Ostatní

Jak se jmenujeme

 Je zajímavé sledovat, jaká příjmení se vyskytují v určitém místě, v určitém městě, v kraji (nebo jak se dnes s oblibou říká v regionu). Tak zatímco např. na Jilemnicku se velice často vyskytují příjmení jako  Erlebach, Feistauer, Farský, Hájek, Hanč, Havlíček, Holubec, Janata, Jindřišek, Kubát, Lukeš nebo Novotný, tak v Semilech a v okolí najdete třeba tato převažující příjmení: Hloušek, Kousal, Malý, Mikule, Mašek, Nosek atd.

To v Turnově a v jeho blízkosti máme zase nejvíce Bakešů, Brodských, Černých, Dědečků, Dvořáků, Jandů, Karásků, Kopalů, Kouckých, Loudů, Nováků, Svobodů i Šťastných.

Pod Kozákovem se nejčastěji objevuje příjmení: Hlubuček, Votrubec, Mlejnek, Hejduk, Staněk, Vodháněl, Kudrnáč. Vezmu-li do ruky telefonní seznam, napočítám v něm  na Turnovsku celkem  58x příjmení Svoboda, 44x příjmení Mlejnek, 32x Hlubuček, 23x Hejduk a 14x Votrubec. Vedou tedy  Svobodové a Mlejnkové.

Sleduji-li příjmení u nás v Podkozákovsku v matrikách, kronikách, ale i v těch telefonních seznamech aj., vidím, že některá příjmení jsou zde zastoupena naopak velice řídce,ojediněle, tu  snad jedním, dvěma případy. Tak je tomu např. s rodovým jménem (příjmením): Pekař, Kočí, Pastirčák, Haken, Kořínek, Skalický, Charouzek, Vít, Randák, Tyrychtr, Kadlec a další.

Podobně zajímavé by bylo sledovat, v jakém počtu se vyskytují křestní jména našich spoluobčanů. Víme, že kdysi to byly Anny, Barbory, Františky, Alžběty, Kateřiny, Marie, Františkové, Josefové, Janové, Petrové, Pavlové, Václavové, později začali přicházet do módy Věry, Vlasty, Jany, Světluše, Danušky, Jiřinky, Marcely, Martiny, Moniky, Jaroslavové, Zdeňkové, Milanové, Milošové, Hynkové, Romanové, Radkové, Ondřejové  a další.

Dnešní doba se ale rychle vrací ke starším křestním jménům. A tak tu máme zase znovu: Alžběty, Kateřiny, Evy, Barbory, u chlapců: Petry, Pavly, Jany, Vladimíry, Vladislavy, Martiny, Matěje, Lukáše, Marky atd. atd.

O soutěži „Sedmero přání“v Československé televizi

Vzpomínám na to, jak jsem se jako přímý účastník dostal do začínající Československé televize do soutěžního pořadu „Sedmero přání“. Bylo to v roce 1956, když jsem dostal od pana Dr. Jana Pixy příjemné pozvání k účasti na živém vysílání zmíněného pořadu. Podstatou této soutěže bylo, že televize měla splnit sedmi divákům  jejich přání, pochopitelně předem připravená a nacvičená. Právě na takový pořad jsem dostal pozvání na den 7. září 1956.

Jako divačka jela se mnou i moje manželka. Dostavili jsme se ve stanovený den a hodinu do televizního studia v bývalé Měšťanské besedě. Bylo to den před vysíláním pořadu. Ve studiu nám sdělili, že odpoledne bude čtená zkouška na sobotní přímé vysílání „Sedmero přání“. V pátek večer pak byla ještě druhá čtená zkouška, obdobná s tou odpolední, ale již mnohem důkladnější. Pak druhý den v sobotu večer se už jelo „na ostro“.

Zajímalo mě zákulisí tehdejší ještě skromné televize, poznal jsem některé tehdejší její pracovníky, kameramany, jejich asistenty, režiséry aj., např. pány Jungvirta, Švehlu, Januru a další. Po prvé jsem se zde z očí do očí sešel s tehdy mladičkým zpěvákem Josefem Zímou.

