Podkozákovským krajem

Z podkozákovské minulosti

Kdo znal někdejší kraj tady pod Kozákovem a kdo pozoruje dnešní vesnice ve stínu této achátové hory, nestačí se divit, co se tady za posledních několik desetiletí všechno změnilo. Zmizely nízké chaloupky s doškovými střechami a na jejich místě vyrostly celé kolonie moderních rodinných domků.

Na místě někdejších prašných rozbitých silnic a úvozových cest máme asfaltové silnice a také bezprašné místní komunikace, o které se vzorně starají naše podkozákovské obecní úřady.

Tam, kde se dříve na poli dřel upracovaný rolník, kde obdělával pole za pomoci koňského nebo dokonce kravského spřežení, dnes spokojeně hučí mohutné traktory i kombajny, které za člověka převzaly nekonečnou zemědělskou dřinu. Na pastvinách se spokojeně popásají stáda dobytka zdejších podkozákovských zemědělských farem.

Kdo toto všechno sleduje, sotva uvěří tomu, jak lidé tady pod Kozákovem, ale i jinde v okolí v minulosti žili, často v bídě a nouzi, často v obavách o to, co dát dětem zítra k obědu a jak to bude vypadat, až přijde zlá choroba, o které v minulých dobách nebývala nikdy nouze.

Půjdeme-li ještě dále zpět do minulosti, poznáme, jak zde lidé žili v poddanské poslušnosti své panské vrchnosti, jak robotovali na panském, při čemž nikdy nemohl chybět panský dráb s pořádným karabáčem.

Zamysleme se v několika větách nad tím, jak to v Podkozákovsku a v okolí vypadalo ke konci 13. století. Od konce 12. století bylo celé Pojizeří v moci mohutného panského rodu Markvarticů. Synové Jaroslava z Hruštice, připomínaného v letech 1234 - 1269, Vok a Zdeněk se rozdělili o Turnovsko.

Vokovým majetkem byly vsi východně od Turnova až za Kozákov. Uprostřed nich si okolo roku 1270 ve skalách nad Klokočím vystavěl skalní hrad Rothenstein, tj. Červený Kámen, lidově pak nazývaný Rotštejn. Patřily k němu vsi: Bělá, Bukovina, Hrachovice a Klokočí, dále pak Smrčí, Prackov, Zásadí (později zaniklá malá osada). Tato zaniklá víska se uvádí nad Prackovem a měla snad i mlýniště.

Pod Vokovo panství patřily ještě další vsi: Dlouhý, Propastný mlýn, Vesec, Lochtuše, Chutnovka, Dubecko i později zaniklá ves Jichostřeby (asi na místě dnešní Pustiny u Lestkova). K Rotštejnu patřil i kostel sv. Matěje na Hruštici, k němuž vládykové rotštejnští podávali kněze (tj. dávali svůj souhlas).

Nějakým rozdělením rodovým, dnes již blíže neznámým, zmenšilo se rotštejnské panství o Loučky Sekyrkovy, protože tato ves se stala samostatným vládyctvím spolu ještě s Lestkovem, Volavcem a s Václavím.

Vzpomínka na malíře - napsáno v roce 2003

 Je tomu letos již 50 let, kdy ve Vesci pod Kozákovem tragicky zemřel ve věku 47 let akademický malíř prof. Ladislav Vele z Pardubic. Byl veseckým rodákem a pocházel ze čtyř dětí. Jeho otec míval ve Vesci malou hospůdku s názvem „Hostinec pod Kozákovem“.

Malý Ladislav projevoval již od útlého dětství malířské nadání. Proto jej otec poslal na studia a Ladislav Vele se později věnuje malířskému umění plně. Nejen jako výtvarný umělec, ale i jako pedagog věnoval všechny své síly malířství. S ním byl prakticky spjatý celý jeho život. Maloval portréty, krajiny i lidové stavby našeho Pojizeří a Podkrkonoší.

Později žil v Pardubicích, ale rád se vracel do svého rodiště pod Kozákovem, aby se tady potěšil se svými stařičkými rodiči a sourozenci, ale rád se tu sešel i se svými spolužáky a kamarády z dětských let. Jeden takový návrat do rodného Vesce se mu stal osudným. Byla to sem také jeho cesta poslední.

Nešťastnou náhodou byl 18. července 1953 zasažen elektrickým proudem a svému zranění zakrátko podlehl. Byl pohřben 22. července 1953 na turnovském hřbitově. Jeho hrob můžete nalézt v dolní části hřbitova.

