Jak u nás Italové jedli hlemýždě - V. J. Kulich: Paměti okresu turnovského
V roce 1914 existovala pod Kozákovem velká rozlehlá obec Klokočí, ke které náležely kromě samotné osady Klokočí ještě tyto další osady: Vesec, Smrčí, Prackov a Lochtuše. Celá klokočská obec měla dohromady 1 146 obyvatel ve 238 domech. Řídící učitel Seidl ve Vesci zaznamenal válečnou historii této obce za první světové války takto:
Vesele ve znamení plesů a zábav se začínal rok 1914. Do I. výzvy nastoupilo ke svým kádrům po vyhlášení mobilizace celkem 58 mužů.
Jako první příznak zuřící války byl příchod válečných uprchlíků. Zajímavé bylo kuchaření těchto lidí, kteří sem pod Kozákov přišli z italské fronty. Neznali naše kamna, rozbourali kamna v domku Josefa Salaby v Klokočí, kde bydleli a upravili si tak volný krb po způsobu italském.Mimo oblíbené polenty si upravovali také hlemýždě, na velké podivení všech sousedů.
Za vojíny, nastouplé do války, následovali též koně a vozy. Z obce klokočské bylo dodáno pět koní a tři vozy. Při domobraneckých přehlídkách byla odvedena čtvrtina všech mužů z obce do věku 37 let.
Vlastenecká povinnost rakouská našim vojákům nepřirostla k srdci, a proto jich většina, jak bylo možno „vyhrávala“ vojnu po nemocnicích. V umění být nemocen se zdokonalili někteří tak, že sluší zaznamenat výrok jednoho z lékařů, že se tito musí od vojáků mnoho učit.
Cena mouky a potravin byla toho času až šestinásobná, a neustále rostla. V roce 1915 přišel do vyšetřování občan Petr Mlejnek z Prackova čp. 12, který při válečné debatě s německým dělníkem vyslovil naději na vítězství Ruska. Byl udán a třikráte vyšetřován u okresního soudu v Jablonci. Nebyl sice odsouzen, ale částka na úplatky a aprovizace pro lačné tehdy soudce byla slušná.
Té doby bylo také rakouskými úřady zabaveno jmění a usedlost Václava Jíny v Prackově čp. 6, kterému prokázáno bylo, že samovolně přešel ve frontě k Rusům.
Nejkritičtější doba války světové byla v roce 1917. Zásoby byly vyčerpány a aprovizace pro venkov přestaly v červnu úplně. Ke zmírnění nouze byly tehdy zřizováni obecní kuchyně. Platilo se kuchařce v Klokočí 4 K denně. Nájem na propůjčení stodůlky pro kuchyň činil 3 K denně. Tudíž byla zakoupena prkna a postavena kuchyň nová při kolně školní tamtéž.
Recept na 110 porcí po 3/4 litru této polévky byl následující: 2 kg mouky, 2 kg masa, 14 kg brambor a 10 kusů vajec. Jakost polévky podle kritiky odběratelů byla nestejná, většinou méně než prvotřídní.
První zprávy o legiích a T. G. Masarykovi byly přijímány sice radostně, ale s nedůvěrou, jako když pohádce nasloucháte. Ani nezaručeným zprávám o revoluci a státním převratu 28. října nebylo zprvu věřeno. Až občan kterýsi přiběhl ze Železného Brodu se zprávou, že přišel telegram o prohlášení samostatnosti.
Bohužel tyto radostné dny nebylo prožívati všem. Padlo 17 mužů a dalších šest zemřelo. Raněno bylo celkem 150 mužů, šest jich zůstalo invalidy.
Koncem roku 1921 podána byla žádost o rozluku obce Klokočí na tři části, a to Klokočí, Vesec se Smrčím a Prackovem a Lochtuše. Uskutečněna však byla až o tři roky později, tedy v roce 1924.
Jak v osadách i obcích okolních, tak i zde byla postaven památník obětem světové války. Podnět k tomu učinil starosta obce Petr Šírek, a náklad peněžitý byl hrazen dobrovolnou sbírkou mezi občany.
A tak jest pomník padlých vojínů ze světové války v Klokočí, v Loktuších, ve Smrčí i v Prackově.
Vražda pod Kozákovem v předminulém století - Zpráva z Pojizerských listů z roku 1886
Dne 28. února 1884 odbývala se v hostinci „na Mimoni“ u Turnova taneční zábava, které zúčastnili se mladíci z Loktuše i Volavce. Okolo půl noci strhla se mezi loktušskými a volaveckými hochy oranice, při níž Josef Paldus z Loktuše nožem lehce bodnut byl.
Při stání v této příčině u c. k . okresního soudu v Turnově odbývaném, svědčil František Hejduk z Volavce proti Josefu Paldusovi. To Paldus Hejdukovi zapomenouti nemohl. Celé tři roky pomýšlel na odvetu, hledaje příležitosti, jak by se pomstil nenáviděnému nepříteli. Přihlédněme k tomu, jak to provedl.
Dne 27. června 1886 tančilo se v hostinci v Lestkově. Mezi přítomnými nalézali se též bratři Jan a Josef Paldusové, statně popíjejíce a tančíce již od páté hodiny odpolední. Vtom vejde do taneční síně František Hejduk z Volavce. Mocně vzplál žár pomsty v Josefu Paldusovi při pohledu na nenáviděného „Volaváka“, i umínil si úmysl svůj dnes provésti stůj co stůj.
A jak si umínil, tak se stalo. Když okolo jedné hodiny v noci František Hejduk chtě domů se odebrati, ze síně taneční vyšel, uvítali jej oba bratři Paldusové, mezi tím venku číhající, zvoláním: „Á, to jsi ty, kluku volavácká, zlodějská!“ Hejduk dal se na útěk, Paldusové za ním.
„U kapličky“ poblíže hostince dohonili jej, a tu vrazil Josef Paldus otevřený nůž Hejdukovi do prsou. Bolestí a snad i z obavy, aby nebyl ještě jednou bodnut, napřáhl Hejduk ruce proti Paldusovi, při čemž mu nožem přeříznuta kůže na všech prstech. Vykonavše pomstu svou, pádili Paldusové z místa činu.
I Hejduk, v prsa raněný, sebral všecky síly své a dovlekl se do hostince zpět, kdež v síni zvolal: „Já jsem bodnut!“, k zemi klesl. Učiněn ihned pokřik a raněný Hejduk dopraven do bytu rodiny Šírkovy. Zde tázan jsa, kdo mu to udělal, určitě poznačil Josefa Paldusa co pachatele.
Povolán ihned lékař, kterýž ohledal raněného, prohlásil poranění za těžké a smrtelné. Druhého dne odebrala se k Hejdukovi soudní komise, a tu při výslechu opět Hejduk se vší určitostí udal, že Josef Paldus a nikdo jiný jemu smrtelnou zasadil ránu.
Po osmi dnech pak v bolestech skonal.
(Ponecháno v původním znění a pravopise!/
