Něco k historii letoviska Radostná a vesnicích na Kozákovsku

Podle potůčku Radostná vyjdeme z havírenského údolí a asi po 250 metrech se dostaneme ke zbytkům dvou betonových bazénů. Oba mají zhruba podkovovitý půdorys a jsou polohovány rovnými stranami k sobě. Horní bazén je značně menší. Dnes již jsou oba značně poškozeny, betonové stěny jsou rozpraskané. Dno je zaneseno bahnem a zarostlé náletovým křovím. Na devastaci bazénů měl zřejmě velký vliv mráz a také značně nestabilní terén, na kterém byly oba postaveny.

Kdysi oba bazény sloužily jako koupaliště při výletní restauraci, jejíž torzo stojí asi o 15 metrů výše. Místní lidé to zde dnes nazývají „Lebedárna“ podle někdejšího majitele a stavitele této stavby.

Antonín Lebeda byl povoláním krejčí, býval majitelem několika domů v Turnově a tam také v čp. 329 bydlel. Svou restauraci postavil v místě někdejšího starého mlýna čp. 23 v Kozákově (katastrální území Lestkov) v roce 1932.

Budova měla lícní zdi  skládané z nepravidelných pískovcových kamenů, pouze překlady nad okny byly betonové. Stropy byly dřevěné, stejně jako nosné konstrukce střech. Budova měla půdorys „T“, byla o jedno patro vyšší nežli „nožička“. Střecha na této části byla dřevěná a byla pokryta lepenkou. Nižší část měla šikmou betonovou střechu na dřevěné nosné konstrukci.

Když střechami časem pronikla voda, dřevěné konstrukce prohnily a vše spadlo. Okraje střech byly lemovány romantickými cimbuříčky. Neštěstím pro restauraci musela být i trvale pronikající voda z rybníčku nad ní. Celý komplex restaurace a bazénů působí na pohled honosně, ale ve skutečnost se muselo při stavbě asi hodně šetřit.

Připomeňme ještě i to, že při betonování dna bazénů byly ponechány pod betonem všechny pařezy mohutných stromů (asi smrků), které na tom místě byly vykáceny, ale pařezy nikdo neodstranil. A právě v místech zbylých pařezů začalo se betonové dno bazénů nejdříve trhat (pukalo) a voda trhlinami začala dost rychle unikat, takže mnohdy nestačila vůbec přitékat. V trhlinách potom v zimě mráz dokončil dílo zkázy.

V Okresním archivu v Semilech je dochován „Vodoprávní výměr o povolení vodních nádrží“ ze dne 25. února 1933. Tento výměr byl vydán na základě vodoprávního řízení ze dne 9. prosince 1932, kdy bylo projednáno zřízení těchto nádrží u restaurace pana Antonína Lebedy v katastrálním území obce Lestkova na pozemcích kat.č. 320/7, 323/2 a 324/4. Ze spisu vyjímáme:

„V domě čp. 23 na Kozákově v katastrálním území obce Lestkova, podle zápisu ve Vodní knize ve vložce 43 na stránce 127, stávalo vodní právo, a to využití vody Radostné ku pohonu mlýna vodním kolem. Nad domem čp. 23 byla vodní nádrž (rybníček) k nadržování vody na toto vodní kolo.

Tohoto oprávnění nebylo po delší dobu využíváno. Žadatel postavil letošního roku na místě dřívější chatrné mlýnské budovy úplně novou budovu turistického hostince a zřídil bez předchozího vodoprávního řízení a povolení vodní nádrže, v nichž se mají koupati návštěvníci jeho hostince.

Dále upravil stávající výše zmíněný rybníček na poz. č. kat. 322 nad domem čp. 23 na Kozákově. Tento rybníček, jakož i obě nádrže budou napájeny vodou pramenitou... z potůčku zvaného Radostná.

Zmíněný rybník má plochu 471 m2. Žadatel prohlašuje, že co do plochy, změny na něm neprovedl. Hráze jsou zemní, dosud neupravené, v šířce koruny asi 1,5 m, na straně vzdušné nezpevněné, na straně návodní rovněž bez opevnění. Žadatel hodlá stranu návodní opatřit zdivem kyklopským na cementovou maltu.

