Historie přistěhování Čechů na Daruvarsko – dnešní Chorvatsko
Zdroj: Monografie Brestov a Končenice, autoři: Matušek, Herout, Orct
Snaha o další pokrok a zvyšování zisku vedla majitele panství k tomu, aby mýcením lesů získali další úrodnou půdu. Toto jejich úsilí stále více znepokojovalo starousedlíky, zvlášť v osadách kolem řeky Ilovy. Ti se již během 18. století snažili dosáhnout privilegií, která mělo obyvatelstvo z druhé strany Ilovy na území Vojenské hranice a vynucovali si jejich provedení mnohými vzpourami. Také některé konkrétní Jankovićovy kroky vyvolaly nevoli starousedlíků. Roku 1818 zboural například zdi vyhořelého kláštera sv. Anny, odvezl kámen na svůj statek v Maslenjači, kde jím spravoval budovy. Potom nařídil, aby se zvedla kostelní podlaha, k níž si dal udělat chodbu v obytném stavení. Do bývalého klášterního kostela dal svážet seno a od roku 1836 sloužil dokonce jako chlév pro dobytek a prasata.
Nechuť starousedlíků k ekonomickým změnám a z druhé strany snaha Isidora Jankoviće o úplnou vládu v těchto krajích přivedla hraběte na myšlenku, zřejmě na návrh již přítomných českých úředníků, aby tyto kraje osídlil poslušnějším obyvatelstvem, které by přijalo změny a mýcením lesů rozšířilo rozlohu obdělavatelné půdy.
Isidor Janković využil nechuti domácího obyvatelstva provádět nařízení, z některých míst i násilím starousedlíky vystěhoval a uvolnil tak prostor k přistěhování většího počtu českých rodin. Starousedlíci například odmítli budovat cesty, což bylo nařízení samotné vlády z Vídně.
Další příčinou k odsunu původního obyvatelstva byly rozpory mezi nimi a nově přistěhovanými českými rodinami. Ústní tradice o tom vypravují ještě v současné době, a písemně ji zachytil pravoslavný farář J.P.Jovinović v roce 1891. Zapsal, zřejmě na základě ústního podání, že Češi tu ze začátku žili v bídě a litovali, že vůbec do těchto krajů přišli. Srbský lid je nenáviděl, posmíval se jim, okrádal je a působil jim různou škodu. Když si čeští přistěhovalci stěžovali hraběti, ten rozkázal, aby se Srbi přestěhovali z Končenic do Brestova, kde měli svého faráře a kostel a kde dostali jinou půdu. Protože s tím Srbové nesouhlasili, byli přestěhováni násilím, a to roku 1834, jak stojí zapsáno v zápisu církevního protokolu.
Co vedlo Čechy k migraci z domova do těchto krajů, které byly tehdy téměř úplně porostlé lesy a kde bylo zapotřebí namáhavým mýcením získávat úrodnou půdu. Většina autorů, kteří se zabývali stěhováním Čechů na toto území, se o to nezajímá, spíše popisují život přistěhovalců v nových krajích. Obrátili jsme se s dotazem na pracovníky Okresního archívu Hradec Králové ve Východočeském kraji, odkud se podle zápisů v matrikách přistěhoval značný počet obyvatel Končenic a Brestova. Odpověděli nám odborným výkladem:
„V roce 1781, kdy bylo v Čechách zrušeno nevolnictví, měly české země 4 miliony obyvatel. V roce 1846 už 6,5 milionu. Rolnické usedlosti se drobily tak, že malá políčka nemohla uživit ty, kdo je obdělávali…. Nemožnost uživit se doma přiměla mnoho rodin opustit natrvalo vlast a vystěhovat se do ciziny….“
K podobným závěrům dochází ve své podrobné studii M.Kržak, který konstatuje, že v Čechách žilo koncem 18. století 54 obyvatel na 1 km2, v Chorvatsku pak jen 27 obyvatel, a odvolává se na jeden z josefínských patentů o nedělení majetku: usedlost přecházela vždy na jednoho syna a ostatní děti si hledaly obživu jako nádeníci nebo v manufakturách. Na území dnešních Končenic a Brestova byla před příchodem Čechů hustota obyvatelstva ještě nižší než 27 na 1 km2. Kržak dále uvádí jako motiv stěhování do zdejších krajů nesnesitelné vykořisťování námezdních dělníků v Čechách, které převyšovalo míru nevolnictví v Chorvatsku. Navíc se v Čechách mnohem více projevila i agrární krize po napoleonských válkách. Jako okolnost usnadňující stěhování Kržak uvádí jednoduché administrativní řízení: stačil prý jeden dokument (Entlassung) podepsaný starostou nebo dokonce jen obecním písařem. Přece však se stávalo, že mnozí odcházeli bez těchto propouštěcích lístků a měli proto v novém domově značné nepříjemnosti.
