rád vylezl u babičky ve světničce nahoru na pec. Ta byla navrchu pokryta hladkými červenými dlaždičkami. A ty bývaly pak tak krásně teploučké, že mě k sobě přímo lákaly. To se to provalovalo na teplé peci! Připadal jsem si tam někdy, jako ten Honza z pohádky, co se pořád válel doma u mámy na peci. Už jsem věděl, proč se mu tam tolik líbilo a že se mu nechtělo z pece dolů. Ani mně se z pece nikdy nechtělo! Ta pec bývala teplá a později ještě  vlažná i po celý druhý někdy i třetí den...Bylo to krásné v tom našem dětství! Už pro kouzlo vzpomínek je krásné žít!