Žádané materiály vesnického učitele

Vzpomínka na podkozákovského rodáka - Josefa Drahoňovského - napsáno v roce 2002

Bylo to 27. března 1877, když se v malé podkozákovské vesničce Volavci narodil chudému chalupníkovi Drahoňovskému syn, kterému dali jméno Pepík. Tehdy ještě rodiče a ani nikdo jiný nemohl tušit, že se z tohoto malého chlapce jednou stane proslulý umělec - výtvarník.

Pro své kreslířské nadání odešel ve 13 letech studovat kamenářsko-klenotnickou školu v Turnově. S neobyčejnou zručností ovládl brzy techniku rytí do kamenů. Jako šestnáctiletý byl už zaměstnán u kamenorytecké firmy ve Vídni. Po dvou letech se však vrátil a vstoupil na umělecko-průmyslovou školu v Praze. Po šestiletém studiu se stal sochařem a glyptikem. Stipendium po ukončení školy mu umožnilo cestu do Francie, kam ho lákaly četné sochařské památky z doby gotické.

Již jako hotový umělec se vrací do Prahy, kde si otevřel sochařský ateliér. Pracoval pro vinohradskou firmu architekta Fikara a také pro architekta Hilberta na chrámu sv. Víta. V roce 1904 se stal asistentem prof. Suchardy a roku 1908 již působil jako samostatný profesor na umělecko-průmyslové škole v Praze.

Činnost prof. Drahoňovského se nesla dvojím směrem: jednak to bylo sochařství, jednak umělecká glyptika. Jako sochař vytvořil řadu význačných uměleckých děl, např. „Nad Berounkou pod Tetínem“, „Thrácký jezdec“, „Pallas Athéné“, „Huculský drvoštěp“, „Obžínky“, „Spící máti“, „Po koupeli“, „Žena a dívka“, „Píseň našich hor“ a mnoho dalších.

Josef Drahoňovský již od svého útlého mládí miloval svůj domov a rodný kraj kolem. Vždyť již jako desetiletý černovlasý chlapec chodíval nahoru na Kozákov, kde sbíral známé kozákovské kameny. Tady se rozhlížel po celém tom šírém kraji, díval se za památkami a krásami Českého ráje, Podkrkonoší, pohraničních krkonošských hor i Jizerských hor. Kolik tu bylo kolem krásy, kolik námětů k přemýšlení pro vnímavou dětskou duši!

Mistr Drahoňovský však ani v době své největší slávy nezapomínal na rodnou vísku pod Kozákovem. Dlouho toužil vyjádřit nějak svůj obdiv a svou lásku k milovanému rodnému kraji, chtěl projevit lásku a poděkování milovanému otci i své milé mamince, kteří při své chudobě a odříkání dokázali dát nadanému synovi vzdělání, i když sami často museli strádat.

Pojednou umělec přišel na myšlenku vytvořit sousoší „Rozhovor“. Jeho dvě shrbené postavy - stařeček se stařenkou - to jsou snad v představě Drahoňovského jeho milí rodiče. Rok před svou smrtí věnoval toto vzácné dílo městečku Rovensku pod Troskami. Přál si, aby zůstalo jeho rodnému kraji. Tento kraj má ovšem i další umělecká díla po svém velkém rodákovi. V Turnově je to pomník Dr. Miroslava Tyrše a pomník padlých z první světové války, v Rovensku, poblíž kostela na Týně, stojí jím vytvořený pomník, který nazval „Poutník“.

Profesor Drahoňovský u nás vzkřísil kamenorytectví (glyptiku). Jako materiálů používal domácí vzácné kameny. K vzácným šperkům komponoval také zlatnické orámování a tvořil závěsy. Podobným způsobem vytvořil také náhrdelník pro tehdejší jugoslávskou královnu Mariolu a kromě toho ještě množství dalších vzácných děl.

Neméně známé jsou i jeho rytiny na skle, např. umělecké postavy na vázách. Byly zdobeny nejjemnějšími ornamenty, postavami i znázorněním krajiny. Jeho díla se objevila nejen doma, ale i na mnoha cizích královských dvorech a na celé řadě zahraničních i domácích výstav.