V čem spořívala náplň mého účinkování a mého „přání“. Musím předeslat, že všechno bylo se mnou předem již připraveno, nachystáno a narežírováno. A tak jsem podle daného scénáře měl mít takové přání:

„Já bych si přál, aby mi krasobruslařka a klavíristka Jindra Kramperová zahrála nějakou pěknou skladu Antonína Dvořáka“. Jindra Kramperová byla už v zákulisí připravena a zahrála mi tedy na moje „přání“ Dvořákovu „Humoresku“, čemuž jsem se jako musel „divit“, jak známá krasobruslařka umí také krásně hrát na klavír a nakonec jsem musel Jindřišce pěkně poděkovat.

Při přímém vysílání, kdy jsem byl v záběru TV kamer, rozmlouval se mnou Dr. Pixa, poptal na moje zaměstnání, kde žiji, jak se mi vede, co moje rodina. I tohle se již předem několikrát nacvičovalo a bylo připraveno. Tak se konferenciér např. ptal: „Kde, pane učiteli, žijete a jak je tam u vás?“

Odpovídal jsem: „Já bydlím ve Vesci pod Kozákovem, kde je velice hezky, protože my žijeme v Českém ráji. Jsem učitelem na Národní škole ve Vesci a zároveň jsem jejím ředitelem.“

A Dr. Pixa nato: „ A jak jste si to zařídil, abyste mohl být v pracovní den v televizi?“ Moje odpověď: „My učíme na škole dva, a tak za mne dnes zaskočila kolegyně učitelka Jeriová, kterou bych chtěl tímto pozdravit!“

Dr. Pixa: „Pane učiteli, kterou třídu vy vyučujete?“ „Já v tomto školním roce vyučuji čtvrtý a pátý ročník národní školy. Všechny své žáky chci pozdravit!“

Dr. Pixa: „Vy ale máte ještě nějaké vedlejší zaměstnání, jak jste mi v zákulisí prozradil.“ „Ano, dělám ještě osvětovou činnost v rámci naší Osvětové besedy, kde pořádáme přednášky, besedy, promítáme filmy a hrajeme také loutkové divadlo.“

Dr. Pixa: „A včeličky nepěstujete? To učitelé za našeho mládí také včelařili a učili žáky roubovat mladé štěpy.“ Moje odpověď: Já včelařem nejsem, jednak se včeliček trochu bojím a jednat prostě na to nemám čas. Tak snad až budu jednou v penzi, možná se dám i na včelařství“.

Dr. Pixa: „A pane učiteli, copak byste si přál do budoucna?“  Odpovídám: „Víte, pane doktore, já bych se rád jednou dostal na skutečný klavírní koncert naší umělkyně Jindřišky Kramperové, protože její klavírní hra se mi velice líbí.“(tohle vše bylo taky dopředu připravené a narežirované).

Dr. Pixa: „Věřím, že i toto vaše přání se vám jednou splní! Děkuji vám za vaši účast na dnešním večeru!“ - a již následoval další pozvaný a měl jiné „přání“... A tak se to opakovalo celkem sedmkrát, aby to bylo „Sedmero přání“.

Takhle jsem si celý ten svůj televizní rozhovor s panem Dr. Janem Pixou zapsal. Bohužel nebylo žádné video a neměl jsem ani magnetofon, aby moje první (a poslední) vystoupení v televizi mohlo být nahráno a zachováno pro budoucnost. Bylo by to dnes zajímavé pokoukání pro moje dnešní vnoučata. Tenkrát mi bylo pouhých 30 roků, dnes v roce 2003, je mi už 77 roků. Na pana Dr. Pixu si často vzpomínám a občas si ještě napíšeme nějaký ten pozdrav.

