Napsal Milan Mlejnek
Něco málo o kalendáři - Pojizerské listy č.37 z 12. 9. 2001
Ve dnech, kdy kupujeme kalendáře, různé diáře a plánovací záznamníky na příští rok, ani si neuvědomujeme, že tato prastará pomůcka měla dlouhý a zajímavý vývoj, než dostala dnešní podobu. Kalendář nebyl v prvních dobách tak přesný, jako je dnes.
Nejstarší nám známý kalendář měli Egypťané ve 4. tisíciletí před Kristem. Měl sice už 12 měsíců, ale jen tři roční údobí: Záplava - míní se tím rozvodnění Nilu, doba osevu a žně. Na dnešní podobě kalendáře se podíleli i staří Babyloňané, Židé, Řekové, Římané a později také křesťanská církev.
Julius César uzákonil jeho tehdejší reformu a zavedl v roce 46 před Kristem pro celou říši. Kalendář začínal 1. lednem. Rok měl už 365 a čtvrt dní, proto každý čtvrtý rok byl přestupný, kdy se jeden den přidával.
Časem se ukázalo, že to není přesné, protože se ještě neznal vztah skutečného oběhu Země kolem Slunce (rok siderický) k roku astronomickému. Je zde určitý rozdíl, který až dnešní doba uměla vyřešit, když stanovila výpočtem délku roku na 365 dní, ale jen na 5 hodin, 48 minut a 45,9747 vteřin. Tedy necelých šest hodin. Tento nepřesný výpočet délky roku způsobil roční odchylku zaokrouhleně na 11 minut a 14 vteřin.
Křesťanská církev v podstatě přejala tento juliánský kalendář. Od 4. století zavedla týden, který se dělil na sedm dní, což bylo převzato z prvních stránek Bible, kde se mluví o stvoření světa v šesti dnech, sedmý den byl určen k odpočinutí a obecenství s Hospodinem.
Všechny hlavní události ze života Krista byly zasazeny do určitých údobí církevního roku (Advent, Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky) a podobně i dny byly označeny jmény různých významných osobností, což nalézáme v kalendáři dodnes. V některých zemích k nim přidali i své národní hrdiny. U nás to jsou např. slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj, sv. Václav, Mistr Jan Hus, případně i státní svátky apod.
Během let se roční odchylky rozrostly, v 16. století už na 10 dní, a byly s tím v církvi značné problémy, zvláště při slavení pohyblivých Velikonoc, které jsou vždy první neděli po prvním jarním úplňku Měsíce.
Proto papež Řehoř XIII. (Gregorius) nařídil roku 1582 tyto dny vypustit, takže po 4. říjnu uvedeného roku následoval hned 15. říjen. Aby k podobným nepříjemnostem už nedošlo, bylo nově ustanoveno, že každý stý rok bude přestupný jen tehdy, když bude dělitelný 400 (léta 1600, 2000 jsou přestupná, ne však už 1700, 1800, 1900). Hlavní rozdíl mezi starým juliánským a novým gregoriánským kalendářem je v tom, že má v průběhu 400 let jen 97 přestupných roků a ne již 100, jak tomu bývalo ve starém Římě.
Ani opravený gregoriánský kalendář není bez chyb, má roční odchylku 26 vteřin, která může vyrůst za 3 300 let na jeden den. Nedojde-li do té doby k další k další nové reformě, mělo by se tak stát až v roce 4900 našeho křesťanského letopočtu. V 16. století bylo toto vše zanedbatelné, ale dnes, kdy výpočetní technika je na vysoké úrovni, přemýšlíme, jak i toto napravit.
Gregoriánský kalendář zavedly katolické státy ihned, evangelické země postupně. Pravoslavná církev v Rusku a v jiných zemích reformu nepřijala a drží stále starý juliánský kalendář. Pro historiky je dnes tvrdým oříškem určit přesné datum té či oné události, zvláště když státní správy některých pravoslavných zemní, s ohledem na vžité obchodní a diplomatické datování, kalendářní reformu v posledních létech dodatečně přijaly, zpravidla za nesouhlasu církve, která drží tvrdošíjně to staré. V Sovětském Rusku byl opravený kalendář přijat až v roce 1918, taktéž jen státem, při čemž den 1. února byla zároveň jako den14. února, aby došlo k časovému vyrovnání.