Od roku 1925 trávil prof. Drahoňovský své volné  chvíle v Radvánovicích u Turnova, blízko svého rodiště, blízko Hruboskalska, Valdštejna a lázní Sedmihorek. Zemřel pak  dne 210. července 1938 ve věku 61 let a je pohřben na Vyšehradě v blízkosti hrobu malíře Mikoláše Alše. Až půjdete na vyšehradský hřbitov, najdete Drahoňovského místo posledního odpočinku docela snadno: Na jeho náhrobku najdete zmenšenou kopii rovenského sousoší „Rozhovor“.

Letos v březnu tomu bylo tedy již plných 125 let, co se Drahoňovský narodil,  a v červenci  uplynulo  64 let od smrti tohoto velkého umělce našeho Podkrkonoší a Českého ráje - člověka, který rodný kraj pod Kozákovem miloval více než všechnu uměleckou slávu světa.

Škola ve Vesci pod Kozákovem skončila po 135 letech

 Dnem 30. června 2003 bylo definitivně ukončeno školní vyučování ve Vesci pod Kozákovem. Stalo se tak po 135 letech nepřetržitého vyučování školních dítek v této nevelké podkozákovské vesničce. Číslo je to úctyhodné, a tak si myslím, že nezaškodí trochu historie zdejšího školství a ani k tomu patřící nostalgie. Ale začněme od prvopočátku.

Když Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, chodily děti z celého Podkozákovska do školy na Hruštici, a to až asi do roku 1793. To bylo tedy před 210 lety. V letech 1793 až 1868 navštěvovali už žáci z Vesce, ze Smrčí a z Prackova školu v Kostelních Loučkách. Tam založil školu v roce 1804 tehdejší patron hrabě Antonín Des Fours Walderode. Chodili do ní žáci z obcí a z osad  celého širého okolí. V zimním čase chodíval někdy podučitel vyučovat děti také po chalupách.

Bylo to v lednu 1868, kdy pokrokoví vesečtí občané povolali do vsi učitele Floriána Kroupu, aby ve Vesci trvale učil v čp. 27. Zmíněné čp. 27 bylo později dokonce zakoupeno pro účely školního vyučování. Nebyla však o koupi žádné písemná smlouva a obec nakonec přišla nejen o peníze, ale i o domek. Proto se vyučování přestěhovalo do hospody u Židů v čp. 29, kde se děti učily na sále v prvním poschodí. Druhá třída byla v čp. 12.

Ale už v roce 1873 byla ve Vesci postavena nová dřevěná škola. Ta byla v roce 1887 rozšířena na dvojtřídku. Protože první škola měla jen jednu jedinou učebnu, vyučovala se druhá třída ve dřevěném statku Josefa Pleštila ve Smrčí čp.1 (za roční nájemné 120 zlatých). Takto se vyučovalo na dvou místech až do r. 1907.

V roce 1905, v noci dne  25. srpna,  vesecká dřevěná škola do základů vyhořela.Shořely všechny učební pomůcky, mapy a většina úředních knih. Po požáru se dočasně vyučovalo v domě pana Petra Votrubce v čp. 44.

Ale už  2. března 1907 se začalo se stavbou nové zděné školní budovy. Ještě týž rok na podzim byla škola slavnostně vysvěcena a dnem 25. 11. 1907 se v ní začalo pravidelně v obou učebnách vyučovat. A v této budově se vyučovalo pravidelně až do 30. 6. 2003, kdy vyučování ve Vesci zcela zaniká, jak už Vám i nadpis tohoto článku napověděl.  Školní kronika uvádí, že učebny byly vždycky v prvních poschodí, v přízemí byla kancelář řídícího učitele, školní pracovna, kuchyně, kabinety a byt řídícího učitele. V době tzv. protektorátu bývala vesecká škola dokonce trojtřídní, když jedna učebna byla zřízena v přízemí z neobsazeného učitelského bytu. Když skončila válka, mnoho žáků odešlo na měšťanskou školu a ve Vesci zůstala jednotřídka.

Teprve v roce 1953 bylo žáků více, a tak vesečtí měli opět školu dvojtřídní. V letech 1966 - 1967 byla prováděna velká generální oprava školní budovy. Zchátralá okna byla vyměněna za široká, moderní, vyměněny byly devatenáctery dveře, rozšířena elektroinstalace, zřízena projekční kabina, opatřen ohřívač na vodu, natřeny všechny podlahy. V přízemí vznikla klubovna pro osvětovou besedu, kde se pak pořádaly přednášky, promítaly filmy, bývalo tu vítání občánků... Do dnešních dnů zde má svou místnost místní lidová knihovna. 

