Velikost textu

Podkozákovským krajem

Besedická kaplička se zvonicí

Besedická kaplička se zvonicí - podle letáku k propagaci Besedic a okolí

 Starobylá osada Besedice byla založena někdy ve 14. století. Nejstarší historický záznam o Besedicích nalézáme v Ottových Čechách, svazek XII.,, kde prof. Dr. J. V. Šimák zmiňuje se o Martinu z Besedic. Ten zde zemřel roku 1409 a Jan a Mikeš odtud se zboží ujímali.

Podle Hruborohozeckého urbáře bylo v roce 1608 v Besedicích osm usedlých. Byli to: Tomáš Tlustý, Jakub Habrový, Petr a Jan Prosecký, Jiřík Hajnej, Bukvic, Mach a Jan Mikšů. Platili 2 kopy 18 grošů, 24 slepic, 70 vajec, 18 korců ovsa a 48 dnů roboty na panském. Mimo ně chalupa na statku Jakuba Habrového s jedním grošem a dvěma dny roboty podružské.

V 18. a v 19. století to byla rychta Michovská, panství Hrubý Rohozec.

Také okolí Besedic má mnoho přírodních krás a zajímavostí: Především je to překrásné skalní město Kalich - Chléviště, dále vrch Sokol, zřícenina hradu Zbirohu, nedaleké Suché skály, pěkné vyhlídky do podkozákovského kraje, ke Klokočským skalám a až daleko k dvojvěží Trosek.

Na besedické návsi stojí pěkná kaplička, která tu byla postavena místními sousedy. Z nich dva byli Janové Nepomučtí, ti byli hlavními fundátory.  Proto také asi byla v kapličce umístěna socha světce Jana Nepomuckého.

Tato socha byla však před časem silně poškozena a její torzo se už nedalo zachránit. V nice nad vchodem byla dosti cenná soška sv. Josefa, pěstouna, patrona tesařů. V současnosti se restauruje a v krátkém čase by se měla vrátit na své původní místo.

Na kapličce je i zvonice. První zvonek zde byl pořízen okolo roku 1835 rohozeckou vrchností a sbírkami místních usedlíků.

Jako první zvoník je uváděn v dochovaných obecních záznamech Jan Cvrček, nar. 1791, dále pak jeho synové Josef a František z čp. 25. Za celoroční zvonění o poledni a klekání dostávali 2 - 6 zl. rak.č. Po nich následoval další z rodiny Cvrčků Karel. Po první světové válce byl po mnoho let zvoníkem besedickým Jan Hajný z čp. 10. Za první i za druhé světové války byly zvonky zrekvírovány pro válečné účely.

Původní krytina kapličky byla břidlicová, která byla po devadesáti létech nahrazena eternitem a v 60. létech 20. století nákladem tehdejšího MNV v Besedicích byla střecha kapličky a zvoničky oplechována.

Bohužel za minulého režimu byla kaplička používána dokonce jako skladiště. Teprve roku 1996 byla zrestaurována nákladem pana Milana Maršálka, jehož dědeček pocházel z Besedic čp. 33 (za zvonicí).

O kapličce v Besedicích se traduje pověst či spíše pověra, že kdo zapálí svíčku a přinese několik květin, bude mít v životě více štěstí a zdraví. Zkuste se přesvědčit sami!

 

Historie našich kapliček

 Historie našich kapliček

Také pod Kozákovem, stejně jako na mnoha dalších místech naší vlasti, máme řadu památek, jakými jsou např. nejrůznější kapličky, zvonice,boží muka, sochy svatých, pomníky (památníky na padlé vojáky a na  umučené občany apod. Vzpomeňme ty známé: např. Dřevěná zvonice na Týně u Rovenska, opravená kaplička na Dubecku, kaplička v Besedicích, zvonička ve Smrčí (nedávno jsme o ní psali v Pojizerských listech) aj.

Dnes bych Vás chtěl seznámit s několika kapličkami ve Vesci a v Prackově. Začnu právě kapličkou prackovskou. Postavil ji vlastním nákladem v roce 1919 prackovský občan pan František Trakal. Hned se tady, v nejmenší podkozákovské vesničce, odbývala také první prackovská pouť. V prvních letech sem chodívalo i procesí z Kostelních Louček a pak se tady konala v kapličce poutní mše.

Je chvályhodné, že tato kaplička s pěkným oltářem s květinami, je stále udržována ve výborném stavu a je ozdobou téhle malé vesničky. Stojí hned vedle „Lípy svobody“ a pomníku padlých vojáků z první světové války na křižovatce silnic na prackovské návsi. Je stále soukromým majetkem potomků zmíněného pana Trakala.

