3. SEDMDESÁTÁ AŽ DEVADESÁTÁ LÉTA MINULÉHO STOLETÍ

Osobní můj největší zážitek jsem měl z cest v letech 1974 a 1979. Byl jsem v té době velmi mlád. Uvědomoval jsem si, že mám otevřenou cestu ještě do celého produktivního života. Nebyl jsem už dítě, ale teprve jsem vcházel na počátek dospělého věku. Člověk má ještě všechno před sebou, je plně zdráv, má plno elánu, chtěl by cestovat. Zároveň návraty do již navštívených míst byly něčím zvláštním. Těšili jsme se, že ucítíme znovu vůni petroleje v Kasalově chalupě smísenou s vůní slepičí polévky. Těšili jsme se, až uslyšíme znovu tu zvláštně pěknou češtinu, kterou u nás v Čechách slyšet nelze. Těšili jsme se znovu na známá místa, na procházky po daruvarském náměstí, po trhu „trhovině – po place“, po cestičce vedoucí v Končenicích podle silnice – za járkem od Kasalových až ke kostelu a k české škole. Prostě bylo toho mnoho, proč jsme chtěli při návštěvách tehdejší Jugoslávie naše přátele navštívit a setkat se tak znovu s jejich dobrosrdečností a přitom v jejich neskonalé skromnosti, mnohdy hraničící s bídou, věčnou dřinou na polích, v lese i u dobytka. S odříkáním, co jiní mohli a oni nemohli mít, ale jejich pokora byla nebývalá a málokdy dali najevo, že časy, které žijí zrovna lehké nejsou.

V roce 1974 vzpomínám na velmi krásnou návštěvu trvající několik dní. Měl jsem v té době nový fotoaparát, a tak jsem rodiny hodně fotografoval. V té době byly zde fotografie málo dostupné a u profesionálů dost drahé. Takhle se mohli skupinky nafotit úplně libovolně a vzpomínám, že ne jedna fotografie pak stanula na pomnících končenického hřbitova. Velkým zážitkem pro mě i mého bratra Františka bylo svezení se strýcem a tetou Kasalovými na kravském potahu s fůrou hnoje za zády. Jelo se „na Švábské“. Zachytila to i naše osmimilimetrová kamera, která nikdy nechyběla při našich zájezdech. Zastavili jsme se také u Havránků, věděli jsme, že děda chodí s křížkem při pohřbech a dělá kostelníka. Vyfotografovali jsme se s jejich Vlastičkou. Provdala se a jmenovala se pak Rohlíková. Jak mladá musela zemřít a nám zůstaly jen fotografie. Na kus řeči přišla i další známá z dopisování s českými dětmi Xenie Kovačič, která bydlela až za Končenicemi blízko k Daruvaru. Ta dokonce vystudovala vysokou školu v Zagrebu.  Babička Šímalová zase pekla v domácí peci na dvorku chléb, přišli i Horynovi, a tak jsme všichni besedovali u našeho stanu na Šímalově zahradě do pozdních hodin. Samozřejmě nechybělo dědečkovo domácí víno, kávička, buchty a další laskominy, strejc Kasal zase nabízel slivovičku. Když už jsme byli v Končenicích poslední den před odjezdem, nalíval tu kořaličku se slovy: „Strejc popite si, zejtra už vám nalejvat nebudu…“ To všechno už odnesl čas….

Pépa Kasalová se v roce 1975 provdala za Václava (Vendu) Gelera také Čecha z Končenic. Takže jsme měli další rodinu, se kterou jsme se seznamovali. Z toho důvodu jsme přesunuli návštěvy z chudého domku Kasalových do zakoupeného domku Gelerových, který byl už modernější. Hlavně v tom, že zde byla podlaha s linoleem, kuchyně, ložnice, všude nový nábytek atd. V ložnici byl pokojový kout s dlouhým stolem, na stole připraveny krásné příbory a pod množstvím jídla se stoly prohýbaly. Na zahradě bývalo připraveno rožnění prasátka a bylo tam právě tak veselo, jako kdysi na zahradě u Šímalů.

Poznali jsme zde také rodiče Vendy Gelera, jejich nový pěkný rodinný dům a také mladšího bratra, říkali mu Vlado. Bohužel, ten zemřel velmi mlád. A také sestru Libušku Jandovou. Poznali jsme i Vendovu sestřenici Jiřinku Kýrovou, která pomáhala Pépě s dětmi a veškerou prací. Dnes se jmenuje Jiřina Malinová, bydlí v Daruvaru a do současnosti se při návštěvách nezapomeneme zastavit „na slovíčko“, abychom zjistili, co je nového.

Zde je nutno také uvést, že Pépa a Venda Gelerovi se po sňatku v roce 1975 přijeli podívat do staré vlasti na svatební cestu k nám pod horu Kozákov v Českém ráji. Myslím si, že jsme se novomanželům věnovali se stejnou láskou  a péčí, jako oni nám při každé návštěvě v Končenicích. Viděli hodně a pobyli si u nás asi 14 dní.

V roce 1979 jsem měl krátce po absolvování dvouleté vojenské prezenční služby. To byla velká radost přijít z vojny domů a hned za několik týdnů se znovu vydat do Končenic k našim krajanům. To už jsme poznávali i více členů z rodiny Vendy Gelera, jeho rodiče a sourozence, ale hlavně už měli svoje děti Velimíra a Jasmínku. A tak jsme například mohli zachytit na kazetový magnetofonový pásek to roztomilé povídání dědečka Gelera a žvatlání malinké vnučky Jasmínky. Gelerovi si už na svém společně hospodařili. Venda přitom docházel pracovat do rybníkářského hospodářství za Končenice směrem k Velikým Zdencům. Jejich život ale pořád znamenal nekonečnou dřinu a nic než dřinu. Snad jenom zima přinesla do Končenic trochu úlevu, když se venku nemohlo tolik pracovat.

Další návštěvy následovaly v těchto letech:

Rok 1982

-  navštívili Končenice manželé Milan a Věra Mlejnkovi ze Smrčí při cestě od moře,

-  ve Vesci jsme přijali mladší dceru Kasalových Věru – dnes Dvořákovou z Hrubečného Pole

Rok 1983

- navštívili Končenice rodiče Mlejnkovi (František a Věra)

Rok 1984

- navštívili Končenice při cestě od moře opět Mlejnkovi,mladší

Rok 1986

- navštívili manželé Gelerovi opět Čechy se zaměstnanci rybníkařské společnosti, kde byl     Venda v té době zaměstnán

Rok 1987

- poslední návštěva Mlejnkových, starších z Vesce

Rok 1988

- návštěva Mlejnkových, mladších v Končenicích při cestě od moře

Rok 1990

- Krátká návštěva celé rodiny Gelerovy i s dětmi, kteří využili cesty známého cestujícího do Polska