Všichni, kteří Láďu Vele znali, vzpomínali a vzpomínají na něj ještě i po tolik létech s úctou a vděčností. Byl to člověk čistého srdce a ryzího charakteru. Vedle své rodiny a vedle svého malířského umění miloval především svůj rodný kraj pod tmavozeleným Kozákovem.

Škoda, že nelítostný osud vyrval mu štětec a malířskou paletu tak brzy z jeho šikovných rukou. Mohl přece ještě tolik krásného vytvořit! Vy, přátelé, kteří jste Láďu znali, vzpomínejte na něj s námi.

Vzpomínka na podkozákovského rodáka - Josefa Drahoňovského - napsáno v roce 2002

Bylo to 27. března 1877, když se v malé podkozákovské vesničce Volavci narodil chudému chalupníkovi Drahoňovskému syn, kterému dali jméno Pepík. Tehdy ještě rodiče a ani nikdo jiný nemohl tušit, že se z tohoto malého chlapce jednou stane proslulý umělec - výtvarník.

Pro své kreslířské nadání odešel ve 13 letech studovat kamenářsko-klenotnickou školu v Turnově. S neobyčejnou zručností ovládl brzy techniku rytí do kamenů. Jako šestnáctiletý byl už zaměstnán u kamenorytecké firmy ve Vídni. Po dvou letech se však vrátil a vstoupil na umělecko-průmyslovou školu v Praze. Po šestiletém studiu se stal sochařem a glyptikem. Stipendium po ukončení školy mu umožnilo cestu do Francie, kam ho lákaly četné sochařské památky z doby gotické.

Již jako hotový umělec se vrací do Prahy, kde si otevřel sochařský ateliér. Pracoval pro vinohradskou firmu architekta Fikara a také pro architekta Hilberta na chrámu sv. Víta. V roce 1904 se stal asistentem prof. Suchardy a roku 1908 již působil jako samostatný profesor na umělecko-průmyslové škole v Praze.

Činnost prof. Drahoňovského se nesla dvojím směrem: jednak to bylo sochařství, jednak umělecká glyptika. Jako sochař vytvořil řadu význačných uměleckých děl, např. „Nad Berounkou pod Tetínem“, „Thrácký jezdec“, „Pallas Athéné“, „Huculský drvoštěp“, „Obžínky“, „Spící máti“, „Po koupeli“, „Žena a dívka“, „Píseň našich hor“ a mnoho dalších.

Josef Drahoňovský již od svého útlého mládí miloval svůj domov a rodný kraj kolem. Vždyť již jako desetiletý černovlasý chlapec chodíval nahoru na Kozákov, kde sbíral známé kozákovské kameny. Tady se rozhlížel po celém tom šírém kraji, díval se za památkami a krásami Českého ráje, Podkrkonoší, pohraničních krkonošských hor i Jizerských hor. Kolik tu bylo kolem krásy, kolik námětů k přemýšlení pro vnímavou dětskou duši!

Mistr Drahoňovský však ani v době své největší slávy nezapomínal na rodnou vísku pod Kozákovem. Dlouho toužil vyjádřit nějak svůj obdiv a svou lásku k milovanému rodnému kraji, chtěl projevit lásku a poděkování milovanému otci i své milé mamince, kteří při své chudobě a odříkání dokázali dát nadanému synovi vzdělání, i když sami často museli strádat.

Pojednou umělec přišel na myšlenku vytvořit sousoší „Rozhovor“. Jeho dvě shrbené postavy - stařeček se stařenkou - to jsou snad v představě Drahoňovského jeho milí rodiče. Rok před svou smrtí věnoval toto vzácné dílo městečku Rovensku pod Troskami. Přál si, aby zůstalo jeho rodnému kraji. Tento kraj má ovšem i další umělecká díla po svém velkém rodákovi. V Turnově je to pomník Dr. Miroslava Tyrše a pomník padlých z první světové války, v Rovensku, poblíž kostela na Týně, stojí jím vytvořený pomník, který nazval „Poutník“.

Profesor Drahoňovský u nás vzkřísil kamenorytectví (glyptiku). Jako materiálů používal domácí vzácné kameny. K vzácným šperkům komponoval také zlatnické orámování a tvořil závěsy. Podobným způsobem vytvořil také náhrdelník pro tehdejší jugoslávskou královnu Mariolu a kromě toho ještě množství dalších vzácných děl.