Poutní slavnost ve Vesci se konala vždy první neděli v měsíci září, což bylo ustanoveno osadním výborem již v roce 1906. V tomto roce tu byla také první osadní pouť. Ve druhé polovině 19. století byla v blízkosti dnešní vesecké školy postavena pěkná kaplička s oltářem, na kterém býval veliký obraz Anděla Strážce. Říkám: „...býval...“, protože už dávno není. Tento obraz, originální malba,  byl osadníky zakoupen v roce 1890 a stál tehdy 600 korun.

Před několika lety záhadně zmizel, neznámo kam. Zloděj této dávné památky nebyl nikdy vypátrán. Samotná vesecká kaplička je již delší dobu v dezolátním stavu a čeká stále na nutnou opravu. Věřme, že se opravy skutečně dočká, zasloužila by si to! Ozdobou obce  v tomto stavu zrovna není. Snad se najdou příznivci nebo nějaký sponzor, aby se tato historická památka mohla opravit a uvést do důstojného stavu.

K historii vesecké kapličky je nutno ještě dodat, že na její střeše je i malá zvonička se zvonkem, která je také velmi chatrná a z bezpečnostních důvodů se nemůže zvonit již delší čas. Původní zvonek býval zavěšen na blízkém mohutném kaštanu. Prvním zvoníkem tu byl pan Josef Trakal z Vesce čp.13. Později zvonívala paní Aloisie Hušková z čp. 10.

Původně se tu zvonilo  poledne. Potom také každý navečer tzv.“klekání“ k večerní modlitbě. Při úmrtí každého občana se první den odzvonila smrt („umíráček“). Potom se každý den po poledním vyzvánění zvonila pohřební hrana. V den pohřbu se zvonilo tak dlouho, pokud se pohřební průvod nedobral od domu smutku až na vesecký hřbitov.

Zvonku se někdy užívalo i k jiným účelům. Zvonívalo se při poutních nebo posvícenských bohoslužbách ve zmíněné kapličce, na které zvonek sezváněl věřící. Poskytoval dobrou službu i vyhlašováním poplachu při vypuknutí požáru v obci nebo v okolí, zvonil při povodních i jiných živelních pohromách. Za války měl ohlašovat i nebezpečí leteckého útoku atd. Mezi málo známé použití zvonu patřil starodávný zvyk, když se zvonívalo také proti blížícímu se krupobití a proti hromobití. Vesecký zvon nyní již mlčí  téměř třicet roků.

Na stráních mezi Vescem a Klokočím u cesty stojí malá zděná „kaplička“, jak ji nazývají místní občané. Je postavena z pískovcových kvádrů. Jsou to boží muka, dnes ovšem již dávno bez soch. Založil je rolník Kudrnáč na svém pozemku asi kolem roku 1832. Tento sedlák Kudrnáč hospodařil tehdy na veseckém gruntě čp. 5 (dnes je tu rodina Jakubíčkova).

Kolem zmíněné „kapličky“ na veseckých stráních se chodívalo pěšky přes Klokočí, Průchody a přes Rozumov do Turnova. Dávno jsou za námi doby, kdy tudy přes Klokočí chodívali dělníci a dělnice do turnovských továren, zejména do brusíren, ráno  často ještě za tmy a za tmy se opět vraceli stejnou cestou domů. Dnes tudy procházejí nejčastěji turisté po známé stezce z Turnova na Kozákov. 

Tolik jsme si tedy pověděli o historii některých veseckých památek. Vím, že by toho mělo nebo mohlo být mnohem více, ale to by už bylo spíš na celou knihu.

 

Z podkozákovské minulosti

Z podkozákovské minulosti

Kdo znal někdejší kraj tady pod Kozákovem a kdo pozoruje dnešní vesnice ve stínu této achátové hory, nestačí se divit, co se tady za posledních několik desetiletí všechno změnilo. Zmizely nízké chaloupky s doškovými střechami a na jejich místě vyrostly celé kolonie moderních rodinných domků.

Na místě někdejších prašných rozbitých silnic a úvozových cest máme asfaltové silnice a také bezprašné místní komunikace, o které se vzorně starají naše podkozákovské obecní úřady.

