Zemanové byli lidoví sochaři
Projdeme-li křížem krážem krajinu našeho Českého ráje a jeho blízkého okolí, najdeme tu mnoho pomníků a soch z tvrdého pískovce, které jakoby dotvářely tuto naši přírodu a její krásy. Také na mnoha hřbitovech v celém kraji najdeme řadu takových pomníků a náhrobků, na jejichž výrobu byl použit jako přírodní materiál pískovec. Taková díla lidových umělců najdeme třeba na hřbitově na Hruštici, ve Vesci pod Kozákovem aj.
Většinou jsou to díla lidových sochařů a kameníků z rodu Zemanů ze Žernova. Tito tvůrci lidových kamenných památek si určitě zaslouží, abychom si o nich pověděli něco bližšího. Otec Jan Zeman se narodil v obci Příkrý, a to v roce 1795. Když mu bylo dvacet roků, vzal si za manželku Alžbětu Válkovou ze Žernova, kam se vlastně přiženil. Zde získali Zemanovi nevelký domek po rodičích Válkových. Zde v Žernově, poblíž Rovenska pod Troskami, kameník a sochař Jan Zeman také zemřel, a to v roce 1853.
Jeho výtvarné umění zdědil po svém otci i syn Josef Zeman z Tatobit, který žil v létech 1820 - 1888. Ten snad spolupracoval s otcem již za jeho života. Tento Josef Zeman byl ve svém díle poněkud lidovější, nežli jeho otec. Možná právě proto jsou jeho díla dodnes velice přitažlivá a oblíbená.
Oba Zemanové odkázali nám své veliké umělecké dílo, které svým rozsahem nemá hned tak obdoby. Jak jsem se již zmínil, jejich lidové výtvory soch světců, andělů, Krista, Panny Marie atd. najdeme nejen v našem Českém ráji, ale vlastně v celé široké oblasti kraje od Českého Dubu až po Sobotku, ale i od Lomnice nad Popelkou až ke Kozákovu a ke Klokočským skalám.
Takové památky máme např. v Sekerkových Loučkách, ve Vesci pod Kozákovem, ve vsi Loktuše, v Klokočí, ale i na mnoha dalších místech. Jan Zeman je také např. autorem sochy světce a dvou andělů v malé místní kapličce na Dubecku, která byla zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Podobně vyzdobil sochař Zeman i venkovskou kapličku na nedalekém Volavci.
O dopravě tak i onak - Jak se formanilo v zimě
Za starých časů rozváželi formani zboží na velkých těžkých okovaných vozech s párem koní nebo dokonce volů. (Zajímavé je, že i ti voli mívali na paznehtech železné okování, podobné koňským podkovám.) Jakmile však napadl v zimě sníh, bylo nutno tyto vozy vyměnit za mohutné formanské sáně. Tady na Turnovsku bývaly k vidění i vozy a sáně pivovarské, na nichž se rozváželo po hospodách pivo v okolí. Z Turnova nebo z Malého Rohozce vozili formani (pivovarští) pivo dokonce až daleko do hor.
I přes naše Podkozákovsko vedly staré formanské cesty. Když přišlo zimní období, bylo to s jízdami opravdu horší. Stávalo se, že v podhůří byly silnice ještě holé, bez sněhu. Ale pak dále směrem k Železnému Brodu a k Tanvaldu bývalo již na silnicích sněhu habaděj! Proto bylo častým zjevem, že pivovarští přijeli s koňským nebo volským spřežením třeba do Vesce pod Kozákovem a tady těžké sudy přeložili z vozů na sáně a s nimi pak pokračovali dále do hor.
To bylo ovšem něco pro veseckou mládež. Společnými silami dopravili prázdné ve Vesci připravené sáně až na kopec na Prackově. Sáně pak, obsypány chlapci a děvčaty, daly se v sílený let od Prackova dolů k Vesci. U oje býval nejsilnější a nejzkušenější chasník, přesto však se občas stávalo, že těžkou oj neudržel. Sáně opak vletěly, kam samy chtěly. Odřenin, boulí a někdy i zlomených údů bývalo z takových jízd bezpočet. Většina těchto krkolomných jízd prý končívala dobře, ale i tak bylo v mladické nerozvážnosti tenkrát více štěstí nežli rozumu.. Takhle se vozívala na pivovarských saních ve svém dětství a mládí i moje babička, narozená v předminulém století, když bydlela ještě ve Vesci.
Tohle znám z jejího vyprávění, jak jsem si je zapamatoval. Dnes už pochopitelně ty dávné doby nikdo nepamatuje. Zbyly jen stručné zápisy na zažloutlých listech místních kronik a právě také ty vzpomínky, předávané z jedné generace na druhou.