Žádané materiály vesnického učitele

Jaký byl konec války  pod Kozákovem ?

Slavné májové dny roku 1945 patří k těm nejslavnějším v naší historii. Kronikářské zápisy vyprávějí o hrdinství těch dob. Mnoho o tom čteme v našich venkovských kronikách. Listy již sežloutly, fotografie pomalu blednou, ale dosud nevybledly vzpomínky posledních pamětníků. Ty jsou stále živé a stále varují. Pamětníci odejdou, ale zůstanou nám zápisy našich kronikářů. A ani budoucí generace nesmějí zapomenout...

Co tedy vyprávějí o této pohnuté době podkozákovské kroniky? Kronika z Vesce, z Loktuš, z Bělé i z Klokočí?

Je jaro roku 1945. Jarní práce jsou již v plném proudu. Lidé pracují, ale jejich mysl je neklidná. Za jasných večerů je severní obloha ozářena červánky. Ne, není to polární záře, jaká byla před několika roky. Jsou to červánky a záře požárů. Je slyšet vzdálený, ale přece jen už tak blízký hukot fronty. Je duben 1945. Od 22. dubna jsme ve frontové čáře.

Již 30. dubna proběhly v Turnově neurčité zprávy o kapitulaci hitlerovského Německa. Do polních lazaretů v Turnově byli přiváženi noví a noví ranění z fronty. Před polednem 1. května docházejí zprávy, že v Chuchelně, v Semilech i v Železném Brodě vypuklo otevřené povstání. Obyvatelstvo strhává německé nápisy a odzbrojuje německé posádky. Lidé nemohou uvěřit.

Občané si na poštách a v bankách vyměňují německé peníze za protektorátní. Obchodníci již nechtějí přijímat marky a feniky. 1. května večer oznámil rozhlas smrt Adolfa Hitlera. Doma se vybalují nebo narychlo šijí československé vlajky. Po dlouhých šesti létech opět naše československé barvy: bílá, červená a modrá.

V noci na 2. května byl na náměstí v Turnově spálen symbol německé moci - veliká dřevěná orlice, která „zdobila“ turnovské náměstí před budovou spořitelny. Lidé si zvykli říkat, že je to „černá můra“. Zatímco v Turnově visí německé a protektorátní vlajky  spuštěné na půl žerdi na znamení německého smutku nad smrtí Vůdce, v Železném Brodě a v Semilech už vesele vlají na domech československé vlajky.

Číst dále: Jaký byl konec války pod Kozákovem

V Klokočí před sedmdesáti a více  léty...

Vesnička Klokočí, stulená ve stínu hradby Klokočských skal, v blízkosti zříceniny skalního hradu Rotštejna, je dnes opět samostatnou obcí, když za vlády jedné strany patřilo Klokočí do sloučené obce Klokočské Loučky. Tato nevelká podkozákovská víska  má však  svou pestrou historii. O některé údaje z klokočské kroniky se s vámi, milí čtenáři Nových Pojizerek, chci podělit. Domnívám se, že údaje, které vám nabízím, jsou velice zajímavé.

Tak začněme třeba rokem 1901 - 1902, kdy z popudu starosty Jana Vlčka, rolníka v Klokočí,  bylo zde přikročeno ke stavbě vlastní obecné školy, kterou vesnice dosud postrádala. Rozpočet na stavbu činil tenkrát 14 000 předválečných korun. Peněz ovšem bylo málo a proto přední zastupitelé obce dali návrh, aby se stavba provedla svépomocí.

Obyvatelé v celé školní obci poslechli snad do jednoho. Přispěli potahy, prací, materiálem, každý podle svých možností. Jejich pomoc činila při této stavbě nejméně 30% stavebního nákladu.

V roce 1920 byl v obci připraven další návrh k provedení opět svépomocí. Byla to stavba hasičské zbrojnice, spojená s hospodářským skladištěm, ale také stavba nového hřbitova. Zase chyběly finanční prostředky. Proto byla odhlasována dobrovolná přirážka k dani pozemkové, a to ve výši plných 800% (!), kromě běžných obecních přirážek. Každý z občanů uznával potřebu nové hasičské zbrojnice, ale i nutnou potřebu místního hřbitova. Cesta s nebožtíky až na vzdálený farní hřbitov v Loučkách vedla místy až dva metry hlubokým úvozem, který býval v zimní době zcela zavát sněhem. Vzdálenost z Klokočí do Louček je skoro dva kilometry.

Číst dále: V Klokočí před sedmdesáti a více lety

Jak se u nás žilo v 17. století -  Výpis z gruntovní knihy záhořské z roku 1687

Léta Páně 1648 dne 7. února při drženém soudě vyhledalo se, že Jiřík Slavík měl tento grunt zaplacený a  ten jest léta 1675 dne 12. února prodal smlouvou a trhem dobrovolným tuto chalupu se vší k ní od starodávna přináležející příslušností Janovi Vyhlídkovi za sumu 40 kop míš. Závdavku 20 kop, placení na roky po 2 kopách.

