5. KONEC 90. LET A NOVÉ STOLETÍ PO ROCE 2000

Na dlouhých deset let jsme byly vesnice Smrčí a Vesec odloučeny – odosobněny  s vesnicí Končenice. Teprve rok 1998 přinesl další, první poválečnou, návštěvu Mlejnkových, ml. v Končenicích. Už se nám po Chorvatsku a po našich přátelích stýskalo. Během válečného období jsme sice v roce 1994 navštívili Istrii na přímořské dovolené ve městě Umag. Ale po ukončení válečných peripétií jsme začali zjišťovat, jak by to bylo s další cestou do nám známých míst, a to jak u moře, tak na Daruvarsko. Pomohli nám naši přátelé z Brestova, Nevenka a Bohouš Heroutovi. Dcera jejich sousedů manželů Ulrichových, která je Češka a bydlí s rodinou v Záhřebu, má s manželem dům u moře v městečku Tribunj. Jmenuje se Miluška Stipaničev a její manžel Míle, „starý mořský vlk“ – Chorvat - odtamtud pochází. Slovo dalo slovo, a tak jsme už v roce 1998 po prvé mohli přijet do apartmánu manželů Stipaničevových do Tribunje (u Vodic – Šibenik). Jen na tomto místě musím opět vychválit, jak se k nám manželé krásně zachovali, jak jsme se měli dobře v jejich domě a jak nám vzniklo zase nové přátelství s další na půl českou rodinou v Chorvatsku, které přetrvává do současnosti.

V Končenicích jsme se zastavovali zase při cestě od moře. Nutno podotknout, že tehdy ještě neexistovala dálnice – autoput od Záhřebu směrem na Split. A tak jsme se museli vracet po té nám známé cestě přes Velebit, Plitvická jezera, Karlovac a Záhřeb. Ostatně, tuto cestu k moři na Dalmácii znali snad všichni Češi, kteří k moři jezdili. Je to cesta krásná, viděli jsme nesmírně krásnou přírodní scenérii, ale zároveň je to cesta nebezpečná. Na dnešní provoz je místy úzká, je v ní mnoho zatáček a vesnic. Proto jsme v pozdějších letech jen uvítali zprovoznění nové dálnice, která cestu časově velice zkrátila.

Namísto nich zde vyrůstá nová generace od našich přátel. Jmenujme od manželů Gelerových syna Velimíra a dceru Jasmínu, od Dvořákových dva syny Tonyho a Otu, od Horinových syna Ivana a dceru Aničku od Jiřinky Malinové syna Mária a dceru Melitu a mohli bychom tak pokračovat dále. A kromě toho už se nám představují i noví partneři té nejmladší generace chorvatských Čechů, aby se Češi zde mohli dále rozrůstat. Aby počet Čechů neklesal v Chorvatsku tak rychle, i když víme, že proces asimilace je nezvratný.

Tak v roce 1998 jsme navštívili rodinu Gelerových v Končenicích a babičku Kasalovou, která v té době žila v domku svých rodičů Šímalových. Vzpomínáme na tu zahradu, kde jsme několikrát nocovali ve stanu. Letos jsme byli ubytováni právě v uprázdněném rodinném domku po rodičích Gelerových. Vzpomínkou na tuto návštěvu nám je docela podrobný videozáznam z návštěvy, zejména množství připravovaných pokrmů na hostině uspořádané na počest naší návštěvy.

Protože uplynulo deset let od poslední návštěvy, položili jsme kytičky a zapálili svíčky na hřbitově u hrobů našich někdejších přátel. Návštěva to byla vřelá, jen jsme litovali, že tady s námi nemohou být naši rodiče Mlejnkovi, st., kteří byli vlastně zakladateli myšlenky přátelství s chorvatskými Čechy a velice rádi tuto oblast a naše společné přátele vždy navštěvovali. Ale mají již svá léta a na výzvy nás mladších, abychom uskutečnili společnou speciální návštěvu, reagovali zamítavě. Zdravotní problémy s chůzí u matky v pozdějším období už další návštěvu neumožnily.