Posvícení

S nadcházejícím podzimem přichází i doba posvícení. Snad v každém městě, ale zejména na vesnicích se ještě i dnes udržuje ten starý posvícenský obyčej. Z původně církevní slavnosti „Posvěcení chrámu Páně“ stala se časem záležitost čistě světská a veskrze materiální.

Takové posvícení, to je každoroční událost, která se nemůže obejít bez posvícenských koláčů, mazanců i jiných sladkostí a dobrot. Také husy, kuřata, králíci berou houfně za své, podobně jako jejich chutné maso ocitá se na pekáči leckde  i zaječí pečeně nebo srnčí maso. Jinde zase nechybí vepřová a knedlíky se zelím, tzv. české „vepřo-knedlo-zelo“. Nesmí chybět ani něco dobrého na zapití. Z uvedeného vidíme, že dnes je posvícení záležitost více méně žaludeční (případně žlučníková).

Tak jako v minulosti, i dnes se o posvícení scházejí příbuzní, přátelé nebo známí, aby si vzájemně pobesedovali, prohovořili věci rodinné nebo rodové. Zprava doleva i naopak se probere (nebo propere?) celá vesnice, co se kde událo, kdo je nemocen, kde kdo umřel, co se támhle povídá. Hovoří se občas i o práci, že jí není konce (nebo že naopak lidem chybí, to hlavně v poslední době).

Beseda to bývá docela zajímavá a někdy by ji neuškodilo zaznamenat na magnetofonový pásek, to zvláště když staří začnou vzpomínat na staré časy, jak se žilo v době jejich mládí, co už všechno pamatují. Dědeček již po několikáté vypravuje, jak vojančil, babička povídá, jaké to bývaly za jejího mládí muziky a takové a podobné vzpomínky a řeči.

Sobota před posvícením patří už tradičně taneční zábavě, kde si přijdou na své všichni tancechtiví. Dnešní zábavy už i o posvícení se spíše podobají moderním diskotékám, a tak jsou určeny jen té mladší generaci. Ale ještě před časem, to bývaly ty pravé posvícenské zábavy. Ve Vesci je pořádal tradičně Sokol,v Loktuších zase hasiči. Hudba vesele vyhrávala k tanci i k poslechu: zahrála modernější skladby těm mladým, ale hrála i valčíky, polky a tanga pro ty dříve narozené.

Pamatuji ještě doby, kdy se posvícenská zábava odbývala teprve o posvícenské neděli, protože sobota byla pochopitelně pracovním dnem a pak: musela se chystat posvícenská hostina na neděli. A tak se tancovalo až v neděli! Zato druhý den v pondělí se ještě držívala tzv. „zlatá“ neboli posvícenské dozvuky.

U nás pod Kozákovem se hlavnímu posvícení říkávalo také „císařské“. To se slavívalo v celé řadě vesnic najednou, ve stejném dni. Pak bylo i posvícení havelské a další a další.Poslední posvícení pod Kozákovem „drží“ v Loktuších, pak ve Vesci a současně v Bělé, dále v Klokočí a docela poslední je prý v Podolí (u Svijan)...a tam je hodí do vody! Tak se to aspoň říkávalo.

Ze všech nejslavnější posvícení zde v kraji bývalo v Klokočí. Tam až do druhé světové války pořádali o posvícenské neděli různé atrakce a scény. Bývala to někdy zajímavá podívaná. Chodíval jsem tam jako malý chlapec se svou babičkou, někdy s rodiči. A dnes mi tyto vzpomínky na slavné kolokočské posvícení připomíná oblíbená matějská pouť v Bělé, kde zásluhou hasičů se udržuje již dlouhou řadu let pěkná tradice - pouť s maškarním průvodem, s mnoha atrakcemi a s veselým maškarním rejem.

Tak také v Klokočí bývalo veselo o tom jejich posvícení. Škoda jen, že už i podzim se hlásíval o svá práva, Klokočské skály už byly někdy zahaleny rouškou mlhy a také neznámější klokočská skála Radnice už mívala svůj podzimní mlžný závoj. To však nikomu nevadilo! Však možná za chvíli vysvitlo podzimní sluníčko a to už se klokočská náves rozesmála veselým rejem nastrojených a různě přioděných, pitvořených a namaskovaných klokočských občanů. Hodně bylo těch maškar z řad místní mládeže.

A do Klokočí už putovaly houfy zvědavých lidí z celého Podkozákovska. Zvědavých na to, co zase letos Klokočtí pro posvícenskou taškařici připravili. Mělo klokočské posvícení svou dlouholetou tradici. Skupinky dospělých, mládeže i dětí zaplnily cesty a cestičky od Louček, od Špice, od Rozumova, od Záholic i od Betlémského mlýna. Přišli i někteří občané z Turnova. Ti většinou chodili přes Rozumov a Klokočskými průchody dolů do vsi.

Vzpomínám, jak bývalo v Klokočí zabíjet tzv. „ťuhýka“, někdy řečeného „ťuvíkáče“ anebo prostě kohouta. V době krutých bojů v africké Habeši (Etiopii) přišli ke cti i černí Habešánkové s primitivními puškami, jindy se zase konaly prapodivné plavby na neckách na malém klokočském rybníčku. Když se „lodička“ s „mořeplavci“ převrhla do špinavých vod rybníka, bylo o  smích a veselí postaráno.Někdy se posvícenské veselí podobalo cirkusu, jako kdyby starý Kludský přibyl do této malebné podkozákovské vesničky.

Po druhé zase byla na dlouhém lanu spouštěna figurína odvážlivce z vrcholu Klokočských skal, asi z Radnice, dolů na náves. Sjížděla po lanu, zatímco druhé lano ji shora přidržovalo. Dlouhou chvíli bylo tajemstvím a záhadou, že jde jen o mrtvou neživou hmotu. Mnozí se bláhově domnívali, že skutečný hrdina z Klokočí podniká tuto odvážnou akrobacii, jako když provazolezci Třískové navštívili někdy Turnov a spouštěli se z věže mariánského kostela dolů na náměstí.Teprve když veliký hadrový panák přistál bezpečně na klokočské návsi, dal se veliký zástup návštěvníků do hurónského řevu a nespoutaný smích nebral konce.

Škoda, že už všechno z této staré posvícenské tradice zaniklo a že pomalu už nebude pamětníků těchto lidových zábav a veselic. Bylo by jistě zajímavé všechny takové zvyky z našich vesniček i měst popsat a zaznamenat, aby jejich tradice byla uchována pro budoucí generace.

Vždyť nebylo jen Klokočí, není jen naše Podkozákovsko... Na mnoha místech měli různé místní posvícenské zvyky a obyčeje. Alespoň v tomto dni bývalo i v dobách krize a bídy na vsi jaksi lépe a volněji.