Žádané materiály vesnického učitele

Něco málo o kalendáři - Pojizerské listy č.37 z 12. 9. 2001

Ve dnech, kdy kupujeme kalendáře, různé diáře a plánovací záznamníky na příští rok, ani si neuvědomujeme, že tato prastará pomůcka měla dlouhý a zajímavý vývoj, než dostala dnešní podobu. Kalendář nebyl v prvních dobách tak přesný, jako je dnes.

Nejstarší nám známý kalendář měli Egypťané ve 4. tisíciletí před Kristem. Měl sice už 12 měsíců, ale jen tři roční údobí: Záplava - míní se tím rozvodnění Nilu, doba osevu a žně. Na dnešní podobě kalendáře se podíleli i staří Babyloňané, Židé, Řekové, Římané a později také křesťanská církev.

Julius César uzákonil jeho tehdejší reformu a zavedl v roce 46 před Kristem pro celou říši. Kalendář začínal 1. lednem. Rok měl už 365 a čtvrt dní, proto každý čtvrtý rok byl přestupný, kdy se jeden den přidával.

Časem se ukázalo, že to není přesné, protože se ještě neznal vztah skutečného oběhu Země kolem Slunce (rok siderický) k roku astronomickému. Je zde určitý rozdíl, který až dnešní doba uměla vyřešit, když stanovila výpočtem délku roku na 365 dní, ale jen na 5 hodin, 48 minut a 45,9747 vteřin.  Tedy necelých šest hodin. Tento nepřesný výpočet délky roku způsobil roční odchylku zaokrouhleně na 11 minut a 14 vteřin.

Křesťanská církev v podstatě přejala tento juliánský kalendář. Od 4. století zavedla týden, který se dělil na sedm dní, což bylo převzato z prvních stránek Bible, kde se mluví o stvoření světa v šesti dnech, sedmý den byl určen k odpočinutí a obecenství s Hospodinem.

Všechny hlavní události ze života Krista byly zasazeny do určitých údobí církevního roku (Advent, Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky) a podobně i dny byly označeny jmény různých významných osobností, což nalézáme v kalendáři dodnes. V některých zemích k nim přidali i své národní hrdiny. U nás to jsou např. slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj, sv. Václav, Mistr Jan Hus, případně i státní svátky apod.

Během let se roční odchylky rozrostly, v 16. století už na 10 dní, a byly s tím v církvi značné problémy, zvláště při slavení pohyblivých Velikonoc, které jsou vždy první neděli po prvním jarním úplňku Měsíce.

Proto papež Řehoř XIII. (Gregorius) nařídil roku 1582 tyto dny vypustit, takže po 4. říjnu uvedeného roku následoval hned 15. říjen. Aby k podobným nepříjemnostem už nedošlo, bylo nově ustanoveno, že každý stý rok bude přestupný jen tehdy,  když bude dělitelný 400 (léta 1600, 2000 jsou přestupná,  ne však už 1700, 1800, 1900). Hlavní rozdíl mezi starým juliánským a novým gregoriánským kalendářem je v tom, že má v průběhu 400 let jen 97 přestupných roků a ne již 100, jak tomu bývalo ve starém Římě.

Ani opravený gregoriánský kalendář není bez chyb, má roční odchylku 26 vteřin, která může vyrůst za 3 300 let na jeden den. Nedojde-li do té doby k další k další nové reformě, mělo by se tak stát až v roce 4900 našeho křesťanského letopočtu. V 16. století bylo toto vše zanedbatelné, ale dnes, kdy výpočetní technika je na vysoké úrovni, přemýšlíme, jak i toto napravit.

Gregoriánský kalendář zavedly katolické státy ihned, evangelické země postupně. Pravoslavná církev v Rusku a v jiných zemích reformu nepřijala a drží stále starý juliánský kalendář. Pro historiky je dnes tvrdým oříškem určit přesné datum té či oné události, zvláště když státní správy některých pravoslavných zemní, s ohledem na vžité obchodní a diplomatické datování, kalendářní reformu v posledních létech dodatečně přijaly, zpravidla za nesouhlasu církve, která drží tvrdošíjně to staré. V Sovětském Rusku byl opravený kalendář přijat až v roce 1918, taktéž jen státem, při čemž den 1. února byla zároveň jako den14. února, aby došlo k časovému vyrovnání.

Zde máme zároveň vysvětlení, proč v pravoslavných zemích mají některé církevní svátky o několik dní později, než třeba u nás.  Je to vlivem toho či onoho kalendáře, jak už o tom byla zmínka.

Až si půjdete koupit svůj oblíbený kalendář pro budoucí rok, vzpomeňte, že máte v rukou důležitou pomůcku k rozdělení času prastarého původu, bez které by se dnešní svět rozhodně neobešel.

