Velikost textu

Ostatní

Vzpomínka na Břetislava Finke

 Narodil se pod Kozákovem...       Vzpomínka na pana učitele Břetislava Finke

V malé podkozákovské vesničce Hrachovicích (což je dnes místní část obce Mírové pod Kozákovem) narodil se v roce 1900 řídícímu učiteli Finkemu syn, kterému dali jméno Břetislav, ale říkali mu Slávek. Jeho matka pocházela z Hrachovic, otec byl tehdy řídícím učitelem v sousední Bělé, když před tím dlouhý čas vyučoval na Obecné škole v Klokočí.

Břetislav vyrůstal jako chlapec a student po boku svého bratra Bohuslava v útulné romantické vísce pod masivem pískovcových skal v Klokočí. Ty skály a celý ten náš kraj pod Kozákovem nesmírně miloval, především to byly stále zelené stráně veseckého Fialníku, o kterých složil později i pěknou písničku. Od mládí se účastnil veřejného života, především v sousedním Vesci, kde byl i spoluzakladatelem místní Tělocvičné jednoty Sokol. I jeho otec zastával v jednotě řadu funkcí. Jako mladý student pracoval veřejně i v Klokočí, kde se tehdy úspěšně hrávalo ochotnické divadlo.

Po studiích si zvolil za své povolání dráhu učitelskou, stejně jako jeho bratr Bohuslav, který vyučoval několik generací žáků především v Turnově, kde později žil na odpočinku a kde také zemřel. Jeho bratr Břetislav jako mladý učitel působil na řadě obecných škol na Turnovsku, kde všude byl nejen výborným pedagogem, ale i vzorným vychovatelem zdejší mládeže. A tak s hrdostí i s pýchou vzpomínaly později na svého někdejšího učitele četné generace jeho bývalých žáků v Bělé, v Doubravici, v Přáslavicích, ale také např. v Rokytnici nad Jizerou, kde poznal i svou pozdější manželku.

V době nacistické okupace odchází z Podkrkonoší na Jičínsko a vyučuje v Rožďalovicích a později v Dětenicích. Tam se stal řídícím učitelem a zde také svou učitelskou dráhu ukončil odchodem na zasloužený odpočinek. Plných třicet let vštěpoval dětem lásku k rodné zemi, k práci, lásku k člověku. Učil je poznávat všechno krásné a ušlechtilé na tomto světě.

Číst dále: Vzpomínka na Břetislava Finke

 

Záhadný kámen

Záhadný kámen

Do základů Národního divadla v Praze byly při jeho stavbě dovezeny základní kameny z nejrůznějších částí naší vlasti. Většinou šlo o různá památná místa naší národní historie. Jedním z nejtajemnějších mezi základními kameny je zřejmě kámen z Kozákova, který však prý dnes již v základech není. Víme o něm z ojedinělých a většinou jen kusých zpráv.

Nejstarší písemná zmínka o něm je z roku 1896, která za iniciátory daru základního kamene z Kozákova pokládá semilského rodáka Dr. Františka Ladislava Riegra a Josefa Wenziga, Smetanova libretistu, který prožíval poslední plodná léta svého života právě u nás v Turnově a zde také v roce 1876 zemřel. Samotný Kozákov se svými vzácnými kameny jej nesmírně zajímal.

Pozdější zmínka z roku 1918 naznačuje podobu kamene, další z roku 1924 uvádí jeho umístění v základové zdi budovy ND. Poslední zpráva z roku 1948 už jen suše konstatuje, že kozákovský kámen byl časem natolik porušen, že musel být ze zdiva odstraněn a uložen do Národního muzea. Zde se ho však už nepodařilo nalézt a také další rozsáhlá pátrání byla prakticky bezvýsledná.

Jen z další zmínky v regionálním časopise „Od Ještěda k Troskám“ z roku 1922 lze usuzovat, že kámen byl vytvořen zvláštním načervenalým pískovcem a že byl vylomen z lomu v kozákovské pískovcové kře na severozápadním úbočí Kozákova, asi v místech, kde se dodnes říká „Na lomech“. Je to poblíž silnice, která vede z nedalekého Vesce do vesničky Prackova.

Z těchto míst se totiž vozil před mnoha léty nalámaný pískovec jako stavební materiál např. na stavbu mariánského kostela v Turnově, na velkou stavbu radostínského mlýna, na sychrovský viadukt a tunel, ale i na další velké a značně vzdálené stavby té doby.

Není však nic známo o tom, jak byl kámen z Kozákova do Prahy dopraven, kdo jej tam odvezl nebo co se přitom sběhlo. Snad ještě pátrání v budoucnu ukáže, jaký byl vlastně osud základního kamene ND, který měl pocházet od nás z Kozákova. Jistě bude zajímavé počkat si na to, co se s tímto kamenem vlastně stalo po jeho vybourání ze základové zdi ND, když se jej nepodařilo nalézt v Národním muzeu, kam měl být údajně uložen.

