Hákování

Ne, nechci psát o hokeji a o faulech. Dnes už málokdo, zvláště mladší a mladá generace, zná jiný význam tohoto slova „hákování“. Tož si o tomhle starodávném hákování povězme něco bližšího. Hákování bývalo pro zemědělce v minulých donách samozřejmou, docela obyčejnou polní prací. Bylo to něco podobného orbě. Při orání však pluh půdu pěkně obrací a nakypřuje, kdežto při dřívějším hákování se půda jen lehce rozrývala.

Před vynálezem bratranců Veverkových z Rybitví - ruchadla čili pluhu se však dřevěného háku používalo téměř výhradně. Hák se skládal z dřevěné radlice se dvěma držadly a z dřevěného kůlu, na kterém byla upevněna lopata. Na druhém konci radlice je dřevěný hákovitý běhoun (odtud název tohoto nářadí „hák, hákovat pole“).

Vynález bratranců Veverkových sice odzvonil hákům umíráčkem, ale ne všude a rozhodně ne všude najednou. V kronice se například dovídáme zajímavé věci: třeba to, že ještě v roce 1877 hákoval zemědělec Havlíček z Chutnovky pomocí lidské síly svá chudá políčka.

A dokonce ještě dlouho potom, v roce 1932, zachytil tehdejší turnovský lékař MUDr. Jan Zeman na fotografickou desku hákování pole lidskou potažní sílou v Dolánkách u Turnova. To bylo tedy roku 1932. A věřte nebo nevěřte, ale dokonce ještě v roce 1955, kdy se už namnoze u nás oralo pomocí víceradličných pluhů, které táhly silné traktory, tak tehdy ještě hákoval ve Vesci pod Kozákovem svých několik arů pole chalupník František Vacátko. V archivu Osvětové besedy  jsou zachovány snímky, které zachytily tento historický okamžik. Hák Františka Vacátky netahali už lidé, ale, světe, div se! jedna vyhublá kravka.

Snad by se ještě i dnes někde v opuštěné chalupě našel starý dřevěný hák, který pamatuje dávno zašlé časy tvrdé zemědělské dřiny. Spíš jej však najdeme někde v zemědělském nebo v regionálním muzeu jako kuriózní exponát. Jinde už dnešní děti nebo mladí lidé rolnický hák nemohou spatřit.