O jídle našich praotců

Dnes je až neuvěřitelné, jak se kdysi šetřilo na jídle a to i v rodinách, kde bychom to nepředpokládali: u sedláků, chalupníků a jim podobných samozásobitelů. Že měl problém uživit svou rodinu ten, kdo nevlastnil žádnou půdu, to bychom byli ochotni pochopit. Ale zemědělec že by šetřil, když mu tolik věcí vyrostlo samo na poli a hospodářství doma dalo mnohé další, to se nám nezdá normální. Odhrňme oponu dávných let, zadívejme se na poměry a dobu našich praotců, kdy vládl jiný způsob života.  Co se tehdy jedlo, je v tom nějaký rozdíl ve srovnání s dneškem?

Ráno ke snídani to bývalo chudé, jedlo se jen zelí a brambory. Co zůstalo, dojedlo se při obědě, kdy bývala nějaká ta polévka. Velmi často to byla vodouka, jak se v nářečí našeho kraje říkávalo. Byl to ve vařící vodě rozmočený tvrdý chléb ovoněný česnekem, jindy zase jen řídká polévka, zasypaná nepraženou moukou. Říkalo se jí  hop-do-vody. Často byla také dercentka s těstovinovým drobením, tisícouka s krupicí, které se též říkalo miliónová. Ta byla střídána s vobílenkou či hladkou ančkou s mlékem, nebo i couračkou se zelím, slívoukou s chlebem (rozvařené sušené švestky),  bandoračkou (bramboračka) aj. Zelí na zimu bylo naloženo několik sudů. Bylo to nejlacinější jídlo, které se smělo jíst po celý den kdykoliv. S jakou chutí, není těžké si domyslet, když to bylo dnes a denně. Chléb byl nazýván Božím darem, proto byl velice vážen, třebaže s dnešním bochníkem neměl ani tak moc společného. Býval totiž až z poloviny nastavován ovšem. Žitnou moukou se šetřilo. Nosíval se na stůl v ošatkách, protože se moc drtil. V neděli ráno se tento chléb jedl s domácím sýrem (sejrek) a zapíjel se mlékem. V zimě, kdy bylo málo mléka, bývala ke snídani vodouka, omaštěná máslem. To když nebylo, dával se do ní uleželý tvaroh, zvaný klížák, nebo hořčák. Také se s ním namazal chléb, nebo se jedl s brambory.

Z bandorů  se dělaly různé druhy bramboráků.  Z ustrouhaných syrových brambor, smíchaných s troškou mouky, cibule, česneku, pažitky, petržele, kmínu, případně i vajíčka, se pak vše na kameninovém pekáči prudce upeklo. Říkalo se pak tomu strouhanec, trhanec, frncáb, čmouda, macek, natáhlík, žid, podle toho, v kterém koutě našeho kraje to bylo. Ze stejného řídkého těsta na plotně (plátech) se pekly bramborové lívance, kterým se říkalo halušky, jindy zase sýkory, nebo se vařily chlupatý knedlíky. Ty se pak posypaly vepřovými škvarky s troškou smažené cibule. Na podzim na poli kluci s oblibou pekli ve žhavém popelu brambory, když topili voheň suchou natěj a jedli je pak i s mundůrem (se slupkou). I doma v troubě pečené brambory se často nabízely.  Jindy se zase dusily v kameninovém hrnku, který za pomocí pokličky se dával bez vody na plotnu dnem vzhůru. Brambory byly jen opláchnuté a dusily se ve vlastní páře.Největší zájem byl o ty opálené korábky,  které byly jako vyuzené se zvláštní příchutí. Jak se tehdy u nás říkávalo: Bandory se musej voloupiť. I ty šlupky se zužitkovaly, dávaly je dobytku. Jedly-li se nemaštěné, jen se solí, byly to ťukaný bandory, omaštěné s mlékem, klofanky. Bramborová kaše byl kucmouch, který se mastil lojem. Malé placky z vařených rozmačkaných brambor s troškou pšeničné mouky, pečené pak na plotně bez kvasnic, měly označení plejskánky.

K obědu někdy bývala kaše z rosy (nejdrobnější druh prosa), nebo polévka. Velmi často to byla dumlikačka z rozkrájeného tuřínu, do které měla šlápnout uzená vepřová noha. Dumlíky se už dnes sází velmi vzácně, mladí lidé je ani neznají. Večer se podávalo vařené mléko s jáhlemi. V celém Podkrkonoší se odpradávna až po Český ráj se jedlo kyselo. Byla to polévka ze žitné zakvašené chlebové mouky. Vylepšená mlékem a na cibulce usmaženým vajíčkem, ovoněná vařenými sušenými houbami, dodnes patří mezi krajové pochoutky, kterou v dolním Pojizeří už ani neznají. Hrnek s kváskem si hospodyňky držely po celé zimní období snad v každé chalupě. Byl to lepší základ, než od pekaře koupený kousek chlebového těsta. Nejen kyselo, i jiná jídla si stolovníci nabírali lžícemi ze společné mísy. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že je to něco nehygienického a šíří se tím nakažlivé choroby, hlavně tuberkulóza. Z talířů se jedlo jen o velkých svátcích na největší bubny, jak se říkávalo na Železnobrodsku. To bývalo vždycky něco vzácnějšího, což ovšem lezlo do peněz. Rovněž pečivo bylo výjimečně, skoro jako maso. Zpravidla jen na neděle se pekly  dolky (vdolky), ale v době žní na to nebyl čas. Občas se koupilo něco u řezníka. nejčastěji to byly droby, dnešní jitrnice, nebo jelita. Párkům se říkalo křenouky, protože se jedly se křenem. Buřtům se jinak neřeklo než uzenice nebo uzenky. Jednou za týden se chodilo pro prdelouku. Bylo to v den, kdy řezník dělal jitrnice.Voda, ve které se vařily, když občas nějaká jitrnice praskla, jedla se pak jako chutná polévka a zajídala se chlebem. Někde tomuto vývaru říkávali drobouka, když některým puritánům se zdálo to nejrozšířenější označení za přisprostlé.

