Obecní kronika

HISTORIE  Sboru dobrovolných hasičů ve Vesci pod Kozákovem

Hasiči v 19. století - první začátky

Dne 1. srpna 1887 se ustavil za pomoci řídícího učitele Václava Šípa Sbor dobrovolných hasičů se sídlem ve Vesci. Zaujímal celý tehdejší katastr obce Klokočí: osady Klokočí, Vesec. Smrčí, Prackov a Loktuše. Do sboru bylo přijato celkem 26 zakládajících členů.

Na památku jejich jména: Václav Šíp, řídící učitel, Vesec, František Votrubec, Vesec 21, Josef Hlubuček, Smrčí 22, Václav Čepelík, hostinský, Loktuše - na Špici,  Josef Vele, Smrčí 23, Josef Mlejnek, Smrčí 12, Petr Mlejnek, Prackov, Josef Mužíček, Smrčí 16, Josef Trakal, zvoník, Vesec, Ferdinand Podobský, Smrčí, František Hejduk, hostinský, Smrčí 37, Josef Votrubec, Vesec 1, Josef Trakal, Prackov 22, Josef Hlubuček, st., Smrčí 22, Josef Židů. Vesec 29, Petr Votrubec, hostinský, Vesec, Josef Šprdlík, Vesec 5, František Lucký, Prackov 23, Josef Pekař, Prackov 5, Petr Machačný, Vesec 40, Jan Janus, Smrčí 18, František Brožek, Vesec 35, František Pleštil, Smrčí 2, Petr Cvrček, Loktuše, Jan Šonský, Prackov 2. Všichni jsou dávno zesnulí, ale patří jim čest a dík za jejich zakladatelské dílo.

V listopadu 1887 byla zakoupena první výzbroj: přilby, sekery s pasem, stříkačka (za 500 zlatých) a 105 metrů hadic. Stříkačku zaplatila klokočská obec a byla její majitelkou.Nepatřila tedy sboru, ale veseckým byla svěřena do opatrování a propůjčena k užívání. U prvního požáru s novou stříkačkou byli vesečtí hasiči v Koberovech u Lamačů 8. 12. 1887, po druhé 4. 4. 1888 u požáru domku Václava Hejduka v Loktuších čp. 47 - Na kroužku, dále 6. 9. 1888 u Filipa Hlubučka v Prackově čp. 21, kde přes zásah hasičů lehlo popelem celé hospodářské stavení i stodola. Současně shořelo i sousední stavení se stodolou Hlubučkova bratra Antonína, čp. 5. Oba domky byly dřevěné, vody k hašení nedostatek.

Sbor cvičil pod vedením řídícího učitele Václava Šípa. K posílení pokladny byl uspořádán hasičský ples 31. 12. 1887 v hostinci Petra Votrubce ve Vesci čp. 22.  Čistý výnos byl 20 zlatých. Druhý ples maškarní (staročeská svatba) byl 12. 2. 1888. Spolkovou místností byl hostinec p. Votrubce čp. 22 ve Vesci.  Stříkačka a ostatní materiál byly uloženy v dřevěném skladišti u školy, které pak vyhořelo při požáru vesecké školy v roce 1905. Až do roku 1925 byla pak stříkačka umístěna ve stodole hostinského.

Podle tehdejších zvyklostí se sbor účastnil také církevních a státních oslav i pohřbů svých členů. To býval celý sbor, jak se říkávalo „v plné parádě“.

Také v pozdější době bývalo hodně požárů. Chalupy a stodoly byly dřevěné, střechy ze slaměných došků. Teprve po druhé světové válce začalo požárů ubývat, když se domy stavěly už povětšině zděné a na střechu se dávala tvrdá krytina. To bylo tehdy, když už i pojišťovny začaly podrobněji prošetřovat skutečné příčiny každého požáru a náhrada požárních pojistek se již nezískávala tak snadno, jak tomu bývalo dříve.

Začátky televize - Výpis z obecní kroniky vesecké

V letech 1953 - 1954 se začala v naší vlasti rozvíjet televize, jakožto nový sdělovací prostředek, která začala mezi občany šířit nejen zábavu, ale také poučení a hlavně zprávy z domova i z celého světa. Byl to nový objev ve světě vědy a techniky, který přiblížil celý svět do našich domovů.

