Až já na tu vojnu půjdu...

Tak se to zpívalo v jedné české písničce. Mladí muži se chystali na vojnu, kam se většině nechtělo. Dnes se nemohou dočkat, až bude povinná vojenská služba zrušena. Do té doby využívají možnosti tzv. civilní služby (civilky), mnozí také „útočí“ na modrou knížku.  Povinnosti branných sil státu má převzít a převezme profesionální armáda. Doby se tedy měnily a mění i v případě vojenské služby.

Na našem území najímala na vojnu až do roku 1748 vrchnost. Odvody se prováděly tím způsobem, že panští a vojenští verbíři, a to často i v noci, vyhledávali předem vytypované mladíky a často v řetězech je potom odváděli k vojenským plukům. Tíha verbování doléhala především na chudý lid. Od služby na vojně byla v tehdejší době osvobozena šlechta a duchovní. Vojenskou službou byli trestáni i rebelové a někteří další provinilci. Z těch dávných dob se zachovala řada lidových písní o vojenském verbování.

Služba v armádě byla tehdy velmi krutá a nebezpečná, protože to byla doba častých válek. Kdo si to mohl dovolit, raději podplatil vrchnost, aby na vojnu nemusel. Bylo i mnoho takových, kteří se raději dobrovolně zmrzačili, aby nemuseli na vojnu.

Vojenská služba v rakouské monarchii byla do roku 1811 prakticky doživotní. Na sedmnáct roků byla upravena právě ve zmíněném roce 1811 a pak v roce 1845 zkrácena na osm let. V této době začaly vlastně první úřední odvody. K další úpravě vojenské služby došlo až v roce 1868, kdy byla stanovena na tři roky.

Mnoho vojáků v tehdejší c.k. rakouské armádě službu nepřežilo. Někteří ze strachu před nástupem na vojnu si raději vzali život. Bylo i dost vojáků, kteří se po službě v armádě vraceli domů zmrzačeni a byli potom odkázáni na podporu a na milost i nemilost druhých, protože marně hledali nějakou práci. Někdy dostali na obci službu ponocného nebo obecního slouhy, hlídače nebo pasáka dobytka. I z literatury, z divadelních her a z filmů, známe mnoho takových tzv. válečných nebo vojenských vysloužilců. Někteří ve válce zranění a doživotně poznamenaní muži dostali někdy ve městě trafiku, aby nuzně  uživili sebe a svou početnou rodinu.

Po vzniku Československé republiky byla vojenská prezenční služba dále zkrácena. Většina mužů odcházela do armády na dva roky, někteří měli vojnu ještě kratší. Vysokoškoláci bývali povoláni na vojnu obvykle na jeden rok. Maturanti prodělávali kurzy (školy) na důstojníky v záloze (byli to tzv. aspiranti). V době vlády jedné strany je nazývali absolventy.

Ani za první republiky nebyla péče o vojáky nikterak na výši. Stát vydával na stravování pouze 3,20 Kč na muže na den. Statistiky zaznamenaly, že např. v létech 1921 - 1927 spáchalo 835 československých vojáků sebevraždu. V předmnichovské republice bylo vojákům upřeno i volební právo. Samozřejmostí bylo, že každý voják musel i v době, kdy byl tzv. v záloze, prodělat několik vojenských cvičení. Ta bývala obvykle třítýdenní, někdy i delší.

Snad je dobře poznamenat, že i v době tzv. protektorátu za německé okupace, měli jsme svou českou profesionální armádu. Bylo to vládní vojsko, které však bylo spíše jen vnějším znakem jakési české samosprávy v rámci Velkoněmecké říše. Jeho příslušníci byli ubytováni i v turnovských kasárnách, ale později byli ve válce nasazeni na rozkaz okupantů do Itálie k boji proti spojeneckým vojskům. Mnoho jich přeběhlo na stranu spojenců nebo k partyzánům, někteří tam při zběhnutí položili své životy, jako např. Václav Kořínek z Loktuš a mnoho dalších.