Narodil se pod Kozákovem...       Vzpomínka na pana učitele Břetislava Finke

V malé podkozákovské vesničce Hrachovicích (což je dnes místní část obce Mírové pod Kozákovem) narodil se v roce 1900 řídícímu učiteli Finkemu syn, kterému dali jméno Břetislav, ale říkali mu Slávek. Jeho matka pocházela z Hrachovic, otec byl tehdy řídícím učitelem v sousední Bělé, když před tím dlouhý čas vyučoval na Obecné škole v Klokočí.

Břetislav vyrůstal jako chlapec a student po boku svého bratra Bohuslava v útulné romantické vísce pod masivem pískovcových skal v Klokočí. Ty skály a celý ten náš kraj pod Kozákovem nesmírně miloval, především to byly stále zelené stráně veseckého Fialníku, o kterých složil později i pěknou písničku. Od mládí se účastnil veřejného života, především v sousedním Vesci, kde byl i spoluzakladatelem místní Tělocvičné jednoty Sokol. I jeho otec zastával v jednotě řadu funkcí. Jako mladý student pracoval veřejně i v Klokočí, kde se tehdy úspěšně hrávalo ochotnické divadlo.

Po studiích si zvolil za své povolání dráhu učitelskou, stejně jako jeho bratr Bohuslav, který vyučoval několik generací žáků především v Turnově, kde později žil na odpočinku a kde také zemřel. Jeho bratr Břetislav jako mladý učitel působil na řadě obecných škol na Turnovsku, kde všude byl nejen výborným pedagogem, ale i vzorným vychovatelem zdejší mládeže. A tak s hrdostí i s pýchou vzpomínaly později na svého někdejšího učitele četné generace jeho bývalých žáků v Bělé, v Doubravici, v Přáslavicích, ale také např. v Rokytnici nad Jizerou, kde poznal i svou pozdější manželku.

V době nacistické okupace odchází z Podkrkonoší na Jičínsko a vyučuje v Rožďalovicích a později v Dětenicích. Tam se stal řídícím učitelem a zde také svou učitelskou dráhu ukončil odchodem na zasloužený odpočinek. Plných třicet let vštěpoval dětem lásku k rodné zemi, k práci, lásku k člověku. Učil je poznávat všechno krásné a ušlechtilé na tomto světě.

Vedle svého učitelského povolání nedovedl však ani na chvilku zahálet. Ve všech svých volných chvílích se věnoval po celý život kulturní a osvětové práci, a to na všech štacích, kam ho osud zavál. Jeho velikou láskou byla hudba, hra na housle a na klavír, ale také aktivní činnost skladatelská. Z jeho tvorby vyšla celá řada drobných i větších hudebních skladeb, ať už to byly některé písně a sbory nebo scénická hudba k dětským divadelním hrám.

Byl autorem několika úspěšných dětských divadelních her, ale největšího uznání došel uvedením hry „Kozákovský drahokam“.Děj této krásné pohádkové hry je zasazen do jakési malé podkozákovské vesničky, snad tam, kde se autor narodil, do Hrachovic, možná do Klokočí nebo do Vesce? Břetislavem napsal nejen samotnou hru, ale složil k ní i hudbu, kde vyzpíval všechnu tu svou velikou lásku k milovanému rodnému kraji tady pod Kozákovem.

Jeho dalším velkým koníčkem bylo malování. Jako skutečný umělec namaloval celou řadu obrazů a obrázků s motivy z Českého ráje, zejména z Podkozákovska, ale i z krajiny v Podkrkonoší. Rád zobrazoval tak mizející dětenické dřevěné chaloupky. V mnohé rodině si dodnes váží jeho kreseb, které zdobí leckterou domácnost v Dětenicích, v Libáni i jinde v okolí. Pan učitel Finke nezapomínal ani na literární činnost a zanechal po sobě některá drobnější literární díla.