Zde máme zároveň vysvětlení, proč v pravoslavných zemích mají některé církevní svátky o několik dní později, než třeba u nás. Je to vlivem toho či onoho kalendáře, jak už o tom byla zmínka.
Až si půjdete koupit svůj oblíbený kalendář pro budoucí rok, vzpomeňte, že máte v rukou důležitou pomůcku k rozdělení času prastarého původu, bez které by se dnešní svět rozhodně neobešel.
Podle Miroslava Hlouška
Napsal Milan Mlejnek
Slunovrat - Pojizerské listy č. 26 z 27. 6. 2001
Ještě jsme se ani pořádně neohřáli a už se hlásí období, kdy Slunce od nás pozvolna odejde, na nebeském obzoru bude klesat níž a níž. Protože v našich podmínkách bývá červen a červenec nejteplejší čas roku, uniká to naší pozornosti. Naši dědové o dnu Jana Křtitele dne 24. června měli pěknou pranostiku: Od svatého Jana Křtitele beží Slunce již k zimě a léto k horku.
Rozhodujícím dnem je zpravidla 21. červen, kdy Slunce při svém zdánlivém pohybu je nejdále na severu od rovníku u obratníku Raka (23°27´s. š.) a v polední čas je nejvýš nad obzorem, proto nejvíce pálí, není-li pod mrakem.
Mluvíme, že je letní slunovrat, máme nejdelší den a nejkratší noc. U nás na severní polokouli začíná léto, na jižní mají začátek zimy. Je nutné říci, že ne vždy astronomický rok se plně kryje s rokem kalendářním, pokud jde o jaro, léto, podzim a zimu.
Od školních let máme pro zjednodušení zafixovánu onu magickou jedenadvacítku, kdy se mění roční údobí, ale nemusí to být každoročně pravda. V letošním roce (2001) se Slunce vrací k jihu21. června. Ale pozor dejme za čtvrt roku. Začátek astronomického podzimu, kdy den a noc jsou stejně dlouhé na celé zeměkouli, bude až 23. září. Slunce v ten čas bude právě nad rovníkem. Stejnou rovnodennost jsme letos už jednou měli. Bylo to na jaře 21. března. Proto raději říkejme: Roční údobí se zpravidla mění kolem 21. příslušných měsíců.
Zimní slunovrat bude opět 21. prosince, kdy se Slunce zdánlivě zastaví u jižního obratníku Kozoroha (23°27ˇj.š.) a vydá se na zpáteční cestu k nám, k severu. U nás na severní polokouli budeme mít v ten čas nejkratší den a nejdelší noc. Nic na tom všem nemění ta skutečnost, že na celém světě budou vrcholit přípravy na dny narození Pána Ježíše Krista, na Vánoce.
U nás tyto svátky bývají ve znamení sněhu, ledu a často i vánic, na jihu zase s přemírou slunečních paprsků, velkého tepla s bouřkami a koupáním ve volné přírodě.
Tak tomu všemu je od počátku světa, nebo chcete-li od velkého třesku, kdy mocný Tvůrce dal všemu dění kolem nás přesné zákony, pravidla, podle kterých vše na světě běží a vyvíjí se. Lidé brzy poznali, že některé věci se pravidelně opakují. Chladno se střídá s teplem, po noci přichází den, po zimě jako, léto, podzim a znovu zima.
Proto v době vegetace a hojnosti si člověk dělal zásoby pro časy nepříznivé. Pro zimu si našel vhodnou skrýš, aby snadněji přezimoval. Také zjistil, že na nebeské klenbě je určitý pohyb planet a souhvězdí, který má svá pravidla, opakuje se a souvisí se čtvero ročními údobími.
Lidé se naučili rozdělovat si čas i na měsíce, týdny, dny a dokonce i na hodiny, minuty a vteřiny. Pro astronoma není dnes problémem vypočítat i zpětné dráhy nebeských těles před staletími a určit, kdy která kometa na kterém místě zářila.
To platí také o hvězdě betlémské, která svítila při narození „Páně“, o které toho dnes víme už hodně, jak to tentokrát bylo. Stejně tak dovedou ti učení říci, kdy znovu bude ta či ona kometa zářit, kdy nastane zatmění Slunce, Měsíce apod., které bude viditelné i v naší vlasti.
To už ale utíkáme od slunovratu jako takového, který nám v těchto dnech právě nastává.
Podle Miroslava Hlouška