Staré časy

Z počátků amatérského filmu u nás

Zatím co dnes je amatérský film téměř na ústupu, když ho plně a mnohem lépe nahrazují kvalitní barevné videozáznamy včetně nahrávky zvuku, bez potřeby dalšího vyvolávání , nejsou zase až tak dávno doby, kdy zachycení pohyblivých obrázků na filmu byla jediná možnost, jak události nebo dokumenty uchovat pro příští časy.

Víme, že dnes je možné filmy natočené starým způsobem převést docela pohodlně na videozáznam, doplnit je dodatečně zvukem, komentářem, hudebním doprovodem apod. Tak už dnes odpadá pracné promítání filmů na někdejších promítacích přístrojích, když nám k projekci postačí pouhý televizor s videopřehrávačem.

Ovšem i amatérský film měl své prvopočátky, kdy musel pozvolna odrůstat dětským střevíčkům. Měl pochopitelně také své první průkopníky, první pionýry, kteří začali šířit toto nové umění, ale i zábavu mezi širší veřejnost.

Je tomu už více než sedmdesát let, když na Turnovsku a pod Kozákovem začal natáčet své první amatérské filmy tehdejší řídící učitel František Bursa ze Soběslavic, rodák z Bukoviny u Bělé. Na tehdy obvyklý formát devítimilimetrového filmu, většinou materiál firmy Kodak, za značných finančních obtíží zachytil celou řadu dokumentárních záběrů. Ty jsou dnes už dávnou historií, jsou však stále živým dokladem a pohyblivou, i když němou, kronikou života a práce lidí v této době. Tyto staré filmové záběry zachycují na celuloidových páscích život třicátých let ve městě, ale především mezi drobným lidem vesniček a obcí na Turnovsku nebo pod Kozákovem.

František Bursa filmoval především různé národní slavnosti, veřejná vystoupení, tenkrát oblíbené hasičské sjezdy, sokolská cvičení, selskou jízdu, dožínky, ale především natáčel školní mládež. Pořídil cenné záběry ze života a práce Obecné školy v Bělé a v Chutnovce, na filmový pásek zaznamenal slavnostní otevření Masarykovy obecné školy v Lestkově, dožínkovou slavnost v Bělé s velkým alegorickým průvodem, župní hasičský sjezd na Bukovině ve svém rodišti.

Tenkrát bylo amatérské filmování skutečnou zvláštností a byl to koníček ojedinělý a vskutku velmi nákladný. Vyžadoval mnoho času a zejména odřeknutí si jiných zábav, aby se skrovné úspory mohly věnovat na zakoupení drahého filmového materiálu a na jeho vyvolání. Tehdy se ještě točilo na negativní film, ze kterého bylo nutno k promítání zhotovit pozitivní kopii. Tím se ovšem finanční náklad ještě zvyšoval.

Filmové kluby nikde neexistovaly, nadšené amatéry nikdo nepodpořil. Jedinci zůstali odkázáni sami na sebe a na to, kolik mohli nebo nemohli do svého užitečného koníčka věnovat svého času a hlavně peněz.

Řídící učitel František Bursa jezdil po vesnicích celého kraje a své filmy promítal občanům, mládeži i žákům jednotlivých škol. Ve své staré tatřičce, která mu mimochodem sloužila až skoro do konce jeho života, přivezl svůj vlastní promítací přístroj a v zešeřelém sále vesnické hospody nebo ve školní učebně pak začal promítat filmy vlastní produkce, ale i různé krátké filmy, vypůjčené z Prahy. To byly zejména dětské pohádky, přírodní snímky, cestopisné záběry apod. Všechny filmy byly tehdy ovšem němé, tj. bez zvuku. To bylo radosti, když se někteří občané nebo žáci ve škole uviděli po prvé v životě na plátně němého biografu. (Tehdy se neříkalo kino, ale biograf nebo bio).

Takové filmové večery se u nás pořádaly např. v sále hostince pana Drahoňovského na Dolech. Organizátorkou tady obvykle bývala Osvětová rada v Loktuších nebo Rodičovské sdružení v Chutnovce Někdy se promítaly i naučné filmy se zemědělskou tématikou pro Lidovou školu zemědělskou v Chutnovce.