Jako učitel nacvičoval se svými žáky dětské hry, besídky, recitační pásma, písničky... A to vše pak předváděl s dětmi široké veřejnosti. Nebyla to jen vystoupení doma v Dětenicích, ale i v Libáni, v Jičíně, v Dolním Bousově a na dalších místech. V posledních letech života byl obětavým knihovníkem a v této funkci obdržel i vyznamenání od ministerstva kultury, které však přijímal z rukou ministra již jako velice nemocný člověk.

Pan učitel Břetislav Finke zemřel 12. září 1971 v Dětenicích ve věku 71 let. Na tohoto všestranného člověka, učitele - vlastence, vzpomínají dodnes nejen občané v Dětenicích a v okolí, ale i u nás pod Kozákovem, kde měl své rodové kořeny. Svou lásku k němu vyjádřili i malí školáci svým smutečním vystoupením při posledním rozloučení v nymburském krematoriu.

Na smutečním oznámení jsme tehdy mohli číst slova: „Odešel dobrý člověk...“

Tenhle Vesec - to je pěkná dědina! - Vzpomínka Břetislava Finke z roku 1969

S pocitem jistého uspokojení jsem četl v Rozvoji článek o padesátém výročí Sokola ve Vesci pod Kozákovem. Připomněl mi písničku, která se zpívávala od mikulášského večírku 6. prosince 1919 po dlouhou dobu: - Tenhle Vesec - to je pěkná dědina, kdo sem přijde, každý na ni vzpomíná...

Jak ta léta běží od chvíle, kdy vesecký Sokol „tábořil“ v hostinci U Velů. Tolikrát týdně jsme v sále pobývali, jak při cvičení, tak i při přípravách divadel, večírků a různých podniků. Jak velký zdál se nám sál, který se zmenšoval přístavbou jeviště při divadelní sezóně.

Bývalo tu u Velů tak příjemně. Hostinský bratr Vele byl učiněné dobrotisko, kde mohl, pomohl. - V mlhách už jsou i ty vzpomínky. Ale mnoho mohou dnešku říci. Jen problýskávají pozoruhodné příhody.

Divadelní představení: Hlavní představitelé učitelé bratr Hořák a bratr Seidl v čilém rozhovoru. Bratr Vele v budce nápovědy nervózně a marně hledá pod židlí utroušené listy z divadelní knížky. A milí herci debatují nepřetržitě a dlouho, aniž by diváci pozorovali, že tu něco až do uzavření opony neklape. Byli to podaření herci - pašáci!

Další moment při přípravách plesu s rázem: „V našich horách“.  Tehdy jsme malovali naše hory na stěnu sálu. Uskutečnil se i nápad: umístit v sále z rohu do rohu obrovský vyvrácený smrk. jaký to byl silácký výkon, snadno si domyslíme.

A ty mikulášské večírky bývaly vydatné zvláště kolem slavného zakončení první světové války. Dnes bychom asi marně hledali obrazy jarmareční písně o neslavném konci Jeho veličenstva s taktickým Velovým ukazováním: Tuhle -

Do třetice si vzpomeneme na závěr sokolské slavnosti, po 28. říjnu 1918 ve Velově hostinci, kde se shromáždili i krojovaní sokolové. Mezi nimi byl i starosta veseckého Sokola, klokočský řídící učitel Jan Finke (můj otec). Sousedé v bujaré náladě vybízeli bratra starostu v zakouřené šenkovně, aby si sundal sokolskou kajdu při tom horku.Ten nemohl, omluvil se, a jeho jedinečnou omluvu uznali přítomní s upřímným veselím.

Totiž: V rodině starostově  byly opravdu starosti při dvacátém osmém říjnu. Marně maminka hledala červenou sokolskou tatínkovu košili. V době světové války ji děvčata rozstříhala na šatečky panenkám. Zůstala jen tuhá náprsenka s límečkem. Co teď? Maminka pohotově našila zbytky košile na košili bílou a situace byla zachráněna.

Tatínek mohl do průvodu i k slavnostnímu projevu v kroji. Až to uvízlo v šenkovně. Tam se opravdu zapotil! A nikoliv z obavy, jak finančně celý podnik dopadne!