Výpustné zařízení jest v potrubí v hrázi opatřené čepem. Přepad rybník nemá. Maximální hladina rybníka bude 60 cm pod korunou hráze. V rybníku tomto hodlá žadatel chovati pstruhy. Z tohoto rybníka vede cementové potrubí o světlosti 15 cm k domu čp. 23 (hostinec) do podkroví bývalého mlýna, odtud bude pokračovati potrubí, které vyústí před první nádrží, určenou za koupaliště, pod hostincem a to ve světlosti 15 cm a ve vzdálenosti od nádrže asi 12 metrů.“ 

Zmiňovaná vodní nádrž (rybníček) stále ještě existuje a je kupodivu ještě docela zachovalý a plný vody. V hrázi byla vestavěna malá zděná místnůstka, která se tam částečně ještě zachovala.

V prostoru mezi hostincem a hrází je hromada trosek nějaké menší stavby. Snad to jsou zbytky ze starého mlýnského stavení. Podle lidového podání Antonín Lebeda zachoval u restaurace vodní i palečné kolo, snad tam bylo někdy do padesátých let.

Kolem roku 1980 byla na hostinci ještě střecha, ale ta se později propadla. U nedalekého domku čp. 25 (Šálkovi) se dodnes nachází mlýnský kámen z toho mlýna, pár podobných je prý roztroušeno i po lese v okolí. Domek dnes vlastní Kubíčkovi.

Vraťme se k popisu malého (horního) bazénu, určeného pro děti. Popis je z roku 1993. Bazén měl plochu 167 m2 a hloubku 0,3 - 0,8 m. Nádrž spodní měla hloubku O,5 - 1,9 m, její plocha se neuvádí, ale víme, že byla podstatně větší nežli bazének pro děti. V obou nádržích byly uprostřed vodotrysky. Dna nádrží byla zpevněna betonovou dlažbou, obvodové zdi byly z armovaného betonu.

Starostové Lestkova a Loktuš vyjádřili své obavy z případné újmy pro jejich obce. Hygiena požadovala sprchy, záchody, zákaz používání mýdla. Bezpečnost požadovala plovací pás, dlouhé bidlo a plavčíka se znalostí poskytovat první pomoc.

Celý systém byl napájen vodou z pramene „Radostná“, který je přibližně o 220 metrů výše. Vydatnost pramene je asi 1 až 2 litry za vteřinu. Ve třicátých létech 19. století byla nad zmíněným pramenem na jeho ochranu postavena kaplička.

Na vrcholu Kozákova se kdysi konávaly slavné poutě o svátcích Svatodušních. Po postavení „Lebedárny“ se poutě z vrcholu Kozákova přestěhovaly sem pod Radostnou studánku. Po několik let bývala pouť ještě na obou místech a proudy poutníků cestovaly podél kapličky u Radostné studánky od chaty k „Lebedárně“ a naopak.

Poslední pouť na Kozákově u Radostné byla asi v roce 1956. Antonín Lebeda byl v té době přinucen živnost zrušit a poté tady vše zpustlo. Majitel se snažil ještě po nějaký čas objekt udržet, ale brzy to bylo nad jeho síly. Jistou dobu se o toto místo zajímal podnik Monokrystaly z Turnova, který zde chtěl zřídit rekreační středisko. Nějaké práce zde již byly i provedeny, ale nakonec vše ustalo a ze záměru sešlo.

Podle ústního podání se majitel mlýna před Antonínem Lebedou jmenoval Pražák. Místní lidé, staří pamětníci o něm říkají, že byl „prorokem“.

V Okresním archivu v Semilech se zachoval protokol z normování kozákovského mlýna z 5. října 1881. Mlýn v té době vlastnili Anna a Václav Kyselovi. Původní mlýn byl krytý šindelem, stavení bylo přízemní dřevěné na kamenném spodku. Mlýn byl zařízen na vrchní vodu a měl jedno obyčejné složení. Voda ku hnaní mlýnského stroje přicházela z Kozákova, kdež vznikala v prameni „Radostná“.

K jednání byly přizváni zástupci okolních obcí a panství Hrubá Skála. Podepsali se pánové: František Doubek, c. k. stavební adjunkt, J. Bartoš, místodržitelský koncipient, co správce komise, František Votrubec, výbor, Václav Kysela, držitel mlýna čp. 23.