Později, když už řídící učitel František Bursa odešel na zasloužený odpočinek, žil se svou rodinou v Soběslavicích a bydlel nadále ve staré škole, kde se už dávno nevyučovalo, protože tu škola byla zrušena. Tady byla také jeho poslední učitelská štace.

Už jen občas si promítal  filmy ze své soukromé filmotéky, spíše pro vlastní potěšení, pro zábavu a pro hrst vzpomínek na prožitý plodný život. Občas přišli na návštěvu příbuzní nebo známí, přátelé nebo kolegové učitelé. Přišli, pohovořili a u šálku kávy zavzpomínali na své kantorské štace, ,a uplynulý život, na učitelskou osvětářskou práci v menšinových obcích našeho pohraničí, ale vzpomínalo se i na doby, kdy řídící učitel Bursa natáčel své němé filmy. A hned byla také příležitost tyhle vzpomínky si osvěžit shlédnutím některých těch starých filmových záběrů.

Učitel - důchodce Bursa se v Soběslavicích pečlivě staral mj. také o Místní lidovou knihovnu a tady ochotně půjčoval zájemcům knihy. Přicházeli sem i v mimovýpůjční době a pan řídící nikdy neodmítl, šel do knihovny, pomohl, poradil, vybral knihy a ochotně půjčil.

Pan učitel Bursa již dávno není mezi námi. Odešel, ale zanechal po sobě nesmrtelné dílo v podobě mnoha metrů filmů, které jsou živou kronikou třicátých let na Turnovsku a pod Kozákovem. Jsou to vlastně snad první průkopnické amatérské filmy, které tady vůbec byly natočeny.

Jak to bylo za války r. 1866

Za války prusko-rakouské v roce 1866 táhlo mnoho pruského vojska i krajem okolo Kozákova. Jeden proud se valil od Semil a Podmoklic přes Žlábek k Žernovu a dále pak přes Rovensko k Jičínu. Jiný proud pruského vojska táhl veseckým údolím, a to i s mnoha těžkými povozy. Do Vesce se dostal jednak po cestě od Klokočí a jednak tehdejší formanskou cestou od Železného Brodu, která se táhla nad potůčkem Stebeňkou pod stráněmi, které se jmenují dodnes „Fialník“.

Tento podkozákovský proud Prušáků táhl pak dál, ale nějaký čas pobýval i na místě ve vsích Podkozákovska. Lidé se „Prajzů“ báli a schovávali se, ale někteří přece jen s nimi zavedli řeč. Někteří důstojníci prý podle vyprávění tehdejších pamětníků chovali na návsi malé vesecké děti. Stejné nebo podobné to bylo i v sousedních Loktuších a dalších vsích. Strach měl tenkrát velké oči a obyvatelé schovávali před vojáky všechen cennější majetek, hlavně však peřiny a jídlo. Sedláci prý nějaké obilí dokonce zazdili, aby je náhodou vojáci nenašli a nesebrali.

Pak ale pruští vojáci odtáhli z našeho kraje a 29. června 1866 se strhla prudká bitva mezi oběma válčícími stranami u Jičína. Střelbu a praskot pušek prý bylo slyšet na velikou dálku, dokonce snad až sem pod Kozákov. A pak následovala ta největší bitva u Hradce Králové.

Jak se žilo v 19. století

V „Obecní kronice obce Vesce pod Kozákovem“ je zvěčněna zajímavá stať a rodokmen selského rodu Pleštilů ze Smrčí. Tam se také uvádí, jaký byl život lidí na venkově v polovině 19. století. Píše se tu doslova:

„V roce 1812 přešlo panství Hruboskalské prodejem na rytíře Jana Lexu z Aehrenthalu. Za dalších padesát let se neobyčejně zvýšil počet obyvatelstva,. Oproti Josefínskému katastru se i počet domů zdvojnásobil. Vedle nových drobných domků se přestavovaly i starší chaloupky. Za pomocné práce na statku přenechávali sedláci okrajové polnosti (hlavně při lesních porostech) domkářům a chalupníkům.

