Velikost textu

Řemeslo mívalo zlaté dno

Řemeslo mívalo zlaté dno aneb Vzpomínání na staré zašlé časy

Bývalo kdysi takové přísloví, že řemeslo má zlaté dno. Byly doby, kdy jsme u nás ve městech, ale ponejvíce také na venkově mívali plno různých řemeslníků, obchodníků, opravářů, šenkýřů, zkrátka živnostníků. Dnes by se možná spíše řeklo „podnikatelů“, i když mně se toto označení příliš nezamlouvá. Bývaly to doby tu klidnější, tu napjatější, přišly i časy nezaměstnanosti a krize. Říkalo se někdy, že to byly staré zlaté časy, i když ony zas až tak zlaté přečasto nebývaly. 

Ale drobným lidem se žilo tak nějak klidněji, spokojeněji. Lidé byli k sobě vstřícnější, přívětivější, snad se měli radši, nežli ty dnešní generace začínajícího třetího tisíciletí. Na venkově vládly povětšině dobré a přátelské sousedské vztahy. Lidé se mezi sebou navštěvovali, chodívali na pobyt (na pobytí), jak se říkalo u nás pod Kozákovem. V zimě sousedky chodily jedna ke druhé drát peří, ve starších dobách se ještě hodně předlo. A s hotovou prací chodili přadláci až někam na Jilemnicko k bohatým faktorům, kteří jim  za dílo mnoho nezaplatili.

Tak na tuhle starou dobu jsem se jako „trochu“ pamětník rozpomenul a své vzpomínky chci vtělit do tohoto povídání o zašlých časech staré slávy. Mladší a mladá generace už ty doby nepamatuje a ti budoucí o nich už nebudou vědět vůbec nic. Aspoň pro ty, které to zajímá a kteří mají rádi historii  našeho kraje, chci napsat něco vzpomínek, aby se ty skutečnosti z minula uchovaly i pro budoucí časy.

Budu Vám dnes povídat o tom, kolik obchodů, hospod a jiných živností jsme mívali tady u nás pod Kozákovem - od Turnova až do Koberov a od Sedmihorek až ke Kozákovu. Vždycky jsem měl rád tento milý kraj, který je také mým rodištěm, když jsme světlo světa spatřil v roce 1926 v Chloumku u Turnova (na tehdejší samotě na Mimoni). Později jsem s rodiči bydlel v Loktuších na stráni nad Špicí, kde se odedávna říkalo v Podboroví. Nakonec jsem zakotvil v sousedním Vesci, kam jsem se přiženil do rodiny Hejdukovy na Podháji. Takže mohu říci, že jsem tento podkozákovský kraj poznal velice dobře a dosti podrobně.

 

Tak začněme s těmi dávnými vzpomínkami, jak to tady vypadalo před těmi - řekněme padesáti, šedesáti léty, možná i dříve, což znám zase z vypravování rodičů a prarodičů i dalších občanů. A začneme hezky od Turnova, našeho nejbližšího města, kam měly vesničky od Kozákova vždycky největší spád, méně už do Železného Brodu.

Tak tedy: Turnov. Z náměstí jsme k nám chodili nebo jezdili ulicí, která směřovala na Hruštici a tak se také jmenovala ulice Hruštická Teprve později dostala jméno po semilském rodákovi ulice Riegrova. Po druhé světové válce to byla a dodnes je ulicí 5. května - to na oslavu a památku povstání českého lidu proti německým okupantům.

U náměstí po levé straně byla klášterní zahrada, která bývala součástí kláštera sv. Františka z Assisi, kde sídlili mniši františkáni. Chodili v mnišském oblečení a jeden z nich, pan kvardián Marášek, mě také vyučoval náboženství na turnovském gymnáziu. Dnes v té zahradě je veliké prosperující zahradnictví, prodejna květin, okrasných keřů. Na druhé straně ulice naproti vjezdu do zmíněné zahrady bývalo papírnictví pana Kamila Hendrycha, které později přesídlilo dolů na roh náměstí.

Hned vedle míval svou dílničku - holírnu pan holič Steinfest. A pak blízko býval velký smíšený obchod pana Jana Hájka a dále i koloniál nebo snad zelinářství u Hlaváčků. Byly tu i další obchody, řeznictví, hodinářství, mlékárna...

Naproti Havlíčkovu náměstí je dům rodiny Šolcovy a za mého dětství tady měl svou ordinaci i náš rodinný lékař pan MUDr. Jiří Šolc, velký milovník tohoto kraje, znalec Českého ráje, ochránce přírody, fotograf a nadšený sběratel kozákovských i jiných minerálů. Tělem i duší oddaný a nadšený Sokol a skutečný lékař - lidumil. Vedle měla svou dětskou ordinaci jeho manželka paní doktorka Šolcová. Ještě dodnes tu je dětské lékařské středisko. Za doby mého mládí byla domovnicí u Šolců sestřenice mého tatínka Kateřina Brodská, původem z Klokočí. Měla malou garsonku dole v přízemí Šolcova domu.

Pojďte ulicí 5. května dál směrem k Hruštici. Po pravé straně, někde tam, kde je dnes obchodní dům „Vesna“ i kousek dál, mívala svůj fotoateliér paní Marie Šimonová - Solovjevová. Tam jsme se ještě u ní fotografovali v roce 1951, když jsem měl svatbu. Naproti býval druhý fotoateliér, tedy vlastně konkurence, a to pana Linharta. Oba fotografové byli ve své době velice oblíbení a měli spoustu zákazníků. Snad si ani nekonkurovali, nevím?

Vedle Šimonů byl nevelký přízemní domek, ve kterém bydlívala rodina Chlumova. Paní Anna Chlumová, takto komunistka tělem i duší, prodávala na rohu náměstí u kláštera všechno možné, co dávala příroda. Svůj stánek měla rozložený přesně na rohu na chodníku. Vzpomínám si, že její syn byl vězněn a zahynul v době protektorátu v koncentračním táboře. Bylo to už těsně na konci války. Paní Chlumová prodávala  houby, borůvky, brusinky, maliny, ostružiny, různé květiny, koření atd. atd. Hned vedle ní byl druhý stánek,  na kterém byla vyložena téměř výlučně zelenina a květiny, někdy snad něco koření. To býval majetek zelinářky paní Matuškové, později rodiny Richterovy.