Zástupci jedné z podkozákovských obcí - z Radostné pod Kozákovem - měli tu čest zúčastnit se znovuotevření historického Národního divadla v roce 1983, a to právě proto, že také z Kozákova pocházel jeden ze základních kamenů - kámen zatím záhadný a tajemný.

 

Zajímavosti pomístních jmen

Kde bydlíme aneb zajímavosti pomístních jmen

V celé naší vlasti máme obrovskou spoustu pomístních jmen, což jsou nejen názvy měst a obcí, ale i jména nejrůznějších samot, částí krajiny (jako např. lesů, skal, rybníků, polí apod.). Pak je tu i množství přízvisek jednotlivých domů nebo rodin v obci, kterým někdy říkáme příslipky, že se jimi tak přislípá jednotlivým rodinám nebo rodům, abychom odlišili od sebe stejná jejich příjmení. Některé ty příklady jsou velice zajímavé, pojďme se tedy na ně podívat v našem okolí na Turnovsku, zejména pod Kozákovem.

Číst dále: Zajímavosti pomístních jmen

   

Něco málo o kalendáři

Něco málo o kalendáři - Pojizerské listy č.37 z 12. 9. 2001

Ve dnech, kdy kupujeme kalendáře, různé diáře a plánovací záznamníky na příští rok, ani si neuvědomujeme, že tato prastará pomůcka měla dlouhý a zajímavý vývoj, než dostala dnešní podobu. Kalendář nebyl v prvních dobách tak přesný, jako je dnes.

Nejstarší nám známý kalendář měli Egypťané ve 4. tisíciletí před Kristem. Měl sice už 12 měsíců, ale jen tři roční údobí: Záplava - míní se tím rozvodnění Nilu, doba osevu a žně. Na dnešní podobě kalendáře se podíleli i staří Babyloňané, Židé, Řekové, Římané a později také křesťanská církev.

Julius César uzákonil jeho tehdejší reformu a zavedl v roce 46 před Kristem pro celou říši. Kalendář začínal 1. lednem. Rok měl už 365 a čtvrt dní, proto každý čtvrtý rok byl přestupný, kdy se jeden den přidával.

Časem se ukázalo, že to není přesné, protože se ještě neznal vztah skutečného oběhu Země kolem Slunce (rok siderický) k roku astronomickému. Je zde určitý rozdíl, který až dnešní doba uměla vyřešit, když stanovila výpočtem délku roku na 365 dní, ale jen na 5 hodin, 48 minut a 45,9747 vteřin.  Tedy necelých šest hodin. Tento nepřesný výpočet délky roku způsobil roční odchylku zaokrouhleně na 11 minut a 14 vteřin.

Křesťanská církev v podstatě přejala tento juliánský kalendář. Od 4. století zavedla týden, který se dělil na sedm dní, což bylo převzato z prvních stránek Bible, kde se mluví o stvoření světa v šesti dnech, sedmý den byl určen k odpočinutí a obecenství s Hospodinem.

Všechny hlavní události ze života Krista byly zasazeny do určitých údobí církevního roku (Advent, Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky) a podobně i dny byly označeny jmény různých významných osobností, což nalézáme v kalendáři dodnes. V některých zemích k nim přidali i své národní hrdiny. U nás to jsou např. slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj, sv. Václav, Mistr Jan Hus, případně i státní svátky apod.

Během let se roční odchylky rozrostly, v 16. století už na 10 dní, a byly s tím v církvi značné problémy, zvláště při slavení pohyblivých Velikonoc, které jsou vždy první neděli po prvním jarním úplňku Měsíce.

Proto papež Řehoř XIII. (Gregorius) nařídil roku 1582 tyto dny vypustit, takže po 4. říjnu uvedeného roku následoval hned 15. říjen. Aby k podobným nepříjemnostem už nedošlo, bylo nově ustanoveno, že každý stý rok bude přestupný jen tehdy,  když bude dělitelný 400 (léta 1600, 2000 jsou přestupná,  ne však už 1700, 1800, 1900). Hlavní rozdíl mezi starým juliánským a novým gregoriánským kalendářem je v tom, že má v průběhu 400 let jen 97 přestupných roků a ne již 100, jak tomu bývalo ve starém Římě.

Ani opravený gregoriánský kalendář není bez chyb, má roční odchylku 26 vteřin, která může vyrůst za 3 300 let na jeden den. Nedojde-li do té doby k další k další nové reformě, mělo by se tak stát až v roce 4900 našeho křesťanského letopočtu. V 16. století bylo toto vše zanedbatelné, ale dnes, kdy výpočetní technika je na vysoké úrovni, přemýšlíme, jak i toto napravit.

