15. březen 1939 v Turnově a co bylo potom - Hlasy a ohlasy Turnovska, roč. 5. březen 2002

Na konec druhé ČSR a na smutný 15. březen 1939 se moc dobře pamatuji, tuto pohnutou dobu jsem prožíval jako čtrnáctiletý školák v Turnově. 

Ten nešťastný den byl důsledkem špatně smlouvami „zajištěného“ Mnichova, jak z naší strany, tak ale hlavně ze strany signatářů smlouvy a z hazardní ústupkové politiky tehdejších „přátel“. Bylo to, jak se říkalo „ o nás bez nás“! Prezident musel již 6. října 1938 odstoupit a odletěl do britského exilu. Do Turnova se stěhovaly stovky rodin ze zabraných Sudet. Za necelý půlrok zmrzačeného Česko-Slovenska se stali němci pány nad životem a agónií okleštěného státu, začali diktovat podmínky, co smíme a co nesmíme.

Pamatuji, že také v Turnově se na začátku zimy 1938 - 1939 objevily německé fašistické manýry s hesly: „Malý národ, velký ksindl“, nebo „Nic než národ!“ Tato hesla nám dnes nápadně připomínají skíni a anarchisté! Nezapomínejme - připomínejme!

V Turnově naštěstí bylo „svedeno“ jen několik málo občanů, spíše z donucení a ze strachu. Některým už paměť neslouží nebo na to rádi zapomínají. Byli to příznivci generála Gajdy (fašisty), Vlajkařů, pánů typu Jana Rysa, plukovníka Schwetze a donašečů pro gestapo (po válce po právu odsouzeni a popraveni).

Dobře si pamatuji, jak ve středu ráno 15. března 1939 po šesté hodině ranní přijela do Turnova od Reichenbergu a Gablonze auta s německými vojáky sice s bílým praporem na náklaďáku, ale s nabitými  a namířenými puškami. Přijeli nás „ochraňovat a zjednat v Čechách pořádek“! Největším jejich protivníkem bylo tehdy počasí. Foukal studený vítr, v ulicích bylo asi čtvrt metru sněhu, pak přišla náhlá obleva, která proměnila sníh ve čvachtu a ten „sajrajt“ rozjezdila německá auta. I počasí tehda plakalo!

Šel jsem ráno do školy jako obvykle, všude stálo před krámy moc smutných lidí. Ženy většinou plakaly a muži vzteky zatínali pěsti v teple svých kapes a mlčeli. Zastavil jsem se na chvíli na rohu náměstí u Centrálu a sledoval jsem, jak se tam řadí obrněné vozy, motorky, a vojenská nákladní auta s vojáky, tzv. „Cirkus plechówy.“

Nejdříve byli před starou reálkou a radnicí, ale za chvíli jich bylo plné náměstí. A jak se snažili jezdit vpravo! (Dosud se v ČSR jezdilo vlevo. Během tří dnů byla pak ta změna k jízdě vpravo zavedena!)

Místní obecní policajti nás kluky přemlouvali, ať jdeme raději do školy. To už vlála na věži Jizerských kasáren vlajka wehrmachtu s hákovým křížem, myslím, že už vlála i na věži zámku na Hrubém Rohozci a zanedlouho ji Němci vyvěsili i na budově radnice.  V Turnově Němce na štěstí nikdo nevítal! Lidé byli spíš překvapeni.

Nakonec jsme do školy přece jen šli, ale ten den se stejně neučilo. Kluci důstojníků nám vyprávěli, jak se ráno do kasáren přiřítili němci a co se tam všechno dělo... Vzpomínám si, že část spolužáků tehdy nedojela a přespolní z vesnic nedošli. Ti, co přišli, byli hodně zaskočeni, protože rádií na venkově bylo ještě málo a oni nic nevěděli. Kantoři byli zaražení a smutní. Nevěděli, co nám mají říci. Na velký optimismus nebyla nálada.  Co bude dál?, to byl pro každého otazník.

Jeden kantor nám opatrně ten den citoval J. W. Goetha, pravil: „Nechť prší, když pršeti chce, věčně pršeti nebude.“ Šel se ale nejdřív podívat za dveře na chodbu,  zda tam někdo neposlouchá, než nám ta slova řekl. Ještě si vzpomínám, že k nám v těch dnech do třídy přišel také suplovat jeden kantor, kterého jsme tehda neznali.

Měl pod nosem černí knírek, černé vlasy, byl střední postavy i věku. Podobal se trochu komiku Chaplinovi z němých grotesek. Přišel prý z pohraničí. Nám, čtrnáctiletým klukům, jasně vyložil a vysvětlil úmysly Němců, jejich cíle a výboje, jejich podceňování Slovanů. Vysvětlil nám plány Hitlera na ovládnutí východu, úrodné obilnice Ukrajiny, Kavkazu a Blízkého Východu (ropa), a pak dále do bohaté Indie.

„Němci rozpoutali v celé Evropě tažení proti Židům,“ říkal nám, „a to je zásadní omyl Hitlera a spol., protože si tím proti sobě poštve celý svět!“

Tak takhle stručně, předvídavě a otevřeně, nám žádný jiný kantor úmysly Němců nenastínil. Už 60 let si to dobře pamatuji! Ten chytrý a otevřený pán, jak jsem se dávno, dávno potom dozvěděl, byl pan učitel Václav Havel (1886 - 1965), vlastenec, Sokol, sběratel písní z Podještědí a zakladatel Muzea Karoliny Světlé v Českém Dubě.

Také nezapomenu, jak nám v Sokole ve cvičení bratr Jireš z Liberecka (za války umučený) uštěpačnými poznámkami ukazoval, co už natropili vojáci Führera v sokolovně, kde ukradli kožené žíněnky a nářadí aj.

V paměti mám i poutavé, ale smutné líčení v tehdejším rádiu, když éterem zněl hlas novináře a redaktora Franty kocourka, reportujícího příjezd okupantů do Prahy a speciálně na Václavském náměstí. Byla to reportáž plná známých přirovnání, jako že černí havrani a vyhládlí krkavci se slétali na zasněženou Prahu apod.

To jaro a léto přijížděly do Protektorátu stovky velkých nákladních aut, aby odvážely z kasáren novou výzbroj čsl. armády, zásoby ze skladů podniků, potraviny a suroviny z továren, prostě vše, co se dalo odvézt. Mnoho ospalých a unavených řidičů způsobilo četné autohavárie

U hradu Kost vletěl náklaďák naložený dělostřeleckými náboji a granáty do Kosteckého rybníka. V turnovské Jičínské ulici (dnes Dvořákově) zase jiný v zatáčce narazil do domu.

Němečtí vojáci z turnovské okupační posádky nakupovali v obchodech lacino, co se dalo (přispíval k tomu nepoměrný kurs měn, když jedna marka byla za deset korun), aby svým ženám a dětem přivezli dárky z tažení na východ a na jih.

Československá armáda byla rozpuštěna, důstojníci byli zařazováni do jiných zaměstnání, někteří z nich „zmizeli“ do zahraničních armád a bojovali později proti nacistům. Židé s rodinami prchali, jak se dalo, mnohým se ale zachránit nepodařilo.

Turnov se stal pohraničním městem, když na severu od města byla hranice protektorátu Čechy a Morava na dohled. Už za Frýdštejnem a za Paceřicemi byla vlastně Třetí říše. Tak tomu bylo až do jara 1945.

Podle Jaroslava Knížka z Pardubic