V rodinném archivu rodiny Kudrnáčových v čp. 2 na Kozákově se dochovala listina, nazvaná „Vyjádření občanů kozákovských stran Jana Šírka, bývalého mlynáře v Kozákově“. Zde některé údaje ze zmíněné listiny:

„Jelikož Jan Šírek, bývalý mlynář, pochází z čp. 9 v Lestkově. Z Lestkova se odstěhoval do kraje a tam, dle vyjádření Václava Šírka, výminkáře v čp. 9, též v Lestkově, měl koupený mlýn. Z toho samého mlýna, když jej prodal, odstěhoval se do Turnova, zdaž tam hostinec koupený nebo zpachtovaný měl, známo nám není.

Z Turnova přistěhoval se zpátky do Lestkova a koupil zde rolnickou živnost, pod číslem 2 na Lestkově. Posléze, když na Lestkově prodal, zakoupil sobě mlýn v Kozákově, který však ale jen číslem domovním ke Kozákovu přitažen jest. Pozemek ale patří k obci lestkovské č. 1, poněvadž od č. 1 na Lestkově odprodán byl a jest ještě více čísel, který na gruntech od Lestkova č. 1 vystavěné jsou a patří číslama k obci Kozákovu...

Připomenutí se činí, že bývalý mlynář Jan Šírek zakoupil od pánů hruboskalských pozemek k číslu 23, mlýnu kozákovskému, který však kus po kuse odprodal, posléze i mlýn prodal, a sice r. 1838. Roku 1838, po prodání mlýna kozákovského, odstěhoval se Jan Šírek s celou svou rodinou do Václaví do čísla 16.“

Tolik tedy k listině „Vyjádření občanů kozákovských...“, která je v majetku (archivu) rodiny Kudrnáčovy v Kozákově čp. 2 (Jan Kudrnáč s rodinou).

V této listině je též zmínka o zbořeném „havířském domku čp. 25 v Kozákově“, který byl vystavěn na pozemku od čp. 10 z Loktuš (pozemek býval majetkem rodiny Paldusovy, později Hejdukovy v čp. 10 „Na paldusovsku“ v Loktuších).

Nebylo zjištěno, zda dnešní domek čp. 25, který vlastní rodina Kubíčkova z Kozákova,  je postaven na místě zbořeného „havířského domku“. Samotný fakt, že zde nějaký takový „havířský domek“ býval, naznačuje, že se v těchto místech dolovalo již někdy v polovině 19. století, tedy minimálně čtyřicet let před Václavem Janusem.

Nejstarší údaje o mlýnu pod Radostnou je opět z článku „Panství Hrubá Skála 1514“, kde jej J. V. Šimák uvádí v souvislosti se zaniklou vsí „Zásadím“. Citujeme:

„Zásadí na Kozákově, veskrze zašlé, již neobnoveno se zřetelem k tomu, že leželo v sousedství Prackova a mělo mlýniště, nelze ho hledati jinde, než u někdejšího mlýna pod Radostnou“.

Tuto citaci si zapamatujeme, protože se k Zásadí ještě vrátíme a pokusíme se vypátrat, kde vlastně bylo.

Nejprve ale ještě navštívíme vesničku Jichostřeby, která také dávno zanikla, ale při našem putování ji máme zatím blíže... J. V. Šimák o ní píše:

„Jichostřeby (původně Júchostřebí) připadají na některá stavení mezi Dubeckem a Chutnovkou.“ Při veškeré veliké úctě k prof. Dr. J. V. Šimákovi lze se domnívat, že se u obou těchto zaniklých vsí pravděpodobně mýlí.

V knize Antonína Profouse „Místní jména v Čechách“ se uvádí: „Jichostřeby - někdejší ves u Loktuše (snad nynější Pustina), 1325 Zdeslaus de Juchosirp et de Zabirdowicz. 1543 (1514) postoupil Rotsstaynu zámku Pustého, w Dubeczku vsi celé, w Gichostrzebech dvoruov kmetcích.