Neméně známé jsou i jeho rytiny na skle, např. umělecké postavy na vázách. Byly zdobeny nejjemnějšími ornamenty, postavami i znázorněním krajiny. Jeho díla se objevila nejen doma, ale i na mnoha cizích královských dvorech a na celé řadě zahraničních i domácích výstav.

Od roku 1925 trávil prof. Drahoňovský své volné  chvíle v Radvánovicích u Turnova, blízko svého rodiště, blízko Hruboskalska, Valdštejna a lázní Sedmihorek. Zemřel pak  dne 210. července 1938 ve věku 61 let a je pohřben na Vyšehradě v blízkosti hrobu malíře Mikoláše Alše. Až půjdete na vyšehradský hřbitov, najdete Drahoňovského místo posledního odpočinku docela snadno: Na jeho náhrobku najdete zmenšenou kopii rovenského sousoší „Rozhovor“.

Letos v březnu tomu bylo tedy již plných 125 let, co se Drahoňovský narodil,  a v červenci  uplynulo  64 let od smrti tohoto velkého umělce našeho Podkrkonoší a Českého ráje - člověka, který rodný kraj pod Kozákovem miloval více než všechnu uměleckou slávu světa.

Na vrcholu Kozákova

Poeticky se mu odedávna říká „strážná hora Českého ráje“ Nebo také „achátová hora“. KOZÁKOV. Jeho vrchol leží v nadmořské výšce 743 metry nad mořem a tvoří vlastně rozhraní mezi Podkrkonoším a Českým rájem. Převyšuje všechny okolní kopce a kopečky, např. Tábor, Trosky, Vyskeř, Sokol, Kopaninu.

Dlouhé věky byl vrchol Kozákova pustý a prázdný, jen vítr se tu proháněl po pastvinách a po chudých políčkách horalů. V zimě vichřice s chumelenicí zavála jeho vrchol bílou čepicí a na podzim se těžké mraky válely na vrcholu až na zemi.

Pak najednou v Turnově vznikla myšlenka postavit tady románskou kapli sv. věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Tenhle plán  se ale neuskutečnil. A vzniká nová myšlenka, nový nápad: označit temeno Kozákova Riegrovou mohylou. Ve prospěch zří¨zení této mohyly byl vydán i pěkný almanach, a to v roce 1908, který autoři nazvali „Od kolébky Riegrovy“. Ke stavbě mohyly však opět nedošlo. Spolek pro postavení mohyly se rozešel, rozpadl.

Uplynulo plných 25 let od Riegrovy smrti, když v roce 1928 byla na rovinatém vrchu Kozákova vybudována moderní turistická chata, nazvaná právě po semilském rodákovi Františku Ladislavu Riegrovi. Stavbu chaty tehdy prováděla stavitelská firma architekta Rudolfa Kousala ze Železného Brodu, na zednickou práci dohlížel Josef Hejduk, zedník a kronikář z Vesce pod Kozákovem, tesařské práce byly svěřeny J. Hlouškovi a J. Prskavcovi z Komárova, truhlářské dílo měl na starosti František Hazdra ze Železného Brodu.

Tato pěkná útulná chata byla pak v roce 1939 rozšířena o verandu, opatřenou moderním nábytkem, kde mohlo posedět, odpočinout si a občerstvit se na padesát návštěvníků. Nic si ten prostor nezadal s pohodlnou kavárnou.

Tato dominanta vrcholu Kozákova po několika desetiletích náhle vyhořela. Téměř celá budova padla za oběť zhoubným plamenům. Zanedlouho tu však byla vybudována nová ještě modernější turistická chata, pohodlnější a prostornější. Měla k dispozici i ubytovací pokoje a sloužila k plné spokojenosti veřejnosti, domácím i zahraničním turistům. Ve vestibulu byla i nevelká sbírka, spíše ukázková, kozákovských polodrahokamů.

Část chaty využívala později ke svým účelům armáda, teprve po roce 1989 se opět v širší míře začalo s plným využitím restauračních i ostatních prostor. Na přelomu tisíciletí máme pak už na vrcholu Kozákova i ocelovou konstrukci rozhledny, ze které přehlédneme za jasného počasí snad třetinu Čech.

Tak můžeme bez nadsázky říci, že Kozákov byl a je přirozenou rozhlednou do celého Podkrkonoší i na samotné Krkonoše a část Jizerských hor, ale i do široké oblasti Českého ráje. Od chaty a z rozhledny máme rozhled prakticky na všechny světové strany, jen na jihovýchod je obzor nepatrně zastřen částí samotného kozákovského hřebenu, kterému říkají Babylón a který je asi o sto metrů nižší nežli vlastní vrchol Kozákova.