Vedlejší příjmy lid neměl, a tak jediným zdrojem obživy byla půda. Chalupníci káceli další lesní porosty, čistili půdu od kamení. Získávali půdu pro zemědělské využití. Kamení z prackovských a smrčských Vrchů snášeli na tzv. „hrobky“ nebo alespoň k mezím svých pozemků. Hlavním nástrojem při zúrodňování byla obyčejná motyka. Lidé osídlovali i těžklo přístupná místa a tak vznikaly nové chaloupky (samoty) na Červenici a na Vrších. (Tady musím připomenout, že většina těchto domků v první polovině 20. století zde vyhořela a již se neobnovila). Pole se přeorávala pomocí háků, tažených dvěma osobami (hák tahaly ženy i děti). (O hákování polí jsme v Pojizerských listech před časem psali).

Postupem doby se situace na vesnici trochu zlepšila. Hlavním jídlem býval domácí chléb, brambory, zelí, hrách, bramborové placky i ovoce. Z polévek převažovala bramboračka, mléčná polévka nebo vaječná s drcením a pak také kyselo s bramborem.

Do roku 1848 se robotuje podle nařízení vrchnosti. U sedláků pracovali většinou jen za stravu nádeníci a domkáři. Kdo vlastnil trochu půdy, ale neměl vlastní potah, musel si jeho půjčení od sedláků tvrdě odpracovat na selském. (Jedna stařenka ve Vesci prý za vytrhání bodláků z obilí musela po celý rok pomáhat u sedláka, majitele toho pozemku).

Chudina si přivydělávala na skývu chleba také domáckým předením. Práce se odtud z Podkozákovska odváděla faktorům až na Jilemnicko.  V roce 1840 bylo ve Vesci 26 popisných čísel, ve Smrčí 30 a v Prackově pouhých 14 domů. Postupně docházelo pak ke zmenšování původních gruntů též dělením uvnitř rodu. Ve druhé polovině 19. století to pozorujeme zvláště u gruntu Vidunova a Votrubcova.

Jak jsme pekli na Vánoce - vánoční vzpomínání

 Povím něco o tradičním vánočním pečení v naší staré peci, která byla vestavěna do malé světničky u dědy a babičky v koutě za dveřmi. Otvor na přikládání dřeva a na vsazování pečiva měla zvenku z chodby.

Tuhle pec tatínek předem roztopil tak, aby připravené pečivo ani nepřekynulo nebo aby naopak nebylo málo vykynuté. Pec se roztápěla nejdříve roštím z nasekaných otýpek a potom se postupně přidávala dlouhá silná polena. Tatínek k tomu účelu přinesl z kůlny tam přichystané rozštípané pařezy (koháty). Oheň se těmi poleny posouval stále hlouběji do pece, až plamen hořel po celé ploše vnitřku pece. Někdy se musela do pece zakládat ještě další polena, aby byla dostatečně vytopená.

Oheň v peci vesele praskal, domem se šířila vůně pryskyřice z hořících smrkových a borových polen. Jindy se topilo třeba třešňovými pařezy, kterých bývalo u nás v Podboroví vždycky dost. Potom se už jen čekalo, až polínka a koháty dohoří a zůstanou jen žhavé uhlíky.

Tatínek uchopil železné „žebro“ na dlouhé násadě a jím shrabal uhlíky k přednímu okraji pece. Někdo potom na malé železné  lopatce přenášel to žhavé uhlí do velké světnice do kamen, kde pak zvolna dohořívalo. Dnes se sám hodně divím, že od nějaké té jiskry nevznikl požár bylo kolem všechno dřevěné a jiskry občas na lopatce pořádně zasršely.

Posledních pár uhlíků tatínek ponechal na pravém okraji pecního otvoru a položil na ně droboučká polínka (dračky), říkal jim „přípal“. Vznikl tu pak malý ohníček, který vlastně osvětloval celý vnitřní prostor pece, aby bylo dobře vidět na vsazené pečivo. Tenhle přípal si tatínek připravil obyčejně dávno předem z polen pěkného dřeva bez suků, obvykle z břízy nebo i z habru.

Před vsazováním pečiva do pece vzal otec ještě jedno další dřevěné „žebro“ na dlouhé násadě, aby jím dosáhl až na konec pecního prostoru. na „žebro“ namotal mokrý hadr a jím pak vytřel načisto celou plochu pece. Ještě dnes slyším, jak to vždycky z rozpálené pece zasyčelo a ven vyšla pára. Tohle se muselo provést proto, aby se v peci uhasily ještě i ty poslední docela maličké uhlíčky a jiskérky, které tam snad zbyly. Od nich by totiž mohl snadno chytit papír, na kterém bylo pečivo do pece vkládáno.

