Staré časy

Tradice kulturního života pod Kozákovem

V řadě kronik najdeme záznamy, jak bohatý býval kulturní společenský život mnoha vesnic pod Kozákovem již od devatenáctého  století a potom se rozvíjel i ve století dvacátém. Byli to vesničtí ochotníci, kteří připravovali pro své spoluobčany divadelní představení, byly tu různé spolky a organizace, které se nejrůznějším způsobem podílely na obohacení kulturního vyžití lidí.

Tak také např. ve Smrčí pod Kozákovem mívali svůj divadelní kroužek, přestože Smrčí vždy bývalo a dodnes je nevelkou vesničkou. Byl to vlastně Hospodářský spolek „Podkozákovský oráč“, založený na sklonku 19. století. Ten provozoval i dramatickou činnost, sdružoval celou řadu ochotnických divadelníků. Smrčtí zpočátku hrávali na vypůjčeném jevišti, ale ze záznamů je zjištěno, že již v roce 1912 měli jeviště své vlastní. Divadelní představení se uváděla především v době adventní a postní, kdy nebylo zvykem pořádat taneční veselice. Ve Smrčí občas účinkovali jako hosté i ochotníci z Klokočí. Divadlo se tu hrávalo až do roku 1914, ale s příchodem války divadelní ruch ustal. Po skončení první světové války se ve Smrčí utvořil nový Spolek divadelních ochotníků „Vesna“. Jeho organizátorem byl učitel ze sousedních Louček František Hořák, smrčský rodák.

Prackov je malá vesnička na samotném severovýchodním úpatí Kozákova. Býval osadou obce klokočské, později osadou samostatné katastrální obce Vesec, dnes je místní částí velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem Také tady bývala v minulosti čilá kulturní a společenská činnost. Již v roce 1898 byl založen Čtenářsko-hospodářský spolek „Podkozákovský hospodář“ v Prackově. Jeho úkolem bylo rozšiřovat hospodářské vzdělání a pořádání zábav pro členy spolku. Odebíral různé odborné časopisy a pořídil řadu svazků knih do spolkové knihovny. Členové si mohli časopisy i knihy volně půjčovat. Odznakem spolku byly známé čapky „poděbradky“, které členové nosili při slavnostních příležitostech. Spolková místnost byla v hostinci u Mužíčků. Spolek pořídil i některé nářadí a hospodářské stroje pro ulehčení zemědělské práce svých členů.

O požárech v Kostelních Loučkách i jinde

Zdá se vám, že v dnešní moderní době nějak často a moc hoří? Že je nějak příliš mnoho podivných požárů? Nebo že hasiči dnes už nejsou jen hasiči, ale častěji ještě záchranáři při nejrůznějších katastrofách a neštěstích? Kdo jiný se má starat o havarovaná auta, kdo z nich má vystřihávat zaklíněné nešťastníky, kteří už nejsou třeba ani mezi živými ? Kdo má pomáhat odstraňovat havarované kamióny? Kdo má zachraňovat lidi, kteří se dostali do místa,odkud si sami nemohou pomoci?

Nu, přece hasiči. Dnes už jsou to opravdu více záchranáři a snad by se jim proto mělo tak i říkat. Nu, to nic! Ještě se pamatujeme, že jsme jim před několika desítkami let museli říkat dokonce požárníci, jakoby snad požáry spíše zakládali.

Ale vraťme se přece jen zpátky k hasičům a k požárům. Hoří nyní často, ale vězte, že velké ohně bývaly i dříve a někdy i v dávné minulosti.Nejen na vesnicích, kde bývala většina domů ještě v 18.  a v 19. století dřevěných a s doškovými střechami – tudíž nebezpečí požáru bylo veliké. Později si mnoho lidí chtělo pomoci k lepšímu bydlení, a proto si své domovy sami zapalovali, aby na pojistkách vyzískali nějaké prostředky. Za ně pak postavili lepší, kvalitnější dům.Toho jsme bývali svědky ještě za doby první republiky.

Hořelo ve starých dobách často i ve městech, kde v takovém případě lehlo popelem mnoho domů najednou, zvláště za větrného počasí. Vody na hašení bývalo málo, hasící technika ještě velmi primitivní. Příkladem byly např. i veliké hromadné požáry třeba v Turnově, ve Vysokém nad Jizerou nebo v Jilemnici, ale i mnohde jinde.

V jedné podkozákovské kronice jsem se dočetl, jak v Kostelních Loučkách hořelo na začátku minulého století, konkrétně v roce 1903. Píše se tam, že to byl v Loučkách největší požár. Došlo k němu v březnu (po divadelním představení), když oheň vypukl v jedné loučecké stodole. Bylo větrno, a tak se ohnivé jazyky zakrátko rozšířily bezmála na celou vesnici. Shořelo do základů sedm dřevěných stavení a k tomu ještě další tři stodoly. Při tomhle velikém požáru v Kostelních Loučkách bylo popáleno a zraněno celkem sedm občanů. V kronice se o tom doslova píše:

„Požár řádil tak, že se zdálo, že skutečně vyhoří celá vesnice. Na nějaké zachraňování hořících objektů nebylo ani pomyšlení, protože každý se snažil chránit si aspoň jen svůj osobní majetek. Až přišli hasiči z Vesce a z Besedic se stříkačkami, mohlo se dalšímu šíření ohně zabránit.“

A to jsme ještě nemluvili o velikém požáru v téže vesnici v době první světové války. Bylo to v roce 1915, když vyhořel loučecký kostel sv. Antonína, ale od něj chytlo i několik dalších loučeckých stavení a také řada rolnických stodol.