Při pohledu na sever nás upoutají pochopitelně naše Krkonoše s Kotlem, Krakonošem, Kozími hřbety, Luční a Studniční horou i Zlaté návrší s mohylou tragicky zahynulých lyžařů Hanče a Vrbaty. Na severozápadě vidíme zvlněné hřebeny Jizerských hor, blíže pak Černou Studnici, Kopaninu a příchovickou výšinu, dále Ještěd u Liberce se svou mohutnou televizní věží. Pak je tu vidět řada vrcholů Českého středohoří: Ralsko, oba Bezdězy, Milešovka i památný Říp.

U Mladé Boleslavi rozeznáme táhlý Chlum, před ním Babu u Bakova nad Jizerou, Káčov u Mnichova Hradiště, konečně dále vlevo vrch Mužský se skupinou známých pískovcových skal s historickými Drábskými světničkami, pak Vyskeř s bílou kapličkou sv. Anny. Konečně naše oči sledují celé pásmo skal a hvozdů Českého ráje, které jsou nám poněkud bližší: ve směru od Turnova k Jičínu je to Hlavatice, Valdštejn, Hrubá Skála se svým Skalním městem, vyvřelina a zřícenina hradu Trosek, Střelečská hůra, Přivýšina a Brada.

Dole pod Valdštejnem, blízko silnice z Turnova do Jičína, bělají se známé lázně Sedmihorky. I když už dnes vlastně nejsou lázněmi, rádi jim tento starodávný přívlastek dáváme. Od Sedmihorek napravo leží město drahokamů Turnov se svou stříbrnou stuhou řeky Jizery.

Tu blíže pod námi táhne se známá hradba pískovcových Klokočských skal se zříceninou skalního hradu Rotštejna, pokračují pak nad jizerské údolí Betlémské skály. V samotném klínu Kozákova vidíme celou řadu vesnic a vesniček: Tatobity s nedáno opraveným kostelíkem sv. Vavřince, Lestkov, na stráni pak Volavec (rodiště známého sochaře a glyptika Mistra Josefa Drahoňovského), déle vesnice Václaví, dnes vlastně součást městečka Rovenska pod Troskami, které nás zdraví nedaleko už pod samotným dvojvěžím Trosek. Na jihovýchodě uzavírají obzor Tábor a Kumburk, u Jičína rozeznáváme Čeřovku, Jičín sám je ukryt za vrchem Brada.

V údolí pod Táborem je skryto sladké město Lomnice nad Popelkou. Také skleněné městečko Železný Brod spíše jen tušíš tam dole na severní straně za táhlým hřbetem Hamštejna, ze Semil vidíme vlastně také jen jeho část, dříve zvanou Podmoklice.

A to jsme si nevšimli vesniček na samotném úpatí achátové hory, kde leží: Vesec, Smrčí, Prackov, Loktuše, Dubecko se starodávným mlýnem, kde ještě před nějakým časem veliké vodní kolo pohánělo mlýnské stroje. Jeho klapot se ozýval široko do kraje. A dnes vidíme na Dubecku v tamním lese novou rozhlednu, která byla otevřena již letos v roce 2002 a je dokonce o něco vyšší nežli její sestra zde na vrcholu Kozákova. Její kovová konstrukce slouží nejen turistům, ale je zde umístěno i zařízení pro přenos signálu mobilních telefonů.

Co je tu krásy kolem dokola! Co je tu vidět lidské práce a snažení. Všude tady žijí pracovití lidé, kteří mají rádi tento čarokrásný kout české země, lidé práce a snažení, lidé umu a také pevné podhorské hrdosti.

Radím Vám dobře: Vy - kteří ještě neznáte tyto lidi a tento překrásný kraj, přijeďte se podívat nejen na Kozákov, ale i k nám pod Kozákov, shlédněte krásy a památky Českého ráje, nebudete zklamáni, nebudete litovat! Není jen Jadran, Balt, Černé moře se Slunečným pobřežím, Varnou a Burgasem, nejsou jen rakouské a švýcarské Alpy, není jen Španělsko, Itálie a Kanárské ostrovy: Máme také Kozákov a náš Český ráj!

Až je spatříte, řeknete si se slovy naší státní hymny: Zemský ráj to na pohled!