Přídavky: Na zimu setého žita po 3 korcích a to kupující s prodávajícím na 1/2 kliditi mají, hák l, brány 1, motyka 1, vidle hnojní 1, stolice řezací bez kosíře.

Léta 1687 dne 7/II při soudě Jiřík Slavík toho sám osobně při těchto kontrakt činí, že jest mu Jan Vyhlídko tu sumu trhovou jmenovitě 40 kop míš. zcela a zouplna zaplatil,  vedle čehož ji má Jan Vyhlídko zaplacenou.

Roku 1687 v postě umřel a po sobě Annu vdovu a 2 dítky zanechal. Léta 1705 dne 3/XI prodala jest vdova Vyhlídkova tento ve vsi Prackově ležící grunt Václavovi Vyhlídkovi, synu svému za sumu 40 kop míš. Zavdavku při koupi složeno jest 10 kop a ostatních 30 zůstává purkrechtem po 2 kopách. Přídavkem vozu půl, pluh 1, brány 3, hák 1, vidle 1, vidle 1, sekyry 2, motyky 2, řetěz 1, pilu 1, vodní nůž (?), v stodole žito 6 měřic, ovsa 3 měřice, ječmene 2 měřice a lněného semene 1 věrtel, na ozim seté žito na polovici.

Výměnek Anna, vdova Vyhlídkova do své smrti činí: Byt při hospodáři, komoru při světnici, kousek pole pod Černohouzovi... si ...nahoru na ... (nečitelné) ..., tak držitel gruntu 3 záhony pro zelí užívati a hospodáři... má, krávu pásti, jabloně dvě celý a hrušku polovičně užívati.

Z horní sumy trhový Mandelina a Dorota, dcery po neb. Janovi Vyhlídkovi po 7 kopách napřed míti mají.

Léta 1708 13/3 položil Jan Vyhlídko (snad správně má býti  V á c l a v = poznámka opisovatele) 2 kopy propuštěné matce. Léta 1709  14/III položil V. Vyhlídko 7 kop matce. Léta 1710 12/III položil V. Vyhlídko 2 kopy matce. Léta 1712 16/III  položil V. Vyhlídko 2 kopy matce své. Léta 1715  21/III položil V. Vyhlídko 2 kopy propuštěny matce své. Léta 1717  21/III položil V. Vyhlídko 20 kop propuštění Magdalině ze vsi Prackov 7 kop a Dorotě též ze vsi Prackov 7 kop a na fůnus mateři své 5 kop 10 gr. a ostatní mezi všechny a tak jest živnost ta zaplacena.

 Podkozákovské knihovny

Již před rokem 1870 pokusil se zřídit jakousi obecní knihovnu starosta tehdejší Klokočské obce (Klokočí, Vesec, Smrčí, Prackov a Loktuše) Václav Kinský z Rotštejna, sám milovník knih a horlivý čtenář - jinak můj pradědeček. Když se v roce 1862 stal starostou zmíněné obce, založil z příspěvků obce a z dobrovolných darů knihovnu, kterou sám opatroval. Knihy půjčoval po dobu svého starostenství (asi do roku 1873). Jeho dcera, moje babička se narodila 1. 1. 1863.

Později byla klokočská knihovna z hospody „Pod hradem“ (tu právě vlastnila rodina Kinských) přenesena do Vesce do bytu nově zvoleného starosty obce Klokočské pana Šírka do čp. 33. Zde ale za nějaký čas postupně zanikla. Knihy byly rozpůjčeny, ale čtenáři je bohužel nevrátili a ani seznam výpůjček a čtenářů nebyl pořízen. Takže jakákoliv evidence nebyla.

V sousední osadě Smrčí byl roku 1897 založen Hospodářský spolek „Podkozákovský oráč“. Zároveň s ním byla tu zřízena spolková knihovna. Ta byla umístěna u Josefa Mužíčka, truhláře ve Smrčí čp. 16. Ten sám byl rovněž horlivým čtenářem.  Za spolkové peníze se pozvolna nakupovaly nové knihy v antikvární prodejně v Jičíně. Postupem času byla pak knihovna dále doplňována a knižní fond rozmnožován. Nakupovaly se knihy především zábavné (beletrie, romány), ale i knihy odborné, hospodářské, zemědělské.

Zmíněný spolek odebíral časopis „Milotický hospodář“, jehož jednotlivé ročníky dával svázat a svázané pak zařadil do knihovny. Spolek měl své členy nejen ve Smrčí a ve Vesci, ale i v nedalekém Prackově. Knihy byly členům spolku půjčovány bezplatně. Mohl si je ovšem vypůjčit i nečlen, takže smrčská spolková knihovna byla vlastně knihovnou veřejnou. Knihy se půjčovaly tehdy, když měl knihovník čas, obvykle to bývalo v neděli. Tenkrát se hojně četlo zejména v zimním období, protože v létě zabíraly drahocenný čas venkovského lidu polní práce.