Gregoriánský kalendář zavedly katolické státy ihned, evangelické země postupně. Pravoslavná církev v Rusku a v jiných zemích reformu nepřijala a drží stále starý juliánský kalendář. Pro historiky je dnes tvrdým oříškem určit přesné datum té či oné události, zvláště když státní správy některých pravoslavných zemní, s ohledem na vžité obchodní a diplomatické datování, kalendářní reformu v posledních létech dodatečně přijaly, zpravidla za nesouhlasu církve, která drží tvrdošíjně to staré. V Sovětském Rusku byl opravený kalendář přijat až v roce 1918, taktéž jen státem, při čemž den 1. února byla zároveň jako den14. února, aby došlo k časovému vyrovnání.

Zde máme zároveň vysvětlení, proč v pravoslavných zemích mají některé církevní svátky o několik dní později, než třeba u nás.  Je to vlivem toho či onoho kalendáře, jak už o tom byla zmínka.

Až si půjdete koupit svůj oblíbený kalendář pro budoucí rok, vzpomeňte, že máte v rukou důležitou pomůcku k rozdělení času prastarého původu, bez které by se dnešní svět rozhodně neobešel.

Podle Miroslava Hlouška

   

Tři roky kantorem pod Kozákovem

  Tři roky kantorem pod Kozákovem - Osobní vzpomínky Josefa Lukeše, učitele v.v. z Českého Dubu

 Ať počítám, jak počítám, je tomu už bezmála 60 let, co jsme v Hrdoňovicích, manželčině rodišti, naložili na selský povoz všechen svůj majetek a vydali se přes Turnov, kolem Tří rybníků, do mého nového působiště. Byl začátek září 1943, válka vrcholila. Den prozařovalo sluníčko babího léta, a tak jsme se usazeni mezi několika kousky starého nábytku a dvou pytlů s topením spokojeně rozhlíželi po krajině, kterou jsme projížděli. Kobylka, zapřažená do vozu, vesele klapala podkůvkami a hrdoňovický vozka si chvílemi pobrukoval tehdy populární písničku - snad přitom myslel na nás:

„Když si bere chudý chudou,

tak věří, že šťastni budou...“

Číst dále: Tři roky kantorem pod Kozákovem

   

15. březen 1939 v Turnově

15. březen 1939 v Turnově a co bylo potom - Hlasy a ohlasy Turnovska, roč. 5. březen 2002

Na konec druhé ČSR a na smutný 15. březen 1939 se moc dobře pamatuji, tuto pohnutou dobu jsem prožíval jako čtrnáctiletý školák v Turnově. 

Ten nešťastný den byl důsledkem špatně smlouvami „zajištěného“ Mnichova, jak z naší strany, tak ale hlavně ze strany signatářů smlouvy a z hazardní ústupkové politiky tehdejších „přátel“. Bylo to, jak se říkalo „ o nás bez nás“! Prezident musel již 6. října 1938 odstoupit a odletěl do britského exilu. Do Turnova se stěhovaly stovky rodin ze zabraných Sudet. Za necelý půlrok zmrzačeného Česko-Slovenska se stali němci pány nad životem a agónií okleštěného státu, začali diktovat podmínky, co smíme a co nesmíme.

Pamatuji, že také v Turnově se na začátku zimy 1938 - 1939 objevily německé fašistické manýry s hesly: „Malý národ, velký ksindl“, nebo „Nic než národ!“ Tato hesla nám dnes nápadně připomínají skíni a anarchisté! Nezapomínejme - připomínejme!

Číst dále: 15. březen 1939 v Turnově

   

Strana 2 z 3

Právě připojeni - hostů: 78 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 811560

Vladimír Bílek, Jasna Berger na společné večeři
Interiér zdobí obrazy z Českého ráje
Jasmína Gelerová se synkem, babičkou a přítelem
Vesec pod Kozákovem r.1968
Stavba TV převaděče u Rotštejna
Tady bydlívala paní Vaňátková
Kronikář Josef Hejduk z Podháje
Kulatý stůl - Jasna Berger a historik V.Herout
Staré město na ostrově z jachty
Dechový orchestr z Končenic
Stará Tribunj - směr JV
OD Kotva
Pohled
Odpoledne s důchodci 1978
Pan Vokurka s panem Heroutem
Školní rok 1973-74
Vítání občánků v roce 1964
Vítání občánků 1961
Víte, kde se říká Podebřezím ?
OD Bílá labuť
Než přijedeme...
Restaurant Luka čeká na hosty po vystoupení