Začátky filmaření pod Kozákovem

Bylo to někdy uprostřed šedesátých let minulého století, kdy si bývalá tzv. Osvětová beseda ve Vesci zakoupila první novou filmovací 16mm kameru Admiru 16 elektric. Osvětová beseda patřila mezi složky tehdejších místních národních výborů, takže peníze na nákup patrně obdržela od tehdejšího vedení místní samosprávy.  Nejdříve vysvětlím těm, kteří jsou neznalí poměrů v naší obci. Uspořádání obce do roku 1960 bylo takové, že nynější obec Mírová pod Kozákovem sestávala ze čtyř původních: Bělá, Loktuše, Loučky a Vesec. Hovořím-li o obci, častokrát myslím pouze původní obec Vesec. Na tuto se naše kamera zaměřovala nejvíce. Obec Vesec měla tři osady: Vesec, Smrčí a Prackov.

Psal se rok 1964, kdy se krátkým filmovým šotem z maškarního karnevalu ve Vesci založila Filmová kronika Vesce. Tento film sice ještě natočili filmaři z Turnova, ale hned na to již následovaly krátké šoty natáčené tehdejším předsedou Osvětové besedy a mým otcem Františkem Mlejnkem. Vesec nebyl ve sloučené obci v natáčení osamocen. Bělsko natáčelo své krátké filmy z tradičních každoročních  „Matějských poutí“, pamatuji se, že u kamery stál anebo asistoval Václav Rulc z Mimoně. Tam to byli hlavně zástupci hasičů – požárníků, jak se tehdy říkávalo, kteří natáčeli tyto reportáže. Rovněž v Loktuších byla 16mm kamera a o práci se podílel Josef Nejedlo a Jiří Vele. Tam se toho ale mnoho nenatočilo. Vím asi o dvacetiminutovém slepenci různých materiálů, zpravidla při návštěvách starších občanů. Tyto návštěvy prováděli členové Sboru pro občanské záležitosti, kteří gratulovali při významných životních jubileích. Pamatuji se, že jsme jako Vesečáci byli několikrát pověřeni, abychom v Bělé jejich filmy promítli ve staré hospodě na návsi při hasičských schůzích. Tyto filmy zůstaly neozvučené – němé, a jejich originály vlastní dosud místní bělští hasiči. 

Zatímco Bělá a Loktuše se více těmito materiály nezabývaly, Vesec stál v tomto, díky zanícení některých lidí, o krok dále. Ze 16 mm materiálů se od roku 1964 do roku 1969 slepily tři celovečerní programy, vždy tak po dvou letech jeden každý díl. Byl to můj otec František Mlejnek, který filmy natáčel, střihal a slepoval, snažil se i o skromné titulky. Karel Kněbort, ml. ze Smrčí filmy na starých magnetofonech a pomocí gramofonu ozvučoval za vydatné pomoci Hanky Kněbortové, později Svobodové (dnes bydlí na Volavci), která namluvila komentář. Já jako kluk ve věku kolem deseti let jsem ve vesecké škole celému tomu dění okolo těch filmů přihlížel, zároveň se přiučoval a cítil jsem, že bych jednou takovou práci také rád prováděl. 

Protože se tyto filmy čas od času ve vesecké škole, kde bývalo i místní malé kino, promítaly, byl jsem nadšen, kolik lidí se na tyto záběry chodí dívat. V místnosti bývalého kina nebo-li  také obřadní místnosti školy se namačkalo i šedesát a více lidí, a to na tak malou vesnici bylo velmi mnoho. Proto se muselo i reprizovat. O jaké filmy šlo, to uvedu na konci článku v seznamu filmových šotů jednotlivých dílů. Faktem je, že proti dnešní kvalitě videa a DVD, se nedá tehdejší kvalita filmů srovnávat. Ale když mladší generace vidí své známé nebo dokonce sebe nebo lidi ze svojí rodiny v těch šedesátých letech, každého to nutně dohání často i k slzám dojetí. Jsou to zpravidla jediné živé záběry, které s těmito lidmi byly natočeny. Dnešní mladé generaci už lidé na snímcích mnoho neřeknou, ale zaujme je například, jak se dělala první asfaltová silnice přes Vesec a Smrčí, jaké všelijaké oslavy se ve vsi konaly, jak vypadala tradiční pouť s atrakcemi před veseckou sokolovnou, jak se dělaly dětské maškarní karnevaly, kam jezdily děti z vesecké školy na výlety, kam chodili na procházky, jak provozovaly zimní sporty apod. 

Provozování 16 mm kamery, nákup a vyvolávání filmového materiálu, bylo ke konci šedesátých let již finančně neúnosné. Proto se na počátku sedmdesátých let 20. století zakoupila kamera na rozměr filmu 8 mm SUPER. Tato kamera nebyla již ale majetkem Osvětové besedy, nýbrž naším soukromým majetkem a jako taková byla zapůjčována k natáčení dalších materiálů z obce pro potřeby pokračování Filmové kroniky obce Vesce. Dalo se toho za stejné peníze natočit o hodně víc, a také se toho o hodně víc natáčelo. Některé záběry jsou až neúnosně dlouhé, nezajímavé, a tak jen něco stojí opravdu za důkladné shlédnutí. 

Ještě je nutno dodat, že i ozvučení tak, jak jsem o tom psal, nebylo vůbec kvalitní, starý dvoustopý magnetofon, starý mikrofon atd. Ale je v tom kus historie. Původní texty, kde se objevovalo mnoho „soudruhů a soudružek“, jsem po roce 1989 překomentoval a celé jsem to přezvučil a převedl na pásek VHS a z toho pásku dnes i na DVD. Ale ještě i to by bylo potřeba jednou pořádně předělat. Kroniku na 8mm filmu jsem už za otce hodně stříhal a slepoval já, původní komentář mi namlouvala Táňa Drahoňovská z Vesce. Ale ještě i tento komentář musel být po roce 1989 přetvořen do podoby, která by nevzbuzovala přinejmenším úsměv. V roce 1985 se slavilo 30. výročí osvobození naší republiky, pamatuji se, že celá dosavadní filmová kronika byla asi v 10 večerech promítána v původním veseckém kině a opět s velkou návštěvností a s velkým úspěchem. S příchodem videokamer se „filmová kronika“ ukončila záběry v roce 1989. Ještě i dnes mám k dispozici řadu záběrů, které kromě pár lidí okolo mě, nespatřilo oko diváka. Filmy 16 i 8 mm byly převedeny na kazety VHS a v několika exemplářích byly i namnoženy a mezi místní občany rozprodány. Ne ale všechny. Byla a je to práce v pravdě mravenčí, dívat se na tyto záběry pro stávající generaci je dnes mnohdy nezajímavé v důsledku značného přílivu jiných „zábav“, jako je internet, filmy na DVD, hry na Play station. A tak přemýšlím, zda to má všechno cenu udržovat a kdo archív veseckých materiálů převezme po mně. Když se ale lépe vyspím, tak si vzpomenu na pana Karla Čáslavského, trochu se v něm vidím a říkám si, že archív filmů je nesmrtelný. Když jsem pak začal natáčet na videokamery, byl mým vzorem jiný člověk, a to scénárista a kameraman Karel Špáta. Ale to už patří zase do jiného článku zaměřeného na videonatáčení. Zmínil jsem se o veseckém kině. I o tom někdy něco přidám. Pokud by chtěl někdo ze jmenovaných anebo pamětníků přidat svoji vzpomínku, rád ji zde zveřejním.

Milan Mlejnek, prosinec 2010.