K závěru si připomínám  jen verše písničky v nadpisu uvedené:

„Nad vesničkou Vesce stojí kaplička,

ta se nám zdá z Kozákova maličká...“

Už jen vzpomínky na Vidunovo obecní starostování, na veseckou kapelu a klukovská „válečná střetnutí“ na Fialníku. Kde jsou ty časy? ...

 „Svíčka už nám dohasíná, už je den,

my i dnes si na ten Vesec

vzpomenem´ ...“

Tolik tedy ze vzpomínek, které veseckým přátelům a kamarádům z mládí poslal v roce 1969 učitel Břetislav Finke z Dětenic. K tomu přidávám ještě celý text písničky (spíše kupletu), který vznikl po první světové válce někdy v roce 1919. Mládež a sokolové tento kuplet často uváděli při různých slavnostních příležitostech, např. při mikulášských večírcích, na různých shromážděních apod. Zde je tedy ta vesecká písnička:

Břetislav Finke se narodil  dne 14. srpna 1900 v Hrachovicích, odkud pocházela jeho matka.   Otec byl řídícím učitelem mj. na Obecné škole v Klokočí, kde mladý syn Břetislav i jeho bratr Bohuslav prožívali svoje mládí. Otec Jan Finke zemřel již v roce 1923 a je pohřben na hřbitově na Hruštici (poblíž hlavního vchodu na hřbitov).

Jeho bratr Bohuslav Finke stal se rovněž odborným učitelem v Turnově a býval významným dirigentem Pěveckého spolku „Antonín Dvořák“ v Turnově. 

Mladý „Břetik“, jak mu říkávali, studoval na Státní reálce v Turnově, kam docházel pěšky z Klokočí.  V roce 1919 byl aktivním spoluzakladatelem Tělocvičné jednoty Sokol ve Vesci, kde byl pak i členem výboru jednoty a vzdělavatelem.

Vystudoval učitelský ústav a působil pak jako učitel např. v Bělé u Turnova (1920), v Doubravici (1922), v Přáslavicích ( 1924), v Rokytnici nad Jizerou (1925), v Rožďalovicích (1938) a v Dětenicích  (1939). Břetislav Finke byl pak nejen výborných a osvědčeným pedagogem, ale proslul i jako výborný hudebník a hudební skladatel.  Působil jako pianista např.  v salonním orchestru Sokola v Turnově, později v podobném hudebním tělese Sokola v Jablonci nad Jizerou.

Z jeho skladatelské činnosti uvádím: Složil hudební cyklus o osmi obrazech s názvem „Pod Kotlem“ (hráno např. na Hudební akademii Sokola v Ohrazenicích u Turnova v roce 1926). Dále složil „Píseň hraničářů“, kterou vydal tiskem v Praze - Bubenči Odbor Národní jednoty severočeské v malém vydání roku 1937. Jeho dalším dílem byl cyklus písní „Krkonošské byliny“, který byl proveden např. na koncertě Národní jednoty severočeské v Praze (Unitaria), písně tam zazpíval známý barytonista Bořek Rujan.

Z „Turnovských písniček“ se ujaly především „Valdštejnské lesy“, věnované právě Pěveckému spolku „Antonín Dvořák“. Dále tu byl soubor „Dětenických písní“, který byl zazpíván na hudebním večeru v Dětenicích a pak ještě při různých dalších příležitostech. Některé z těchto písní hrály i místní hudební soubory.

Významným květnovým dnům roku 1945 věnoval autor melodram „Prolog Matky Vlasti“ a dále rytmická scéna „Červená, bílá a modrá“. Tato díla byla uváděna při různých slavnostních příležitostech, např. opět právě v Dětenicích nebo v Hodkovicích nad Mohelkou.

Jmenujme ještě i další skladby, tentokrát to budou taneční písně, které hrávaly místní soubory zejména na Jičínsku: polka „Naše Hana“, valčík „Šípkový keř“, mazurka „Pomněnka“, valčíkové intermezzo „Vzpomínka na Kozákov“, dále je to „Miluščina polka“, Pojizerská suita (tj. „Pojizerská polka“, „Intermezzo“ a „Furiant“), Lesní suita (tj. „V březovém háji , „U studánky“ a „Rej cvčků“) a mnoho, mnoho jiných. Jmenované trojdílné suity jsou přednesové.

