Jak se pod Kozákovem slavil 28. říjen 1918

Už v roce 1917 proskočily u nás zatím ještě neurčité zprávy o tom, že se v zahraničí vytvářejí české legie, které zahájily boj za osvobození českého národa. Rakouské úřady takové zprávy popíraly a jejich šíření zakazovaly a trestaly. Kronikář František Kinský z Besedic slyšel pak v srpnu 1918 v Turnově, že budeme mít svůj vlastní samostatný stát, nejspíše republiku a že by jejím prezidentem mohl být profesor T. G. Masaryk.

Porážka Němců a rozklad rakouské armády na všech frontách na podzim roku 1918 byl neklamnou předzvěstí toho, že se konec války rychle blíží a že Rakousko - Uhersko nemůže dále existovat. Kdysi mocný trůn, na němž „z boží milosti“ vládli po tři sta let Habsburkové, se nezadržitelně řítí do propasti dějin.

Byla to nezapomenutelná a velmi radostná chvíle, když přišel 28. říjen 1918, kdy nastal slavný den našeho osvobození! Co to bylo jásotu a křiku, co radosti v duši snad každého Čecha, když se naše města i malé dědiny vyzdobily českými a slovanskými prapory. Dvouhlaví orlové ze státních úřadů houfně padali do Jizery, všude se zamazávaly německé nápisy, pálily se obrazy Habsburků a lidé po ulicích nadšeně provolávali slávu nové mladičké Československé republice.

Uštvaný český člověk si zhluboka oddechl, že už je konec útrapám, svízelím a perzekucím, konec pronásledování a jako znovuzrozený hleděl s novými nadějemi vstříc své šťastnější budoucnosti.

Na návsi v Kostelních Loučkách bylo druhý den 29. října neobyčejně živo. I slunko svými zlatými paprsky ozářilo jásající podkozákovský kraj a dodávalo slavnostnímu dni patřičnou náladu.

Kolem desáté hodiny se scházela v hostinci u Bařtipánů celá Kovářova kapela a na návsi se shromažďoval početný zástup občanů. Hudebníci zahráli několik národních písní a zamířili k faře pro pana faráře Luska. Ten byl ozdoben trikolórou a odebral se na loučeckou náves. Tady promluvil o radostné události státního převratu, o ukončení války a vyhlášení nové Československé republiky.

Kromě faráře Luska promluvil ke shromážděnému davu i sedmdesátiletý rolník Václav Maršálek, starý písmák, který až zaplakal radostí, že se český národ po třistaletém utrpení dočkal kýžené svobody. Slova tohoto prostého, ale moudrého muže zapůsobila tak mocným dojmem, že mnozí občané dojetím rovněž zaslzeli.

K účastníkům slavnosti se přidala také slečna učitelka Antonie Vocásková se svými žáky, kterým opatřila české praporky. Řídící učitel Josef Berger však rozpačitě a s nedůvěrou prohlásil, že on ještě počká, až o tom přijde ze Semil úřední zpráva.

Po proslovech na návsi v Loučkách odebral se dlouhý průvod přes Koberovy a Smrčí do Vesce, kde byl sraz všech okolních spolků. Cestou se přidávali k průvodu další spolky i prostí občané, všechno žactvo vesecké školy s učitelem Seidlem a průvod pak pokračoval za zpěvu národních písní až na Špici. Tady k početnému zástupu promluvil velmi nadšeně vesecký řídící učitel Seidl a znovu také loučecký farář Lusk. Oba dojemnými slovy vylíčili význam našeho národního osvobození...

Při této slavnosti bylo dohodnuto, že se v nejbližších dnech uspořádá tábor lidu na Faialníku nad Vescem se zapálením hranice. Do týdne se rozhodnutí splnilo. Na veseckém Faialníku se sešlo opět velmi mnoho občanů ze širokého okolí. Z Louček se sem ubíral dlouhý průvod lidí - v jehož čele kráčeli Sokolové, hasiči s lampióny i školní žactvo. Také z Klokočí, z Rotštejna, z Vesce, ze Smrčí, z Lochtuš, z Koberov i z Hamštejna, ale i z Michovky a z Besedic se zúčastnilo mnoho občanů a spolků.

Na zapálenou hranici byly naházeny obrazy Habsburků, které byly sebrány na obecných školách ve Vesci, v Klokočí a v Loučkách. Slavnostní projev přednesl i tady řídící učitel František Seidl z Vesce i někteří další řečníci. Dechová hudba zahrála hymny „Kde domov můj?“ a „Hej, Slované!“ Všichni přítomní rádi zazpívali milá slova těchto písní. S dojetím a s uspokojením se lidé vraceli pozvolna z této improvizované slavnosti ke svým domovům. V myslích jim vířily myšlenky na lepší život v osvobozené vlasti.

Válka připravila o život mj. také mladého vojína Josefa Marka z Michovky z čp. 30. Stalo se tak na samotném konci válečného běsnění. Jeho pohřeb se konal právě 29. října 1918 na hřbitov vranovský. Po pohřbu se lidé shromáždili na vranovské návsi, kde měl projev řídící učitel Josef Král z Malé Skály. Dojemnými slovy vylíčil význam našeho státního převratu. Občané, zejména mládež, v nadšení provolávali slávu Československé republice.

Potom se veliký průvod občanstva odebral s lampióny na Malou Skálu k sídlu majitele panství německého šlechtice Dr. Medingera, kde učitel Král ještě jednou bouřlivě promluvil k přítomným. Dav se potom  klidně rozešel. Na tvářích mnohých se ještě zračil smutek nad ztrátou mladého života, kterého před několika hodinami pohřbili k věčnému spánku na vranovském hřbitůvku.

Tolik tedy podkozákovské kroniky o 28. říjnu 1918. Z uvedených kronikářských zápisů vidíme, kolik radostné euforie bylo na konci první světové války i tady pod Kozákovem. Za čas euforie vyprchla a lidem nastal obyčejný poválečný život, naplněný prací a starostmi, ale záhy začaly už i nové politické tahanice a sváry. Bohužel!