Jak jsem se sešel se vzácným člověkem…

Téměř celý svůj život jsem působil jako učitel na prvním stupni několika základních škol: v Klokočí, ve Břevništi (na Českolipsku), v Bělé u Turnova, v Tatobitech, v Turnově a nejdéle, plných 26 roků, na základní škole ve Vesci. Už jako důchodce jsem nějaký čas vypomáhal také na tehdejší Zvláštní škole v Turnově.

A právě tam jsem poznal člověka, o kterém Vám chci dnes vyprávět. Byl to kolega učitel Vladislav Studnička z Bukoviny u Dolánek. I když jsme se dříve vůbec neznali, právě na této škole jsem v něm poznal člověka, kterého jsem si začal vážit pro celý zbytek svého života. Poznal jsem v něm výborného znalce výtvarného umění, který perfektně rozumí tvorbě mistrů malířů, stejně jako výtvorům sochařským apod.

Ve škole jsem si všímal, jak perfektně chápe dětskou dušičku, jak krásný vztah má ke každému dítěti, zvláště když jde o děcko třeba i s mírným handicapem.

Vladislav Studnička sám složil nekonečnou řadu dětských básniček, říkanek a rýmovaček. Některé i vydal v drobných souborech, např, „Studničkova studánka“.  Sám jsem  od něj některá dílka obdržel.

Také mě mile překvapil, když mi věnoval sepsanou historii své vesničky Bukoviny u Dolánek. Dílo nese název „ Kořeny domova“ s podnadpisem „Dokumentární cyklus o staré Bukovině“. Autor v něm popisuje vznik a historii vesnice i okolních přináležejících osad a doplnil ji i řadou map a fotografií. Na nich zachytil dnes často mizející krásu bukovinských roubenek.

„Kořeny domova“ fotografoval, z písemných podkladů vybral, napsal, mapu z roku 1843 připravil a reedici práce z let 1962 – 1963 provedl definitivně v roce 1993 – to vše sám autor. Svými kresbami ji navíc obohatil svými kresbami maloskalský malíř Josef Jíra. Radou i pomocí při tvorbě tohoto dílka byli autorovi přátelé: V. Žďárský, J. Sýkora, Jarmila Glazarová, J. Bednář, V. Daníček, Karel Kinský a J. Zajíc.

Jak radostné a pravdivé jsou věty, kterými je Studničkova práce uvedena: „Kdo má domov, má všechno. Náš domov je tady. Máme tu své blízké, svá obydlí a jsme tu spokojeni. Vždyť vidíme v okolí tolik krásy: Kozákov, Trosky, Hrubý Rohovec… Každý výhled do světa nás až dojímá…“

To, co jsem v předchozích odstavcích napsal o práci kolegy učitele Vladislava Studničky, hovoří snad za všechno. Jen to ještě chci říci, že tento  vzácný člověk i dnes,  ve svém vysokém věku, kdy ho už delší čas sužuje nemoc, je stále čilý, plný optimismu a chuti do další a další práce. Často si spolu telefonujeme a společně probíráme otázky naší minulosti i dneška. Otázky, které nás oba zajímají.

Když jsem Vás seznámil s tímto vzácným člověkem, chci mu i dnes sám ještě poděkovat zato, že jsme se vůbec mohli poznat. Že jsem od něj mohl načerpat i mnoho podnětů a návrhů pro svou práci učitele, ale i pro práci na poli osvětovém a kulturním. Děkuji mu, z celého srdce mu děkuji. Škoda jen, že jsme se nepoznali alespoň o něco dříve, jak to i sám Vladislav Studnička tvrdí.

Popřejme  společně panu učiteli Vladislavu Studničkovi, aby se jeho zdraví zlepšilo a aby byl i nadále tak činorodý, naplněný láskou k rodnému kraji, plný optimismu a chuti do práce a do života, jako tomu bylo až doposud.

František Mlejnek, učitel v.v., z Vesce pod Kozákovem