Toto složené slovo se skládá ze stč.júcha, jícha a dějového jména od slovesa „střebati“ = srkati, chlastati. Jichostřeby tedy znamenalo ves jichostřebů, tj. lidí, kteří jíchu (polévku, omáčku) srkali nebo chlastali.“

Tyto údaje je možno ještě doplnit z článečku J. Podobského o zaniklých vsích na Kozákově (pravděpodobně v Pojizerských listech), kde autor píše:

„Ves se posledně jmenuje ještě v roce 1622, v berní rule z roku 1654 ale už o ní není ani zmínka. Zanikla tedy tato ves někdy před rokem1653, tedy ve válce třicetileté.“

Údaje o umístění vesnice potvrzuje i místní lidové podání, podle kterého se vesnička Jichostřeby rozkládala od křižovatky „U kříže“ pod Lestkovem, Lestkovem nahoru k tzv. „Pustině“. Po Bílé hoře, kdy mnoho obyvatel pro víru odešlo do Polska, ves zanikla a začalo se tady říkat „ves pustá - Pustina“. Tento názor vyslovil např. pan Josef Mlejnek z Loktuš čp. 1.

Pan Jan Kudrnáč z Kozákova čp. 2 situuje vesničku ještě přesněji do míst, kde se dnes říká „Halušina“, tj. do horní části dnešních Loktuš směrem k Pustině. Je to zhruba tam, kde jsou dnes loktušská popisná čísla: 19 (Čepelíkovi, později Vávrovi, dnes  ??, čp. 29 Vidunovi, později Bakešovi, dnes ??, a čp. 32 Koucký, dnes (2000) rodina  ???.

Jichostřeby tedy byly zřejmě obnoveny, i když pod jiným jménem. Jak to ale bylo s vesničkou Zásadím (Zásadou), která byla někde u Kozákova, neznámo kde?

Slovo Zásada se vyskytuje na více místech a v několika podobách: Zásada, Zásadka, Zásadí. U některých vsí se název změnil v průběhu doby. Např. Zásada u Železného Brodu se ještě v 17. století nazývala Zásadka. Podobně tomu bylo se jmény dvou zásad u Mnichova Hradiště, kde se tento tvar rovněž užíval.

Stejně tak je to se Zásadou nebo Zásadím na Kozákově, kde se také užívá jméno Zásadka (snad jako malá Zásada). Pro různé badatele je zavádějící, že tyto vsi patřily nějaký čas pod jednoho majitele, ale po čase třeba každá patřila někomu jinému.A díky tomu se různé události z jejich historie všelijak promíchaly, což mnohdy zapříčinilo pěkný zmatek.

Antonín Profous v knize „Místní jména v Čechách“ mj. např. píše:

„...1543 (1514) postoupil Skal zámku...v Zásadie vsi, mlýn pod Chlumkem,...1543 (1517) na Skalách, ...w Zasady ves...w Wesczy ves.“ Tyto vsi koupil v roce 1543 Zikmund Smiřický. Citujeme dále: „1615 ... statek skalský....Koberow a Hamssteyn...Zásadka.“

V roce 1615 vsi Koberovy, Hamštejn a Zásadka patřily k panství Malá Skála a Hrubý Rohozec. Tyto tři poslední Zásady jsou všechny z Kozákova. Citujeme dále:

„...1624 Schloss Nawarow,...zehen Dörfer als Zásada, Wolessnicz,...“  a jsme zase u Železného Brodu.

Podobné nejasnosti se situováním vsi „Zásady“ jsou i v knize J. Práška „Dějiny města Turnova“. Vycházíme proto při našem pátrání z faktu, že někde na Kozákově byla ves, které se někdy říkalo Zásadí, někdy Zásada nebo též Zásadka.

Samotný význam slova „zásada“ objasňuje Dr. M. Nevrlý v „Knize o Jizerských horách“ takto: „Zásada - to bylo místo, kde lovci číhali na zvěř, ale „zásada“ znamenala také místo, kde se někdo usadil nebo kde zasadil své mezníky.“ Tuto druhou definici si  zapamatujme, protože je důležitá pro zdar našeho pátrání. Je to klíč k tajemství Kozákova.

Zásadí bývá většinou uváděno v souvislosti s Vescem a Prackovem, proto navštívíme okolí Prackova. První zmínky o této vsi jsou z roku 1403, kdy Prackov patřil k Rotštejnu.

Roku 1543 koupil Vesec, Prackov a Zásadí Zikmund Smiřický. V urbáři hruboskalského panství z roku 1602 jsou tyto vsi vedeny jako skalský majetek. Roku 1623 získal panství Albrecht z Valdštejna.