V Praze začala televizní stanice vysílat od 1. května 1953. Pohyblivé obrázky se zvukem přinášela lidem až do jejich domovů. A občané sledují vysílání pravidelně, každý, kdo si mohl zakoupit televizní přijímač. Na tu kouzelnou skříňku se dívají při každém pořadu nejen mladí, od nejútlejšího dětského věku, ale až po ty nejstarší. Zvláště starší občané obdivují tuto novou moderní techniku. Jsou to přímo zázraky a vynálezy nové doby.

Protože i v naší obci se zachytí signál z vysílače televizního z Prahy, pořídilo si několik našich občanů televizory, aby se mohli dívat na tyhle pražské pořady Čsl. televize. Musím uvést, že do konce roku 1954 byly v naší obci, která má nyní 430 obyvatel, pořízeny již čtyři televizory, které instaloval nadšený a obětavý zkušený radiomechanik pan Zdeněk Vaníček z Loktuš.

První televizory si zakoupili v naší obci tito občané:

Jaroslav Bukovský, hodinář, ve Vesci čp. 19, (37ti letý),

Jindřich Kněbort, zedník ve Smrčí čp. 17  (46ti letý),

Jaroslav Rydval, truhlář ve Smrčí čp. 20, (57ti letý),

František Mlejnek, ředitel školy, ve Vesci čp. 30, (28ti letý),

Bohuslav Strnad, rolník, ve Smrčí čp. 42 (32ti letý).

Čsl. televize vysílala tehdy jenom 4x v týdnu, a to: pro dospělé 3x (v úterý, v pátek a v neděli - vždycky večer od 20 hodin), pro děti se vysílalo vždy ve čtvrtek od 20 hodin, později už od 18 hodin. Vysílání trvalo pokaždé jenom asi 2 - 3 hodiny.

Naši občané, kteří ještě nemohli mít vlastní televizní přijímače, navštěvovali ty, kteří byly šťastnější a televize už měli. Ti byli většinou ochotni poskytnou tuhle podívanou i svým přátelům, sousedům a známým. Takže se na pohyblivé obrázky dívalo často bezmála půl vesnice u jediného přijímače. A to ještě na docela maličké obrazovce, která byla tak velikosti větší pohlednice.

Mnozí lidé se chodili dívat na televizní vysílání spíše ze zvědavosti, jak ten domácí maličký biograf vlastně vypadá, co to ta televize vlastně je. Všichni obdivovali tento moderní vynález, který přinášel tolik zábavy i poučení do českých domovů. K majitelům TV přicházelo z vesnice až kolem 50 občanů, starší i mladé generace (do čtyř našich domácností). To bylo 8 - 10% všeho občanstva.

Hodnota předváděných programů byla bohatá a velice pestrá. Dramatická díla byla vybírána z prací nejlepších našich i cizích autorů, klasiků i z modernější doby. Vysílaly se také aktuální zprávy z domova i ze světa, také zprávy budovatelské, jak se v ČSR šíří socialismus, jak pokračuje združstevňování vesnic atd. Lidi ovšem nejvíce zajímala zábava a výchovné pořady. Děti zase bavily pohádky a dětské hry.

Proti posavad stávajícímu rozhlasu (radiopřijímače) je vysílání televize o mnoho zajímavější a poutavější. Asi se stane vážným konkurentem rádia., možná jednou také konkurencí biografů (kin).

Cena nového televizního přijímače čsl. výroby zn. „Tesla“ je asi kolem 2 500 Kčs. S anténou a montáží přijde snad asi na 3 000 korun. Prodávají se také televizory se zabudovaným radiopřijímačem, na nich lze přijímat jak televizní signál, tak také rozhlasový. Tento přijímač přijde v obchodě asi na 3 000 Kčs.

Cestujeme-li krajem, městy a vesnicemi, snadno nyní poznáme, kde mají již pořízen a zabudován nový televizor. Na střeše nebo někde na bidle se objevují veliké mnohaprvkové těžké železné televizní antény, které TV signál zachytí.