Ale vraťme se zpátky do naší ulice, kde jsme na levé straně vidívali firmu na domě, kde bydlel veterinární lékař MVDr. Ulmann a kousek dál býval zájezdní hostinec pana Horáčka. To byla pověstná turnovská hospoda, kde si dávali dostaveníčko obchodníci, kupci a jarmarečníci, kteří přijížděli do Turnova prodávat či nakupovat na výroční trhy, kterým jsme zásadně říkali jarmarky. Ty bývaly obvykle jednou do měsíce.

U Horáčků si nechávali ustájit koně, o které se staral Horáčkův čeledín (takový podkoní). Ten koně nakrmil i napojil. Ve dvoře stávaly i kupecké povozy jarmarečníků. Ve velké šenkovní místností bylo plno hostů, kteří se sem přišli najíst a napít, když šli z jarmarku domů Pověstná bývala výborná dršťková polévka, kterou u Horáčků uměli dobře vařit. Sám jsem ji tam jako malý kluk ochutnal, když jsem býval s rodiči v Turnově na jarmarku.

Na druhé straně ulice stával maličký přízemní domeček s malými okénky. V něm mívala své hokynářství paní Kvintusová. Prodávala i mléko, máslo, tvaroh, vejce aj. potřebné ingredience do kuchyně. Bylo to takové hokynářství.  Po okny tohoto domečku bývala podél chodníku jakási vyvýšená plocha v délce tak asi čtyři metry, široká sotva metr a stejně tak vysoká.  Na ní si pokládaly své pražské koše nebo nákupní tašky hospodyňky z venkova, které chodily (pěšky) do Turnova na týdenní trhy (ve středu a v sobotu), aby tady prodaly své výrobky  a aby domů nakoupily, co bylo potřeba. Tady si skoro každá na chvilku odpočívala po dlouhé cestě třeba až od nás z Podkozákovska. Malé děti rády po této vyvýšené náspi běhávaly.

Skoro v sousedství tu na známé křižovatce ulic bývalo řeznictví pana Čeňka Ráliše. Řeznicko-uzenářská prodejna je zde konečně dodnes. V době vlády jedné strany jsme takové prodejně říkali „Masna“. A hned přes ulici naproti bývalo rovněž řeznictví pana Drholce. Tedy opět konkurence tak blízko u sebe. Zákazníky měl jak pan Ráliš, tak i pan Drholec. Snášeli se a nic si nevyčítali.

Na zmíněné křižovatce ulic býval ještě obchod se smíšeným zboží pana Jindřicha Bartůňka, vedle pak známé pekařství pana Porše. Tohle Poršovo pekařství bylo vyhlášené, vzadu v domě byla pekárna, napřed u ulice krámek s výborným pečivem. Nepekli tu jen chleba, ale i výborné křupavé rohlíky, pletené housky, koláče atd. I dnes tady  máme pekařskou prodejnu. Snad se tady pečou i svatební koláče?

Přes ulici naproti bývala malá trafika pana Tomáška, kde se prodávalo nejen kuřivo, ale i poštovní ceniny, známky, kolky a korespondenční lístky, pohlednice, noviny, časopisy atd. Ten malý domeček stával skoro v místech, kde je dnes velký činžovní dům. Za trafikou býval vysoký břeh a nahoře v zahradě nad ním stával velký žlutý dům. Dům později zbourali, břehy odbagrovali a udělali zde rovinu. Na ní postavili činžovní domy pro důstojníky z kasáren, tzv. gážistické domy.

Půjdeme-li od pekařství pana Porše směrem k Hruštici, přišli jsme za mého dětství k prodejně uhlí a dříví, kterou provozovala paní Suchá. Rodina Suchých mívala také nákladní autodopravu. Skoro naproti bylo truhlářství pana Loudy. Kousek vedle na příkopu u silnice rostl zajímavý keř, který k podzimu míval voňavé, ale nejedlé ovoce. Byla to kdoule. Jako kluci rádi jsme si nějakou tu kdouličku utrhli. Doma se dala do šatníku, aby oblečení vonělo. Ty plody mívaly skutečně silnou aromatickou vůni. Ten kdoulový keř rostl někde v místech, kde později postavili poschoďový dům, dnes je v něm také jakási provozovna.

Vedle zmíněné prodejny uhlí paní Suché, asi tam, kde později vyrostla budova internátu mládeže, vidívali jsme z ulice na cihelnu pana Kobosila, která byla ale spíš blíže ulici Kozákovské (dnes 28. října). Zato od cihelny směrem k Hruštické ulici bývala veliká, dlouhá sušárna cihel, připravených k pálení, ale byl tu i sklad hotových již vypálených cihel. Vše pod širým nebem, jen v jakýchsi stojanech pod stříškami.

Vedle bylo hlínoviště, kde se kopala hlína červenice,  ručně se tu mísila na hliněné těsto a pak plnila do forem, ze kterých se pak vyklápěly cihly. Jako kluci rádi jsme se dívali, jak tady cihláři pilně pracují a jak jim přibývalo hotových cihel. Ta se v pecích vypálily a znovu se skládaly venku pod přístřešky.  Pak ale přijely koňské povozy a hotové cihly se zvolna ztrácely a mizely kdesi na staveništích.

Snad bych měl připomenout, že pan František Kobosil byl nejen majitelem této cihelny, ale byl i stavitelem architektem. S jeho synem jsem po čtyři roky chodil v Turnově do gymnázia do společné třídy. Frantík Kobosilů později po studiích na vysoké škole žil v Praze

Snad nebude na závadu, když řeknu, že tato Kobosilova cihelna nebyla v Turnově jediná. Byla tu poblíž místa, kde se říkalo a říká „Ve struhách“, druhá menší cihelna pana Pácala. Ten míval i velké zahradnictví.