Nás ale hlavně zajímá horní část dnešního Prackova, kde se dodnes říká „Zásada“. Jak již víme, někde na úbočí Kozákova byla ves podobného jména „Zásadí“. Budeme-li uvažovat, že obyvatelé jiné zmizelé vsi, Jichostřeb, odešli pro víru do Polska, je pak možné, že také obyvatelé Zásadí měli podobný osud a jejich ves také zanikla v době třicetileté války.

Jichostřeby byly nově osídleny pod jiným jménem, zbytek Zásadí se mohl sloučit s Prackovem a jen přídomek (tady se říká „příslepek“), který tato část vsi Prackova dnes nese, připomíná možná její původ.

Do prackovské „Zásady se dnes počítají tato čp.: 27 - majitel Josef Bukvic, čp. 22 - majitel Zdeněk Čepelík, čp. 3 (původně ovčín) Trakalovi , čp. zrušeno a dům zbourán ve čtyřicátých létech 20. století, pozemek koupili Čepelíkovi a čp. 2 Josef Janus.

V minulosti zde bývalo ještě čp. 1 - statek Votrubcův (Vodskalských). Tento statek míval asi 119 korců polností a velkou výměru lesa až nahoru ke Drábovně. Starý hospodář Ján Votrubec býval vynikajícím hospodářem a v roce 1873 školdozorcem ve Vesci. Měl dva syny: Fabián Votrubec, nar. 1863 a Jan Votrubec, nar. 1869, zemř. 1901 - spáchal sebevraždu skokem ze skály u Kabele „Na dědkovi“. Jan - jako dědic doma, byl marnotratný a statek prohýřil. Zadluženou usedlost koupila Okresní záložna hospodářská v Turnově, většinu pozemků i les pak prodala „pánům“ na Hrubé Skále. Aehrenthalové dali většinu zbylé nelesní půdy zalesnit, až ke skalám. Dodnes se tam říká „Ve vodskalské vobci“. Po původním statku zbyl na okraji lesa jen černou skládkou zasypaný sklep.

Pokusme se ještě trochu porozhlédnout po okolí, zda tu náhodou nemohl někde stát mlýn, o kterém psal J. V. Šimák v „Panství Hrubá Skála 1514“.

Zhruba asi stopadesát metrů za statkem Votrubců „Vodskalských“, těsně pod skalní stěnou, stávalo další stavení s čp. 16.  Dnes jsou zde jen rozvalené hromady kamení z podezdívky. Byla to nevelká dřevěná chaloupka, kde se říkalo „Pod skálou“ a patřila manželům Havrdovým.( Havrdová byla rozená Votrubcová, možná z čp. 1 - ze statku). Stavení bylo vestavěno do asi 5 - 8 metrů vysokého svahu na úpatí skalní stěny. Tento dům koupil někdy v první polovici 20. století Josef Hajný z čp. 4 a chatrné stavení záhy zboural. Čp. 1ž se již znovu neobnovilo.

V těsné blízkosti dnešního čp. 21, kde bydlí Andělovi, dříve Hajný a ještě dříve Hlubučkovi, stával další dřevěný domek s čp. 15, který těsně sousedil s čp. 21 (byl směrem od čp.21 ke kapličce). Ve zmíněném čp. 15 žili manželé Pískačoviˇ(Štěpán Pískač) s pozemkem asi 10 arů. Tento dům vyhořel v roce 1888 a již se neobnovil. Spáleniště s pozemkem koupil Antonín Hlubuček z čp. 21 a čp. 15 již nebylo obnoveno.

Vrátíme se ke dnes již neexistujícímu stavení čp. 16 vdovy Havrdové: Mezi místem, kde domek stával a vsí teče odshora malý potůček, který původně tekl těsně na úpatí svahu pod skalní stěnou, ale později byl uměle převeden asi o 25 metrů blíže ke vsi. Svědčí o tom jeho nepřirozený ohyb asi o 80 metrů výše proti proudu, malá hrázka, která potůček odklání a zbytek starého, zřejmě původního, koryta před domem. Cesta, která sem od vsi vede, tento potůček překonává jednoduchým kamenným mostkem.

Je zajímavé, že několik metrů nad hrázkou, která změnila směr toku potůčku, je v korytě zbytek primitivního jezu, který v tomto místě zvedal hladinu vody asi o jeden až jeden a půl metru. Představíme-li si v tomto místě počátek úzkého náhonu,  jdoucího šikmo do svahu, který je při úpatí skalní stěny, a postupně stoupajícího jeho úbočím, tak aby se u stavení dostal až na jeho vrchol, máme základní technickou podmínku pro provoz mlýna splněnu.