V roce 1968 byl zřízen plot z rámového pletiva, opatřený kamennou podezdívkou a se železnými vraty. V 80. letech bylo zavedeno vytápění elektrickými akumulačními   kamny, byly zřízeny nové WC a umývárny se sprchami. Bylo také pořízeno osvětlení moderními zářivkami. V roce 1967 bylo ve Vesci vzpomenuto 100. výročí školního vyučování. Protože však počet žáků klesal (i když sem docházely některé děti i z Koberov nebo z Klokočí), byla ve Vesci vytvořena od roku 1975 opět jednotřídka. Měla zpočátku pět ročníků (v jediné třídě), později čtyři ročníky.

 V dalším období poklesl počet žáků natolik, že byla Základní škola ve Vesci zrušena (jako samostatná) a děti začaly dojíždět do ZŠ v Bělé. Ke zrušení vesecké školy došlo dnem    1. 9. 1979. Ve vesecké školní budově se však vyučovat nepřestalo. Školním autobusem sem začali dojíždět žáci 4. ročníku ze 2. základní školy v Turnově, ul. 28. října (z tzv. dívčí školy). Tento stav trval až do 30. 6. 1986.

Avšak již od začátku školního roku 1984 - 1985 dojížděli do Vesce k vyučování také žáci ze ZŠ v Bělé se svými učitelkami, protože také  tam byl nedostatek učeben pro zvýšený počet žactva. Tak se po určitou dobu ve Vesci vyučovalo opět ve dvou učebnách: v jedné děti z Turnova, ve druhé děti z obce Mírová pod Kozákovem (z bělské školy). Později dojíždění z Turnova skončilo a ve Vesci se učilo opět jen v jedné třídě (dojížděli už jen žáci bělští).

Když skončilo i jejich dojíždění do Vesce, docílili rodiče místních dětí, že se ve vesecké škole ještě mohli vyučovat alespoň prvňáčci a druháci z Vesce, ze Smrčí nebo z Prackova, případně z Klokočí (v jedné učebně). Byla to vlastně detašovaná třída ZŠ z Bělé. A tento stav potrval až do konce školního roku 2002-2003, kdy se zde vyučovalo již jen 8 (slovy osm) žáčků. Dnem 30. 6. 2003 tedy vyučování ve Vesci pod Kozákovem definitivně končí. Stalo se tak skutečně po 135 letech.

Za tuto dobu zde pracovalo celkem 56 učitelů a učitelek, 15 externích učitelů a učitelek,   39 duchovních a na školu dohlíželo 24 školních inspektorů. O čistotu školy pečovalo 8 školníků nebo školnic. A ve školních lavicích se vystřídalo šest až sedm generací zdejších občanů (nebo občanů z okolí). To znamená, že před 135 lety sem chodili do školy praprapradědové a prapraprababičky dnešních školáků. Sedávali tady ve školních škamnech a sbírali tu své vědomosti, dovednosti a návyky pro celý svůj pozdější život.Byly jich celé generace.

A že škola a vyučování ve Vesci definitivně končí?  Však těch škol už bylo uzavřeno! Projdu-li se vesnicemi od Turnova ke Kozákovu, počítám obce, kde mívali, ale už nemají, svou školičku: Rakousy, Chutnovka, Loučky, Volavec, Lestkov, Přáslavice, Žlábek, Lhota-Komárov atd. Některé ty školy zanikly už dávno. Ještě se drží „nad vodou“ např. škola v Tatobitech, v Bělé, v Koberovech.

A tak tedy: Jakápak nostalgie!

Zemanové byli lidoví sochaři

 Projdeme-li křížem krážem krajinu našeho Českého ráje a jeho blízkého okolí, najdeme tu mnoho pomníků a soch z tvrdého pískovce, které jakoby dotvářely tuto naši přírodu a její krásy. Také na mnoha hřbitovech v celém kraji najdeme řadu takových pomníků a náhrobků, na jejichž výrobu byl použit jako přírodní materiál pískovec. Taková díla lidových umělců najdeme třeba na hřbitově na Hruštici, ve Vesci pod Kozákovem aj.