Pak byla veliká parostrojní cihelna u nádraží, která patřila velkostatku pana Aehrenthala z Hrubé Skály. Říkali jí aehrenthalská (érntalská) cihelna. Také se hovořilo o „panské cihelně“. Hlína na cihly se těžila hned vedle cihelny, kde bývalo veliké hlínoviště. Bylo to zhruba v těch místech, kde je dnes veliká křižovatka s podjezdem na obchvatovou průjezdovou komunikaci směřující od Liberce a Prahy na Jičín a Hradec Králové. 

To jsem ale dost odbočil od směru ke Kozákovu.  Proto se vrátím do Hruštické ulice, kde jsme opustili dříve jmenovanou cihelnu pana Kobosila. Hned u ulice stávala tu stará kovárna a vedle ní byl veliký vodojem pro Turnov. Ten vodojem je snad v provozu dodnes. U silnice v malém výklenku býval i velký výpustný kohout (ventil), kde bylo možno se napít. Vozkové zde někdy i napájeli své koně. Dobře se pamatuji, jak zde kováři kovali a venku před kovárnou přibíjeli koním podkovy. Ještě dnes cítím tu „vůni“ pálících se koňských kopyt, když na ně přiložili a přibíjeli do červena rozpálenou železnou podkovu. Však jsme jako „študáci“ často chodívali kolem!

Jdeme-li pak ulicí ke Hruštici, je před námi vpravo jeden velký činžovní dům, který záhy po druhé světové válce postavili pod „starou“ nemocnicí. Tenhle dům tu tedy za mého dětství nestál, bývala tady jen holá pláň.

Až tady pak byla na pravé straně zmíněná původní stará turnovská nemocnice původní s primářem panem MUDr. Františkem Panochou. Dnes je zde zubní ambulatórium. Nová nemocnice nedaleko odtud se začala stavět v létech druhé světové války.

Skoro v místech, kde se z hlavní silnice odbočuje k dnešní nemocnici, stával na levé straně pod hruštickým svahem nevelký přízemní domek, podlouhlého protáhlého tvaru. To býval městský chudobinec a bydlely v něm rodiny, které neměly kde bydlet a byly to vlastně tzv. sociální případy (jak bychom dnes řekli). Byl to dům nevábný, kolem plno odpadů a špíny, různého haraburdí a v tom pobíhaly houfy dětí rodin z chudobince. Malá okénka  byla často vytlučená, zbylé tabulky špinavé. Z nich se na silnici ozýval křik i nadávky, bydlelo tu mnoho rodin, každá v jediné místnosti. Někdy bývalo hrůza kolem jen přejít. Vzpomínám, jak ošklivá a sprostá slova tady používaly už malé děti, sotva se naučily žvatlat!

My však jdeme po silnici dál na Hruštici. Dnes zde na pravé straně kousek od vozovky stojí řadové domy, ale tenkrát tu bylo pole. Holá stráň, která se jakoby svažovala k nové nemocnici a k Benátkům.  Právě kousíček odtud  odbočovala vozová cesta do zmíněných turnovských Benátek. Tam se napojila na druhou cestu do těchto míst, která sem vedla od sousoší „Loučení“ na konci Kozákovské ulice (bylo to vlastně pokračování této ulice, ale už jen jako vozová polní cesta do Benátek a pak k Podchlomku). Touhle cestou z Hruštice přes Benátky se došlo zkratkou pod Chlomek ke Staňkovu mlýnu.

Konečně jsme stanuli na samotné Hruštici, která je součástí města Turnova. Nalevo je ze silnice odbočka kolem hřbitova na Zelenou cestu. U ní vlevo jsou vrata na hřbitov, v jehož areálu stojí i známý historický kostel sv. Matěje. Kdysi ještě za mého dětství tady bývaly dokonce matějské poutě.

Za zmínku jistě stojí, že kdysi v 19. století bývala na Hruštici i škola. Když Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, chodily sem do školy děti z celého Podkozákovska i ze širého okolí. Teprve později byla postavena škola v Bělé.

U silnice od Turnova přes Hruštici k Bělé stojí dodnes naproti odbočce na Zelenou cestu nevelký přízemní domek. V něm za mého mládí bydlívala rodina Kopřivova. Pan František Kopřiva býval hruštickým hrobníkem. Později tu bydlili Pekařovi.

A nyní už poputujeme z kopce dolů „zaprášenou silnicí“ k osadě Bělá. Ale to už jsme na venkově, mimo město. Budeme zvolna cestovat směrem ke Kozákovu a postupně si v každé vesnici řekneme, jak to tady dříve vypadalo se službami venkovu, kteří zde bývali řemeslníci či obchodníci, kteří zanikli, jak to tady vypadá dnes na začátku 21. století a na začátku 3. tisíciletí.

Jsme tedy konečně v Bělé, a to přímo na bělské návsi.  V kopci od Hruštice dolů bývalo na levé straně známé kolářství pana Čepelíka. Na dvoře bývalo složeno množství nejrůznějšího dřeva, řeziva, prken, latí apod. Naproti je dnes opravářská dílna nákladních aut pana Haška. Předtím tu na tomhle místě byl družstevní kravín, který býval často kritizován, že taková provozovna JZD k frekventované silnici nepatří.

Na bělské návsi bývala starodávná kovárna a také hostinec. Ten  za mého dětství patříval panu Vítkovi, později tam byl hostinským pan Čtvrtek. Za dávnějších časů býval u hostince ještě malý krámek, takové kupectví u Bursů. Při silnici do Tisovky a do Záholic si postavil továrnu - brusírnu korálí pan Jan Ouhrabka. Později tam bývaly kanceláře sloučeného Jednotného zemědělského družstva Mírová pod Kozákovem, ale hlavně závod podniku Železnobrodské sklo (voskování a návlek skleněných perlí). I tohle vše tady už zase zaniklo.

Zastavme se u posledního domu vpravo, kde silnice opouští Bělou. Tam bydlela rodina Šimánkova, která tady měla obchod se smíšeným zbožím, ale hlavně velikou pekárnu, vyhlášenou široko daleko po okolí. Šimánkův chléb z Bělé voněl na hony daleko.