Tam, kde se dříve na poli dřel upracovaný rolník, kde obdělával pole za pomoci koňského nebo dokonce kravského spřežení, dnes spokojeně hučí mohutné traktory i kombajny, které za člověka převzaly nekonečnou zemědělskou dřinu. Na pastvinách se spokojeně popásají stáda dobytka zdejších podkozákovských zemědělských farem.

Kdo toto všechno sleduje, sotva uvěří tomu, jak lidé tady pod Kozákovem, ale i jinde v okolí v minulosti žili, často v bídě a nouzi, často v obavách o to, co dát dětem zítra k obědu a jak to bude vypadat, až přijde zlá choroba, o které v minulých dobách nebývala nikdy nouze.

Půjdeme-li ještě dále zpět do minulosti, poznáme, jak zde lidé žili v poddanské poslušnosti své panské vrchnosti, jak robotovali na panském, při čemž nikdy nemohl chybět panský dráb s pořádným karabáčem.

Zamysleme se v několika větách nad tím, jak to v Podkozákovsku a v okolí vypadalo ke konci 13. století. Od konce 12. století bylo celé Pojizeří v moci mohutného panského rodu Markvarticů. Synové Jaroslava z Hruštice, připomínaného v letech 1234 - 1269, Vok a Zdeněk se rozdělili o Turnovsko.

Vokovým majetkem byly vsi východně od Turnova až za Kozákov. Uprostřed nich si okolo roku 1270 ve skalách nad Klokočím vystavěl skalní hrad Rothenstein, tj. Červený Kámen, lidově pak nazývaný Rotštejn. Patřily k němu vsi: Bělá, Bukovina, Hrachovice a Klokočí, dále pak Smrčí, Prackov, Zásadí (později zaniklá malá osada). Tato zaniklá víska se uvádí nad Prackovem a měla snad i mlýniště.

Pod Vokovo panství patřily ještě další vsi: Dlouhý, Propastný mlýn, Vesec, Lochtuše, Chutnovka, Dubecko i později zaniklá ves Jichostřeby (asi na místě dnešní Pustiny u Lestkova). K Rotštejnu patřil i kostel sv. Matěje na Hruštici, k němuž vládykové rotštejnští podávali kněze (tj. dávali svůj souhlas).

Nějakým rozdělením rodovým, dnes již blíže neznámým, zmenšilo se rotštejnské panství o Loučky Sekyrkovy, protože tato ves se stala samostatným vládyctvím spolu ještě s Lestkovem, Volavcem a s Václavím.

 

Vzpomínka na malíře Ladislava Vele

Vzpomínka na malíře - napsáno v roce 2003

 Je tomu letos již 50 let, kdy ve Vesci pod Kozákovem tragicky zemřel ve věku 47 let akademický malíř prof. Ladislav Vele z Pardubic. Byl veseckým rodákem a pocházel ze čtyř dětí. Jeho otec míval ve Vesci malou hospůdku s názvem „Hostinec pod Kozákovem“.

Malý Ladislav projevoval již od útlého dětství malířské nadání. Proto jej otec poslal na studia a Ladislav Vele se později věnuje malířskému umění plně. Nejen jako výtvarný umělec, ale i jako pedagog věnoval všechny své síly malířství. S ním byl prakticky spjatý celý jeho život. Maloval portréty, krajiny i lidové stavby našeho Pojizeří a Podkrkonoší.

Později žil v Pardubicích, ale rád se vracel do svého rodiště pod Kozákovem, aby se tady potěšil se svými stařičkými rodiči a sourozenci, ale rád se tu sešel i se svými spolužáky a kamarády z dětských let. Jeden takový návrat do rodného Vesce se mu stal osudným. Byla to sem také jeho cesta poslední.

Nešťastnou náhodou byl 18. července 1953 zasažen elektrickým proudem a svému zranění zakrátko podlehl. Byl pohřben 22. července 1953 na turnovském hřbitově. Jeho hrob můžete nalézt v dolní části hřbitova.

Všichni, kteří Láďu Vele znali, vzpomínali a vzpomínají na něj ještě i po tolik létech s úctou a vděčností. Byl to člověk čistého srdce a ryzího charakteru. Vedle své rodiny a vedle svého malířského umění miloval především svůj rodný kraj pod tmavozeleným Kozákovem.

Škoda, že nelítostný osud vyrval mu štětec a malířskou paletu tak brzy z jeho šikovných rukou. Mohl přece ještě tolik krásného vytvořit! Vy, přátelé, kteří jste Láďu znali, vzpomínejte na něj s námi.