Náhon asi musel být ve dřevěném korytě, protože svah je písčitý a vykopat zde příkop, který by nepropouštěl vodu, je nemožné. Vydatnost vodního toku není veliká, je dokonce o něco menší nežli vodní tok u Radostné, tedy asi jeden až jeden a půl litru vody za sekundu. Množství vody by částečně nahradil velký spád. Je také docela možné, že kdysi byly podchyceny i prameny,o kterých dnes už nevíme.

Naši předkové stavěli mlýny všude, kde to jen trochu šlo. Energie byla vzácná a i docela malý vodní mlýnek byl asi mnohem lepší nežli nějaký tehdejší mlýnek na ruční pohon. Co, když tady, na místě pozdějšího domku Havrdových, stávalo kdysi malé stavení s nevelkým mlýnským kolem?!  Nebylo snad právě tady ono tajemné mlýniště, o kterém píše J. V. Šimák v „Panství Hrubá Skála 1514“? Je dnešní prackovská Zásada  v horní části vsi zbytkem nebo následovníkem zaniklého „Zásadí“???

Místní lidé tuto zdejší „Zásadu“ nazývají někdy „Zásadkou“ a „Zásadí“ je pro ně „Zásadím“ a mají celkem dobrou představu o tom, kde se nacházelo. Kupříkladu pan Josef Mlejnek z Loktuš čp. 1 o něm prohlašuje:

„Zásadí bylo nad Prackovem k Záhoří. Když se tam stavěla silnice, přišlo se v zemi na cihly. Šlechta ves vypálila, protože tam byli rebelanti.“

Jmenovaný starý pan Mlejnek  situuje „Zásadí“ až na hamštejnský hřeben k zatáčkám silnice ze Záhoří na Kozákov. Manželé Machovi z Vesce čp. 18 (toto čp. je vysoko nad vsí Vesec až téměř u Prackova) o Zásadí říkají toto:

„Zásadí bylo až nahoře na hřebeni, tam kde se hřeben začíná zvedat ke Kozákovu a v jeho svahu k Prackovu.  Dodnes se tam najdou zbytky gruntů.  Mlýn? - Tam nahoře? No, to tedy nevíme! Voda tam sice je, ale ve studni a z té se asi žádný mlýn ani nepohne!“

Při pátrání po Votrubcových - Vodskalských z Prackova čp. 1, jsme se dostali až do Záhoří k paní Udatné, která je jejich vzdálenou příbuznou. O statku nevěděla téměř nic, ale jméno Zásadí nebo Zásadka, jak tady říkají, znala docela dobře:

„Zásadka, to je tam nahoře na „Vzdychánku“, co je ta studánka nad Prackovem.“ Vzdychánek se říká sedlu na Hamštejnském hřbetu nad Prackovem, kudy vede stará cesta a kde prý ženské, které rudy nosily vejce a tvaroh do Brodu na trh, hodně vzdychaly.

S paní Udatnou jsme se domluvili, že se jedná o studánku, kde pramení potůček, jenž teče dolů do Prackova. Ladislav Vošvrda sepsal „Čítanku z dějin Záhoří a okolí“, ve které je kromě jiných zajímavostí i stať, nazvaná „Zkáza Zásadky“. Autor zde převzal informace od semilského Františka Mizery, který o Zásadce napsal:

„Zásadka byla skoro zničena za vpádu Lužičanů v létech 1468 - 1469. František Mizera Zásadku umisťuje dokonce na Chuchelsko... říká L. Vošvrda. To odporuje faktu, že podle něho Zásadka patřila k rychtě Záhoří a tedy k Rohozci, nikoliv do Semil. Ležela nejspíše asi 200 metrů od středu sedla „Vzdychánek“ při hřebenové cestě na Kozákov a kuchelské cestě v kotlince, nedaleko pramene na okraji lesa. Rozlohy byla nepatrné.

