Velikost textu

Staré časy

Jak se v zimě ledařilo

Jak se v zimě „ledařilo

Živě si vzpomínám, jak náš tatínek chodíval v zimním období „ledařit“. Tenkrát jsme ještě zdaleka neznali dnešní chladící boxy, mrazáky a chladničky. A tak šenkýři, řezníci i další museli ochlazovat v horkém letním čase potraviny i nápoje obyčejným přírodním ledem.

Řezník a uzenář a zároveň hostinský v jedné osobě, pan Josef Kvapil ze Špice, zjednal si na každou zimu partu několika můžů z Loktuš i z okolí, aby mu nalámali a dodali led z Poddubeckého rybníka (vedle mlýna pana Zuny), až do lednice na dvoře za hospodou. Říkali jsme jim ledaři.

S tímhle ledařením se muselo počkat do doby, až byly pořádné mrazy a led na Zunově rybníce narostl do patřičné tloušťky. Pak teprve přišli naši ledaři a led nad hladinou rybníka nařezali pilami na veliké desky (asi o rozměrech 150 x 100 x 20 až 30 cm).

Tyto bloky těžkého ledu muži přitahovali pomocí háků na dlouhých bidlech k okraji rybníku a s námahou je vytahovali na břeh k cestě. Tam je rovnali „na stojato“ do řad, oni říkali do figur.Ještě dnes v duchu vidím ty dlouhé bariéry ledových ker, srovnaných v řadách jako vojáci a připravených poblíž dubecké cesty k odvozu na Špici.

Na několikerých saních, tažených vždy párem koní, odváželi potom místní sedláci ledové kusy od poddubeckého mlýna do dvora k hospodě na Špici. Vím, že Josef Kvapil míval pojednaný „furverk“ rolníka Václava Hlubučka a rolníka Aloise Hejduka z Loktuš, ale led pomáhal svážet i Kvapilův koník Šiml s kočím Františkem Drahoňovským z Dubecka („Na palouku“). Sanice po silnici bývala výborná, sněhu napadlo skoro vždycky hodně. Silnice se ničím neposypávala ani nepluhovala, jako je tomu dnes, Jezdilo ještě tenkrát za první republiky málo automobilů. Ale v případě, že byly holomrazy bez sněhu, musel se led odvážet na těžkých povozech, obvykle na tzv. voze „stoláku“.

Práce ledařů bývala těžká a velmi namáhavá. Zvláště veliká dřina byla dostat ledové desky z rybníka na břeh a potom i jejich naložení na sáně nebo na vůz. Nasouvaly se po silných povalech nebo po fošnách.

Na dvoře u Kvapilů led složili a další skupina dělníků ho ukládala do velké vysoké místnosti, které se říkalo lednice. V ní se ledové kry vrstvily na sebe po celé ploše místnosti, ode zdi ke zdi. Nejprve se sem dopravovaly při zemi dveřmi, potom se ale musely již zasouvat prvním oknem (kousek nad zemí). Jak se lednice plnila, muselo se postoupit až ke druhému oknu a nakonec i ke třetímu, to bylo pochopitelně nejvýš, až docela nahoře u stropu lednice. U každého okna lednice bývalo jednoduché lešení, na které se led namáhavě vykládal. Byla to skutečně obrovská dřina!

Led se v lednici během času slil do jediné obrovské kostky v celém objemu lednice. Z této kostky se potom během roku, jak bylo potřeba, zvláště v době letních veder, odebíral postupně vždycky potřebný kus ledu, který se velikou sekerou odsekl. Tyhle ledové kusy se pak dávaly do sklepa k pivním sudům nebo do chladírny, kde visely kusy masa a uzeniny. Řezník Kvapil míval často celé veliké čtvrti hovězího masa i půlky prasat zavěšené na hácích přímo u ledu v lednici na dvoře. To když už v ní bylo po odebraném ledu trochu místa. Často jsem tam tohle maso vidíval viset.