Další otázkou, kterou je zapotřebí vysvětlit, je časové určení, kdy se přistěhovaly na území Brestova a Končenic první české rodiny. Nejspolehlivější údaj o době uvádí Turčin v knize Čechoslováci v bývalém Chorvatsku-Slavonii, a mnozí autoři se odvolávají na výsledky jeho bádání. Mirković cituje Turčina, že hrabě Janković pozval roku
Pamětní kniha daruvarské fary obsahuje zápis týkající se období konce 18. století:
„Od dávných časů žili v Končenicích obyvatelé řecko-východní víry, v té době je však hrabě Janković na základě nevolnického práva jednoduše přestěhoval do Brestova.“
Končenice a Brestov patřily před zřízením fary v Daruvaru do roku 1821 k farnosti pakracké. Katolické církevní obřady pro daruvarské a okolní obyvatelstvo se však odbývaly také v daruvarském kostele, postaveném Antonem Jankovićem. Do Daruvaru dojížděl v té době kaplan z Pakrace, který v Daruvaru vedl také matriku narození (1791), úmrtí (1791) a sňatků (1794). Vzhledem k stoupajícímu počtu katolického obyvatelstva na panství obrátili se jeho majitelé na příslušné církevní úřady s žádostí, aby povolily zřízení farnosti v Daruvaru, což se stalo v roce 1821. Podle církevních záznamů měla v té době katolická fara 549 (570) věřících v Daruvaru, Brestově, Ivanově Poli, Končenicích, Suché Lípě, Maslenjači, Bastajích, Cjepidlakách, Pakranech a Dolanech.
Jovanićův údaj, že se Češi začali stěhovat do Končenic roku 1810, není zcela spolehlivý, autor ani neuvádí, odkud ho získal. Píše navíc o stěhování s velkým časovým odstupem od příchodu prvních českých přistěhovalců, teprve roku 1891.
Podle Turčinových a Emingerových údajů je příchod prvních českých přistěhovalců na tomto území spojen s letopočtem 1826. Tento rok se zdá věrohodný, zůstává však otázkou, zda je to doba přistěhování hromadného, nebo objevení jednotlivců. Od roku 1826 začal totiž náhle stoupat počet českého obyvatelstva v těchto krajích, několik údajů však nasvědčuje tomu, že již před tímto datem žily na území Končenic některé české rodiny. Jeden z dokumentů, který by to dosvědčoval je „Doznaka o predaji od patrona Isidora Jankovića obećane oranice i livade 1825 godine“, uvádějící, že daruvarský farář Stjepan Piroš obdržel 17. června 1825 na statku Končenice pole, za přítomnosti Ivana Gerenčira, kastnara daruvarského panství a Fráni Fiňka, hajného, Dury Belana, statkářského kancelisty a Duky Bosance a Marka Kliske, vesnického starosty a jeho zástupce (kněz i podkněz), dále končenických obyvatel Andreji Libera, Antonije Mileusniće, Tomy Basary, Ignatije Kupiroviće, Antuna Rabary, Pane Puhala a Ivana Baloga. Mezi jmény se objevují dvě příjmení dnešních končenických rodin, Liber a Finěk, třebaže z textu není možno usoudit, zda je hajný Finěk obyvatelem Končenic, či Jankovićův úředník, žijící v Daruvaru. Tento dokument zároveň dosvědčuje, že ještě v roce 1825 žili v Končenicích Srbové a že tedy jejich přestěhování bylo provedeno později.
Druhý pramen, který nasvědčuje tomu, že už před rokem 1826 mohl být v Končenicích jistý počet českých rodin, jsou matriky. Jsou v nich zapsána některá příjmení, jejichž nositelé by mohli být Češi. Uvádím jen ta, o nichž jsem přesvědčen, že jsou přesně zapsaná. V matrice oddací (1794-1857) daruvarské katolické fary je zapsáno k roku 1805 příjmení Cherne (Černý?) z Brestova, roku 1814 Miller z Končenic a v roce
Údaje o počtu obyvatel v Brestově a Končenicích před hromadným přistěhováním Čechů se uvádějí k roku 1821. Z 549 katolíků daruvarské fary, kteří žili v 10 osadách, jich bylo v Brestově 233 ve 30 staveních. V téže době byla v Končenicích 3 katolická stavení s 26 obyvateli. Stejný pramen uvádí počet Srbů, a to v Brestově
Předpoklad, že sem Češi přišli již před rokem 1826, potvrzují i zápisy v knize úmrtí z let 1858 – 1872.Například jeden člen rodiny Zezulovy z Končenic zemřel roku 1861 ve věku 40 let a narodil se již v Končenicích. Dále Francis Koláček, také z Končenic, zemřel roku 1863 ve věku 54 let (narozen v Končenicích a konečně Josef Hladík zemřel roku 1867 ve věku 50 let (narozen rovněž již v Končenicích).
Z těchto několika údajů usuzujeme, že určitý počet českých rodin žil v Končenicích již před rokem 1826, od té doby se však jejich počet začal náhle zvyšovat.
