V 19. století vesnický kantor nejen učil

Je nesmírně zajímavé zalistovat si ve starých kronikách, kde se často dočteme, jak žili naši dávní předkové a jak se lidé dívali třeba na svého učitele a co všechno musel pro ně a pro jejich vesnici udělat. Přečtěme si zápis z kroniky obce Křížany pod Ještědem, jak jej zveřejnil pan učitel Hlaváček, který býval archivářem v Jablonném v Podještědí.

„Ještě r. 1830 byl učitel na vesnici mj. také kostelním písařem a kronikářem. Vedl matriky, psal vyhlášky, všechny poslední vůle, inventury, dražby, kupní, prodejní a svatební smlouvy, zhotovoval obligace, kvitance, žaloby, podání na úřady. Učitel musel znát politické a soudní zákony, nosil je ve své hlavě, a tak byl vlastně on představeným obce (vedle rychtáře).

Učitel býval také svatebním a kmotrovským prosebníkem. Musel prosit kmotry a svatebčany, aby v den svatby u nevěsty a u ženicha pronesli svatební řeč. Pak musel dovést svatební průvod k oltáři. Ve svatebním domě měl povinnost rozkrájet a rozdělit jídla (hlavně maso). Nakonec hostiny předával nevěstě dary a pak odvedl svatebčany do hospody k muzice. Zde si musel zatančit první tanec s nevěstou, teď už mladou paní. Pak pilně dohlížel na pití.

Učitel byl tenkrát mnohde i obecním zvoníkem. Tu pak po celý rok obstarával zvonění. Když někde vypukl požár, musel šturmem zvonit na poplach. Kdyby tak neučinil, byl by za to zle vyplísněn. Jeho povinností bylo natahovat kostelní hodiny a seřizovat je tak, aby stále  šly a čas správně ukazovaly.

Učitel vykonával přečasto i funkci kostelníka. To musel denně kněze v sakristii oblékat do bohoslužebných rouch, vínem naplnil mešní konvičky, zapálil kostelní svíce (po bohoslužbě je opět zhasínal). Kostel odemykal a nakonec po mši zase na zámek zavřel. Doprovázel prý dokonce kněze i k nemocným s „posledním pomazáním“ nebo, jak se také někdy říkalo „spánembohem“.

Jestliže byl kantor také varhaníkem, byl současně i ředitelem kůru. S touhle funkcí prý míval často problémy, protože musel při mši denně hrávat na varhany. Vychovával zpěváky a hudebníky. Měl za úkol důstojně vypravit každý pohřeb a předříkávat svatý růženec.

Učitel tenkrát uměl hrát na řadu hudebních nástrojů. Byl-li v těchto věcech „slabý“, nic ve vsi neznamenal. Už u každého učitelského pomocníka se předpokládalo, že je dobrým hudebníkem. Tu si pak pan učitel musel zřídit kapelu a s ní vyhrával k tanci v místní hospodě, ale i v okolí.

Dokud se učilo a provozovala se hudba, byly to krásné muzikantské časy. Tu soutěžila jedna obec s druhou, kde budou mít lepší a věhlasnější muzikantskou bandu. V Křížanech a v Žibřidicích se dávala i velká klasická díla, která bývala slyšet ještě za Ještědem v Liberci. Na takové koncerty byly zváni občané ze sousedních obcí i z celého širokého okolí. I když muzika zabírala kantorovi hodně času, škola a vyučování tím netrpěly.

Za všechny tyto „povinnosti“ mívali učitelé jen skrovnou odměnu. Museli proto se svými rodinami velmi chudě žít. Tak takové to byly časy pro kantora na vesnici tenkrát v tom předminulém  19. století.