Jak jsem již řekl, při tom ledaření se všichni moc nadřeli. Vzpomínám si, jak otec z té práce přicházíval domů často tolik utahaný a zmořený. Ale tatínek byl rád, že si i v zimě mohl přivydělat nějakou tu korunu, která byla do naší domácnosti potřeba. Samotné hospodářství na chudé kamenité stráni v Podboroví mohlo jen těžko uživit šestičlennou rodinu.

Tatínek si ale pochvaloval, jak dobře se ledaři u Kvapilů stravovali. Kromě  platu dostávali i stravu a občerstvení. Mívali dobrou svačinu i výborný oběd. Na dopolední svačinu to býval obvykle nějaký salám nebo tlačenka s chlebem a horký čaj s rumem nebo grog. Pamatuji si, že tuhle svačinu nosívali od Kvapilů ledařům až k rybníku, kde pracovali. Na oběd šli všichni do hostince na Špici, kde dostali polévku a guláš nebo nějaké pečené maso se zelím a s knedlíkem.

Takhle ledařit se přestalo ve zdejších podmínkách někdy v padesátých létech (dnes už musím říci „minulého století“). To když se začaly zavádět lednice s umělým chlazením. Ledařině bylo definitivně odzvoněno!

 

Na vesnicích bývalo chudo

Na vesnicích bývalo chudo

Přítel František Bulín z Výrova na okrese Plzeň - Sever vyprávěl mi mnoho zajímavého ze svého dětství a také o tom, jak to v době jeho dětství a mládí vypadalo na české vesnici. Protože si myslím, že i mnohého čtenáře „Nových Pojizerek“ by tyto vzpomínky mohly zajímat, posílám je redakci k uveřejnění. I když  jsem si vědom, že není zde řeč právě o obci z našeho regionu. Ale situace i zde na Turnovsku, pod Kozákovem a v Podkrkonoší bývala stejná nebo velice podobná, někdy možná ještě horší.  Tyto řádky posílám hlavně naší mladší generaci, která už ty staré těžké doby nemůže pamatovat.

Život na vesnici býval vždycky naplněn těžkou fyzickou prací, mnohým odříkáním a byl velice skrovný. Při tehdejších poměrech tomu ani nemohlo být jinak, protože rodiny bývaly velmi početné, když v rodině bývalo osm i více dětí, k tomu třeba ještě staří rodiče - výměnkáři. Takový počet lidí něco spotřeboval, museli se proto všichni uskrovňovat a dohromady si pomáhat.

Ani v naší obci to nebývalo jiné, říká pan František Bulín z Výrova. A k tomu ještě        1. srpna 1911 vypukl u nás veliký požár, který zachvátil téměř celou obec. Bylo to na počátku žní, lidé byli po polích, kosilo se obilí. Tu zpozorovali, jak ze vsi stoupá hustý černý dým, který rychle mohutněl, sloup čpavého kouře stoupal do výše. Bylo slyšet štěkání psů, vytí, hukot a praskot.

Lidé spěšně odhodili kosy a vše, co měli právě v rukou. Nikdo nehledal cestu, všechno se přes pole a meze, cesta necesta, řítilo ke vsi. Když se přiblížili, bylo už slyšet bučení dobytka ve stájích, které byly v jediném plameni a ubohá zvířata nemohla utéci z té výhně. Všechny budovy v té době byly dřevěné, kryté došky, a tak bylo otázkou osmi, snad deseti minut a budova se v plamenech řídila k zemi. K tomu vítr napomáhal přenášet oheň z jednoho domu na druhý.

Malému Františkovi byly tři roky a jeho matka připravovala chléb na pečení v domácí peci. Běhal kolem ní a pak ho poslala do přístavku k babičce pro kvasnice. Když byl venku na schodech, viděl jak slaměné došky na střeše začínají chytat. Volal matku, která začala křičet     o pomoc. Rychle se však vrátila zpátky, popadla do náručí peřiny a utíkala s nimi ke sklepu. Vracela se ještě do skříně pro šaty, ale skříň byla uzamčena. Nebylo času na shánění klíče, proto s námahou vyvlekla celou skříň až na dvůr.  Na další záchranu nebylo času, nechtěla-li i s malým Frantíkem uhořet.