Řidiči Tomsových autobusů stavěli se skoro denně pro několik bochníků chleba, který podle objednávek dováželi zájemcům nejen do Železného Brodu, ale až daleko na Bratříkov aj. Panečku, to to potom v autobuse vonělo čerstvým chlebem, když řidič Louma nebo Brož vyrovnali bochníky do vozu na místo pro tašky aj. zavazadla nahoře nad sedadly. Autobusy od Turnova nestavěly na své zastávce na bělské návsi,  ale stavěly zásadně až u vchodu do Šimánkovy pekárny a krámku.

Když už jsme pobyli v Bělé, zajděme si ještě pod Chlomek. Já vím, že se dnes všude píše „Chloumek“, ale za mého dětství a mládí to byl zásadně a jen „Chlomek“ (asi od slova „chlum“, tj. les.)  Však se také lesíku u Chlomku říkalo a snad ještě i dnes  říká „Chlumčice“. Tak tam pod Chlomkem klapával na potoce starodávný mlýn pana Staňka. Budova mlýna tam stále ještě je, ale myslím, že už se tam dávno obilí nemele.

Skoro naproti mlýnu bývala také podchlomecká hospoda, kde jsem jednou jedenkrát také pobyl, když mi bylo asi šest let. To se tehdy vdávala maminčina sestra, moje teta Růžena Mužíčková, když si brala za manžela Josefa Dědečka z Podchlomku. Dědečkovi bydleli na samotě „Pod habřinou“. Strýc Josef Dědeček se tehdy přiženil na Mimoň do rodiny Mužíčkovy. Tak o té jejich svatbě jsme měli tzv. zástavuněk v hospodě pod Chlomkem.

Ještě jedna hospoda bývala tam v těch končinách. Bylo to až u Tří rybníků mezi rybníkem Nohavicí a rybníkem Křížákem, tam, kde je křižovatka silnic. Z hlavní silnice Bělá - Loučky  je tu odbočka přes Novou Ves na státní silnici směrem k Valdštejnsku.

Vracíme se ale zpátky do Bělé a malým lesíkem projedeme směrem k Mimoni. Ten lesíček je opravdu maličký a silnice ho jakoby protíná. Říkávalo se tu „v Randákovým háji“. To bylo v době, když patřil ke statku rodiny Randákovy za lesem (později statek vyhořel). Po znovuvýstavbě statku koupil tuto zemědělskou usedlost (i s lesíkem) pan Mazánek, rodák vesecký. Pak už to byl „Mazánkův háj“. Ještě častější tu však byl název „Habřina“ nebo „V habřině“. Snad že tu rostly kromě smrků hlavně habry.

Silnice se pak mírně zvedá směrem na samotu Mimoň. Na kopečku vpravo nám zůstává již dříve zmíněný les „Chlumčice“. Na levé straně míjíme osamělý domek, který za mého dětství patříval rodině Lhotákových. Dnes tady bydlí Havrdovi, dříve Stuchlíkovi. Pak už pod Mimoní odbočuje polní cesta do Podbukoviny a do Hrachovic. U ní stojí malá dřevěná chaloupka. Bydlívali tady Tovarovi, později se přestěhovali na Bukovinu u Dolánek.. Dnes je tam rekreační chalupa.

A to už jsme tedy na Mimoni. Těch několik domků okolo silnice, to je kapitola sama pro sebe. Patří totiž katastrálně do několika zdejších osad (dnes se říká „místní části“). Tak bývalá hospoda ta patří do Hrachovic. Stejně tak skoro těsně sousedící bývalá kovárna u Dlouhých (to je při silnici do Louček).

Pan Dlouhý tam prý kdysi kovařil, ale to já už nepamatuji. Za mého dětství byl už mrtev. Vdova paní Dlouhá byla školnicí ve škole „Na dolech“. Když jsem chodil první a druhý rok do školy, ještě tam školničila. Pamatuji se, jak tam pěšky docházela a v zimním čase časně ráno nám ve třídách zatápěla v kamnech. Teprve později za ni nastoupil pan hostinský Drahoňovský ze sousedství školy, o něm ještě bude řeč.

Tak tady u té kovárny Dlouhých začínala a začíná osada Stebeň (někdy se také píše Stebno). Pak tu byly další dva domy: čp. 17 původně Mužíčkovi, potom Dědečkovi, později Rulcovi, dnes Cvrčkovi, dědicové ze Železného Brodu. V čp. 18 bydlel můj dědeček Josef Mužíček a babička Anna Mužíčková, rodiče mé maminky. Po jejich smrti zdědil domek čp. 18 Mužíčkův pravnuk Václav Rulc, který tady dnes bydlí se svou rodinou.

A nyní to hlavní: Obě zmíněná popisná čísla patřila a patří do osady Chlomek (Chloumek). Malý kousek pod Mimoní je domek, který patříval rodině Tovarových, jak už jsem nezmínil.  A toto stavení patří pro změnu zase do Bukoviny.

Takže na samotě Mimoň se vlastně stýkají čtyři osady dnešní obce Mírové pod Kozákovem: Bukovina, Hrachovice, Stebeň a Chlomek. Tím je jistě Mimoň zajímavá.

Snad ještě dvě další zdejší zvláštnosti: Tou první je malá kaplička se soškami uvnitř. Dřevěné sošky vytvořil podle vzoru turnovského „Loučení“ (u nemocnice) pan Čeněk Hejduk z Loktuš čp. 37 (na Špici). Vyřezávané sošky představují Pannu Marii a Krista (Panna Maria se loučí se svým synem před jeho smrtí na kříži). Kaplička stojí téměř u vjezdu do dvora někdejší Škodovy hospody.

Druhá mimoňská zvláštnost je ta, že se tato původně samota dnes rozrůstá do velikosti malé vísky. Kdysi tu byla jen hospoda, kovárna a dva další domky. Dnes přibyly rodinné domy: Jandových, Havrdových, Bažantových, Votrubcových, Škodových a Liškových. Mimoň se rozrůstá směrem ke Stebni a k Loučkám, ale i směrem k samotnému Chlomku.