   

Vzpomínka na sochaře Drahoňovského

Vzpomínka na podkozákovského rodáka - Josefa Drahoňovského - napsáno v roce 2002

Bylo to 27. března 1877, když se v malé podkozákovské vesničce Volavci narodil chudému chalupníkovi Drahoňovskému syn, kterému dali jméno Pepík. Tehdy ještě rodiče a ani nikdo jiný nemohl tušit, že se z tohoto malého chlapce jednou stane proslulý umělec - výtvarník.

Pro své kreslířské nadání odešel ve 13 letech studovat kamenářsko-klenotnickou školu v Turnově. S neobyčejnou zručností ovládl brzy techniku rytí do kamenů. Jako šestnáctiletý byl už zaměstnán u kamenorytecké firmy ve Vídni. Po dvou letech se však vrátil a vstoupil na umělecko-průmyslovou školu v Praze. Po šestiletém studiu se stal sochařem a glyptikem. Stipendium po ukončení školy mu umožnilo cestu do Francie, kam ho lákaly četné sochařské památky z doby gotické.

Již jako hotový umělec se vrací do Prahy, kde si otevřel sochařský ateliér. Pracoval pro vinohradskou firmu architekta Fikara a také pro architekta Hilberta na chrámu sv. Víta. V roce 1904 se stal asistentem prof. Suchardy a roku 1908 již působil jako samostatný profesor na umělecko-průmyslové škole v Praze.

Činnost prof. Drahoňovského se nesla dvojím směrem: jednak to bylo sochařství, jednak umělecká glyptika. Jako sochař vytvořil řadu význačných uměleckých děl, např. „Nad Berounkou pod Tetínem“, „Thrácký jezdec“, „Pallas Athéné“, „Huculský drvoštěp“, „Obžínky“, „Spící máti“, „Po koupeli“, „Žena a dívka“, „Píseň našich hor“ a mnoho dalších.

Josef Drahoňovský již od svého útlého mládí miloval svůj domov a rodný kraj kolem. Vždyť již jako desetiletý černovlasý chlapec chodíval nahoru na Kozákov, kde sbíral známé kozákovské kameny. Tady se rozhlížel po celém tom šírém kraji, díval se za památkami a krásami Českého ráje, Podkrkonoší, pohraničních krkonošských hor i Jizerských hor. Kolik tu bylo kolem krásy, kolik námětů k přemýšlení pro vnímavou dětskou duši!

Mistr Drahoňovský však ani v době své největší slávy nezapomínal na rodnou vísku pod Kozákovem. Dlouho toužil vyjádřit nějak svůj obdiv a svou lásku k milovanému rodnému kraji, chtěl projevit lásku a poděkování milovanému otci i své milé mamince, kteří při své chudobě a odříkání dokázali dát nadanému synovi vzdělání, i když sami často museli strádat.

Pojednou umělec přišel na myšlenku vytvořit sousoší „Rozhovor“. Jeho dvě shrbené postavy - stařeček se stařenkou - to jsou snad v představě Drahoňovského jeho milí rodiče. Rok před svou smrtí věnoval toto vzácné dílo městečku Rovensku pod Troskami. Přál si, aby zůstalo jeho rodnému kraji. Tento kraj má ovšem i další umělecká díla po svém velkém rodákovi. V Turnově je to pomník Dr. Miroslava Tyrše a pomník padlých z první světové války, v Rovensku, poblíž kostela na Týně, stojí jím vytvořený pomník, který nazval „Poutník“.

Profesor Drahoňovský u nás vzkřísil kamenorytectví (glyptiku). Jako materiálů používal domácí vzácné kameny. K vzácným šperkům komponoval také zlatnické orámování a tvořil závěsy. Podobným způsobem vytvořil také náhrdelník pro tehdejší jugoslávskou královnu Mariolu a kromě toho ještě množství dalších vzácných děl.

Neméně známé jsou i jeho rytiny na skle, např. umělecké postavy na vázách. Byly zdobeny nejjemnějšími ornamenty, postavami i znázorněním krajiny. Jeho díla se objevila nejen doma, ale i na mnoha cizích královských dvorech a na celé řadě zahraničních i domácích výstav.

Od roku 1925 trávil prof. Drahoňovský své volné  chvíle v Radvánovicích u Turnova, blízko svého rodiště, blízko Hruboskalska, Valdštejna a lázní Sedmihorek. Zemřel pak  dne 210. července 1938 ve věku 61 let a je pohřben na Vyšehradě v blízkosti hrobu malíře Mikoláše Alše. Až půjdete na vyšehradský hřbitov, najdete Drahoňovského místo posledního odpočinku docela snadno: Na jeho náhrobku najdete zmenšenou kopii rovenského sousoší „Rozhovor“.