Vesec pod Kozákovem a okolní vsi   

 V příjemném údolí pod achátovou horou Kozákov  rozkládá se naše vesnička s názvem Vesec. K ní jako sestra s menším bratříčkem přináleží i sousední Smrčí a nedaleký Prackov. Ten je již skoro na samém severozápadním úpatí Kozákova. Ještě blíže k vrcholu Kozákova se prý kdysi rozkládala ještě jedna nevelká vesnička, která se jmenovala Zásadí. Ta již dávno zanikla.

Historické záznamy říkají, že Vesec i okolní vsi patřívaly pod panství hradu Rotštejna, ale ten v 15. století zpustl a naše vesnice se dostaly na dlouhá léta pod správu Hruboskalského panství.

Vesec, Smrčí i Prackov, ale i ves Loktuše, patřily pak pod rychtu klokočskou. K obci Klokočí přináležely potom až do roku 1924, kdy se tato poměrně velká obec rozpadla na tři menší samostatné obce: Klokočí, Loktuše a Vesec (s osadami Smrčím a Prackovem). Tak u nás vzniká i samostatná katastrální obec Vesec.

Tento stav trval až do roku 1960, tedy plných 36 let. Potom byla obec Vesec připojena do velké sloučené obce, která dostala název Mírová pod Kozákovem. Tak je tomu dodnes. V této velké sloučené obci jsme letos v roce 2000 tedy již rovných 40 let.

Máme u nás řadu veřejných nebo významných budov i historických památek. Mezi budovy, které v každé obci znamenaly mnoho, vždycky patřívala škola. Ve Vesci byla původní dřevěná škola postavena v roce 1873. Představujeme Vám ji podle obrázku z obecní kroniky, jak ji tam nakreslil kronikář Josef Hejduk. Tato malá dřevěná škola však v roce 1905 vyhořela.

Na jejím místě se záhy začalo se stavbou nové zděné školy, jak ji známe ještě dnes. Vyučovat se v ní začalo v roce 1907, tedy před 93 léty. Během pozdějších dob doznala několik úprav a vylepšení, generální oprava se prováděla v šedesátých létech.

Číst dále: Z historie Vesce a okolí

Na sv. Annu vypukla válka

Byla právě neděle 26. července roku 1914, na svátek sv. Anny, když se po všech podkozákovských vesničkách rozlétlo náhlé vzrušení. Vypukla válka mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem, která se záhy proměnila v krvavou válku světovou. Toho dne se od čtyř hodin odpoledne začaly na důležitých místech objevovat žluté plakáty, kterými se mj. nařizovala částečná mobilizace záložníků 1. výzvy (do 37 let věku).

Bylo to nevyslovitelné leknutí a mladí muži byli tou zprávou téměř omráčeni, když se museli do 24 hodin rozloučit se svými rodinami a hlásit se u svých „kádrů“. Také 19 mužů z naší obce opustilo své manželky, děti a rodiče a obléklo vojenské uniformy. Byli však nadějně přesvědčeni, že se opět brzy vrátí domů, že technicky i mocí bude tahle válka záhy skončena.

Leč nebylo tomu tak. Nikdo nemohl tehdy tušit, že se celý konflikt protáhne na dlouhé čtyři roky. Do války se na obě strany bojujících mocnost přidávají další a další země.

Dne 15. října 1915 ztrácí naše obec prvního vojáka, kterým byl rolník a člen obecního výboru pan Petr Vodháněl z Prackova čp. 7. Zahynul na Srbsku při přechodu řeky Driny. Doma zanechal mladou zarmoucenou rodinu.

A 12. října 1915 jsou nařízeny další odvody dvacetiletých mužů. Šlo o ročníky 1894 - 1895. V dalších letech pak další a další muži starších ročníků rukují bojovat „za císaře pána a jeho rodinu“.

V listopadu přibylo do naší obce 14 uprchlíků (Rusínů či Ukrajinců) z jihovýchodní Haliče a Bukoviny. Byli ubytováni u rolníků za erární poplatek 70 haléřů na den. Měli být současně i výpomocnou sílou v zemědělském hospodářství. Přesto, že trpěli touhou po domově, kde museli opustit své majetky, byli veselého temperamentu a rádi se živě bavili s našimi lidmi.

Tolik tedy jen několik úryvků z počátečních dob po vypuknutí první světové války, jak tyto události pod Kozákovem zachytil vesecký kronikář Josef Hejduk. Je to již dávno, a tak je už i velice málo pamětníků.