Velikost textu

Staré časy

Lidové pověry pod Kozákovem

Lidové pověry pod Kozákovem

Staří a starší lidé si ještě dnes tady u nás pod Kozákovem občas připomínají některé staré zvyky a pověry, kterými se to zde dříve ve starých dobách jen hemžilo. Dnes už se nad některými pověrami leda zasmějeme, ale přece jen je potřeba vzpomenout, na co všechno před dávnými časy lidé doopravdy věřili. A tak si připomeňme alespoň některé z nich:

Jestliže někde poblíž stavení houkal v noci sýček, lidé se domnívali, že někdo z domu nebo z jejich blízkých brzy umře. Když někdo potkal kominíka, honem se chytil za knoflík, aby měl štěstí. Kdo potkal ráno jako prvního člověka nějakou bábu (starou ženu), myslel si, že bude mít ten den nějakou smůlu nebo dokonce neštěstí. Byl by se nejraději vrátil domů.

 Vracet se před delší cestou zpátky do domu, když jsme si např. něco zapomněli, tu byla pověra, že na cestě bude neštěstí, vracet jsme se zkrátka neměli. To opět raději zůstat doma. Kdo však potkal bílého koně (šimla), věděl, že ho dozajista potká nějaké štěstí. Dětem se říkávalo, že nesmějí čůrat do vody (např. v potoce nebo v rybníce), že prý Panenka Maria pláče. Nebo když dítě mermomocí chtělo chodit pozpátku, tzv. couvat, to přece nesmělo, vždyť by mu dokonce umřela maminka.

I náboženství nahrávalo v minulých dobách hodně pověrám. Mnoho lidí bylo silně věřících. Babičky i maminky dělaly dětem na čele křížek, aby byly zdravé a aby měly v životě štěstí. Když hospodář nebo vozka ráno vyjížděl se spřežením ze vrat, požehnal koně třemi křížky bičem nad nimi. Staré babičky doporučovaly jíst posvěcené kočičky (z Květné neděle), aby lidi nebolelo v krku. Tyhle kočičky hospodáři zastrkovali na okraje polních lánů, aby ten rok byla dobrá úroda. Věřilo se na čarovnou moc sv. Jana v noci před jeho svátkem, věřilo se na posvěcený věneček. Při silné bouři lidé rozsvěcovali hromniční posvěcené svíčky, aby je ochránily před úderem blesku. Ženy se křižovaly a při zablesknutí pronesly: „Pán Bůh s námi a zlé pryč!“ Pak tu bylo např. ještě pálení čarodějnic, svatojánské ohně, postýlka pro svatého Jánečka aj.

A kolik bylo těch zvyků a pověr o vánočních svátcích. Krájení jablek o Štědrém večeru, házení botou po večeři, klepání bezem, lití olova nebo vosku do vody, ukládání peněz pod štědrovečerní ubrus na stole, celodenní půst o Štědrém dnu (aby uviděli „zlaté prasátko“), atd. atd. Byla těch starých zvyků, obyčejů a pověr celá přehršle! 

Já nejsem pověrčivý a na tyhle babské řeči nevěřím, ale když vyjedu s autem a po cestě mi někde přeběhne přes silnici kočka, zvláště černá, říkám si v duchu třikrát: Tfu, tfu, tfu...

 

Takové žně mladí už neznají

Takové žně mladí už neznají

 Dnes se chci se čtenáři podělit o několik vzpomínek ze svého dětství, jaké to bývaly kdysi žně u nás doma pod Kozákovem. Mnoho mladých lidí by dnes už ani nevěřilo, jak těžká to bývala práce a kolik námahy vynaložil drobný zemědělec nebo, jak se u nás říkávalo chalupník či domkář, aby dobře sklidil poměrně chudou úrodu ze svého políčka - úrodu, na kterou se po celý dlouhý rok těšil, připravoval a spoléhal.

Žně - to bývala doba největší dřiny. Dnes vyjedou do velkých lánů obilí moderní kombajny i další mohutné stroje, kterým člověk přenechal dřinu a sám je dovednýma rukama ovládá a řídí. Vzpomínám, jak většina našich rolníků kosila ve žních zralé obilí po několik týdnů ručně, kosami. Ženy, děti i staří rodiče odebírali ze řádků nasekané obilí a vázali je do snopků. Z nich se pak, často už za hrozící bouře nebo lijáku, stavěly panáky nebo tzv. „mandele“.