František Mizera dále říká, cituje L. Vošvrda: „Roku 1608 zde bylo jedno stavení, kde hospodařil Jakub Zeman, jinak Černej. Ve válce třicetileté zanikl i tento poslední dům.“

Dovolme si malé odbočení. Mnozí dnešní badatelé posuzují historii krajiny s utkvělým názorem, že naše krajina vypadala podobně jako dnes. Není to pravda: kdysi dávno leccos zde vypadalo úplně jinak. Tam, kde byly rybníky tehdy, jsou dnes louky, kde jsou rybníky dnes, byly louky tenkrát. Byla jiná správní střediska a tomu odpovídaly i tehdejší komunikace.

Jako příklad je možné uvést silnici, která spojovala Železný Brod přes Jirkov s hradem Navarovem, ke kterému Železný Brod od osmdesátých let čtrnáctého století pravděpodobně patřil. Spousta vesnic, které se nám dnes zdají nepřístupné, měly tehdy živé dopravní tepny.

Názorným příkladem takovéto dnes odlehlé vsi je i Prackov a hlavně Zásadí - Zásadka, pokud tato víska byla skutečně tam, kam ji lidé umisťují. Prackov byl hned u dvou „dálkových silnic“. Obě tyto cesty měly společný úsek ze Záhoří pod vrchol prackovského sedla (ze záhořské strany) a tam se náhle cesty rozešly.

Jedna z nich, která šla blíže k Zásadce - Zásadí, úvozem přešla sedlo „Vzdychánek“ a za ním se točila  doleva dolů ze svahu. Potom po vrstevnici pokračovala úbočím Kozákova ke mlýnu u Radostné. Pak vedla přes ves Kozákov, Tatobity a Rovensko až došla do Ktové, kde se setkala s císařskou silnicí od Turnova k Jičínu.

Ve Ktové na ni také navazovala stezka „Solařka“ , která vedla přes Hrdoňovice a Stéblovice k Sobotce a pak dále ku Praze. Jak již sám název napovídá, vozila se po ní sůl. Po silnici přes Kozákov a Prackov se vozilo z Jičínska obilí do hor. Ze Záhoří bylo možno jet dále do hor přes Železný Brod k Jesennému, kde se těžilo a zpracovávalo železo, nebo bylo možné jet ke hradu Navarovu, kde bylo sídlo panství.

K Navarovu se také chodilo přes Smrčí údolím Mlýnského (Smrčského) potoka až k Jizeře, kde se u dnešního vodáckého tábořiště musela přebrodit řeka Jizera. Po jejím druhém břehu  se šlo ke Kamenici, která poutníka dovedla až k hradu. Od Kamenice se mohlo podle Vošmendy odbočit k Hamrům pod Bozkovem a přes ně pokračovat až do Vysokého.

Další cesta, která vedla ze Záhoří, směřovala přes Slap do Semil. Ze Slapů se ale bylo možné také dostat přes Proseč do údolí Mlýnského potoka, tam se dalo jezdit i vozem. Pro pěší vedla stezka z Proseče přímo do údolí Jizery pod Spálov.  V Záhoří bylo též možné dostat přípřež pro cestu na Hamštejn.

Další cesta, která vede přes sedlo, se po rozbočení pod sedlem od první postupně vzdaluje a na vrcholu je od první vzdálená asi 250 metrů západně. V tomto místě je prackovské sedlo nejnižší a tam jej tato cesta přechází na prackovskou stranu. Kousek jde po louce a potom vchází šikmo, doleva do lesa.

Tam se po chvíli opět točí vpravo a klesá až na louku za svahem, kde se nám náhle ztrácí. Zřejmě zde byla rozorána. Její trasu si ale můžeme snadno domyslet, tvořila zde oblouk tak, aby se dostala až pod stavení Vodhánělových. Tam již cesta opět existuje a vede k prackovské kapličce. Odtud bývalo možné jeti dále přes Vesec ke hradu Rotštejnu, kde bylo sídlo panství ve 14. století.  Další možnost byl směr na Turnov a přes něj dále ku Praze.

Silnici ze Semil přes Prackov se kdysi říkalo „Turnovská“ nebo také „Pražská“. Někdy se jí říkalo také „Trhovka“, protože se po ní chodilo do Turnova nebo do Brodu na trh. Silnici úbočím Kozákova zde dodnes říkají „Formanka“ nebo také „Královská cesta“. Někdy se jí také říkalo podle lesa, kterým procházela, Javorka (zřejmě v něm rostly javory). Nynější populace (2000) zná však tuto cestu po vrstevnici kozákovského vrchu pod názvem „Příchodník“, asi že se po ní přicházelo od Radostné do Prackova.