Popadla ho za ruku a jako šílená utíkala ze dvora od hořící chalupy. Tak zachránila jen peřinu a dva polštáře, skříň ještě na dvoře shořela. Nějaký dobytek lidé zachránili, ale pětimetráková březí jalovice, kterou vyhnali z chléva, vběhla k sousedům na dvůr a tam za živa uhořela. Právě tak veškerý vepřový dobytek i krásný lovecký pes uhořel u boudy.  Po ohni měli Bulínovi jen to, co měli právě na sobě a ty tři peřiny.

Nebylo co jíst, nebylo ošacení, bytové zařízení, neměli peníze. Obchodník Popr jim přinesl první tři bochníčky chleba, aby se alespoň najedli a nabídl otci také pomoc.

Nelze vypovědět, co bylo po tom ohni za dřinu, starosti a strádání, spalo se na trošce slámy, jak se dalo. Ve dne byla práce na polích, ale také odklízet spáleniště, připravovat místo pro novou stavbu, navážet stavební materiál, v noci vykládat vagóny cihel. Nevědělo se, co dělat dříve. Vzájemně si vypomáhala celá vesnice.

Do listopadu otec postavil alespoň chlévy, aby bylo kam ustájit zbylý dobytek. V dalším roce postavil obytné stavení a stodolu. To se ovšem všechno stavělo na dluh. Je pravda, že byla uspořádána sbírka na postiženou obec, ale ta nikam nemohla stačit. Tatínkovi nakonec zbylo 17 000 korun dluhu. To byla veliká částka, když si pomyslíme, že tenkrát nevěsta, která měla věnem 4 000 korun, byla vyhlášenou v celém kraji, jako bohatá. Za dva roky vypukla válka, otec odešel na frontu a matce zůstalo doma zadlužené hospodářství.

Na vesnice v době první světové války přicházeli rakouští vojáci, rekvírovali obilí a s nasazenými bodáky prohledávali celé stavení. Co našli, sebrali. Nic za to nedali. Františkova maminka sehnala malý šrotovníček, který se dal přišroubovat na stůl.  Na něm ručně točila a šrotovala obilí. Z toho šrotu pekla dětem buchty. Mnohokrát plakala, že ty „otruby“ nemůže zadělat, těsto nechtělo kynout a neustále se rozsypávalo.

Uložila si trochu hrachu, aby dětem mohla uvařit alespoň hrachovou polévku. Dětem a lidem, které si musela přijednat na práci, když byl otec ve válce. Sama na vše nemohla stačit.       I ten trošek hrachu jí vojáci našli a vzali. Bez milosti, bez ohledu na malé děti. Tenkrát mocnář ve Vídni asi nevěděl, jaká je bída mezi venkovským lidem.To se už i z kopřiv vyráběly hadry, kterým se mělo říkat „látka“.

Takové jsou tedy vzpomínky pana Františka Bulína z Výrova u Plzně. Když to dnes vyprávíte mladým lidem, usmívají se, jako byste jim vyprávěli nějakou pohádku. Nechtějí věřit, že takové doby opravdu někdy bývaly. Čas od času však nezaškodí, když si tyhle staré doby připomeneme, abychom si všichni více vážili toho, co dnes vůbec máme a jak se nám dnes žije. Někdo musí žít skromně, ale taková bída a tolik utrpení mezi venkovským lidem ani zdaleka nikde není.

Stačí si všimnout, co všechno si lidé dnes mohou nakoupit. Na vesnicích vidíme upravené domky a kvetoucí zahrádky před nimi, spatříme garáže a všude plno aut. I na vesnicích je všude zaveden telefon, lidé mají nejen televizory a videopřehrávače, ale i počítače a dnes už i možnost připojení na Internet. To nemluvím ani o mobilních telefonech, které mají dnes už i školáci.  O tomhle všem lidé z doby, o níž nám vyprávěl pan Bulín, neměli ani potuchy. Těm by se asi náš dnešní život zdál krásnou pohádkou. A to někteří ještě žehrají...