K tomu, co jsem zde uvedl, chci ještě připomenout, že na všech zkouškách i na přímém vysílání byla se mnou ve studiu i moje manželka, ovšem mimo záběr kamer. Takže mohla zpovzdálí všechno pěkně pozorovat. Nakonec všechno dobře dopadlo. Slečna Kramperová mi podle přání zahrála a celý pořad vyzněl krásně, nenuceně, nikdo z diváků doma nepoznal, že vše bylo „krásně“ nahráno.  Já jsem ji za splněné přání poděkoval. Doma všichni napjatě očekávali před tou maličkatou obrazovkou, kdy se na ní konečně objevím.

Jen malému synkovi Františkovi, kterému byly tehdy tři roky, bylo prý divné, kdeže je v té televizi maminka, když jela přece do Prahy s tatínkem. V v televizi viděl jen mne, mámu nikde nespatřil. Tak mu „nakukali“, že seděla pod stolem, u kterého jsem já účinkoval. A tam přece na maminku kamera nemohla vidět.

Nikdo z lidí, se kterými jsem později o svém televizním vystoupení hovořil, nemohl pochopit, že to bylo dopředu všechno pěkně připravené a narežírované. To dnes už jsou TV diváci mnohem „chytřejší“, poučenější a vědí, že skoro všechno, mnoho soutěží a podobných pořadů je dopředu předtočeno a nachystáno, pečlivě narežírováno.

Snad ještě abych připomněl, že jsem na žádném koncertě Jindry Kramperové již nikdy nebyl. A ani ona se nestala příliš známou nebo proslavenou. Byla krasobruslařkou, ale na ledě mnohokrát padala, jako i jiné hvězdy. A tak si ani slávy v krasobruslení mnoho nevysloužila. To spíš přece jen byla o málo známější u toho svého klavíru.

Naši staří by se divili

 Když tak jezdím po našich silnicích a pozoruji hustý dopravní ruch na nich, tu se často zamýšlím nad tím, jak by se naši předkové asi divili, kdyby se dnes mohli podívat na ty naše silnice a dálnice. A nemusely by to být ani příliš dávné generace! Lidé by nestačili otevírat oči nad tou spoustou vozidel, která dnes proudí po našich komunikacích. Řítí se tu desetitisíce osobních vozů, těžkých nákladních automobilů, zvláště nápadné jsou ty s označením TIR, předlouhé kamióny, traktory, autobusy, dodávkové vozy...

Při takovýchto myšlenkách si často vzpomenu na to, co říkával můj otec, když vyprávěl, jak v jeho dětství a mládí byly silnice klidné a bezpečné, jak málo vozidel jezdilo. Spíše tu byly jen koňské potahy s vozy, ale aut bylo skutečně jen minimum. Tatínek se narodil na začátku minulého století (r. 1901).

 Když jako malý školák viděl na silnici auto, to byla pro něj událost. Jen sem tam někdy se na silnici objevilo. Tu se pak děti z okolních strání běžely rychle podívat, jak ten nový neznámý dopravní prostředek vlastně vypadá. A měly to od domu k silnici dobrých pět set metrů, ale stačily tam doběhnout za dobu, nežli auto dojelo asi půl kilometru z Vesce na Špici

Naše prarodiče by jistě nesmírně  překvapilo také to obrovské množství dopravních nehod, kterých jsme denně svědky. Jsou jich plné stránky černé kroniky v novinách, vidíme je na televizních obrazovkách, slyšíme o nich v rozhlase... Proč to tak musí být? Jistě je tu na místě tvrzení, že vozidel je přespříliš, že na takové množství nejsou stavěny ani naše silnice, že je to prostě daň rozvoji motorismu... To ovšem nemusí být pokaždé pravda. To je jen jedna strana mince.