Památnosti města Železného Brodu od roku 1213 - Dar faráře Jednoty bratrské Miroslava Hlouška

Dostal se mi do rukou švabachem psaný spisek s názvem „Památnosti města Železného Brodu od roku 1213“, který mi daroval v kopii můj přítel a příbuzný farář Jednoty bratrské Miroslav Hloušek, rodák z Vesce čp. 41.

Ke kopii švabachem psaném originálu Miroslav Hloušek dodává vlastní svůj názor. Cituji:

Je to pochopitelně věc pověstí a mýtů, která patří ke zbožným přáním typu „Rádo by“. Neznámý patriot chtěl pomoci svému městu, a tak přišel na nápad, že zveřejní „zapomenutý“ spisek o slavné minulosti.

Ve své době nebylo to nic ojedinělého byl to dobrý a prodejný protějšek jarmarečních písní, které nabízeli cestující obchodníci senzace chtivým lidem. Ti je rádi kupovali a ti méně zámožní si je opisovali a tak rozšiřovali. Nejedna legenda z těch dob přežívá dodnes.

Skoro všechny tyto „spisy“ vznikaly pod vlivem národního obrození, kdy někteří vlastenci chtěli Čechům říci, že nejsou méněcenným národem mezi ostatními, zvláště vedle mocných Němců. Vyvrcholením těchto „snah“ byl „nález“ rukopisů Zelenohorského a Královédvorského“, také podvržených. Ale to už je něco jiného, co dnes neřešíme.“

Tolik citát Miroslava Hlouška.

Dále uvádím přepis latinkou z kopie originálu, který byl psán švabachem:

Číst dále: O Železném Brodě

Proč stavíme máje?- Pojizerské listy č.18 z 2. 5. 2001

Většinou dostaneme odpověď, že je to prastarý zvyk. Jen málokdo dnes ví, že mládenec své milé postavil před domem, kde bydlela, krásně urostlou vysokou rozvíjející se břízu, opentlenou barevnými papírovými pásky.

Byl to projev lásky, téměř vyznání. Dělal to většinou v noci, potichoučku, protože to mělo být překvapení ráno o 1. máji, kdy dívky se před východem slunce chodily k místnímu potoku nebo studánce  umýt, aby byly po celý rok čerstvé a krásné. Někdy se stalo, že na tutéž krásku si myslelo více mládenců. Co měl dělat ten, kdo přišel později a u domu byla už krásná máj zasazená od jiného ctitele?

Málokdo odešel jen tak, že by ustoupil. Májku vytáhl, někam pohodil a vtyčil opak tu svou. Musel se nejdříve pořádně rozhlédnout, zda jeho sok svoji májku nehlídá. Ten by jistě nedovolil, aby se něco takového stalo. Mohla by z toho být mela.

V některé obci postavili společnou máji na návsi. Dělo se tak podle určitých pravidel a slavnostním způsobem. Býval to průvod hlavními vesnickými cestami, někde i s hudbou, většinou ale jen s krásnými národními písněmi. Lidé se postupně zařazovali do průvodu, který skončil na návsi, kde se na závěr slavnosti máj vztyčila.

Tak začínal na vesnici nejkrásnější měsíc roku, máj - lásky čas. Ne vždy posloužila za máj bříza. Mohl to být i smrk, jehož kmen se oloupal, aby svítil svojí čistotou. Někde to bývala dokonce jedle. Však o jedle v minulých dobách nebývala nikdy nouze.

Stavění májí má symbolický význam. Svůj původ má ještě ve starých pohanských dobách. V pozadí je boj zimy s vesnou, smrtí se životem. Morana byla poražena, jaro zvítězilo, ujímá se cele vlády, ne pouze kalendářně.

V máje vše kvete, raší, kypí životem, obnovuje se vegetace svojí plodivou sílou. Je konec chladných dnů, slunce příjemně hřeje a stále stoupá výš nad obzor. Dny se prodlužují, noci krátí. Konečně bude už dobře. To je ten zemský ráj na pohled, jak to zpíváme v naší národní hymně.

Tento původní význam máje vešel v zapomenutí, ale stavění májí někde trvá nepřetržitě dál a je to tak jistě dobře, že tento krásný starý zvyk se dočkal i třetího tisíciletí. Bohužel, máje jsou dnes spíše už jen kulisami u venkovských domů, kdy dědeček a babička vyprávějí svým vnoučatům a ozdobenou břízou ilustrují, jak tomu bývalo kdysi dávno na začátku května za dob jejich mládí.

Závěrem už jen to, že máje se udržely nejvíce ve slovanských zemích, snad nejvíce u nejmenšího slovenského národa u Lužických Srbů v sousedním Sasku, ve vsích kolem měst Budyšína (Bautzen) a Chotěbuzi (Cottbus) v povodí řeky Sprévy (Spree).

Zbývá ještě vysvětlit, proč někdy říkáme pátému měsíci v roce máj, jindy zase květen. Je tomu tak od dob českého národního obrození, přibližně 200 let, kdy byla snaha očistit češtinu od cizích slov, především od germanizmů a latiny, aby se stala srozumitelnější prostému lidu. Byl to Josef Jungman, který prvně přišel s „květnem“, ale ten starý, původem z latiny, „máj“ se paralelně udržel až do naší doby.

Míváme ten dojem, že to staré zní snad vznešeněji. Jistě na tom má svůj značný podíl i stejnojmenná Máchova velebáseň „Máj“.

„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj,byl lásky čas...“

Podle Miroslava Hlouška