To všechno byla práce zdlouhavá, namáhavá a nepříjemná. Zvláště stébla žita a ječmene nepříjemně píchala svými ostny do rukou. K tomu ještě někdy narostlý plevel, zvláště bodláky,  to bylo velice nemilé! Pamatuji se, jak jsem chodíval k lesní studánce pod „habří“ pro chladnou vodu na pití, aby se naši na poli aspoň trochu osvěžili v tom žáru letního slunce a pak se opět v potu tváře lopotili.

Když obilí na poli trochu vyschlo, svážel je náš otec s kravským potahem na malém žebřiňáčku domů do stodoly, kde v přístodůlku a na patře čekalo, až přijde řada na mlácení. Když bylo deštivé počasí, často se stávalo, že obilí na poli polehlo a zrno vzrostlo, někdy už hotové v panácích. Nejdříve se doma ve stodole mlátilo obilí, jehož zrno bylo potřeba k příštímu zasetí, teprve později došlo na ostatní. Dnes kombajn zrno vymlátí už při sečení přímo na poli.

U nás doma jsme seli ponejvíce žito, pšenici a trochu ovsa. Výnosy na našich stráních byly velice nízké. Z těch prudkých svahů jsme chudou úrodu museli svážet ručně - na obyčejných trakařích. Jen z rovinatého pole se sváželo na voze.

Vzpomínám, jak jsme obilí ve stodole na mlatě mlátili často až do zimních měsíců, někdy dokonce ještě v lednu. To už bývala ve stodole nesmírná zima, lidem zalézalo za nehty. Mlácení bývalo velmi primitivní.

Otec (*1901) mi vyprávěl, jak ještě za jeho dětství a mládí se mlátilo ručně, jen cepy, později se tzv. „mašinovalo“ na mašině. Ruční mlátičku poháněla lidská síla. Dva zdatní muži museli točit klikami mlátícího bubnu, do kterého další pomocník vkládal po trochách obilí. Tato primitivní první mlátička neměla žádná vytřásadla, sláma se odebírala ručně, kladla na slaměná povřísla a vázala do otepí. Povřísla se vyráběla doma z tzv. dlouhé žitné slámy. K tomu účelu se muselo obilí (žito) bezpodmínečně vymlátit ručně cepy, aby sláma zůstala pěkně dlouhá, rovná.

Za mého dětství měl už otec mlácení zařízeno pomocí žentouru. To už mnohý z vás, vážení čtenáři, ani neví a neumí si představit, jak vlastně takový žentour vypadal. Co to vlastně bylo za zařízení a „pokrok“ v zemědělství. Za stodolou býval tzv. „rajčůr“, kde kolem dokola chodilo kravské (někde ovšem koňské) spřežení, zapřažené u dlouhé oje, kterou tvořil mohutný čtyřhranný trámec.Na té oji jsem se jako malý klučina rád vozíval kolem dokola „rajčůru“.

Pohyb žentouru se přenášel na ozubené kolo a pak dále dlouhou hřídelí a pomocí různých kloubů až na veliké hnací kolo se setrvačníkem, odkud řemen už poháněl hřídel mlátičky. To veliké hnací kolo bylo vlastně řemenicí a mělo v průměru takové dva metry. Tohle tedy už bylo veliké zlepšení oproti ručnímu mlácení, jak jsem je dříve popsal. Ale práce to byla stále ještě pomalá. Kravky se nachodily kolem dokola po „rajčůru“ a za celý den se vymlátilo je trochu obilí. Zrní se pak čistilo od plev na ručním mlýnku (mlejnku) nebo na fukaru.

Teprve mnohem později si otec mohl pořídit výbušný benzinový motor tzv. „stabilák“. To už byl na vesnici veliký pokrok, když mlátičky poháněly hřmotné benziňáky. Teprve za války v roce 1941 byla u nás v obci zavedena elektřina a také otec koupil elektromotor k pohonu mlátičky, ke které byl už připojen i lis na lisování vymlácené slámy do balíků.. Říkali jsme mu „kasač“, nevím proč a jak k tomu názvu ten stroj přišel. To už naše mlátička měla i samostatné odsávání prachu, o který při mlácení nebyla nikdy nouze.Zámožnější sedláci mívali pak už mlátičky samočisticí, kde z nich vycházelo zrno již vyčištěné od plev a příměsí. Tihle rolníci už žali obilí zprvu travními sekačkami, taženými párem koní. Později už měli obilní sekačky, tzv. válovky. To bylo pro vesnici velké ulehčení v práci.