Na Štědrý den k večeři se pekl na pekáči v troubě černý kuba, hubník. To ještě ryby v našem kraji nikdo neznal. Byla to jemně rozsekaná směs rozvařených sušených hub s krupicí nebo jáhlemi, někdy nastavená kroupami. Jedla se i štědrounice s hrozinkami, naše dnešní vánočka. Cukroví jako takové se neznalo. Vánoční pečivo je z doby teprve nedávné, až když se začal průmyslově vyrábět cukr. Ve starých dobách jediným sladidlem byl včelí med, který se přidával do marcipánu, což byl různým kořením ochucený perník. Místo pozdějších bonbónů se nabízely křížaly, usušené ovoce z rozřezaných jablek a hrušek. Zvlášť oblíbené byly sušené švestky pro svoji přirozenou sladkost. Vařívaly se z nich knedlíky, když se švestka obalila těstem. Nejbohatěji se jedlo koncem masopustu, v údobí od svátku Tří králů do popeleční středy, kdy začínala doba postní s přípravou na Velikonoce. Také v čase posvícení, nebo místní pouti bylo dobře. Přátelé a příbuzní se vzájemně navštěvovali: I vo  svarbách bejvala trachtace, vonělo to v celým baráku jako v apatice. Na stole samý masiště a koláče. Kdo se dobře najedl a napil, liboval si: To sem si dal do zobáku! To sem si nacpal nácka! V souvislosti s jídlem byly v Podkozákovsku typické výrazy, kterým dnes už málokdo rozumí, jako např. Tetka, co ste strojila k vobědu? - Inu, kočičí svarbu (hrách a kroupy). Kluk jed pádič (nekvalitní padané ovoce), na verch si dal vokurku. Šak šel pro ni až do Koberou přes Chloudou. H Vechci už neměli kata (Koberovy, Chloudov, Vesec: kata = už nic neměli). Při kousnutí do něčeho kyselého se reagovalo slovy: Prase by škviklo!

Často býval i hlad. V létech 1771- 72 z neúrody nastal v našem podhůří hladomor. Rozšířily se epidemie, jimž padla za oběť asi desetina všeho obyvatelstva Čech. Jen v Rovensku zemřelo v těchto dvou létech 644 osob, což byla dobrá polovina tehdejších obyvatel městečka.V nevelkých tehdy ještě Tatobitech pod Kozákovem zemřelo 41 lidí, v Záhořské rychtě 53. Z hladu pojídali lidé nejrůznější bylinky, jako třeba kořen z pampelišky. Nejprve ho uvařili, rozřezali na malé kousky, usušili, upražili a rozdrtili na prášek, jakousi náhradní mouku a z té pak pekli náhražkový chléb. Teprve po sklizni r. 1772 na podzim začal mor slábnout a jen minulý hlad donutil lid k pěstování brambor, když k nim byla počáteční nedůvěra. Do té doby se jedla místo nich bílá řepa, která dnes už vymizela. Ještě v době Masarykovy republiky ji lidé tu a tam pěstovali a jedli. Zle bývalo, když vypukla nějaká válka. To vojáci vše zrekvírovali a zabrali, že nezbylo ani na setí a sázení. I dobytek brali. Běda, když se v některé vesnici usadil oddíl vojska. To bylo pak celé okolí vydrancované.   V době temna a násilné rekatolizace vrchnost záměrně posílala vojska do míst, kde dosud byli nekající kacíři, kteří se nechtěli vzdát víry svých husitských a bratrských otců. Ti proto pak ze zoufalství utíkali do nedaleké sousední svobodné Lužice v Sasku, hlavně Žitavsko, kde byla v ten čas už velmi silná náboženská česká emigrace (exulanti). Tamní šlechta je s ochotou přijímala jako nové osadníky, zvláště když to byli řemeslníci. Ti nepolepšitelní blouznivci byli dokonce doma vězněni a kde nebyla ani po propuštění ze šatlavy změna smýšlení, následovalo vyhnání do ciziny, aby nepůsobili na ty povolné. Znamenalo to propadnutí veškerého majetku. Stávalo se, že pak bylo moc gruntů prázdných, opuštěných a pole ležela ladem. To pochopitelně k blahobytu nesloužilo, takže zase dřina, sociální bída i hlad byly nejčastějšími průvodci tehdejšího obyvatelstva. Po zrušení nevolnictví to bylo o něco lepší, ale rozhodně není správné mluvit o starých zlatých časech, kdy vše jen kvetlo. Každá doba měla své problémy i svoji bídu.

Sepsáno podle Miroslava Hlouška