Letos v březnu tomu bylo tedy již plných 125 let, co se Drahoňovský narodil,  a v červenci  uplynulo  64 let od smrti tohoto velkého umělce našeho Podkrkonoší a Českého ráje - člověka, který rodný kraj pod Kozákovem miloval více než všechnu uměleckou slávu světa.

 

Na vrcholu Kozákova

Na vrcholu Kozákova

Poeticky se mu odedávna říká „strážná hora Českého ráje“ Nebo také „achátová hora“. KOZÁKOV. Jeho vrchol leží v nadmořské výšce 743 metry nad mořem a tvoří vlastně rozhraní mezi Podkrkonoším a Českým rájem. Převyšuje všechny okolní kopce a kopečky, např. Tábor, Trosky, Vyskeř, Sokol, Kopaninu.

Dlouhé věky byl vrchol Kozákova pustý a prázdný, jen vítr se tu proháněl po pastvinách a po chudých políčkách horalů. V zimě vichřice s chumelenicí zavála jeho vrchol bílou čepicí a na podzim se těžké mraky válely na vrcholu až na zemi.

Pak najednou v Turnově vznikla myšlenka postavit tady románskou kapli sv. věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Tenhle plán  se ale neuskutečnil. A vzniká nová myšlenka, nový nápad: označit temeno Kozákova Riegrovou mohylou. Ve prospěch zří¨zení této mohyly byl vydán i pěkný almanach, a to v roce 1908, který autoři nazvali „Od kolébky Riegrovy“. Ke stavbě mohyly však opět nedošlo. Spolek pro postavení mohyly se rozešel, rozpadl.

Uplynulo plných 25 let od Riegrovy smrti, když v roce 1928 byla na rovinatém vrchu Kozákova vybudována moderní turistická chata, nazvaná právě po semilském rodákovi Františku Ladislavu Riegrovi. Stavbu chaty tehdy prováděla stavitelská firma architekta Rudolfa Kousala ze Železného Brodu, na zednickou práci dohlížel Josef Hejduk, zedník a kronikář z Vesce pod Kozákovem, tesařské práce byly svěřeny J. Hlouškovi a J. Prskavcovi z Komárova, truhlářské dílo měl na starosti František Hazdra ze Železného Brodu.

Tato pěkná útulná chata byla pak v roce 1939 rozšířena o verandu, opatřenou moderním nábytkem, kde mohlo posedět, odpočinout si a občerstvit se na padesát návštěvníků. Nic si ten prostor nezadal s pohodlnou kavárnou.

Tato dominanta vrcholu Kozákova po několika desetiletích náhle vyhořela. Téměř celá budova padla za oběť zhoubným plamenům. Zanedlouho tu však byla vybudována nová ještě modernější turistická chata, pohodlnější a prostornější. Měla k dispozici i ubytovací pokoje a sloužila k plné spokojenosti veřejnosti, domácím i zahraničním turistům. Ve vestibulu byla i nevelká sbírka, spíše ukázková, kozákovských polodrahokamů.

Část chaty využívala později ke svým účelům armáda, teprve po roce 1989 se opět v širší míře začalo s plným využitím restauračních i ostatních prostor. Na přelomu tisíciletí máme pak už na vrcholu Kozákova i ocelovou konstrukci rozhledny, ze které přehlédneme za jasného počasí snad třetinu Čech.

Tak můžeme bez nadsázky říci, že Kozákov byl a je přirozenou rozhlednou do celého Podkrkonoší i na samotné Krkonoše a část Jizerských hor, ale i do široké oblasti Českého ráje. Od chaty a z rozhledny máme rozhled prakticky na všechny světové strany, jen na jihovýchod je obzor nepatrně zastřen částí samotného kozákovského hřebenu, kterému říkají Babylón a který je asi o sto metrů nižší nežli vlastní vrchol Kozákova.

Při pohledu na sever nás upoutají pochopitelně naše Krkonoše s Kotlem, Krakonošem, Kozími hřbety, Luční a Studniční horou i Zlaté návrší s mohylou tragicky zahynulých lyžařů Hanče a Vrbaty. Na severozápadě vidíme zvlněné hřebeny Jizerských hor, blíže pak Černou Studnici, Kopaninu a příchovickou výšinu, dále Ještěd u Liberce se svou mohutnou televizní věží. Pak je tu vidět řada vrcholů Českého středohoří: Ralsko, oba Bezdězy, Milešovka i památný Říp.

