Velikost textu

Z historie obce Loktuš

                                                         Z historie obce Loktuš - Dějiny našich vesnic

Malá vesnička Loktuše (dříve Lochtuše) leží skoro na samém úpatí strážné hory Českého ráje nebo, chcete-li, achátové hory Kozákova. Je to neveliká osada o 52 popisných číslech a s něco více než stovkou stálých obyvatel. Dnes je to vlastně místní část nebo, chcete-li, osada velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem. Ta je jednou z největších venkovských obcí na Turnovsku.

Původně bývaly Loktuše samostatnou obcí, pak patřily pod rychtu Klokočskou. Jako součást katastrální obce Klokočí existovala tato ves až do roku 1924, kdy se klokočská obec rozdělila na tři samostatné obce: Klokočí, Loktuše a Vesec. Součástí sloučené obce Mírové jsou od roku 1961, kdy splynuly v jeden celek se třemi dalšími dosud samostatnými obcemi: Bělou, Sekerkovými Loučkami a s Vescem.

O prvopočátcích této vesnice je jen málo písemných dokumentů. Její historie se nám uchovala povětšině ústním podáním z jedné generace na druhou. Až loktušský kronikář  Štěpán Mlejnek sepsal první laickou historii obce podle vyprávění nejstarších občanů z Loktuš a z okolí, kteří znali dějiny vsi zase od svých předků. Byli to většinou samí Mlejnkové: Václav Mlejnek čp.5 (zemřel ve věku 90 let), Jan Mlejnek čp. 39 a otec kronikářův Vojtěch Mlejnek z čp. 26.

Ves Loktuše (pův. Lochtuše, něm.Lochtusch) připomíná se již roku 1316 - 1318, kdy tato vesnička jakož i okolní vsi Loučky,Klokočí, Michovka, Besedice, Vrát aj. náležely panu Vokovi z Rotštejna. Ten se dostal časem do tuhách sporů a třenic se svými příbuznými ze Zbiroha a z Frýdštejna. V nich došlo k drancování a plenění poddanských, mezi nimiž byly i Lochtuše vydrancovány a poničeny, spáleny.

Roku 1424 byla ves Lochtuše v majetku rytíře Paldra z Vařin a z Rotštejna. Roku 1426 byl skalní hrad Rotštejn vypálen a ves Lochtuše (i další) připadla panu Jindřichu z Vartenberka.

Když po roce 1600 připadl pak celý kraj panu Albrechtu z Valdštejna, měla ves Lochtuše pouhých pět selských gruntů. Byla to nynější čp.: 18, 2, 9, 8, 4. Tyto grunty měly ještě málo orné půdy. Většina pozemků byla tehdy ještě porostlá lesem, takže největší selský grunt, stojící na místě nynějšího čp. 4 (Charouzkovi) oséval jenom asi 6 strichů polí. Dále byli zde ještě dva zahradníci (nynější čp. 5 u Jandů a čp. 15, dř. u Ježků). Také tu stávala výsadní krčma (nyní čp. 14, které vyhořelo). Tato krčma stávala nedaleko  nynějšího čp. 20 (dř. u Buriánků).

Tehda bylo málo pracovních sil, které by mohly selské statky obdělat. Selský statek, nebo jak se říkalo grunt, nebyl tehdy ničím. Na některých usedlostech nestačili pole osít, jinde nestačili sklidit. Mnohý hospodář se nemohl ani dosyta se svou rodinou najíst a děti ošatit. Chodil často oděn hůř než leckterý žebrák.

Selská dcerka měla jedny střevíce, které nosila na všechnu slávu a parádu, do kostela i k muzice. Měla-li některá u muziky na krku dukát, byla to již moc vyhlášená a bohatá dívka. Mnohá nevěsta šla na vdavky v mámině suknici a ženich se na to nijak neohlížel. Vždyť ani jemu nepadl po každé vypůjčený svatební kabát. Někdy měl šosy příliš krátké, jindy zbytečně dlouhé. Ale to bylo jedno, však jej po kostele stejně svlékl, aby jej odvedl někdy až do druhé vesnice. Sám pak mnohdy po celý život neměl naději na svůj vlastní.

Dostala-li některá nevěsta od rodičů šest nebo osm zlatých, o té se již mluvilo široko daleko v kraji. Většinou však dostala jen nějakou tu peřinu, trochu hadrů do truhly, krávu nebo nějakou ovci a tím byla odbyta. Stávalo se prý u muziky, že „holky“ uložily střevíce pod lavici, aby si je při tancování nepotrhaly. Hodil-li chlapec muzikantům dvougrošák, byl už velikým kavalírem.