Ta druhá - to je nekázeň mnoha řidičů, často těch mladých, ještě nezkušených. Ti si jsou vědomi toho, že mají pod kapotou svého vozidla X koní, které chtějí využít. Chtějí se také pochlubit, jak už „umějí“ (nebo spíš neumějí) jezdit.Až přespříliš si věří a nemohou si srovnat v hlavě, co ten jejich silný automobil dokáže, jaké neštěstí může způsobit, zvláště je-li ovládán nezkušenou rukou mladého člověka. Mnozí jsou pak doslova hazardéry, když si myslí, že každá taková jízda musí nutně vždycky skončit dobře. Pravý opak bývá bohužel často pravdou!

A to už vůbec nemluvím o alkoholu a o opilých řidičích na našich silnicích! To už je kapitola sama pro sebe - vrchol všeho zla!

Dalším vážným problémem na silnicích jsou řidiči těžkých vozidel, tzv. „tiráci“. Jízda s těžkým plně naloženým kamionem je zvlášť nebezpečná a nesmí se při ní riskovat. Víme, kolik takových kamionů, často s nebezpečným nákladem, se již ocitlo na našich silnicích (i kolem silnic) koly vzhůru? Škoda je pak těžko k vyčíslení, jak na vozidle, tak na přepravovaném nákladu. Ale což o to! To vše se dá nějak nahradit, něco zaplatí pojišťovna!

Ale ty ztracené lidské životy, těžká zranění mnoha nevinných lidí, bohužel přečasto i dětí, to vše se nahradit nedá. Kolik slz už způsobily ty těžké silniční nehody? Kolik lidských životů zcela zbytečně muselo vyhasnout? Kolik rodin ztratilo někoho ze svých nejbližších? Kolik lidí přivedly tyhle tragédie na celý zbytek života k trvalé invaliditě? Tohle by si měl uvědomit každý, kdo usedá za volant, uvědomit si, jakou odpovědnost na sebe bere, když otočí startovacím klíčkem a zařadí první rychlostní stupeň!

Ale kdeže loňské sněhy jsou?

Tak vidíte! Technika udělala nesmírný pokrok i v silniční dopravě. Za pouhé dvě, tři generace je to skok obrovský. Neškodí si to občas připomenout! Uvědomit si i jeho stinné stránky. Naši staří by se divili...

Spálovská tragédie v televizi

Česká televize uvedla v úterý 12. 2.2002 v dokumentárním cyklu „Osudové okamžiky“ fotografie a výpovědi očitých svědků ze spálovské tragédie v roce 1990 pod názvem „Spálov 1990“.

Však tomu letos (2002)  25. srpna bude již 12 let od tohoto velkého železničního neštěstí, ke kterému došlo v nepřehledném místě na mostě přes říčku Kamenici u Spálova, poblíž tamní restaurace a elektrárny. Stalo se to na železniční trati Železný Brod - Tanvald, když zde na jednokolejné trati proti sobě vyjely dva vlaky: osobní motorový se dvěma vozy jel ze Železného Brodu a proti němu ze zatáčky vyjel nákladní vlak od Tanvaldu.

Osobní vlak zastavil ještě ve stanici Spálov a pak už se to zakrátko stalo. Došlo ke srážce s tragickými následky. První osobní vůz nejen že byl zcela zdemolován, ale začal okamžitě hořet.

Srážka v tomto nepřehledném a špatně přístupném terénu si vyžádala jedenáct obětí na lidských životech a mnoho dalších těžce zraněných. Lidé většinou uhořeli. Mnozí zranění byli těžce popáleni. Očití svědci i pozůstalí po obětech v televizním vystoupení s hrůzou vzpomínali na tyto chvíle hrůzy a zoufalosti.

Chyba obou výpravčích, které se dopustili, když proti sobě pustili dva vlaky, se už nedala napravit, zabezpečovací zařízení nebylo tehdy ještě natolik dokonalé, jako je dnes.

Je dobře, že i naše televize si všímá těchto tragických událostí z minulosti a v cyklu „Osudové okamžiky“ nám je připomíná. Abychom na ně nezapomněli a aby se takové tragédie už nemohly nikdy opakovat.