Radostná studánka mu dala jméno

V těžkých letech druhé světové války 1939 - 1943 vydávala Vlastivědná komise učitelstva Turnovského okresu pěkný vlastivědný sborník pro děti, který měl přiléhavý název „Radostná studánka“. Tento dětský časopis dostal svůj nadpis podle kozákovské Radostné studánky, která je odedávna opředena řadou krásných lidových pověstí. Redaktor časopisu,  někdejší okresní školní inspektor  a spisovatel,  Jakub Honner vypráví o hledání názvu doslova toto:

„Hledali jsme název pro náš sborníček. Byla to zpropadeně těžká práce, nemyslete si! Deset, sto jmen nás napadlo, ale nad každým jsme nakonec vrtěli hlavou. Ne a ne! Pořád ne! Na každém návrhu byla nějaká chybička, něco, co se nehodilo anebo nelíbilo.

A tak jsme šli a šli a pořád přemýšleli. Bylo to hnedle jako v pohádce, věřte, nevěřte! Byl to takový krásný den a slunce svítilo nad Českým rájem. A víte, kam jsme až došli na té pouti za nadpisem? Neuhádnete, věru, ne! Až na Kozákov.

Takový děda to je, viďte, někdy zamračený jako kakabus a jindy plný smíchu a veselí jako mládenec. Dech se nám zatajil, když jsme obcházeli jeho široký, rozložitý hřbet, a dívali se do nejkrásnějšího kraje na světě. Potom jsme sešli Kudrnáčovou  (?) stezkou dvě stě metrů níže na západní stranu směrem k Turnovu - a už jsme tam byli.

Kde? U Radostné studánky.

Je to bílá kaplička, docela malá, maloučká, a na jejím dně svítí studánka jako boží oko. Tenká nitka čisté vody se prodírá zarostlou stružkou, nejprve pomalu, pomaloučku, ale potom sílí, její běh se zrychluje, skáče přes kameny, bublá, zurčí, šumí a zpívá - ejhle: Zpívá si na cestu k Turnovu do Stebeňky a k Jizeře.

A my se díváme do kraje.

Leží tu před námi jako na dlani: drahý, krásný, milovaný: Tajuplné Trosky, pyšná Vyskeř, osamělý Mužský, Klokočské skály a Rotštejn, Hrubá Skála, Skalní město a Valdštejn, Jizera a Turnov, Jeníšovice a Frýdštejn, roviny i kopce, žírné lány i skály - a dál a dál... Český ráj, kraj drahý, krásný, milovaný, jediný...

Ten kraj, děti, Váš i náš, ten kraj se chceme učit znát. Kraj i lid. A nejen znát: i rozumět mu, i pracovat pro něj, i jej milovat, a jemu sloužit.

Díváme se na něj od Radostné studánky jako na zázrak. Jako na zázrak, který stvořila dovedná ruka přírody i člověka pro český národ. Oči nám svítí jako hvězdy na obloze. Srdce nám bije jako zvon. A Mistr Karel Vik, turnovský malíř a grafik, malíř Českého ráje, drží již v levé ruce blok a v pravé ruce plnicí pero a kreslí a kreslí...

Co kreslí? Radostnou studánku, ovšem, nyní již všichni víme - aniž jsme si to řekli - kterak se bude náš sborníček jmenovat.

Vydali jsme se na cestu za nadpisem a  kraj nám jej dal. I posloucháme hlasu jeho srdce, dáváme jej v čelo tohoto sborníčku a slibujeme - za něj i za sebe - že tomuto kraji budeme sloužit... Skrze jeho děti, věrně a poctivě...“