Dříve zmíněná hospoda „Na Mimoni“  zanikla někdy v padesátých létech minulého století. Patřívala původně rodině Škodových, ale pamatuji si, že posledním šenkýřem  tady byl nějaký pan Bobek, starší obtloustlý pán. Prodával prý nejen výbornou sekanou, ale i nakládané kysané okurky (namáčky), ke kterým rád přidal i sklenku láku.

Až do začátku druhé světové války býval v poschodí mimoňské hospody i taneční sál. Tady se pořádaly četné taneční zábavy, plesy i svatební vínky (věnečky). Snad se tady v dávnější minulosti hrála i divadelní představení ochotníků. Když hospoda jako taková později zanikla, byla v jedné části budovy úřadovna Místního národního výboru obce Mírová pod Kozákovem. Později se přestěhovala do budovy čp.37 v Chutnovce (tj. do bývalé obecné škole na Dolech, o tom bude ještě řeč).

Pojedeme-li od Mimoně dál po silnici směrem ke Kozákovu, míjíme nalevo velkou zemědělskou usedlost, dnes bychom řekli farmu, která patří panu Jindřichu Škodovi, který ji získal v restituci jakožto dědictví po svých předcích. Původně to býval Škodův statek, jehož majitelem za mého mládí býval pan Jindřich Škoda st., dědeček dnešního majitele. U silnice stála zděná budova, ale za rozlehlým dvorem bývala stará budova povětšině dřevěná, krytá dokonce ještě došky. Sem do statku se voda pro vaření i napájení dobytka hnala trkačem, který byl umístěn pod lesíkem ve směru k osadě Hrachovice. Však samotný statek také patřil a patří do Hrachovic, i když je od vlastní osady dosti odloučen.

Dominantou někdejšího Škodova statku  byla uprostřed střechy malá dřevěná zvonička, kde býval umístěn Škodův zvonek. Zcela jasně si pamatuji, jak krásně se to rozléhalo podbukovinským údolím a kolem Mimoně i k Dolům, když u Škodů vyzváněli klekání nebo poledne. Zvonek měl a má svou tradici a zajímavou historii, ale o tom snad až někdy jindy.

Asi dvě stě metrů po silnici za Škodovým statkem stojí vpravo u silnice malá boží muka. Totiž kamenný podstavec s nápisem a na něm železný kříž s postavou ukřižovaného Krista. Snad se tu kdysi stalo nějaké neštěstí nebo dokonce vražda a na paměť zde kdysi kdosi vybudoval tento smutný památníček. Odedávna se tady říkalo a snad ještě říká „U křížku“.

Rád bych podotkl, že naproti křížku přes silnici býval Škodův hájek Dnes už z něj zbylo jen torzo. Na okraji tohoto lesíka ve směru k Chutnovce byla v květnu 1945 pohřbena jedna německá občanka z transportu zajatých Němců, který tudy procházel od Kozákova k Turnovu. Transport vedli členové Revoluční gardy (RG) se zbraněmi v rukou. Zmíněná zajatkyně si prý chtěla odskočit na stranu k lesíku, ale stráž ji spatřila. V domnění, že chce utéci, po ní vystřelila. Žena na místě skonala a byla pohřbena na okraji dříve zmíněného lesíka.

A my jsme se při našem putování dostali až na Vršek (také Chutnovský Vršek zvaný). Dnes víme, že tomuto místu za lesíkem vévodí budova mateřské školy, postavená v sedmdesátých létech minulého století. Když já jsem tudy jezdíval v dětství k babičce a k dědovi na Mimoň a později do školy do Turnova, bývalo tu méně domků, než vidíme dnes. Bydlívali tu jen Horáčkovi (dnes Mlejnkovi) a Havlíčkovi a pak ještě v maličkém domečku pod cestou k Chutnovce rodina Fantova. Později pak ale přibyly další domy: Bukvicovi, Podzimkovi, Mlejnkovi, Koškovi, Kovářovi a další. U Bukviců byla při domku přistavěna i nevelká dílna, která sloužila jako brusírna kamenů, kde pracovalo v určitou dobu i několik zručných brusičů. Také u Podzimků se brousívaly kameny.

Po silnici scházíme do údolí, podle toho se tam také říkalo a říká „Na dolec“ (Na dolích nebo zkrátka Dola), že to bylo dole. Při silnici k Dolům bývala stará sušárna na ovoce, říkalo se Bartošova sušírna. Dole ve stráni pod ní bydleli totiž Bartošovi, později Kolombovi. Ještě blíže k Dolům pak byl domek Cvrčkův (později Bakešův, pak Staňkův) a na druhé straně silnice žili Kubáňkovi, později Havlíčkovi a konečně Kočovi. Dnes mají oba tyto domy zcela nové majitele.

Silnice nás tedy přivedla do pěkného údolí na Dola. Však se tu říkalo Na zlatých dolech, ale zlato se tady asi nikdy nedobývalo. Ale i hostinec pana Josefa Drahoňovského míval ještě za mého dětství ve svém štítu veliký nápis „Hostinec na Zlatých dolech“. V tom hostinci býval i taneční sál a v něm jsme na jevišti jako školáci hrávali dětská divadla a předváděli školní besídky. Svá představení tam uváděli místní ochotníci, často také pod vedením pana Bakeše. Sem jsme také chodívali s hrnečky pro polévku, kterou pro žáky chutnovské školy na Dolech vyvařovala paní hostinská Anna Drahoňovská. Potomci rodiny Drahoňovských zde bydlí dosud, ale hostinec tady dávno zanikl.

Blízko hostince stála budova Obecné školy v Chutnovce, kam jsem i já celých pět let chodil sbírat své vědomosti.  Můj otec tady vychodil celý osm let povinné školní docházky. Na konci padesátých let minulého století zdejší škola zanikla pro nízký počet žáků. Dnes je v budově sídlo Obecního úřadu Mírová pod Kozákovem, dříve MNV Mírová pod Kozákovem. Snad jen ještě připomenu, že např. můj dědeček Petr Mlejnek chodil ještě do školy na Hruštici jak o ní byla zmínka na začátku tohoto vzpomínání.