Podle Miroslava Hlouška

Slunovrat - Pojizerské listy č. 26 z 27. 6. 2001 

Ještě jsme se ani pořádně neohřáli a už se hlásí období, kdy Slunce od nás pozvolna odejde, na nebeském obzoru bude klesat níž a níž. Protože v našich podmínkách bývá červen a červenec nejteplejší čas roku, uniká to naší pozornosti. Naši dědové o dnu Jana Křtitele dne  24. června měli pěknou pranostiku: Od svatého Jana Křtitele beží Slunce již k zimě a léto k horku.

Rozhodujícím dnem je zpravidla 21. červen, kdy Slunce při svém zdánlivém pohybu je nejdále na severu od rovníku u obratníku Raka (23°27´s. š.) a v polední čas je nejvýš nad obzorem, proto nejvíce pálí, není-li pod mrakem.

Mluvíme, že je letní slunovrat, máme nejdelší den a nejkratší noc. U nás na severní polokouli začíná léto, na jižní mají začátek zimy. Je nutné říci, že ne vždy astronomický rok se plně kryje s rokem kalendářním, pokud jde o jaro, léto, podzim a zimu.

Od školních let máme pro zjednodušení zafixovánu onu magickou jedenadvacítku, kdy se mění roční údobí, ale nemusí to být každoročně pravda. V letošním roce (2001) se Slunce vrací k jihu21. června. Ale pozor dejme za čtvrt roku. Začátek astronomického podzimu, kdy den a noc jsou stejně dlouhé na celé zeměkouli, bude až 23. září. Slunce v ten čas bude právě nad rovníkem. Stejnou rovnodennost jsme letos už jednou měli. Bylo to na jaře 21. března. Proto raději říkejme: Roční údobí se zpravidla mění kolem 21. příslušných měsíců.

Zimní slunovrat bude opět 21. prosince, kdy se Slunce zdánlivě zastaví u jižního obratníku Kozoroha (23°27ˇj.š.) a vydá se na zpáteční cestu k nám, k severu. U nás na severní polokouli budeme mít v ten čas nejkratší den a nejdelší noc. Nic na tom všem nemění ta skutečnost, že na celém světě budou vrcholit přípravy na dny narození Pána Ježíše Krista, na Vánoce.

U nás tyto svátky bývají ve znamení sněhu, ledu a často i vánic, na jihu zase s přemírou slunečních paprsků, velkého tepla s bouřkami a koupáním ve volné přírodě.

Tak tomu všemu je od počátku světa, nebo chcete-li od velkého třesku, kdy mocný Tvůrce dal všemu dění kolem nás přesné zákony, pravidla, podle kterých vše na světě běží a vyvíjí se. Lidé brzy poznali, že  některé věci se pravidelně opakují. Chladno se střídá s teplem, po noci přichází den, po zimě jako, léto, podzim a znovu zima.

Proto v době vegetace a hojnosti si člověk dělal zásoby pro časy nepříznivé. Pro zimu si našel vhodnou skrýš, aby snadněji přezimoval. Také zjistil, že na nebeské klenbě je určitý pohyb planet a souhvězdí, který má svá pravidla, opakuje se a souvisí se čtvero ročními údobími.

Lidé se naučili rozdělovat si čas i na měsíce, týdny, dny a dokonce i na hodiny, minuty a vteřiny. Pro astronoma není dnes problémem vypočítat i zpětné dráhy nebeských těles před staletími a určit, kdy která kometa na kterém místě zářila.

To platí také o hvězdě betlémské, která svítila při narození „Páně“, o které toho dnes víme už hodně, jak to tentokrát bylo. Stejně tak dovedou ti učení říci, kdy znovu bude ta či ona kometa zářit, kdy nastane zatmění Slunce, Měsíce apod., které bude viditelné i v naší vlasti.

To už ale utíkáme od slunovratu jako takového, který nám v těchto dnech právě nastává.

Podle Miroslava Hlouška

Proč stavíme máje?- Pojizerské listy č.18 z 2. 5. 2001

Většinou dostaneme odpověď, že je to prastarý zvyk. Jen málokdo dnes ví, že mládenec své milé postavil před domem, kde bydlela, krásně urostlou vysokou rozvíjející se břízu, opentlenou barevnými papírovými pásky.

Byl to projev lásky, téměř vyznání. Dělal to většinou v noci, potichoučku, protože to mělo být překvapení ráno o 1. máji, kdy dívky se před východem slunce chodily k místnímu potoku nebo studánce  umýt, aby byly po celý rok čerstvé a krásné. Někdy se stalo, že na tutéž krásku si myslelo více mládenců. Co měl dělat ten, kdo přišel později a u domu byla už krásná máj zasazená od jiného ctitele?

