4. VYNUCENÁ PŘESTÁVKA VZÁJEMNÝCH STYKŮ Z DŮVODŮ VÁLKY
Konec osmdesátých a začátek devadesátých let je všeobecně znám v Evropě rozpadem bývalých sloučených států (ty vznikly různými dohodami po druhé světové válce nebo i dříve). Tyto změny postihly také tehdejší Jugoslávii. V devadesátých letech došlo k vyhrocení vztahů také mezi Chorvaty a Srby a před tím se nemohli schovat ani naši přátelé Češi. A tak na pár let muselo dojít k pouze omezení styků na psané dopisy, většinou psala maminka Mlejnková s Pépou Gelerovou nebo i s „tetou“ Kasalovou.
V důsledku vyhrocených událostí na Daruvarsku došlo i k tomu, že na pozvání české vlády mohly opustit nebezpečné území aspoň děti do 15 let a ty nejmenší i se svými maminkami. Dcera Pépy a Vendy Jasmínka odcestovala se skupinou starších dětí končenické školy spolu s učitelem panem Heverochem do Čech, konkrétně do Špindlerova Mlýna. Zde jsme samozřejmě nemohli chybět, je to pár kilometrů od nás. Asi po měsíci byli školáci přestěhováni do Mariánských Lázní. Tam už je to dál, takže návštěva zde se neuskutečnila, ale mohlo se občas aspoň telefonovat (mobily neexistovaly, tak aspoň na pevnou linku z recepce hotelu). Dospívající Jasmínka hodně strádala a stýskala si, a tak jsme jí chtěli častým kontaktem trochu povzbudit.
Ale stýskalo se i maminkám. Hlavně těm, které měly své muže ve válce. Patrně zásluhou obce Končenice byl uspořádán zájezd maminek do Mariánských Lázní, aby se aspoň na chvíli maminky a děti viděly.
Jiřinka, už Malinová, byla se svými dětmi zase ve Stráži pod Ralskem. Nejprve jen s mladší dcerkou Melitou, starší syn Mário za ní přijel později odněkud z Ostravska. Byli ubytováni v ubytovně Uranových dolů v samostatném pokoji. I tam jsme se za nimi podívali. Pro tuto rodinu však válka dopadla nejhůř ze všech našich přátel. Před vánocemi jsme volali Jiřince a chtěli jí ke svátkům popřát. Ale dozvěděli jsme se, že Malinovi odjeli domů, že jejich manžel a tatínek Pepa Malina, náš známý a kamarád, ve hrozné válce nedaleko Daruvaru padl.
Během pobytu dětí v Čechách jsme dělali, co jsme mohli. Zorganizovali jsme sbírku pro naše české děti z Končenic, které byly ubytovány v Mariánských Lázních, uschované zde před válkou. Ve vesecké prodejně lidé dávali do krabice peníze, sešlo se na 1.400 korun, sešly se i věcné dárky, hračky, potraviny, cukroví atd. Všechno jsme poslali do Mariánek na adresu pana učitele Heverocha. Ten na oplátku poslal poděkování za to, že jsme dětem malinko zpříjemnili vánoce mimo jejich domovy.
Válka řádila několik let, a tak jsme se museli smířit i s tím, že už neuvidíme ty nejstarší přátele, kteří mezi tím odešli na věčnost. Byli to například babička a dědeček Šímalovi, otec „strejda“ Štěpán Kasal, rodiče Gelerovi i jejich syn Vlado. I ten chatrný domeček Kasalův, co jsme tam bývali při prvních návštěvách už vzal za své a byl zbourán. Jeho stav už byl neudržitelný.
Všechny návštěvy v Končenicích a u nás pod Kozákovem byly zachycovány nejen na fotografie, ale hlavně také na filmové pásy, které pořizoval otec František a syn Milan Mlejnkovi. Je to taková němá, ale živá vzpomínka na doby našeho mládí a na ty staré časy v tehdejší Jugoslávii – dnes oblast Chorvatska, která se stejně jako Česká republika hodně změnila. Všechny dříve pořízené záběry mají v Končenicích k dispozici na videokazetách a DVD.
Na tomto místě končí předloha zápisu v rodinné kronice, které pořídila maminka a babička Věra Mlejnková z Vesce pod Kozákovem.