Břetislav Finke skládal i různé příležitostné skladby, např. tělocvičné, taneční i jiné. Byly určeny většinou pro klavír, ale i pro smyčcové a další hudební soubory. Ty byly hrány při různých význačných dnech, na slavnostech a besedách, zejména v okruhu Libáně.

V roce 1851 byla na Kopidlnsku třikrát uvedena dětská divadelní hra z hornického života „V říši Permonů“. Autorem textu byl učitel Josef Šimon z Běchar, ale hudbu k této hře pro salonní orchestr složil opět Břetislav Finke. 

Svého rodného Turnovska vzpomněl hudební dobrodružnou pohádkou o osmi obrazech „Kozákovský drahokam“, kterou napsal i zhudebnil. Hra byla provedena pětkrát žactvem Střední školy v Libáni se dvěma spojenými hudebními soubory. Toto dílo opěvuje nejen krásy Českého ráje pod Kozákovem, ale upozorňuje i na významné naleziště polodrahokamů na Kozákově, a tak hudebně oslavuje celý tento milý kraj.

Jestliže sčítáme počet skladeb, které Břetislav Finke vytvořil, dojdeme k číslu sedmdesát. Je to číslo obdivuhodné, když uvážíme, že hlavním povoláním (spíše posláním) byla mu kantořina. A ještě musíme přidat i jeho další veřejnou práci pro občany: Byl knihovníkem místní knihovny, matrikářem  dětenického obvodu, ze soukromých zájmů uvedu jeho literární činnost a malířství (uměl překrásně malovat).

Jeho dětské divadelní hry byly uváděny vždy v mnoha reprízách, tak např. „Kozákovský drahokam“ ( s hudbou) byl hrán 25x, „Blančina písnička“ 10x, „Astra“ rovněž 10x, „Jako v pohádce“ 3x, „Jendův útěk na Měsíc“ (s hudbou) se hrál rovněž 10x, „V říši Permonů“ (hudba)  4x a „Ztracený ostrov“ (hudba) celkem 7x. Nejvyšší počet účinkujících: v Jičíně asi 40 herců, 30 tanečníků, 50 zpěváků a 25 hudebníků v orchestru, celkem 145 osob.

 Břetislav Finke byl ženatý, hlavní část života prožíval v Dětenicích. Jeho manželka tam byla vedoucí prodejny obuvi „Jednota“. Syn vystudoval na Strojnické fakultě v Praze.

Vrátím se nyní ještě podrobněji k jeho dětské divadelní hře „Kozákovský drahokam“:

„Kozákovský drahokam“ byla dobrodružná pohádka se zpěvy a tanci o čtyřech jednáních v osmi obrazech. Děj hry pro děti je zasazen do horské vsi pod Kozákovem v době předválečné (1914) a do pohádkového prostředí nitra Kozákova, naleziště polodrahokamů.

Kozákovský drahokam je tu symbolem poctivě hodnocené práce, po níž touží horský lid, aby si ve štěstí utvořil šťastný domov a spravedlivější a lepší život, než mu skýtala minulá doba. Mladý člověk zanáší do pohádkového ovzduší tajemství pozemského světa a přináší horskému kraji naději v lepší život.

Ve hře vystupuje celkem 23 osob, kromě toho ještě i skupiny dětí, dřevařů, lidu a skřítků. Hra je velice výpravná, scénově náročná. Je podložená doprovodnou scénickou hudbou, kterou také napsal autor celé hry Břetislav Finke. Kromě dětí mohou ve hře účinkovat dospělí i mládež.

Uvádím zde ještě slova „Písně hraničářů“, jejíž text i hudbu složil rovněž Břetislav Finke:

Po krkonošských pláních v dál až za obzor,

 ze skal, lesů bouří vichr mocných hor.