Většinou jsou to díla lidových sochařů a kameníků z rodu Zemanů ze Žernova. Tito tvůrci lidových kamenných památek si určitě zaslouží, abychom si o nich pověděli něco bližšího. Otec Jan Zeman se narodil v obci Příkrý, a to v roce 1795. Když mu bylo dvacet roků, vzal si za manželku Alžbětu Válkovou ze Žernova, kam se vlastně přiženil. Zde získali Zemanovi nevelký domek po rodičích Válkových. Zde v Žernově, poblíž Rovenska pod Troskami, kameník a sochař Jan Zeman také zemřel, a to v roce 1853.

Jeho výtvarné umění zdědil po svém otci i syn Josef Zeman z Tatobit, který žil v létech 1820 - 1888. Ten snad spolupracoval s otcem již za jeho života. Tento Josef Zeman byl ve svém díle poněkud lidovější, nežli jeho otec. Možná právě proto jsou jeho díla dodnes velice přitažlivá a oblíbená.

Oba Zemanové odkázali nám své veliké umělecké dílo, které svým rozsahem nemá hned tak obdoby. Jak jsem se již zmínil, jejich lidové výtvory soch světců, andělů, Krista, Panny Marie atd. najdeme nejen v našem Českém ráji, ale vlastně v celé široké oblasti kraje od Českého Dubu až po Sobotku, ale i od Lomnice nad Popelkou až ke Kozákovu a ke Klokočským skalám.

Takové památky máme např. v Sekerkových Loučkách, ve Vesci pod Kozákovem, ve vsi Loktuše, v Klokočí, ale i na mnoha dalších místech. Jan Zeman je také např. autorem sochy světce a dvou andělů v malé místní kapličce na Dubecku, která byla zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Podobně vyzdobil sochař Zeman i venkovskou kapličku na nedalekém Volavci.

O soutěži „Sedmero přání“v Československé televizi

Vzpomínám na to, jak jsem se jako přímý účastník dostal do začínající Československé televize do soutěžního pořadu „Sedmero přání“. Bylo to v roce 1956, když jsem dostal od pana Dr. Jana Pixy příjemné pozvání k účasti na živém vysílání zmíněného pořadu. Podstatou této soutěže bylo, že televize měla splnit sedmi divákům  jejich přání, pochopitelně předem připravená a nacvičená. Právě na takový pořad jsem dostal pozvání na den 7. září 1956.

Jako divačka jela se mnou i moje manželka. Dostavili jsme se ve stanovený den a hodinu do televizního studia v bývalé Měšťanské besedě. Bylo to den před vysíláním pořadu. Ve studiu nám sdělili, že odpoledne bude čtená zkouška na sobotní přímé vysílání „Sedmero přání“. V pátek večer pak byla ještě druhá čtená zkouška, obdobná s tou odpolední, ale již mnohem důkladnější. Pak druhý den v sobotu večer se už jelo „na ostro“.

Zajímalo mě zákulisí tehdejší ještě skromné televize, poznal jsem některé tehdejší její pracovníky, kameramany, jejich asistenty, režiséry aj., např. pány Jungvirta, Švehlu, Januru a další. Po prvé jsem se zde z očí do očí sešel s tehdy mladičkým zpěvákem Josefem Zímou.

V čem spořívala náplň mého účinkování a mého „přání“. Musím předeslat, že všechno bylo se mnou předem již připraveno, nachystáno a narežírováno. A tak jsem podle daného scénáře měl mít takové přání:

„Já bych si přál, aby mi krasobruslařka a klavíristka Jindra Kramperová zahrála nějakou pěknou skladu Antonína Dvořáka“. Jindra Kramperová byla už v zákulisí připravena a zahrála mi tedy na moje „přání“ Dvořákovu „Humoresku“, čemuž jsem se jako musel „divit“, jak známá krasobruslařka umí také krásně hrát na klavír a nakonec jsem musel Jindřišce pěkně poděkovat.