Vedle hostince „Na Zlatých dolech“ bývala stará kovárna, která patřívala panu Vosáhlovi, později panu Kuncovi. Sem jsme jako školáci rádi chodívali. Sledovali jsme, jak mistr kovář kove koně. Ještě dnes cítím ten pach pálených koňských kopyt, když na ně mistr připevňoval žhavou podkovu. Kovář také koval vozy, sáně, trakaře, kolečka (kortouče)  a jiné nářadí pro rolníky. Ze dřeva tohle všechno vyráběl obvykle pan kolář František Souček ve Vesci. I o něm bude ještě řeč.

Uvnitř v kovářské dílně se to co chvíli ozývalo hlasitým bušením perlíku do kovadliny, jak mistr koval z kusu železa třeba právě podkovu nebo cosi jiného. Také ostřil sekery a motyky a mnoho jiných zajímavých věci bylo tady k vidění. Celou tou kovářskou dílnou se skoro neustále šířil zvláštní pach z dřevěného uhlí na výhni. Do výhně se vháněl měchem vzduch, aby oheň lépe hořel. Později už oheň pomáhalo rozdmýchávat elektrické dmychadlo. Pak tu byly cítit různé oleje a vazelíny… A vůbec něco tak tajemného byla tahle kovářská dílna na Dolech, že jsme si tam často připadali jako v pohádce, snad někde přímo v čertovském pekle. Tam to prý také tak vonělo ohněm a sírou. Moc rádi jsme sem chodili a pozorovali mistra kováře u jeho díla.

Přes silnici přímo naproti kovárně míval svůj krám pan Josef Mlejnek, takto obchodník se smíšeným zbožím. Občas jsme si u něj i něco koupili, nějaký ten mlsek za ušetřenou korunu, jindy před jarem pestrobarevné kuličky, o které jsme pak hráli u Drahoňovských hospody pod okny. Já jsem si někdy u pana Mlejnka koupil maličkou čokoládku ve staniolu, kam byla přiložena i poštovní známka pro malé filatelisty - sběratele, jakým jsem já také v té době byl.

A víte co? Z Dol si můžeme odskočit ještě i do Sekyrkových Louček, které ve středověku bývaly sídlem zdejšího malého vládyctví. Býval zde známý Staňkův dvůr (říkalo se tady u Staňků „dvorských“). Na návsi stávala hospoda pana Štěpána Staňka, ta už také jako taková dávno zanikla. Na návsi v Loučkách stál na Stebeňce mlýn  pana otce mlynáře Josefa Drahoňovského. Tam jsme s tatínkem vozívali k semletí obilí. Vedle byl vodní náhon a pak rybník s vantroky a stavidly. Tudy proudila voda na obrovské vodní kolo. Když bylo vody málo, poháněl mlýn v Loučkách už v mém dětství  silný elektromotor.

Vrátíme se však na Dola. A pojedeme dál…Než dojedeme po silnici až na křižovatku „Na špici“, vidíme podél silnice další domky, některé pocházejí z doby mého dětství nebo i ze starších časů. Jen některé byly přestavěny do novější podoby. Tak hned za dolskou kovárnou na stráni bydlívali Novákovi, později Drahoňovských, kousek dál u lesa Vápeníku rodina Kůtkova a konečně na stráni za lesem rodina Havlíčkova. Starý pan Havlíček býval velikým nadšeným včelařem. Jeden jeho syn František žil dlouhá léta svého života v emigraci v Kanadě. Později tu žila rodina Folkrtova, která vedle přistavěla poslední době ještě jeden nový rodinný domek.

Na další stráni, už skoro u Špice, je domek, kde pamatuji rodinu Reslovu, později tu žije rodina Brodských. A to jsme ještě dříve v olšoví spatřili poddubecký mlýn, který patříval panu Náhlovskému a potom rodině Zunů. Dobře se pamatuji na majitele Stanislava Zunu, pana otce ze mlýna. Jeho syn Zdeněk byl mým spolužákem v obecné škole na Dolech, dlouhý čas jsme spolu seděli v jedné školní lavici.

Během druhé světové války pan Stanislav Zuna, mlynář pod Dubeckem,  velice ochotně pomáhal lidem pod Kozákovem i v širším okolí. Poměrně levně „na černo“ prodával jim mouku, aby uživili své rodiny v době, kdy potraviny byly vázané na lístky a naprosto nestačovaly k plné obživě lidí. To bylo v době německé okupace, za tzv. protektorátu, kdy mu za porušování tehdejších předpisů hrozilo nejen vězení, ale docela i smrt. Proto byl také po válce po zásluze odměněn Čestným uznáním s diplomem za svou občanskou statečnost a za nezištnou pomoc spoluobčanům.

Konečně jsme se po silnici dostali až na Špici, to je už na území osady, dříve obce, Loktuše. (Do roku 1924 se psalo a vyslovovalo „Lochtuše“). Tady od jezu počínaje bydleli odedávna Mlejnkovi čp. 39. Lochtuše byly až do roku 1924 osadou veliké obce Klokočské, v roce 1924 se osamostatnily a jako samostatná katastrální obec žily do roku 1961, kdy se staly místní částí velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem.

Tady kousek pod špickou křižovatkou od jezu počínaje bydleli odedávna Mlejnkovi v čp. 39. Za tímto domem a naproti čp. 4 (viz dále) na pravé straně potoku Stebeňka bývalo v minulých dobách ještě čp. 36, kde se říkávalo „U Otmarů“. (Asi tam kdysi dávno Otmarovi opravdu bydleli.) Tady v čp. 36 pak bydlíval jakýsi Vojtěch Mlejnek se svou rodinou. Když domek vyhořel, už se zde toto čp. neobnovilo a rodina Mlejnkova se odstěhovala do Klokočí. Spáleniště „Ve vopuce“ koupili potom Mlejnkovi. Říkalo se tu všelijak: V opuce (býval tady menší lom na opuku), V lomě, Na jeze, U sadaře.

Dále u silnice v sousedství hostince bydleli Kalkusovi čp. 4 (dnes Charouzkovi). Při vzniku osady Lochtuše bylo čp. 4 jednou z největších usedlostí v místě. Naproti za mostkem pak byli Hejdukovi čp. 37 (později Vaníčkovi). Starý chatrný domek byl v nové době zbourán a na jeho místě postavena nová moderní budova Penziónu „Loktuše“, budova hodná 21. století.