Tenkrát statek znamenal nouzi s bídou. Proto sedláci namnoze z gruntů prchali a nechávali je raději prázdny. Většinu času museli tak jako tak věnovat práci na panském a po robotě stačili sotva trochu půdu načechrat, nikdy však řádně obdělat. Někteří utíkali pro bídu, mnozí však také pro víru, často i za hranice své vlasti.

Vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna oznámil dne 22. března 1627 zdejším poddaným tento patent: „Poněvadž chceme každého času svým poddaným zajistiti domov a živobytí, rozhodli jsme se s tímto veřejným patentem ode dneška po tři roky ode všech služebností a robot osvoboditi, jen když jako věrní a poslušní poddaní chovati se budou a na svoje statečky a na svoji půdu se zase vrátí.“

V Lochtuších byl již třetím rokem prázdný a Martinem Říhou opuštěný statek (nynější čp. 18) o celkové výměře asi 130 korců. (Pozdějším dělením vznikly z této selské usedlosti ještě další čp.: 1, 27 a 11. Tehdy pan direktor z Hrubé Skály zavolal k sobě nejstaršího syna ovčáka Mlejnka z Vrabčiny (u Svatoňovic). Mladého Vojtěcha Mlejnka se pan direktor zeptal, zda by se chtěl stát sedlákem na statku. Výmluvy a vytáčky nakonec nepomohly. A tak ještě s jedním úředníkem od vrchnosti se odebral milý Vojtěch Mlejnků, syn chudého ovčáka z Vrabčiny, do Lochtuš.

Zde ve statku po Říhovi pravil mu vrchnostenský úředník: „Z moci úřední vám tento statek skládám,“ a usedlost byla jeho. Rod potomků syna ovčáka Mlejnka Vojtěcha se potom v Lochtuších velice široce rozvětvil. V létech 1860 - 1900 mu náležela již tato čísla: 1, 5, 11, 16, 18, 21, 23, 24, 25, 26, 27, 36, 39, 40 a 41. Dnes jsou potomci tohoto prvního Mlejnka v Loktuších ještě v těchto čp.: 1, 2, 9, 23, 25, 26 a 39. Proto ještě dodnes, aby se Mlejnkové od sebe nějak odlišili, užívá se mnoha příslipků (přislípá se), jako: u Šenkýřů (nebo v hospodě), u Hořeních (nebo ve statku), Na návsi, Na obci, Pod borovím apod.

Staré zkazky (podle loktušské kroniky) ještě udávají, že roku 1777 byla u nás zvlášť veliká neúroda a jejím následkem byl hlad a hrozná bída. Z hladu povstalo prý hodně nemocí, jako např. cholera nebo mor. Skoro všechny okolní vesnice v celém kraji byly postiženy. V Lochtuších bylo prý jen několik případů takového onemocnění a na choleru zemřeli tady čtyři lidé. Chléb se tenkrát pekl jen černý, ovesný a to ještě jen na neděli. Vesnický lid se prý často živil jen sušenou řepou.

Tak toto je tedy stručná historie vesnice Loktuš, jak ji podle lidového podání zachytil v Obecní kronice kronikář Štěpán Mlejnek. Mnohé z uvedeného jsou fakta, mnoho ovšem může být také přimyšleno, zkomoleno předáváním událostí z pokolení na pokolení, různě zkresleno... Zkrátka: Bylo, nebylo..., ale spíš bylo! Pro zajímavost lidového podání uvádím pro čtenáře Pojizerských listů tuto verzi, jak ji uvádí loktušská kronika.

Právě připojeni - hostů: 1895 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1259188

Odpoledne s důchodci 1978
Budova Poštovny na české straně
Obecní VIP - starosta se sekretářkou
A teď vážně
Babička Pépa s vnukem Patrikem
Městská hudba Virovitice
Marie Šichová
Tady býval Dům potravin
Skupina srbských Čechů při tanci
Ovečky pana starosty Herbsta
Sportovní dětské odpoledne 1979
Chodník z Růžové hory na Sněžku
Jedna z toilet
Celkový pohled od kostela sv. Nikoly
Kulatý stůl - Jasna Berger a historik V.Herout
Bratr František u rodiny Gelerů
Školní rok 1973-74
Masopust 18.2.2012
Paní Hakenová, paní... a ...
Dětský karneval 1984
Babička Kasalová se synovcem Viktorem Horynou