My se ale opět vrátíme k Zásadí - Zásadce. Z Prackova se vydáme do kotlinky nad vesnicí a na „Vzdychánek“. Asi 300 metrů nad vsí kříží náš směr již zmíněná cesta Formanka (Příchodník). Tuto cestu přejdeme a po louce pokračujeme vzhůru do kopce. Po dalších asi 200 metrech přijdeme do mělké kotlinky, která je z jedné strany tvořena jižním úbočím Hamštejnského hřbetu a z druhé strany úbočím hory Kozákov, které zde vybíhá k jihu.

Na okraji nalézáme známou studánku. O něco výše ve svahu jsou zbytky terasy, kde kdysi zřejmě stávalo nějaké stavení. Je zde možné nalézt i zbytky starých cest. Na vrcholu hřbetu jsou ještě další prameniště, voda tady je, ale mlýniště? Mlýn snad jedině větrný...!

Půjdeme-li po stezce ze sedla ke Kozákovu, uvidíme po chvíli u cesty skruže - další studna. Nad ní vpravo od cesty stávala pravděpodobně ještě jiná další stavení.

Na severní straně Hamštejnského hřbetu (nad Záhořím)  asi 20-30 m nad ohybem silnice vedoucí ze Záhoří na vrchol Kozákova - je v louce znatelná plochá vyvýšenina. Snad zde kdysi také něco stávalo? Kdo ví? Snad na lidovém podání pana Josefa Mlejnka z Loktuš čp. 1 je něco skutečné pravdy?

Takže Zásadí nebo Zásadku, jak říkají v Záhoří, už máme. Vyskytla se nám však další záhada: Kde byl mlýn?

Dost však již bylo záhad! Pozorný čtenář si už určitě povšiml v textu o Zásadách různých nesrovnalostí a zřejmě již tuší, jak se celá věc má. Klíč k celému problému je ve výkladu slova „Zásada“. Toto slovo pravděpodobně neznamenalo jedno určité místo, ale celý prostor, který byl vymezen  zasazenými mezníky . 

Mohl to být prostor dost rozlehlý, jeho plocha ale nebyla ničím dána. Smysl tohoto slova je možné také přirovnat ke smyslu slova zahrada nebo ohrada, což je také nějaký prostor bez určitého rozměru.

Osídlení takového prostoru mohlo být na více místech, ale všichni obyvatelé byli přece ze „Zásady“ nebo „zásadští“. Takhle to bylo asi i na Kozákově.  V jakémsi prostoru, vymezeném mezníky, vzniklo dvojí osídlení. Jedna část, ta u Prackova, se nakonec ocitla v majetku panství rotštejnského a později hruboskalského a měla mlýniště.

V „Urbáři hruboskalském z roku 1602“ je Zásada uvedena spolu s Vescem, Prackovem a dalšími vesnicemi ke klokočské rychtě. Jsou zde uvedeni čtyři „osedlí“.

Druhá část nebo druhá ves byla na hřebeni a patřila k rychtě Záhoří a tedy k panství Malá Skála a Hrubý Rohozec. Toto potvrzuje i Justin Prášek v „Dějinách města Turnova“, kde uvádí zmínku o „Urbáři maloskalském Karla Vartemberka z roku 1608“. Tam je ve výčtu vsí, připadajících k panství Hrubý Rohozec a k rychtě Záhořské, Zásadka uvedena. O stranu dále je v Zásadce uveden jeden „osedlý“.

Tyto indicie se shodují se dříve uvedenými údaji Františka Mizery. O něm je však známo, že Urbář Karla Vartemberka studoval, takže obojí je asi z jednoho zdroje. Po 24. dubnu 1623, kdy měly obě Zásady (Zásadky, Zásadí) společného majitele - Albrechta z Valdštejna, horní část úplně zanikla.

Jsme u konce našeho putování. Prošli jsme celý kraj podél potoka Stebeňky od Turnova až na Kozákov a do Záhoří. Pokusili jsme se vidět historii našeho podkozákovského kraje trochu jinýma očima, nežli je to obvyklé. Nevidět ji jen jako historii šlechtických rodů, ale ukázat také, v jakém prostředí žili prostí lidé na venkově.