Co je to však všechno oproti dnešku, kdy mnoho lidí na vesnici ani neví, že už žně jsou nebo byly, že je obilí pokoseno a rovnou vymláceno a sláma hned uklizená. Než přišla éra moderních kombajnů, bývaly tu ještě samovazy, které zprvu táhl pár koní a teprve později koníčky nahradil traktor. Dnes ani tyto poměrně výkonné stroje nikde na polích nespatříme. Snad ještě někde pod kolnou odpočívají nebo je najdeme v některém zemědělském muzeu. Tam budou na ukázku příštím generacím uloženy i staré primitivní pluhy (vynález bratranců Veverkových), brány, dřevěné válce na drcení hrud, první ruční mlátičky, žentour nebo i stará řezačka na řezání píce pro dobytek.

Nikdo na vesnici by se už nechtěl vracet do těch dob, o kterých jsem vám, milí čtenáři, povídal. Pryč je doba vesnické dřiny, kdy rolník pracoval do úmoru od slunka do slunka. Dřinu jsme přenechali strojům. Mladí kombajnéři a traktoristé si už ani neumějí představit, že na místě, kde dnes pracují, se ještě před několika desítkami let obilí kosilo ručně a v potu tváře se odebíralo a vázalo do snopů a pak stavělo do dlouhých řad panáků.

Skřivani nad hlavami sekáčů zpívali tenkrát stejnou písničku, jakou dnes zpívají nad hřmotícími kombajny, ale život byl tehdy mnohem těžší, složitější a práce těžká, dnes nemyslitelná. Ty lány dozrávajícího obilí šumí dnes nějak radostněji, nežli tenkrát za dob mého mládí. Vím, že ani dnešní zemědělci nebo družstevníci nemají na růžích ustláno, že zemědělská práce není doceněna a mnohde se přehlíží. Snad se jednou zase i české zemědělství pozvedne v té Evropské unii, plné konkurence a nejrůznějších nástrah a překážek

Nebo snad naši krásnou krajinu i samotný Český ráj bude na polích našich předků hyzdit plevel, bodláky, lebeda ? K tomu snad nedáme dopustit.

 

Zemanové byli lidoví sochaři

Zemanové byli lidoví sochaři

 Projdeme-li křížem krážem krajinu našeho Českého ráje a jeho blízkého okolí, najdeme tu mnoho pomníků a soch z tvrdého pískovce, které jakoby dotvářely tuto naši přírodu a její krásy. Také na mnoha hřbitovech v celém kraji najdeme řadu takových pomníků a náhrobků, na jejichž výrobu byl použit jako přírodní materiál pískovec. Taková díla lidových umělců najdeme třeba na hřbitově na Hruštici, ve Vesci pod Kozákovem aj.

Většinou jsou to díla lidových sochařů a kameníků z rodu Zemanů ze Žernova. Tito tvůrci lidových kamenných památek si určitě zaslouží, abychom si o nich pověděli něco bližšího. Otec Jan Zeman se narodil v obci Příkrý, a to v roce 1795. Když mu bylo dvacet roků, vzal si za manželku Alžbětu Válkovou ze Žernova, kam se vlastně přiženil. Zde získali Zemanovi nevelký domek po rodičích Válkových. Zde v Žernově, poblíž Rovenska pod Troskami, kameník a sochař Jan Zeman také zemřel, a to v roce 1853.

Jeho výtvarné umění zdědil po svém otci i syn Josef Zeman z Tatobit, který žil v létech 1820 - 1888. Ten snad spolupracoval s otcem již za jeho života. Tento Josef Zeman byl ve svém díle poněkud lidovější, nežli jeho otec. Možná právě proto jsou jeho díla dodnes velice přitažlivá a oblíbená.

Oba Zemanové odkázali nám své veliké umělecké dílo, které svým rozsahem nemá hned tak obdoby. Jak jsem se již zmínil, jejich lidové výtvory soch světců, andělů, Krista, Panny Marie atd. najdeme nejen v našem Českém ráji, ale vlastně v celé široké oblasti kraje od Českého Dubu až po Sobotku, ale i od Lomnice nad Popelkou až ke Kozákovu a ke Klokočským skalám.