Málokdo odešel jen tak, že by ustoupil. Májku vytáhl, někam pohodil a vtyčil opak tu svou. Musel se nejdříve pořádně rozhlédnout, zda jeho sok svoji májku nehlídá. Ten by jistě nedovolil, aby se něco takového stalo. Mohla by z toho být mela.

V některé obci postavili společnou máji na návsi. Dělo se tak podle určitých pravidel a slavnostním způsobem. Býval to průvod hlavními vesnickými cestami, někde i s hudbou, většinou ale jen s krásnými národními písněmi. Lidé se postupně zařazovali do průvodu, který skončil na návsi, kde se na závěr slavnosti máj vztyčila.

Tak začínal na vesnici nejkrásnější měsíc roku, máj - lásky čas. Ne vždy posloužila za máj bříza. Mohl to být i smrk, jehož kmen se oloupal, aby svítil svojí čistotou. Někde to bývala dokonce jedle. Však o jedle v minulých dobách nebývala nikdy nouze.

Stavění májí má symbolický význam. Svůj původ má ještě ve starých pohanských dobách. V pozadí je boj zimy s vesnou, smrtí se životem. Morana byla poražena, jaro zvítězilo, ujímá se cele vlády, ne pouze kalendářně.

V máje vše kvete, raší, kypí životem, obnovuje se vegetace svojí plodivou sílou. Je konec chladných dnů, slunce příjemně hřeje a stále stoupá výš nad obzor. Dny se prodlužují, noci krátí. Konečně bude už dobře. To je ten zemský ráj na pohled, jak to zpíváme v naší národní hymně.

Tento původní význam máje vešel v zapomenutí, ale stavění májí někde trvá nepřetržitě dál a je to tak jistě dobře, že tento krásný starý zvyk se dočkal i třetího tisíciletí. Bohužel, máje jsou dnes spíše už jen kulisami u venkovských domů, kdy dědeček a babička vyprávějí svým vnoučatům a ozdobenou břízou ilustrují, jak tomu bývalo kdysi dávno na začátku května za dob jejich mládí.

Závěrem už jen to, že máje se udržely nejvíce ve slovanských zemích, snad nejvíce u nejmenšího slovenského národa u Lužických Srbů v sousedním Sasku, ve vsích kolem měst Budyšína (Bautzen) a Chotěbuzi (Cottbus) v povodí řeky Sprévy (Spree).

Zbývá ještě vysvětlit, proč někdy říkáme pátému měsíci v roce máj, jindy zase květen. Je tomu tak od dob českého národního obrození, přibližně 200 let, kdy byla snaha očistit češtinu od cizích slov, především od germanizmů a latiny, aby se stala srozumitelnější prostému lidu. Byl to Josef Jungman, který prvně přišel s „květnem“, ale ten starý, původem z latiny, „máj“ se paralelně udržel až do naší doby.

Míváme ten dojem, že to staré zní snad vznešeněji. Jistě na tom má svůj značný podíl i stejnojmenná Máchova velebáseň „Máj“.

„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj,byl lásky čas...“

Podle Miroslava Hlouška

Pálení čarodějnic - Pojizerské listy č. 17 z 25.  4. 2001

Rozumíme tím 30. duben, poslední apríl, kdy večer po setmění se po celé naší vlasti na různých kopcích sejdou staří i mladí a zapalují ohně. Děti mají stará březová košťata, která zapálí, drží v ruce a pohybem před sebou jimi opisují kruh, čarují. Je to prastarý každoroční zvyk, který se dosud drží.

Jen málo se dnes už ví, co to všechno představuje a symbolizuje. V posledních letech to děti někde vylepšují lampióny, protože sehnat ručně zhotovené březové koště není maličkost. Ti starší zase vystřelují barevné rakety a při tom s úsměvem říkají, že prý tak na koštěti kdysi zde létaly čarodějnice na různé své sněmy a seance.

V pozadí všeho toho je stará pohanská víra v kouzelníky a kouzelnice, kteří mohou stejně jako ďábel, zlí duchové a démoni, vyvolat sucho, rozpoutat povodeň, přivolat nemoc atd. Prý jsou schopni ovládat tajemné síly, znát minulost i budoucnost a já nevím, co ještě. Lidé se těchto mocných báli a nechtěli si je rozhněvat. Mohlo by se jim to vymstít, kdyby je nebrali vážně. S příchodem křesťanství církev tyto pověry potírala, ale protože byly hluboce zakořeněny, nedokázala je odstranit, a tak se zbytky pohanského bájesloví udržely až do dnešní doby.