U Mladé Boleslavi rozeznáme táhlý Chlum, před ním Babu u Bakova nad Jizerou, Káčov u Mnichova Hradiště, konečně dále vlevo vrch Mužský se skupinou známých pískovcových skal s historickými Drábskými světničkami, pak Vyskeř s bílou kapličkou sv. Anny. Konečně naše oči sledují celé pásmo skal a hvozdů Českého ráje, které jsou nám poněkud bližší: ve směru od Turnova k Jičínu je to Hlavatice, Valdštejn, Hrubá Skála se svým Skalním městem, vyvřelina a zřícenina hradu Trosek, Střelečská hůra, Přivýšina a Brada.

Dole pod Valdštejnem, blízko silnice z Turnova do Jičína, bělají se známé lázně Sedmihorky. I když už dnes vlastně nejsou lázněmi, rádi jim tento starodávný přívlastek dáváme. Od Sedmihorek napravo leží město drahokamů Turnov se svou stříbrnou stuhou řeky Jizery.

Tu blíže pod námi táhne se známá hradba pískovcových Klokočských skal se zříceninou skalního hradu Rotštejna, pokračují pak nad jizerské údolí Betlémské skály. V samotném klínu Kozákova vidíme celou řadu vesnic a vesniček: Tatobity s nedáno opraveným kostelíkem sv. Vavřince, Lestkov, na stráni pak Volavec (rodiště známého sochaře a glyptika Mistra Josefa Drahoňovského), déle vesnice Václaví, dnes vlastně součást městečka Rovenska pod Troskami, které nás zdraví nedaleko už pod samotným dvojvěžím Trosek. Na jihovýchodě uzavírají obzor Tábor a Kumburk, u Jičína rozeznáváme Čeřovku, Jičín sám je ukryt za vrchem Brada.

V údolí pod Táborem je skryto sladké město Lomnice nad Popelkou. Také skleněné městečko Železný Brod spíše jen tušíš tam dole na severní straně za táhlým hřbetem Hamštejna, ze Semil vidíme vlastně také jen jeho část, dříve zvanou Podmoklice.

A to jsme si nevšimli vesniček na samotném úpatí achátové hory, kde leží: Vesec, Smrčí, Prackov, Loktuše, Dubecko se starodávným mlýnem, kde ještě před nějakým časem veliké vodní kolo pohánělo mlýnské stroje. Jeho klapot se ozýval široko do kraje. A dnes vidíme na Dubecku v tamním lese novou rozhlednu, která byla otevřena již letos v roce 2002 a je dokonce o něco vyšší nežli její sestra zde na vrcholu Kozákova. Její kovová konstrukce slouží nejen turistům, ale je zde umístěno i zařízení pro přenos signálu mobilních telefonů.

Co je tu krásy kolem dokola! Co je tu vidět lidské práce a snažení. Všude tady žijí pracovití lidé, kteří mají rádi tento čarokrásný kout české země, lidé práce a snažení, lidé umu a také pevné podhorské hrdosti.

Radím Vám dobře: Vy - kteří ještě neznáte tyto lidi a tento překrásný kraj, přijeďte se podívat nejen na Kozákov, ale i k nám pod Kozákov, shlédněte krásy a památky Českého ráje, nebudete zklamáni, nebudete litovat! Není jen Jadran, Balt, Černé moře se Slunečným pobřežím, Varnou a Burgasem, nejsou jen rakouské a švýcarské Alpy, není jen Španělsko, Itálie a Kanárské ostrovy: Máme také Kozákov a náš Český ráj!

Až je spatříte, řeknete si se slovy naší státní hymny: Zemský ráj to na pohled! 

   

Strana 3 z 5

Právě připojeni - hostů: 69 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1263602

Týnský chrám
Dětský karneval ve Vesci 1979
Vítrání občánků na Dolech - listopad 1982
U zápisu do školy Jana Cvrčková 1976
Skupinové foto
směr Luční bouda
Školní rok asi 1959-60
Ještě jednou sídliště ve Vesci
Dětský den ve Vesci 1978
Hamštejn - dříve dům Fr.Hlubučka
Motokros Prackovské Hrobky 1976
Pro každého je místa mdost
Jasmína se směje - fotíte nám prdele
Česká delegace spolu s chorvatskými hostiteli
60 let Sokola ve Vesci - 1979
Venda Geler, letos 65letý
Alenova sestra s rodinou
Hrubostranská Myslivna