Při přímém vysílání, kdy jsem byl v záběru TV kamer, rozmlouval se mnou Dr. Pixa, poptal na moje zaměstnání, kde žiji, jak se mi vede, co moje rodina. I tohle se již předem několikrát nacvičovalo a bylo připraveno. Tak se konferenciér např. ptal: „Kde, pane učiteli, žijete a jak je tam u vás?“

Odpovídal jsem: „Já bydlím ve Vesci pod Kozákovem, kde je velice hezky, protože my žijeme v Českém ráji. Jsem učitelem na Národní škole ve Vesci a zároveň jsem jejím ředitelem.“

A Dr. Pixa nato: „ A jak jste si to zařídil, abyste mohl být v pracovní den v televizi?“ Moje odpověď: „My učíme na škole dva, a tak za mne dnes zaskočila kolegyně učitelka Jeriová, kterou bych chtěl tímto pozdravit!“

Dr. Pixa: „Pane učiteli, kterou třídu vy vyučujete?“ „Já v tomto školním roce vyučuji čtvrtý a pátý ročník národní školy. Všechny své žáky chci pozdravit!“

Dr. Pixa: „Vy ale máte ještě nějaké vedlejší zaměstnání, jak jste mi v zákulisí prozradil.“ „Ano, dělám ještě osvětovou činnost v rámci naší Osvětové besedy, kde pořádáme přednášky, besedy, promítáme filmy a hrajeme také loutkové divadlo.“

Dr. Pixa: „A včeličky nepěstujete? To učitelé za našeho mládí také včelařili a učili žáky roubovat mladé štěpy.“ Moje odpověď: Já včelařem nejsem, jednak se včeliček trochu bojím a jednat prostě na to nemám čas. Tak snad až budu jednou v penzi, možná se dám i na včelařství“.

Dr. Pixa: „A pane učiteli, copak byste si přál do budoucna?“  Odpovídám: „Víte, pane doktore, já bych se rád jednou dostal na skutečný klavírní koncert naší umělkyně Jindřišky Kramperové, protože její klavírní hra se mi velice líbí.“(tohle vše bylo taky dopředu připravené a narežirované).

Dr. Pixa: „Věřím, že i toto vaše přání se vám jednou splní! Děkuji vám za vaši účast na dnešním večeru!“ - a již následoval další pozvaný a měl jiné „přání“... A tak se to opakovalo celkem sedmkrát, aby to bylo „Sedmero přání“.

Takhle jsem si celý ten svůj televizní rozhovor s panem Dr. Janem Pixou zapsal. Bohužel nebylo žádné video a neměl jsem ani magnetofon, aby moje první (a poslední) vystoupení v televizi mohlo být nahráno a zachováno pro budoucnost. Bylo by to dnes zajímavé pokoukání pro moje dnešní vnoučata. Tenkrát mi bylo pouhých 30 roků, dnes v roce 2003, je mi už 77 roků. Na pana Dr. Pixu si často vzpomínám a občas si ještě napíšeme nějaký ten pozdrav.

K tomu, co jsem zde uvedl, chci ještě připomenout, že na všech zkouškách i na přímém vysílání byla se mnou ve studiu i moje manželka, ovšem mimo záběr kamer. Takže mohla zpovzdálí všechno pěkně pozorovat. Nakonec všechno dobře dopadlo. Slečna Kramperová mi podle přání zahrála a celý pořad vyzněl krásně, nenuceně, nikdo z diváků doma nepoznal, že vše bylo „krásně“ nahráno.  Já jsem ji za splněné přání poděkoval. Doma všichni napjatě očekávali před tou maličkatou obrazovkou, kdy se na ní konečně objevím.

Jen malému synkovi Františkovi, kterému byly tehdy tři roky, bylo prý divné, kdeže je v té televizi maminka, když jela přece do Prahy s tatínkem. V v televizi viděl jen mne, mámu nikde nespatřil. Tak mu „nakukali“, že seděla pod stolem, u kterého jsem já účinkoval. A tam přece na maminku kamera nemohla vidět.

Nikdo z lidí, se kterými jsem později o svém televizním vystoupení hovořil, nemohl pochopit, že to bylo dopředu všechno pěkně připravené a narežírované. To dnes už jsou TV diváci mnohem „chytřejší“, poučenější a vědí, že skoro všechno, mnoho soutěží a podobných pořadů je dopředu předtočeno a nachystáno, pečlivě narežírováno.

Snad ještě abych připomněl, že jsem na žádném koncertě Jindry Kramperové již nikdy nebyl. A ani ona se nestala příliš známou nebo proslavenou. Byla krasobruslařkou, ale na ledě mnohokrát padala, jako i jiné hvězdy. A tak si ani slávy v krasobruslení mnoho nevysloužila. To spíš přece jen byla o málo známější u toho svého klavíru.