Na vesnicích bývalo chudo

Přítel František Bulín z Výrova na okrese Plzeň - Sever vyprávěl mi mnoho zajímavého ze svého dětství a také o tom, jak to v době jeho dětství a mládí vypadalo na české vesnici. Protože si myslím, že i mnohého čtenáře „Nových Pojizerek“ by tyto vzpomínky mohly zajímat, posílám je redakci k uveřejnění. I když  jsem si vědom, že není zde řeč právě o obci z našeho regionu. Ale situace i zde na Turnovsku, pod Kozákovem a v Podkrkonoší bývala stejná nebo velice podobná, někdy možná ještě horší.  Tyto řádky posílám hlavně naší mladší generaci, která už ty staré těžké doby nemůže pamatovat.

Život na vesnici býval vždycky naplněn těžkou fyzickou prací, mnohým odříkáním a byl velice skrovný. Při tehdejších poměrech tomu ani nemohlo být jinak, protože rodiny bývaly velmi početné, když v rodině bývalo osm i více dětí, k tomu třeba ještě staří rodiče - výměnkáři. Takový počet lidí něco spotřeboval, museli se proto všichni uskrovňovat a dohromady si pomáhat.

Ani v naší obci to nebývalo jiné, říká pan František Bulín z Výrova. A k tomu ještě        1. srpna 1911 vypukl u nás veliký požár, který zachvátil téměř celou obec. Bylo to na počátku žní, lidé byli po polích, kosilo se obilí. Tu zpozorovali, jak ze vsi stoupá hustý černý dým, který rychle mohutněl, sloup čpavého kouře stoupal do výše. Bylo slyšet štěkání psů, vytí, hukot a praskot.

Lidé spěšně odhodili kosy a vše, co měli právě v rukou. Nikdo nehledal cestu, všechno se přes pole a meze, cesta necesta, řítilo ke vsi. Když se přiblížili, bylo už slyšet bučení dobytka ve stájích, které byly v jediném plameni a ubohá zvířata nemohla utéci z té výhně. Všechny budovy v té době byly dřevěné, kryté došky, a tak bylo otázkou osmi, snad deseti minut a budova se v plamenech řídila k zemi. K tomu vítr napomáhal přenášet oheň z jednoho domu na druhý.

Malému Františkovi byly tři roky a jeho matka připravovala chléb na pečení v domácí peci. Běhal kolem ní a pak ho poslala do přístavku k babičce pro kvasnice. Když byl venku na schodech, viděl jak slaměné došky na střeše začínají chytat. Volal matku, která začala křičet     o pomoc. Rychle se však vrátila zpátky, popadla do náručí peřiny a utíkala s nimi ke sklepu. Vracela se ještě do skříně pro šaty, ale skříň byla uzamčena. Nebylo času na shánění klíče, proto s námahou vyvlekla celou skříň až na dvůr.  Na další záchranu nebylo času, nechtěla-li i s malým Frantíkem uhořet.

Popadla ho za ruku a jako šílená utíkala ze dvora od hořící chalupy. Tak zachránila jen peřinu a dva polštáře, skříň ještě na dvoře shořela. Nějaký dobytek lidé zachránili, ale pětimetráková březí jalovice, kterou vyhnali z chléva, vběhla k sousedům na dvůr a tam za živa uhořela. Právě tak veškerý vepřový dobytek i krásný lovecký pes uhořel u boudy.  Po ohni měli Bulínovi jen to, co měli právě na sobě a ty tři peřiny.

Nebylo co jíst, nebylo ošacení, bytové zařízení, neměli peníze. Obchodník Popr jim přinesl první tři bochníčky chleba, aby se alespoň najedli a nabídl otci také pomoc.

Nelze vypovědět, co bylo po tom ohni za dřinu, starosti a strádání, spalo se na trošce slámy, jak se dalo. Ve dne byla práce na polích, ale také odklízet spáleniště, připravovat místo pro novou stavbu, navážet stavební materiál, v noci vykládat vagóny cihel. Nevědělo se, co dělat dříve. Vzájemně si vypomáhala celá vesnice.

Do listopadu otec postavil alespoň chlévy, aby bylo kam ustájit zbylý dobytek. V dalším roce postavil obytné stavení a stodolu. To se ovšem všechno stavělo na dluh. Je pravda, že byla uspořádána sbírka na postiženou obec, ale ta nikam nemohla stačit. Tatínkovi nakonec zbylo 17 000 korun dluhu. To byla veliká částka, když si pomyslíme, že tenkrát nevěsta, která měla věnem 4 000 korun, byla vyhlášenou v celém kraji, jako bohatá. Za dva roky vypukla válka, otec odešel na frontu a matce zůstalo doma zadlužené hospodářství.

Na vesnice v době první světové války přicházeli rakouští vojáci, rekvírovali obilí a s nasazenými bodáky prohledávali celé stavení. Co našli, sebrali. Nic za to nedali. Františkova maminka sehnala malý šrotovníček, který se dal přišroubovat na stůl.  Na něm ručně točila a šrotovala obilí. Z toho šrotu pekla dětem buchty. Mnohokrát plakala, že ty „otruby“ nemůže zadělat, těsto nechtělo kynout a neustále se rozsypávalo.

Uložila si trochu hrachu, aby dětem mohla uvařit alespoň hrachovou polévku. Dětem a lidem, které si musela přijednat na práci, když byl otec ve válce. Sama na vše nemohla stačit.       I ten trošek hrachu jí vojáci našli a vzali. Bez milosti, bez ohledu na malé děti. Tenkrát mocnář ve Vídni asi nevěděl, jaká je bída mezi venkovským lidem.To se už i z kopřiv vyráběly hadry, kterým se mělo říkat „látka“.

Takové jsou tedy vzpomínky pana Františka Bulína z Výrova u Plzně. Když to dnes vyprávíte mladým lidem, usmívají se, jako byste jim vyprávěli nějakou pohádku. Nechtějí věřit, že takové doby opravdu někdy bývaly. Čas od času však nezaškodí, když si tyhle staré doby připomeneme, abychom si všichni více vážili toho, co dnes vůbec máme a jak se nám dnes žije. Někdo musí žít skromně, ale taková bída a tolik utrpení mezi venkovským lidem ani zdaleka nikde není.

Stačí si všimnout, co všechno si lidé dnes mohou nakoupit. Na vesnicích vidíme upravené domky a kvetoucí zahrádky před nimi, spatříme garáže a všude plno aut. I na vesnicích je všude zaveden telefon, lidé mají nejen televizory a videopřehrávače, ale i počítače a dnes už i možnost připojení na Internet. To nemluvím ani o mobilních telefonech, které mají dnes už i školáci.  O tomhle všem lidé z doby, o níž nám vyprávěl pan Bulín, neměli ani potuchy. Těm by se asi náš dnešní život zdál krásnou pohádkou. A to někteří ještě žehrají...

Život na vesnicích se změnil k nepoznání. Změnili se i lidé, někteří bohužel spíše k horšímu, ale těch je mizivé množství. Na vesnicích i dnes ještě stále žijí lidé poctiví a svědomití, pracovití. O těch nepoctivcích všichni dobře vědí, stejně tak o chamtivcích, kteří baží jen a jen po mamonu, po penězích, po bohatství...

Ale tihle lidé si neuvědomují, že největším bohatstvím je zdraví, spokojená rodina, příjemné prostředí a pokojné sousedské vztahy na vesnici, stejně jako ve městě. Tyto černé ovce lidé na venkově znají a svůj úsudek si o nich dovedou udělat.

                                                   Podle Františka Bulína připravil František Mlejnek