V našich českých poměrech zůstaly z těch dob jednoznačně jen čarodějnice, které umí měnit svou podobu. Jednou je můžeme vidět jako ošklivé babizny, jindy jako sličné panny, které svádí k hříchu. Umí na sebe vzít podobu třeba černého kocoura, havrana, zkrátka co právě potřebují, aby byly nenápadné a mohly snadno udělat nějaké to kouzlo a čáry.

Lidé se proti tomuto záškodnictví bránili, jak uměli. Vyzkoušeli všelicos Nejvíce prý pomáhala svěcená voda, kterou si opatřili v den Svatých Tří králů v kostele. Borovou větvičku namáčeli v kameninovém hrnku, kde tu vodu měli, a kropili s ní všechno v domě i okolo domu. Na všech dveřích i oknech se dělaly svěcenou vodou tři malé křížky, což byl symbol nejen Tří králů, svaté Trojice (Bůh otec, syn Ježíš a Duch svatý). Takto zabezpečené domy byly pro zlé čarodějnice nedostupné, neměly zde pražádné moci. Moc Boží byla silnější, než ta démonská. Běda ale tam, kde se nic neudělalo. Tam temné síly měly možnost neomezeně se vyřádit.

Na těchto pověrách a tricích se hodně lidí přiživovalo, nabízeli své služby, využívali strach a obavy z budoucnosti. Zasáhla i církev, a to ne právě šťastně. Římský papež Inocenc VIII. vydal v roce 1484 zvláštní bulu Kladivo na čarodějnice, která ukládala inkvizitorům nejprve prošetřit každý podezřelý případ a pak zločiny čarodějnic potrestat. Šlo o fyzickou likvidaci upálením, aby se už moc temnosti nemohla znovu skrze nenapravitelné prostředníky projevovat.

Stačilo, když například hospodyni dojily krávy více, než její sousedce, už byla podezřívaná, že začarovala ve svůj prospěch doma u sebe. Naopak zase schválně poškodila někoho druhého, takže vlastně kouzelně dojila cizí krávy. Nebo babky kořenářky, které znaly dobře léčivé byliny a byly tím úspěšné a známé v širém okolí, také byly obviňovány, že léčí pomocí magických sil. Ve všech případech stačili dva svědci, kteří prohlásili, že viděli věci záhadné, kouzelné, čarující, provozované určitou osobou, a že to byl jistě vliv ďábelský.

Kdo podezřelou udal a oběť byla vlivem mučení odhalena a přiznala se ke svému čarodějství, měl nárok na značný podíl z majetku odsouzené. To byl kořen neřesti, když lidé měli možnost si tím vyřizovat staré účty, osobně se mstít, nebo se mohli snadno beztrestně obohatit.

Tento hon na čarodějnice byl na celém světě a trval dlouhý čas. Stále noví a noví lidé byli falešně obviňováni a upalováni. Statisíce nevinných obětí vlivem fanatismu i prospěchářství zemřelo, když prakticky žádné přezkoumání rozsudku neexistovalo, tím méně odvolání k vyšší instanci, jak je to běžné dnes. Církvi tyto prověrky velice ublížily. Byl to těžký omyl, který se nedá omluvit.

U nás takové poměry vládly až do panování císařovny Marie Terezie, která problematické soudy s násilně vynucovaným přiznáním silně omezila a její nástupce Josef II. upalování čarodějnic úplně zakázal. Poslední nešťastnice Evropy byla upálena v Poznani v roce 1793.

Protože si lidé příliš zvykli na podivné, atraktivní a dramatické divadlo při pálení živých čarodějnic, různých kacířů a úchylkářů víry, potřebovali náhradu. Té se jim dostalo v pálení čarodějnic symbolickou formou, jak je tomu dodnes. Pokřivená a vraždící horlivá víra zde už není, naopak převládá bezvěrectví. Dnešní ohně na kopcích jsou už jen nevinným folklórem a pouhou vzpomínkou na doby, kdy se nábožensky blouznilo a zabíjelo.

Bohužel ještě v naší době jsou tu a tam sekty, které silně zdůrazňují démonologii, dosud vyhánějí zlé duchy všelijakým vykuřováním a ohníčky, až jsou směšní. Neuvědomují si, že tím znovu zlehčují křesťanství, když vypnou svůj rozum a dávají průchod nekontrolovaným lidským vášním a citům, které se hodí spíše do temného středověku.

Jakýkoliv extrém, blouznění, fanatismus škodil v minulosti a stejně škodí i dnes. To platí stále. Vzpomeňme jen na nedávné běsnění, které také popravovalo a v kriminálech věznilo nepohodlné, nevinné oběti. Prý se tím dělal pořádek v naší společnosti! Ten, kdo udával, byl zato také dobře placen.

Ale to už jsme v jiné oblasti, to řešit nebudeme. Naše téma bylo: Pálení čarodějnic.

Podle Miroslava Hlouška