Takové památky máme např. v Sekerkových Loučkách, ve Vesci pod Kozákovem, ve vsi Loktuše, v Klokočí, ale i na mnoha dalších místech. Jan Zeman je také např. autorem sochy světce a dvou andělů v malé místní kapličce na Dubecku, která byla zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Podobně vyzdobil sochař Zeman i venkovskou kapličku na nedalekém Volavci.

 

Jak se formanilo v zimě

O dopravě tak i onak -  Jak se formanilo v zimě

Za starých časů rozváželi formani zboží na velkých těžkých okovaných vozech s párem koní nebo dokonce volů. (Zajímavé je, že i ti voli mívali na paznehtech železné okování, podobné koňským podkovám.) Jakmile však napadl v zimě sníh, bylo nutno tyto vozy vyměnit za mohutné formanské sáně. Tady na Turnovsku bývaly k vidění i vozy a sáně pivovarské, na nichž se rozváželo po hospodách pivo v okolí. Z Turnova nebo z Malého Rohozce vozili formani (pivovarští) pivo dokonce až daleko do hor.

I přes naše Podkozákovsko vedly staré formanské cesty. Když přišlo zimní období, bylo to s jízdami opravdu horší. Stávalo se, že v podhůří byly silnice ještě holé, bez sněhu. Ale pak dále směrem k Železnému Brodu a k Tanvaldu bývalo již na silnicích sněhu habaděj! Proto bylo častým zjevem, že pivovarští přijeli s koňským nebo volským spřežením třeba do Vesce pod Kozákovem a tady těžké sudy přeložili z vozů na sáně a s nimi pak pokračovali dále do hor.

To bylo ovšem něco pro veseckou mládež. Společnými silami dopravili prázdné ve Vesci připravené sáně až na kopec na Prackově. Sáně pak, obsypány chlapci a děvčaty, daly se v sílený let od Prackova dolů k Vesci. U oje býval nejsilnější a nejzkušenější chasník, přesto však se občas stávalo, že těžkou oj neudržel. Sáně opak vletěly, kam samy chtěly. Odřenin, boulí a někdy i zlomených údů bývalo z takových jízd bezpočet. Většina těchto krkolomných jízd prý končívala dobře, ale i tak bylo v mladické nerozvážnosti tenkrát více štěstí nežli rozumu.. Takhle se vozívala na pivovarských saních ve svém dětství a mládí i moje babička, narozená v předminulém století, když bydlela ještě ve Vesci.

Tohle znám z jejího vyprávění, jak jsem si je zapamatoval. Dnes už pochopitelně ty dávné doby nikdo nepamatuje. Zbyly jen stručné zápisy na zažloutlých listech místních kronik a právě také ty vzpomínky, předávané z jedné generace na druhou.

   

Jak se dříve učívalo

Vzpomínka ryze kantorská -  Jak se dříve učívalo

Když jako učitel - důchodce sleduji dnešní vybavení škol, jejich modernizaci, zavedení počítačů a internetu do škol, když vidím dnešní vybavení školních kabinetů atd., nemohu se ubránit vzpomínce, v jakých školách a za jakých podmínek vyučovali naši učitelé v dobách dávno minulých. Je zajímavé dnes nahlédnout do kronik a přečíst si zprávy o tom, jak se dříve učívalo a jaké poměry vládly na školách v těch skoro už zapomenutých časech,

Před takovými stopadesáti lety nebývaly ještě ani zdaleka pýchou obcí nebo měst. Vyučovalo se tenkrát všude, kde to jen trochu bylo možné: třeba ve staré pastoušce, ve strážním domku, ve světnici selského statku, dokonce také třeba v hospodě...

Ve Svinčanech na Pardubicku prý jednou zdivočelý vepř prorazil prohnilou stěnu učebny a ocitl se tak rázem mezi žáky. Jinde zase školní inspektor spadl do díry u stupínku. Někde znečišťovala učebnu dokonce domácí drůbež.

Ani kantoři na tom nebyli moc dobře. I když tenkrát pan učitel, pan farář a pan starosta - to bývali na vsi někdo! Aby si učitelé přilepšili k chudému výdělku, který sestával z velké části v naturáliích, hrávali při různých příležitostech s venkovskými kapelami.

I v těchto nuzných poměrech si však našli místo a čas na to, věnovat se žákům často ještě i po vyučování. Vedli jejich zájem k nejrůznějším koníčkům, zálibám a k praktickému životu drobného venkovského člověka. Bývalo to třeba ovocnářství a s tím spojené štěpování ovocných stromků, včelařství, chov domácího zvířectva. Namnoze to byla ale i hudba a zpěv.