Maminka mezitím vzala vykynuté těsto, vyválela na vále, udělala koláče nebo vánočky a syrové pečivo pak muselo dále kynout. A teprve potom dobře vykynuté („vzešlé“) se mohlo „sázet“ do pece.

Koláče, vánočky i podplamenice se dávaly na zvláštní pórovitý žlutavý papír (říkali jsme mu „papír pod koláče“) a kupoval se v krámě se smíšeným zbožím. Tento papír musel být předem potřen rozehřátým tukem, což býval nejčastěji lůj (loj). To proto, aby se hotové upečené pečivo na papír nepřilepilo, nepřipeklo a aby se potom z papíru dobře sejmulo.

Tu práci s natíráním „koláčových papírů“ jsem obvykle míval na starosti já, od malička jsem to rád dělal, abych se taky nějak zapojil do přípravy pečiva.

Když se peklo na Vánoce, upekly se v peci nejprve koláče. Jejich první „vsázka“ se dávala do pece ještě kromě na papíru i na pečícím plechu. To znamená, že teprve na tomto plechu ležel papír s koláči. Plechy se musely zpočátku používat proto, že pec bývala ještě příliš horká a samotné papíry bez plechů by pod koláči snadno mohly shořet, ale také proto, aby se koláče nepekly příliš rychle. Pak by se nestačily včas vytahat z pece a snadno by se připálily, ne-li docela spálily. (Někdy se i to stalo, že se první vsázka nepovedla.) Teprve další vsázky koláčů se dávaly do pece bez plechů.

Koláče i ostatní pečivo se vsazovalo do pece na dřevěné lopatě s dlouhou násadou (aby se jí dosáhlo až do zádi pece). Jakmile koláče začaly „červenat“, a to bývalo dosti brzo, musely okamžitě rychle z pece ven. Jinak by se přepekly a připálily. Koláče se vytahovaly z pece jinou lopatou, pro změnu železnou, spíše plechovou. To proto, aby se plech nebo papír pod pečivem v peci snadno podebral a vytáhl na lopatě ven. Při práci v peci a kolem pece musely se hlavní dveře zavírat, aby mráz zvenku nevnikal do chodby a aby příliš neochlazoval pec. I v chodbě bývalo při pečení příjemně teplo. Vzpomínám si, že se do naší pece vešlo asi tak šest nebo osm plechů (či papírů) s pečivem.

Když byly všechny koláče upečené, „sázely“ se do pece vánočky (u nás se říkávalo „štědrovnice“). Ty si musely pobýt v peci podstatně déle nežli předchozí koláče, myslím tak půl až tři čtvrtě hodiny. Tatínek potom na zkoušku jednu vánočku z pece vyjmul a píchl do ní špejlí. Jestli se na špejli objevilo ještě syrové těsto, musely se vánočky v peci ještě chvíli ponechat, aby se řádně dopekly. Jakmile se špejle ukázala čistá, bylo pečení dokončeno a vánočky musely z pece ven.

Jestliže bylo pečení mnoho, muselo se po první „várce“ vánoček v peci ještě znovu přitopit dalšími poleny (koháty), aby pec byla dostatečně připravená (vyhřátá) k dopečení zbytku pečiva.

Když se dopekly poslední vánočky, vsadil tatínek do pece ještě několik papírů s podplamenicemi, kterými jsme u nás doma říkávali „skládanice“, o nichž byla už dříve řeč. Také tyhle „buchtičky“ v peci zanedlouho zrůžověly a pečení bylo u konce.

Vzpomínám, jak jsem jako malý klučina vždycky po skončení pečení rád vylezl u babičky ve světničce nahoru na pec. Ta byla navrchu pokryta hladkými červenými dlaždičkami. A ty bývaly pak tak krásně teploučké, že mě k sobě přímo lákaly. To se to provalovalo na teplé peci! Připadal jsem si tam někdy, jako ten Honza z pohádky, co se pořád válel doma u mámy na peci. Už jsem věděl, proč se mu tam tolik líbilo a že se mu nechtělo z pece dolů. Ani mně se z pece nikdy nechtělo! Ta pec bývala teplá a později ještě  vlažná i po celý druhý někdy i třetí den...Bylo to krásné v tom našem dětství! Už pro kouzlo vzpomínek je krásné žít!