Naproti hostinci „Na špici“ býval dům čp. 51. O tomto domě by se daly napsat snad romány. Podle zjištění postavil prý tenhle dům starý Vele, jehož syn býval později hostinským ve Vesci. Proto se tu dlouho říkalo“Ve velovně“. Vele byl prý poctivý a dobrý kramář, ale neměl štěstí. Sousedé prý mu nepřáli a všelijak mu život ztrpčovali. Okna prý mu vytloukali, kameny házeli v noci okny až do světnice a všelijak jinak mu snad škodili. Takže se nakonec rozhodl, že dům prodá.

Nevelký domeček koupila jakási Marie Havrdová, porodní asistentka z čp. 41 v Lochtuších. Ta byla celkem čtyřikrát provdaná. Posledním jejím manželem byl právě František Havrda, rodák z Lestkova, starý kanonýr. Tihle Havrdovi mívali tady na Špici smíšený obchod. Havrdová bývala vyhlášenou porodní asistentkou (bábou) a pomáhala ženám při porodech v širokém okolí. Uměla prý pomoci i při nemocech a jinde. Prý dávala lidem pijavice i baňky.

Dcera Havrdových měla za manžela šenkýře ze sousedního hostince „Na špici“ Aloise Zajíce. Ten ale sešel ze světa dobrovolnou smrtí (zastřelil se). Vdova Zajícová hostinec „Na špici“ čp. 50, jak o tom bude dále řeč,  prodala manželům Kvapilovým. Stará Havrdová žila nějaký čas s mladými Zajícovými, ale pak se odstěhovala na Daliměřice. Povídalo se, že se tam zakrátko oběsila.

Alois Zajíc dům čp. 51 „Na špici“ dlouho neudržel a prodal ho Františku Valkounovi z Loktuš čp. 17. Ten však v tomto domě nebydlel a měl ho v pronájmu. Smíšený obchod zde nadále prosperoval a v něm se vystřídala řada majitelů tohoto obchodu (nájemců). Šádek, Vašina, Ježek, Vacátková, Černá, Brožová, Horák, Tulachová, Šírková, Blažková, Hofmann.

Při rekonstrukci silnice (zdejší křižovatky) byl dům zbourán a tak toto čp.  Loktuších vymizelo. Poslední vlastnicí tu byla Věra Pokorná, roz. Bakešová, která byla příbuznou Valkounových a domek „Na špici“ zdědila.

A nyní ještě k samotnému hostinci: Jak již bylo řečeno, původně ho koupil od bývalého šenkýře Aloise Zajíce Josef Kvapil. Ten tady provozoval živnost hostinskou i řeznickou. Později vše převzal jeho syn, rovněž Josef, pak vnuk, rovněž Josef Kvapil. Dnes zde provozuje restauraci a ubytování pravnuk původního majitele, rovněž Josef Kvapil. Je zde tedy již čtvrtá generace Josefů Kvapilů. Řeznictví zde  však již zaniklo.

Ale my dál už nepůjdeme po naší známé silnici od Turnova ke Kozákovu, jak jsem vás po ní až dosud provázel. Rozhlédneme se po celém širém kraji tady pod Kozákovem a budeme sledovat, které živnosti, řemesla nebo obchody zde zanikly nebo kteří lidé tu žili.

Začneme třeba od kovářů: Kovárna zanikla, jak už bylo řečeno, v Bělé i na Dolích, ale také ve Vesci, v Koberovech, v Lestkově. V Koberovech zaniklo klempířství, prodejna uhlí a nákladní autodoprava (u Kocourů). Stejně tak už tam není někdejší cukrárna pana Mánka.a v Tatobitech nevidíme cukrárnu Vaňátkovu. Zato s povděkem kvitujeme, že po sametové revoluci otevřeli novou cukrárnu v Lestkově (rodina Šťastných).

Jakpak to vypadá pod Kozákovem s hostinci? Říkejme jim třeba hospody nebo restaurace, v době reálného socialismu to bývala dokonce pohostinství. V Bělé bývala hospoda přímo u silnice na návsi, pod Chlomkem nedaleko mlýna měli také malou hospůdku. A podobná bývala ještě u Tří rybníků. Co k tomu dodat? Všechny jmenované podniky zanikly. Stejně jako Staňkův hostinec v Sekerkových Loučkách.

V Lestkově se bohudíky dodnes udržuje místní hostinec. Pamatuji se, že za mého mládí tam býval hostinským pan Mráz. Rovněž v Tatobitech mají známou restauraci u Studničků, dříve zde bývalo i řeznictví a uzenářství. Další hostinec na tatobitské návsi u Čepelíků byl již také dávno zrušen.

Ve Vesci zanikl někdejší hostinec „Pod Kozákovem“, kde býval i nevelký taneční sál, využívaný zejména v době, kdy ještě nestála budova místní sokolovny. Majiteli tohoto čp. 22 tu bývali Hlubučkovi, Velovi, Droznovi. Nakonec se na štítě budovy objevil nápis „Hostinec Na poušti“. Ten býval v pronájmu několika šenkýřů. V Klokočí mají odedávna „Hostinec Pod průchody“. Kdysi tu šenkoval pivo a naléval limonádu hostinský Jiří Hejduk. Taky se tady říkávalo „U Jiříčka“. Dnes tam provozuje úspěšně živnost hostinskou Josef Podoubský s manželkou.

Zato druhá klokočská hospoda dávno zanikla. Při silnici do Louček ji mívali Brožovi. Stejný osud už před dávnými časy postihl někdejší hostinec „Pod hradem“ na Rotštejně. Tam býval až do první světové války i nevelký taneční sál. Samotná budova záhadně vyhořela v roce 2007.

Ale vrátíme se zase zpátky blíže pod Kozákov… Ve Vesci bývaly dokonce i tři obchody smíšeným zbožím. Jeden byl v čp. 22 (při dříve zmíněném hostinci Antonína Hlubučka). Druhý jsme našli v domě čp. 19, ten patříval Františku Drexnerovi. Teprve později byl otevřen nový obchod smíšeným zbožím u Hlubučků v čp. 47. Ten však v době socializace  vesnice rovněž zanikl.

