Jó, to bejvala dřina...

 Můj otec i jeho sestra často vzpomínali na to, jaká to bývala za starých „zlatých“ časů - tedy v době jejich mládí na začátku 20. století -mnohokrát těžká dřina na našich vesnicích, kdy i oni museli, sotva odrostli dětství, těžce pracovat, stejně jako jejich rodiče, aby se uživila početná rodina a aby se sklidilo a zužitkovalo všechno, co štědrá příroda lidem nabídla.

Otec vyprávěl, jak už za jeho dětství prodávali třešně, kterých se u nás v Podboroví vždycky hodně urodilo, nejen do Brodu, ale až daleko nad Brod „do Němec“, tj. na Jablonecko.Pro rodinu to byl očekávaný a vítaný přínos, ale kolik si to všechno vyžádalo času, námahy, ba dřiny, nežli se nějaká ta koruna dostala domů.

Muži doma česali třešně, ženy je nosily na trh. Dědeček a syn Petr, tatínkův bratr, později pak už i tatínek, stávali po celé dny na vysokých žebřících, aby očesali narostlou úrodu třešní. Bývalo prý v těch dobách v Podboroví více jak padesát větších či menších třešňových stromů, některé byly doslova obrovské. A tak nohy česáčů večer pořádně bolely od lezení po žebříku nahoru a zase dolů.

Jak otec vypravoval, třešně na prodej nosila ponejvíce jeho matka (moje babička). Třešně se nosily v nůši na zádech (tzv. „pražský koš“). V ní bývalo tak kolem třiceti kilogramů třešní. Koš se nesl na zádech na popruzích a pod něj se na záda (na kříž) dávala malá plachetka (pléto), aby náklad tolik netlačil na páteř. Ale ramena to asi stejně pořádně cítila, když na nich ta tíže i několik hodin ležela a tlačila. Popruhy se nemilosrdně zařezávaly do ramenou.

Otcova sestra Zdeňka ráno vynesla své matce koš zhruba na půl cesty, protože cesta až někam do Jablonce byla opravdu daleká, i když se tam tenkrát chodívalo zkratkami po polních a lesních cestách. Šly od nás po stráních na Fialník, pak nad Koberovy a kolem Suchých skal až k Vranovému. Potom už babička pokračovala sama ke Sněhovu a Filkám a dál až někam k Jablonci nebo přímo do Jablonce.

Zdeňka se někde od Malé Skály vracela domů. Doma muži zatím česali další „várku“ třešní. Zdeňka si trochu odpočinula, uvařila oběd a hned po obědě se vydala s druhou nůší na zádech na cestu po stráních k „Vranovu“. Ten koš, plný sladkých červených bobulí, měla navrchu převázaný barevnou rozsívkou.

Babička zatím první nůši třešní „odbyla“ a s prázdným košem, už mnohem lehčeji, se vracela zpátky. Když se ženy někde u Suchých skal nebo pod Sněhovem potkaly, babička pojedla trochu oběda, který jí Zdeňka vzala s sebou. Potom si vyměnily koše a Zdeňka se s prázdným vracela domů do Podboroví.

Babička Františka Mlejnková (nar.1863) se potom znovu s plným nákladem vydala na zpáteční cestu do Jablonce  nebo do jeho okolí. Tam všude bydlelo tenkrát mnoho Němců, často to bývali bohatí podnikatelé se sklem a byli proto dosti majetní. Nezáleželo jim na nějaké koruně a tak rádi třešně, ale i jiné ovoce, kupovali. Na Jablonecku se ovocným stromům vzhledem k drsnějším povětrnostním podmínkám příliš dobře nedařilo. Zbohatlí Němci byli proto rádi, když jim lidé „z kraje“ nějaké ty plody přinesli.

Tak takhle to šlo řadu dní po sobě, zkrátka pokud byla tahle třešňová záplava. A třešně postupně dozrávaly od těch nejranějších až po ty nejpozdější - třeba i po několik týdnů. Nevím, jak je to možné, že babička Mlejnková mohla sed v poměrně dobrém zdraví dožít nakonec požehnaného věku 92 let života? Snad za celý svůj dlouhý život nepotřebovala lékaře. Že to, proboha, jen ty její nohy mohly vydržet! Tak těžké koše nosily v mládí až do dalekého Jablonce. Autobusy nejezdily... A i kdyby, šetřily by se peníze za jízdné...Co té těžké dřině říkaly klouby a páteř?  

Ale i otcova sestra Zdeňka Kudrnáčová, přestože po celý svůj život také těžce pracovala, dožila se nakonec i ona požehnaného věku 88 let.

Dnes si takovou dřinu a námahu neumíme vůbec představit. Zdá se nám to neskutečné, ale není to pohádka. Skutečně se tenkrát lidé museli takhle lopotit...

„Jó, to bejvala dřina...“ Tak to říkával náš tatínek, když na ty dávné časy vzpomínal.