Tam na pomezí hrdě pne se věrných Čechů štít

a v srdcích strážců vlasti nám věčně bude znít:

 R.:  Od hor kéž by prapor hraničářů na věky tu stál,

k horám zní náš zpěv, pozdrav nese v horské kraje,

kde červeno-modro-bílý prapor vlaje.

Tu hlídej, statný lve, a horalům dej sílu do paží,

tam kdes po věky stál, stůj v Krkonoších na stráži!

 My chceme s každým v míru žít, jak Čech vždy s Čechem žil,

za svou čest a pravdu kdy statečně se bil.

„Chraňme dědictví otců svých!“ toť heslo našich hor

a s ozvěnou nechť zazní sem hraničářů sbor.

R.:  Od hor kéž by prapor hraničářů na věky tu stál...

 Kdo zradu kuje zlovolnou a zapře rodnou řeč,

kdo haní vlast svou svobodnou,  nechť cítí vlastní meč.

Svoji k svému vždy dle pravdy s poctivostí dál

a kéž by prapor hraničářů na věky tu stál.

R.:  Od hor kéž by prapor hraničářů na věky tu stál...

Budeme se ještě věnovat bratru Břetislava Bohuslavu Finke, který byl neméně úspěšný a vytrvalý ve své práci, jako byl jeho bratr Břetislav.

Bohuslav Finke se narodil rovněž v Hrachovicích u Bělé dne 16. července 1895. S bratrem prožil studentská léta v klokočské škole, kde byl otec Jan Antonín Finke, jak už bylo řečeno, řídícím učitelem (nar. 1864 - 1923). Finkovi měli celkem čtyři děti. Bohuslav studoval rovněž turnovskou reálku a spoluúčastnil se založení Sokola ve Vesci. Po dva roky tam byl jednatelem a vzdělavatelem a v roce 1919 i zástupcem jednoty do župy. Po reálce vystudoval jako jeho bratr učitelský ústav a pobýval na řadě učitelských míst.

Jenže světová válka přerušila jeho učitelská léta a po válce pak zakotvil jako odborný učitel na Měšťanské škole v Turnově, kde vyučovala i jeho manželka Vlasta. Jako nadšený radioamatér míval za okupace různé konflikty s amatérskou vysílačkou.

Popišme si však blíže působení Bohuslava Finkeho v Turnově. Po kantořině patří jeho lásky nejdříve hudbě a zpěvu. Byl velikým milovníkem hry na klavír. Na klavíre doprovázel členy Pěveckého spolku „Antonín Dvořák“, jehož sbormistrem tehdy byl Josef Kuhn.

V roce 1941 se stává sám Finke sbormistrem ženského a smíšeného sboru a nakonec i sbormistrem mužského sboru. Stává se také jedním ze zakládajících členů Společnosti Antonína Dvořáka v Praze. Organizoval také známé „Dvořákovy Turnovy a Sychrovy“. Pod jeho vedením na nich často účinkovaly sbory o 400 až 500 členech.

Byl kronikářem Klubu přátel hudby a jeho archivářem.  Psal novinové články a jimi popularizoval četné akce. Přispíval do časopisu „Od Ještěda k Troskám“, staral se o kroniku Pěveckého spolku „Antonín Dvořák“. S vnímavostí jemu vlastní zachytil pobyt Josefa Bohuslava Foerstera na Valdštejně, publikuje tuto Foersterovu návštěvu v Českém ráji. Píše o turnovském rodákovi Zdeňku Folprechtovi, hudebním skladateli.

Také ve škole si svým příkladným přístupem získal nesmírnou oblibu nejen u žáků a jejich rodičů, ale i u ostatních kolegů učitelů, zvláště když se posléze stal i ředitelem školy.

Jako radioamatér patří k jedněm z prvních, co se v Turnově touto činností zabývali. Sám si dokázal sestrojit svůj vlastní radiopřijímač. Školil v této činnosti i ostatní zájemce z řad dospělých i mládeže.

Byl to opravdu plodný život, naplněný bohatě pilnou poctivou prací pro lidskou společnost. Bohuslav Finke s manželkou zanechali po sobě jedinou dceru.