Ve Vesci mívali dokonce i dvě prosperující pekárny. V obou se pekl výborný chléb a chutné rohlíky i další pečivo. Majitelé František Votrubec v čp.1 a Josef Habřinský v čp. 17 měli své pekařské živnosti a chléb rozváželi po celém širém kraji. Jezdili s malým povozem, krytým plachtou (celtou), který táhl hbitý koník. Ti koně pana Habřinského i pana Votrubce určitě dobře znali snad všechny podkozákovské silnice a cesty, kudy každý týden projížděli.

U Votrubců se říkalo „V hřebeně“, bylo to pod strání Fialníkem.Tohle pekařství a s ním i celý rodinný dům v létě v roce 1942 vyhořelo. Na stejném místě se už znovu nestavělo. Votrubcovi si postavili nový větší dům dole ve vesnici vedle sokolovny. Tam ještě nějaký čas rovněž provozovali pekařskou živnost. Po nástupu  vlády jedné strany i toto pekařství vzalo za své.

Měli jsme tady pod Kozákovem rovněž dva koláře. Tím prvním byl v Bělé kolář pan Čepelík a ve Vesci prosperovalo kolářství Františka Součka. V něm později pracoval jeho syn Josef. Ten byl vedle výborného mistra kolářského také nadšeným včelařem a také zdravotníkem – samaritánem. Dokázal ošetřit každou odřeninu dětem i dospělým, poskytoval první pomoc i při vážnějších úrazech zdejších občanů (nežli přijela lékařská pomoc). Byl čelným funkcionářem místní odbočky Červeného kříže.

Ve Smrčí bývala kdysi hospoda u Hejduků. Také tady býval i malý taneční sál a na improvizovaném jevišti se dokonce hrávala ochotnická divadelní představení. Hospoda dávno zanikla. Vedle byl obchod smíšeným zbožím Václava Zaplatílka, předtím krám Pleštilův. Dnes není po něm ani památky.

Také vesnice Koberovy se mohla dříve chlubit několika hospodami. Ta první od vesecké strany byla hospoda u Rutkovských, dále při silnici do Železného Brodu býval hostinec a řeznictví pana Horyny, pak další hostinec u Šmelhausů a konečně hospoda „Na potoce“ u Maryšků. A to pak bývala ještě jedna další hospoda až dole v zatáčce v Propastném – ale to už je skoro až u Železného Brodu.

V Koberovech mívali ještě také kovárnu, nákladní autodopravu a prodej uhlí (Kocourovi), bylo tam klempířství pana Mareše, cukrárna u Mánků, prodejna textilu aj. A to všechno je pryč…Jak to zpíval Waldemar Matuška: „To všechno vodnes´ čas!“…

Nakonec se snad ještě mohu zmínit o tom, jaká bývala situace v Loučkách (někdy jim říkáme Zadní Loučky pro odlišení od Louček Sekerkových). Tak tam bývala hospoda u Bařtipánů na návsi a druhá skoro naproti hospoda „Pod lípou“. Tam bývali šenkýři Sýkorové, kteří ve stejném domě provozovali i nevelké řeznictví.

U Štekrů v Loučkách obchodovali s máslem, tvarohem, vejci, s ovocem i zeleninou. Pan Mixánek byl faktorem v bižuterii, zadával domáckou práci dělnicím, hlavně navlékačkám korálů. Na druhém konci Louček měl pekárnu pan Arnošt Kolombo. Malý krámek se smíšeným naproti faře provozovali manželé Velovi.

Tak už budeme naše putování po podkozákovském kraji končit. Určitě jsem ještě na mnoho obchodů obchůdků, krámů a krámků, ale i na řadu zručných řemeslníků, které jsme v tomto regionu mívali, zapomněl. To ať mi ti všichni „postižení“ nebo „zapomenutí“ laskavě odpustí. Ale i tak, jsem Vás, vážení čtenáři, dosti podrobně provedl naším podkozákovským krajem od Turnova až sem ke Kozákovu. Přitom jsme si zavzpomínali na staré zašlé časy (úmyslně neříkám „na staré zlaté časy“) a na zašlou slávu některých starých putyk, živností, řemesel a krámků.

Dříve se říkávalo, že řemeslo má zlaté dno… Snad to byla pravda? Kdož ví? Možná ano, možná ne! Nebo někdy ANO, někdy NE!... Dnes – v roce 2007 – už slovo řemeslník nebo živnostník téměř nezaslechneme. Mladí už tahle slova nemají snad vůbec ve svém slovníku. Dneska už jsou to spíše „páni PODNIKATELÉ“. Jakpak se to zpívalo v té jedné staré písničce? „Pryč, ach, pryč je všechno…“

Změnilo se toho v našich městech i na našem venkově opravdu velice mnoho.Namnoze k lepšímu, ale bohužel často také i k horšímu. 

A tak i v roce 2007 platí: „Z PRADĚDEČKŮ ŽÁDNÝ DNES NEPOZNAL BY NAŠI VES!“

Právě připojeni - hostů: 1757 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1259551

Věra Mlejnková,Jasmína Gelerová a Mário Malina
Zimní Vesec v roce 2004
Zpívalo se Od Prackova dolů jedou povozy
Cesta do Prackova
Co z toho bude...
Školní rok 1976-77
Interiér zdobí obrazy z Českého ráje
Větvička na Hrobce
Školní rok 1954-55
Dětský karneval 1984, zleva Jordáková, Mlejnek, Rutkovský, Zaplatílková
Jasmína se směje - fotíte nám prdele
Klokočské Skály od Podháje
Masopust 18.2.2012
Dětský den ve Vesci 1978
Jan malá část velkého hřbitova s českými jmény
Školní rok 1970-71
Rozesmáté švagrové Marína a Jasmína, Pépa Gelerová
Školní rok 1973-74
Došlo i na tanec při harmonice
Bratranci Patriček a Leonek
Prackovská Vrcha
Dětský den ve Vesci 1978
Masopust 18.2.2012