Život na vesnicích se změnil k nepoznání. Změnili se i lidé, někteří bohužel spíše k horšímu, ale těch je mizivé množství. Na vesnicích i dnes ještě stále žijí lidé poctiví a svědomití, pracovití. O těch nepoctivcích všichni dobře vědí, stejně tak o chamtivcích, kteří baží jen a jen po mamonu, po penězích, po bohatství...

Ale tihle lidé si neuvědomují, že největším bohatstvím je zdraví, spokojená rodina, příjemné prostředí a pokojné sousedské vztahy na vesnici, stejně jako ve městě. Tyto černé ovce lidé na venkově znají a svůj úsudek si o nich dovedou udělat.

                                                   Podle Františka Bulína připravil František Mlejnek

 

Když u nás začínala televize

Výpis z „Kroniky rodiny Mlejnkovy“ z Vesce pod Kozákovem

Již v roce 1953 začíná se v naší republice objevovat nový div techniky - černobílá televize. Já jsem ovšem byl přítomen prvnímu TV vysílání už někdy v roce 1947 na tehdejší výstavě MEVRO ve výstavním paláci vedle starého výstaviště. Od 1. května 1953 začala československá televize vysílat pravidelně, i když stále ještě pokusně a bez placení koncesionářských poplatků svých diváků. Však jich bylo v té době v celém státě pouhých několik desítek, snad stovek.

Já s manželkou jsme viděli u nás v obci první televizní obrázky vůbec právě onoho dne 1. května 1953 večer u Kněbortů na Červenici, kde se říká „Pod jedlovím“. Tam měli vůbec první obci televizní přijímač v naší obci( v osadě Smrčí čp. 17). K nim jsme byli na ten den srdečně zváni.

Číst dále: Když u nás začínala televize

 

Havlíčkovo náměstí a jeho okolí

Podle Karla Kinského upravil František Mlejnek

Tam, kde je dnes vjezd na Havlíčkovo náměstí z ulice 5. května, nebývalo kdysi takové volné prostranství a tehdejší Hruštická ulice (dnes ulice 5. května) byla tu zastavěna plně několika domky. Ve staré kronice se praví, že tu stávaly tři grunty, které tvořily souvislou uliční řadu.

První domek, který sousedil s nynějším rohovým domem, měl čp. 33 (staré číslo 136) a je o něm v zápisech zmínka z roku 1548, kdy Vít provazník prodal grunt svému zeťovi Vítovi Hruškovi a pak snad pro své náboženské přesvědčení odešel. Od těch dob se tu vystřídalo až do roku 1850 třináct majitelů. V roce 1850 koupila domek od manželů Pekových turnovská obec. Týž rok jej však spolu se sousedním domem postoupila rakouskému eráru, aby na jejich místě byl vystavěn soudní dům.

Číst dále: Havlíčkovo náměstí a jeho okolí

   

Strana 8 z 8

Právě připojeni - hostů: 195 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1263611

Krásné modré moře
Mariánský kostelík v centru
Z Prackova směr Maloskalsko
Jachtování
Úplně jsme se tam ztráceli
Celkový pohled od kostela sv. Nikoly
Zleva: Nevenčina snacha a sestra
Kozákov - úpatí od Podháje
směr Luční bouda
Zástupci z chorvatské strany
Paní
Manželé Kazdovi v rozhovoru s chorvatskými Čechy
V květnu 1977 zvětšená
Polnosti hospodáře Herouta v Dar.Brestově
60 let Sokola ve Vesci - 1979
Bratři Kopáňkové a paní Hatašová při odpočinku v Kutné Hoře
Jan Václav Egrt
Školní rok 1974-75
Votrubec,Šírková, Andrejsková
Zvonička v Loktuších - 70. léta
Nakladatelství časopisu Jednota
Školní výlet 1977