Učitelé vedli zpěvácké kroužky a učili děti hře na hudební nástroje, především na housle. Žáci poznávali historii rodného kraje, ale i celé naší vlasti. Kantoři je učili číst a milovat knihy, zřizovali knihovny, půjčovali svým žákům vlastní knihy apod.Nadané žáky učili psát rodinné  i veřejné kroniky, vedli je k zakládání rodopisů. Ty nejnadanější pak doporučovali ke dalšímu studiu na tehdejších církevních školách.

Copak se tehdy na školách vyučovalo? Jaké předměty žáci absolvovali? Bylo to pochopitelně především náboženství, potom čtení, sčítání a odečítání, násobení a dělení. Vrcholem tehdejší matematiky byla trojčlenka. Dále se vyučovalo krasopsaní a sloh. Přírodopis a zeměpis byly v tehdejší škole pouze okrajovou záležitostí celkové výuky.

Základem pro nové pojetí výuky bylo vedle stavby škol v 70. a 80. letech předminulého století také zvýšení počtu tříd až na dřívějších pět tříd takzvané obecné školy.

 

Hákování

 Hákování

Ne, nechci psát o hokeji a o faulech. Dnes už málokdo, zvláště mladší a mladá generace, zná jiný význam tohoto slova „hákování“. Tož si o tomhle starodávném hákování povězme něco bližšího. Hákování bývalo pro zemědělce v minulých donách samozřejmou, docela obyčejnou polní prací. Bylo to něco podobného orbě. Při orání však pluh půdu pěkně obrací a nakypřuje, kdežto při dřívějším hákování se půda jen lehce rozrývala.

Před vynálezem bratranců Veverkových z Rybitví - ruchadla čili pluhu se však dřevěného háku používalo téměř výhradně. Hák se skládal z dřevěné radlice se dvěma držadly a z dřevěného kůlu, na kterém byla upevněna lopata. Na druhém konci radlice je dřevěný hákovitý běhoun (odtud název tohoto nářadí „hák, hákovat pole“).

Vynález bratranců Veverkových sice odzvonil hákům umíráčkem, ale ne všude a rozhodně ne všude najednou. V kronice se například dovídáme zajímavé věci: třeba to, že ještě v roce 1877 hákoval zemědělec Havlíček z Chutnovky pomocí lidské síly svá chudá políčka.

A dokonce ještě dlouho potom, v roce 1932, zachytil tehdejší turnovský lékař MUDr. Jan Zeman na fotografickou desku hákování pole lidskou potažní sílou v Dolánkách u Turnova. To bylo tedy roku 1932. A věřte nebo nevěřte, ale dokonce ještě v roce 1955, kdy se už namnoze u nás oralo pomocí víceradličných pluhů, které táhly silné traktory, tak tehdy ještě hákoval ve Vesci pod Kozákovem svých několik arů pole chalupník František Vacátko. V archivu Osvětové besedy  jsou zachovány snímky, které zachytily tento historický okamžik. Hák Františka Vacátky netahali už lidé, ale, světe, div se! jedna vyhublá kravka.

Snad by se ještě i dnes někde v opuštěné chalupě našel starý dřevěný hák, který pamatuje dávno zašlé časy tvrdé zemědělské dřiny. Spíš jej však najdeme někde v zemědělském nebo v regionálním muzeu jako kuriózní exponát. Jinde už dnešní děti nebo mladí lidé rolnický hák nemohou spatřit.

   

Strana 5 z 8

Právě připojeni - hostů: 2066 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1259507

To v pozadí Je Tribunj
František Mlejnek se zástupci obce při 85. narozeninách
Školní rok 1976-77
Jsme na jihu - plody mandlovníku
Motokros Prackovské Hrobky 1976
paní Maděrová s panem starostou Herbstem
Ke Kalichu 1977
Ke Kalichu květen 1977
102. narozeniny občanky Maryškové
Kačka, Hanka a já
Duha nad hasičskou zbrojnicí ve Smrčí
Ovečky pana starosty Herbsta
Chodník z Růžové hory na Sněžku
Vítání občánků v roce 1964
Skupina při vítání občánků v říjnu 2011
Podhájem květen 1977
Snímek Vesce ze září 2011
Jasmína se směje - fotíte nám prdele
Petr si vyvěsí své uznání ve svém kabinetě